Expedice Afrika / Zimbabwe
Část čtvrtá – Zimbabwe, Victoria Falls. Žádné vlastní fotky, pouze text a fotky z raftů a riverboardingu.
Doporučuji Martinův článek a fotky:
Obsah:
6. 9. – Viktoriiny vodopády
Příjezd do Zimbabwe je veselý. Pas podáváte do okýnka společně s 30 dolary (poplatek za vyřízení víz, ne úplatek!). V okýnku sedí 3 pánové, dva zuřivě píší a jeden je sleduje. Jak říkal Ephraim – my v Zimbabwe nevěříme počítačům a tak raději vše vypisujeme ručně :-)Přijíždíme k Victoriiným vodopádům, kde jsme varováni, že je tam hodně mokro a tak si s sebou nemáme brát raději vůbec nic. Martin každopádně foťák bere a s ním i nepromokavou bundu, aby ho měl jak případně schovat. Já se držím naučeného a akceptovaného pravidla – chci si den užít a to půjde bez foťáku také.
Vic Falls jsou nádherné. Ohromné! Dole je taková mela, že u hlavního vodopádu ani nevidíte kam dopadá – je tam jen ohromný opar. Ten mimochodem je často zavát větrem i nahoru k vyhlídkám, v jeden okamžik jsme si připadali jak ve sprše – během pár vteřin jsme byli všichni durch mokří!
Co ta voda dělá je ale opravdu nádherné. Ohromné proudy vody padající dolů do kotle, ve kterém bych se nechtěl nikdy objevit. A zdola pak peřeje dál – to je řeka Zambezi, oddělující Zimbabwe a Zambii. Domorodci měli zkrátka fantazii při vymýšlení jmen :)
Na fotky vás tak odkazuji k Martinovi do článku, případně samozřejmě na internet. Já se jen díval a místy si zpíval a tancoval. Chytla se mě tam jedna z nejlepších nálad v průběhu celé dovolené.
Po návštěvě Vic Falls jedeme na lodge a domlouváme si rafting na druhý den (Jana a dokonce i Pavla nakonec souhlasí s příplatkem za riverboarding! Nestačíme se divit!) a padáme unaveni do postelí.
Večer se ale ještě zvedáme a vyrážíme na trh. Podle informací víme, že se tu před několika lety dalo měnit oblečení za sošky. Já jsem byl skeptik, ale nakonec mě to i samotného překvapilo.
Čeští politici se očividně učí v Zimbabwe, která je ale stále ještě pár let před námi. Užili si tam takovou inflaci, že letos na jaře přestali vlastní měnou platit a všude berou pouze dolary, randy a eura. Spousta lidí je tam na tom hodně špatně a tak nakonec jde všechno zboží získat jen za věci a peníze nemusíte vůbec vytahovat.
Pro názornost – inflace v posledních několika letech v Zimbabwe:
Na začátku je mi tak nabízena pidi soška za 5 dolarů. Usmlouvám to na 5 sošek za 10 dolarů a myslím si, jakže jsem nebyl úspěšný… přesto nekupuji, chci zkusit výměnu a věci mám na hostelu. A zjišťuji, že dělám dobře – cestou zpět je mi už nabízena jedna velká soška a salátový příbor za jeden dolar. Nakonec za dárky neutratím ani dolar, jen udám svoje staré věci a jednu historku. Ale to má ještě čas.
Čeká nás poslední společná večeře, na které ochutnávám krokodýla a mohu konečně v klidu pokecat jak s italy, tak s Ephraimovou moc sympatickou ženou. Večer ale padáme do postelí jak podťatí.
7. 9. – Rafty a riverboarding na Zambezi
Ráno podepisujeme papír v tom smyslu, že cokoliv se nám stane, bude jen a jen náš problém. Pak nasedáme na truck a přemisťujeme se k vodopádům, kde si bereme přilby, vesla, vesty a zkoušíme ploutve na river boarding. Fasujeme pitnou vodu a scházíme (někdy spíš sešplháváme) z útesů dolů k řece, kde na nás už čekají rafty.
