Expedice Scandinavia I. (2014)

No dobrá, dobrá. Hned na úvod přiznávám, že psát povídání o dovolené o téměř 5 let později, není úplně ideální. Tím spíš, že to má být autentické povídání o naší úplně první velké expedici na sever do divoké Skandinávie. Té, kterou jsme za 4 roky od této úplně první velké cesty navštívili vlastně společně už 6× (a já ještě navíc 2× pracovně) a celkově jsme ve Švédsku, Norsku, Finsku (pro naše účely ho do Skandinávie také počítáme, i když podle nejpřísnější definice tam nepatří), trochu Dánsku a na i Islandu (když už počítáme i to Finsko) za ty 4 roky strávili téměř 11 neuvěřitel­ných týdnů.

Tohle ale bude povídání o té nejzásadnější cestě, první, té, díky které jsme si to na severu zamilovali. Nemůžeme se nabažit a vracíme zas a zas a znovu.

Jak to celé začalo?

Psal se rok 2014. S Pavlikem jsme za sebou měli už jednu společnou rychlocestu na sever v roce 2008 do jižního Finska na MS v agility. Tenkrát jsem si plnila sny o severu hlavně já a doslova k tomu použila Pavla, který se ke mně přidal. Já sama navštívila jih Švédska poprvé už v roce 2003 v rámci školního výletu, a tak moc mě ta země nadchla, že jsem věděla, že tam zkrátka potřebuji znovu. A to ne jen zas na pár dní, ale na pořádnou dovolenou.

Finský výlet proběhl hladce, Pavlovi se sever také zamlouval a poté, co jsme později vyzkoušeli i první dvě „dovolené v autě“ (2011 Francie a 2013 Holandsko) pozn.: doopravdy rádi trávíme dlouhé hodiny při cestování autem, a potvrdilo se to právě při této expedici, bylo jen otázkou času, kdy vyšetříme dostatečně dost dovolené a vyrazíme na skandinávskou expedici.

Na začátku léta 2014 vše začalo nabírat na konkrétnějších obrysech. Pavel byl v tu dobu v meziobdobí mezi pracemi. Já akorát podávala výpověď a mohli jsme si tedy dovolit uvažovat nad 3 týdny dovolené. Což už nám přišla jako adekvátní doba na to, navštívit dlouho vysněný sever. Příležitostí tam vyrazit už bylo víc i dřív, mně ale přišlo líto vyrážet na sever, vážit tak dlouhou cestu a po pár dnech se zase hned vracet, nebo vidět opět jen jih. Zkrátka když už cesta do Skandinávie, tak se vším všudy, až za polární kruh. Nakonec jsem sice do odjezdu nastoupila do nové práce, ale byli na mě tam tak hodní, že mě na 3 týdny pustili. A ještě nám pomohli se zabalit na cestu pěkně do bedýnkového systému. O tom ale později.

Takže jsme si to pomalu začali dávat do kupy:

• Cíl cesty: sever (primárně Norsko – protože je nejhezčí a vyhradíme si na něj téměř polovinu času, ale určitě i Švédsko, kterým máme v plánu dojet až na sever, a když to půjde, tak vidět i trochu Finsko a cestou domů Dánsko)
• Délka dovolené: 3 týdny
• Odjezd: polovina srpna
• Cestování: po vlastní ose, autem (půjčené velké Mondeo od Pavlikovo rodičů), spaní ve stanu/autě/ubytkách

Během předchozích dovolených se nám toto cestování osvědčilo a zalíbilo. Hezky po vlastní ose autem, zastavit tam, kde se nám chce, odjet až se nám bude chtít. Nic moc neřešit. A dopředu plánovat jen v hrubých obrysech, pár konkrétních míst. Víc nic.

A to vše samozřejmě s psíma holkama. Pro které je příroda na severu naprostý ráj.

---

Den 1. – Pátek 15. 8.