Učíme se pádlovat na jednotlivé příkazy guida a projedeme se kousek proti proudu, abychom si užili pohled na Vic Falls zdola. Whow. Už jen za tento pohled to stálo!
A pak už se jede. Hned na jedné z prvních vln se překlápíme, prý jsme přeslechli nějaký povel, ale já opravdu nic neslyšel. Další peřeje už přežíváme na člunu – jen brácha ještě jednou vypadne a pár vlnek si sjede po zadku.
Upřímně – před rafty jsem se bál, že to bude nuda. Ve videu se ty lidi stále jen drželi provazů a dřepěli uvnitř lodě. Pak jsem pochopil a vždy čekal na to, až konečně dostaneme povel „dolů a držet se!“. To nebyly malé peřejky, které jsem zažil kdysi na raftech ve Slovinsku a Rakousku. I když jsem se držel, tak ty vlny se mnou mlátili jak Hakim Majer v ringu! V poznámkách mám 5 metrů velké peřeje, prý byly ale 8–10. Tak jako tak zkrátka větší, než co můj mozek dokázal zpracovat.
Po lehkém obědu nás ale čekalo něco „lepšího“ – riverboarding. Fasujeme plovací desky a ploutve a jdeme na to!
Pavlu tahají po první trojici peřejí, Janu hned po další peřeji. Holky toho mají dost, já si myslím, že ještě síly mám. A dostanu za vyučenou. Následující vlny mě donutí šáhnout si kompletně na dno mých sil. Ve vlnách mě to mele na všechny strany, dech dochází setsakra rychle, nadechnout se člověk může jen čas od času (z toho jednou se nadechuji jen vody). V ten okamžik si uvědomuji, že utopit se není asi moc těžké. Chvilkami nemůžu nic dělat a jen čekám, až se dostanu ke vzduchu, abych se mohl opět nadechnout, otevřít oči, spatřit před sebou další 3 metry vysokou zpěněnou hradbu, která mě opět zatluče, abych opět chytal dech a vytřeštil oči na další 4 metry vysokou … huh. Nechápu, jak jsem to mohl přežít. Na konci jsem se vydrápal do raftu a v mírném šoku pádloval a až druhý či třetí den mi došlo, co jsem zažil.
Naprostou bombu! Chci tam znova!
Mimochodem – podél řeky se slunili krokodýli, ale prý jedí pouze vegetariány, takže jsme se nemuseli bát. Nebo spíš v té snaze o neutopení ani nebyl čas myslet na takové maličkosti, jakože by vás mohlo něco kousnout :-)
Mimochodem podruhé – holky si na raftu moc nepomohly, protože v posledních peřejích ztratily guide a tak tam byly chvilku naprosto samotinké :)
Mimochodem potřetí – Martin si riverboarding pochvaloval jako poklidnou a příjemnou projížďku řekou. Buďto jel jinou řeku, nebo bral vlny jinak, nebo ho celoživotní zkušenosti vodáka vytrénovaly :)
Pár videí z youtube.com, která vám mohou pomoci s tím, co jsem já nedovedl popsat:
Po raftech nás čeká výstup zpět od řeky nahoru, kde je naštěstí lednička plná pití, takže se můžeme občerstvit a znovu chytit dech. Také jsou tam obchodníci, od kterých nakonec odcházíme polonazí, ale obvěšeni suvenýry. Vše jsme opravdu vyměnili jen za staré oblečení.
Ve městě měníme ubytování, měníme ještě nějaké věci, večeříme a nakonec kecáme s ostatními z výpravy, popíjíme pivo a poprvé za celou dobu se opravdu družíme. A bylo to super! Navzájem se zveme na návštěvy, předáváme kontakty a na několikrát se loučíme – Laura mě učí, že v Holandsku se líbají třikrát, čemuž se samozřejmě nebráním :-)