3… 2.. 1 START

• V autě: 7 hod
• Ujeto: 600 km
• Země: ČR, Německo
• Počasí: 20°C, převážně déšť

Vyrážíme v pátek po obědě. Máme dopředu koupený (první a poslední za všechny naše další cesty) palubní lístek na trajekt z německého Rostocku do Švédského Trelleborgu. Vyrážet chceme ve 14 hod, abychom půlnoční trajekt stihli. Nejpozději musíme na sever Německa dorazit ve 22:30 a čeká nás dlouhá cesta nejen přes páteční Prahu a Berlín. Ještě stíhám kadeřníka, předávku práce, veterinu pro potvrzení s holčičkami, dokoupení pár posledních věcí a zabalení se úžasného krabičkového systému. Ve 14:30 jsme všichni naložení v Modráskovi Monďáskovi a můžeme vyrazit.

Praha je přiměřeně zasekaná, ale jinak ubíhá cesta velmi dobře. Skoro celou cestu prší. Střídají se přívalové vlny. Stavíme jen jednou na WC a pak kdesi v Německu v podvečer na polní cestě mezi kukuřičnými poli. Všichni se tu provětráme, dáme večeři a protáhneme nohy. Svítí večerní sluníčko a je nám krásně. Úplná venkovská idylka. I čas máme dobrý a tak tu vydržíme zevlit asi hodinu. Holky spokojeně pobíhají kolem nás.

Do přístavu přijíždíme v 21:30. Čas máme stále skvělý. Bojovým úkolem se stane nalézt po tmě v prostorách přístavu nějaký travnatý plácek, kde by se před 7hodinovou cestou na trajektu daly ještě naposledy vyvenčit holky. Ten nakonec po chvilce kroužení a hledání mezi asfaltem a betonovými doky nacházíme a v budoucnu ho ještě mockrát využijeme. Jen Eterka dělá s čůráním jako tradičně problémy a pomalu nám už dochází trpělivost. Nakonec i ona to zvládne a můžeme na palubu.

Cestujeme trajektem TT Line a nejprve čekáme s autem v úplně jiné frontě. Naštěstí to brzy zjistíme a tu správnou frontu najdeme. Ve 22 už jsme na palubě lodi Huckleberry Finn. Vykládáme holky, bereme deky a vzhůru z podpalubí najít flek na následnou cestu.

Usazování na palubě je celé trochu ve fofru a zmatečné. Všude je obrovská spousta lidí a stejně tak i psů. Bohužel to ale ani nikde nevypadá, že by se dalo přečkat noc spánkem, když nemáme zabookovanou kajutu. Nicméně s takovým problémem tu v žádném případě nejsme sami. Chvíli tedy bloumáme po různých palubách a nakonec Pavel objevuje super místo hned vedle recepce. Oproti jiným místům, která jsme prošli, je tu vážně klid. Útočištěm se nám stane výklenek s pidi gaučíkem, křeslem a stolkem. Zdá se nám to jako dost bezva flek a dál už nehledáme. Na venkovní palubu se chceme vydat až ráno na východ slunce.

Pavel řídil celý den a téměř okamžitě usíná na zemi. Já hraju hru na mobilu, holkám rozdávám žvýkací kostičky. Eterka je vyspaná z auta a tu svou kouše, Babsinka naopak z auta vyspaná není vůbec a tak to téměř ihned také zalomí vedle Pavla na zemi. Zabavuji jim kostičky a snažím se také na chvíli usnout stočená na 2místném gaučíku. S námi je tu ještě pár německých motorkářů, skupinka s dětmi a jeden kluk, co celých 6 hodin plavby jen leží a ani se nehne :-D. Cesta a noc se zdá být nekonečná. Svítí světlo, je vcelku chladno, od půlky cesty si k sobě beru obě holky a přikrývám nás bundou. Eterka štěká na každý pohyb :-X

---

Den 2. – sobota 16. 8.

Holky prvně u moře, náš první maják

• V autě: 5 hod
• Ujeto: 433 km
• Země: Švédsko
• Počasí: 16–21°C, déšť a polojasno

Panika! Probouzí mě německé hlášení. Na první rozespalý pohled mám pocit, že jsme zaspali, a že už všichni opouštějí trajekt. Po kontrole hodinek a zjištění, že je teprve 5 hodin ráno, přestáváme panikařit. Do Trelleborgu nám zbývá ještě hodina plavby. Pobalíme se, proběhneme koupelnou a vyrazíme najít venkovní palubu.

Východ sluníčka je schovaný v mracích. Najdeme psí WC, které ukazujeme holkám. Ty se k němu odmítají vůbec i jen přiblížit. Vrátíme se do tepla lodi a za chvíli už jsme zakotvení v přístavu a můžeme zpátky do auta.

Ihned po vyjetí z přístavu hledáme ve spícím městě nějaký park, kde bychom mohli vypustit holky. Nacházíme a venčíme. A pak už se vydáváme podél pobřeží z Trelleborgu na východ.

Po pár kilometrech ve vesničce Simremarken zastavujeme a po písečné cestě ujedeme cca 30 m k pláži. Sluníčko svítí, nikde ani živáčka, vypouštíme holky na volno z auta. Je to jen přes kopeček na pláž. Holky jsou prvně u moře. Jsme zvědaví na jejich reakci. Eterka zblejskne vodu a řítí se k tůňce. Ale pak si ale všimne, že za tůňkou, vzniklou přílivem je ještě mnohem víc vody a vlny, málem ji v tu chvíli vypadnou oči, letí jak šílenec a běhá a štěká a chytá vodu a běhá a štěká a je úplně nejvíc happy. Babsinka je taky moc spokojená, že nemusí být v autě. Cestu popravdě zatím moc nedává, oka nezamhouřila a dost stresuje a funí :-(. Ale venku je nadšená a moc.

Nasnídáme se na stojáka, pečivo a obloha z domova a holky taky posnídají. Je opravdu krásně, vzduch voní mořem a fičí vítr.

Nasedáme do auta. Další cíl – ostrov Öland, cca 6 hodin cesty.

Pavel řídí, Dejna spí, dospávám trajekt. Cestou se rozhlížíme po majákách, jeden bychom měli míjet, ale nenacházíme. Po 3 hodinách se za volantem vyměňujeme a usíná Pavel. Silnice jsou v super stavu, střídají se maximální rychlosti. Po cca 150 km zastavujeme na překrásném odpočívadle se samoobslužnou pumpou u městečka Ronneby. Ve švédsku snad ani žádné hnusné odpočívadlo nemají. Na druhý pokus trefíme správný stojan se správně velikou pistolí, která se nám vejde do nádrže. Trochu horké chvilky zažijeme při platbě, když nám pumpa odmítá vzít všechny Pavlovo karty, zachraňuje to naštěstí karta má. Máme natankováno a vydáme se protáhnout nožičky i pejskům. V těsné blízkosti pumpy je naprosto úchvatné jezírko Galtsjön s fantastickým molem. Babsinka je nadšená, zírá na šplouchající vodu, Eterka je trochu podělánek. Je teploučko, převlíkám se do kraťasů, poobědváme pečivo, fotíme a jen tak relaxujeme na sluníčku.

Pokračujeme v cestě na východ. Po chvíli se opět vystřídáme za volantem a hned usínám. Zaspím i liják, který doprovází zbytek naší dnešní cesty. Probouzím se totiž až na úchvatném mostě na ostrov Öland. Výhled je hodně moc wow. Všude samí cyklisti. Opět usínám. Pavel nás doveze až téměř na jih ostrova. U muzea studujeme mapičku a hledáme WC. Dnešním naším cílem je úplný jih ostrova, kde se tyčí největší maják ze všech majáků. Ale my se rozhodneme nejprve si najít ubytko. Nejprve hledáme nějaký kemp, kde bychom postavili stan. Ale fučí tu skoro neskutečně a i proto, že jsme hodně utahaní z cesty a že nemáme plány na další dny, rozhodneme se nakonec pro B&B s wifinou a najdeme úplně snově nádherné ubytování v rozkošném domečku, ve kterém jsme úplně sami. Super ubytko, krásný výhled z okna a pan majitel si myslí, že jsme ze Španělska. Máme domluveno a pokračujeme ještě protáhnou nohy nám i holkám.

Dojedeme zpátky k muzeu, je teplo, ale fičí vítr. Pejskům připínáme flexinky a jdeme se projít do rezervace. Musíme překonat mostky, které zabraňují průchodu kopytníkům. Ostrov je v tomto místě už opravdu úzký a my dohlédneme až k moři. Procházíme lesem, sbíráme ostružiny, míjíme kamenné zídky a elektrické ohradníky, které se mnou nedělají nic a Pavla to štípe :-D. Po dřevěných chodníčcích chceme dojít až k moři, ale nedojdeme, protože po pár metrech na chodníčku stojí krávy a my se jim raději klidíme z cesty. Krajina je tu naprostá placka, zelená, plná kamení a kamenných zídek, krav, ovcí, hus, fotografů a pozorovatelů ptáků. Vrátíme se k autu a popojedeme na úplný jih k majáku. S pejskama se projdeme kolem historických děl, maják je opravdu majestátní. Každopádně děsně fičí. A pak už jedeme na ubytko.

Poprvé máme možnost vyzkoušet naši krabičkovou metodu, aneb zabal jednotlivé krabice tak, abys večer na ubytko mohl nést jen některé a v nich bylo ideálně vše a ne z každé potřebovat něco.

Čeká nás sprcha a psí véča, po které prakticky ihned odpadá Babsinka do kómatu. Není se co divit, krom pár hodin na trajektu už prakticky 2 dny nespala. Odcházíme si připravit jídlo do kuchyňky – instatní skleničková omáčka na těstoviny. Mezitím Eterka ztropí na pokoji vyrvál, blbanka. A pak už jen píšeme deník a plánujeme další den, čeká nás Stockholm.

---

Den 3. – neděle 17. 8.

Jedeme dál a dál a dál…

• V autě: 7,5 hod
• Ujeto: 623 km
• Země: Švédsko
• Počasí: 15–17°C, déšť a polojasno

Vyspat se v posteli byla paráda a docela jsme si i přispali. I když teda mám tu poznámku, že jsme vstávali v 7, tak nějak nevím, jaksi to vyložit :D

Balíme se, snídáme a potkáváme se s panem domácím, kterému musíme zaplatit. Už jsme vymýšleli, jak mu budeme nechávat ve schránce část peněz a naši vizitku, ale vyřešeno a můžeme vyrazit na cestu.

Opouštíme ostrov po stejné cestě, po jaké jsme přijeli a jedeme prakticky přímo na sever. Míjíme obrovský počet větrných mlýnů. Asi tu doopravdy docela dost fouká :-D.

Podruhé ve Švédsku tankujeme, tentokrát pouze u švédsky hovořící pumpy. Dohadujeme se, jaké zvolit po cestě do Stockholmu zastávky a vůbec po jaké cestě se na sever vydat. V úvahu připadají dvě možnosti. Blíž pobřeží přes Trosu a Stockholm a nebo více vnitrozemím. Původní plán přespat někde u Uppsaly měníme, že se pokusíme i dnes ujet co nejdelší traverz. Stavíme na pumpě (která tak pěkná není) u Nörrkopingu, venčíme, kupujeme zmrzku, která mi vzápětí padá na zem a hodně stresující Babsinku si na další cestu beru na klín. Jsem z toho dost špatná, že možná takový styl dovolené pro ni nebyl zrovna ten nejlepší nápad :-( Nicméně, vždy když vystoupí, tak náladu má úplně skvělou.

Nakonec po detailním studiu průvodce volíme cestu přes Stockholm se zastávkou v něm. Avšak, když se k hlavnímu městu blížíme, nějak nás přejde chuť i jen přibržďovat. Jen se rychle vyměníme za volantem, už hodně stresující Babsce upravíme kennelku na kennelku kabriolet, připoutáme ji za postroj k pásům a pokračujeme dál, pryč od spousty domů, aut a kolon. Zkrátka takhle my ty plány občas máme a města nás nikdy moc nelákala. Míjíme Uppsalu a po nějakém čase sjíždíme z dálnice. Dumáme, kde to dneska zapíchnout, zda někde u jezera a nebo až na pobřeží, kam míříme.

Nakonec projíždíme vesničkami a zaujme nás ukazatel na kemp v Älvkarleby, kde nás zaujme příšerná „asijská stavba“. Kemp je u řeky. Pro dnešek končíme, máme ujeto zatím nejvíc za celou cestu. Chvilku se rozhodujeme, zda stan nebo chatička, ale pohled na zamračenou oblohu rozhodně za nás. Čeká na nás 2 lůžková červenobílá (YES, to byla nutnost!) chatička s výhledem na řeku. Jdeme obejít kemp a protáhnou nožičky holkám. Kemp je naprosto vylidněný (YES) a holky se spokojeně cachtají ve vodě a aportují klacky až dokud nás nezažene déšť (no deštík) zpátky pod střechu.

Večer nejprve využijeme nabídky teplého bufetu v kempu a dáváme si první teplé jídlo ve Švédsku – hamburgery. Jeden normální velikosti, jeden dětský :-D. Recepční Josefina neumí číslovky. Na chatičce pak píšeme, plánujeme další cíle a hrajeme hry. Je navíc velikánské vedro. Babsinka našla rytíře v koupelně a Ajtík pořád chrápe. Jak to ta Babska dělá, že tolik vydrží, i když nespí cestou, to vážně nechápeme.

 

---

Den 4. – pondělí 18. 8.

Kritický den v malebné vesničce nikoho

• V autě: 5 hod
• Ujeto: 362 km
• Země: Švédsko
• Počasí: 16–18°C, déšť a polojasno

Ráno se budíme a mrholí. Opět se pochválíme za nápad přespat v chatičce. Zabalíme se vyrážíme směr pobřeží, podél kterého pojedeme celý den. Babsa pomalu bere cestování v kabriokennelce na milost a občas už si ze stoje nebo sedu lehne a přivře oko.

První zastávkou je nedaleká Gävle, kde hledáme kozu ze slámy. Tu nenacházíme a brzy se víme i proč. Po pečlivém znovupročtení průvodce se dozvídáme, že je ve městě jen v prosinci :-).

Je zataženo a prší a my pokračujeme dál na sever. Cestou tankujeme v městečku Sundsvall. Je to první doopravdy ošklivé tovární město, které ve Švédsku potkáváme. Nakupujeme v Lidlu moc dobrý čerstvý pečivo. Ukusujeme ho v autě jen tak samotný a všechno rovnou sníme a pokračujeme dál na sever do města Härnösand, které má být vstupní bránou do oblasti Höga Kusten, která má být nejkrásnějším švédským pobřežím. Po dnech strávených v autě je na čase si udělat den výletní. Pro nás netypicky chytáme na náměstí otevřené turistické informace a kupujeme mapičky a necháme si poradit, jaký okruh máme obejít, jaký je ten nej. Navíc jsme se dočetli v průvodci, že po cestě je ostrov s majákem, ve kterém je fungující hostel, ve kterém se dá přespat. WOW, tam musíme! Avšak v informacích nás varují, že zrovna teď o víkendu v půlce srpna skončila turistická sezóna a nebudeme se mít nejspíš na ostrov jak dostat.

Pokračujeme na sever a v tom je tu. Před námi se rozprostře brána k Höga Kusten. Švédský „Golden Gate Bridge“. Je to dechberoucí podívaná, navíc nám vysvitlo sluníčko. Most Höga Kustenbron je doopravdy velkolepá stavba, jeden z nejdelších mostů na světě, zasazená do nádherné okolní přírodní scenérie. Odpočívadlo, které je na úvodní stránce zakoupené mapky, najdeme na druhé straně po přejetí mostu. Jsme tu úplně sami. Parkujeme, obědváme, sluníme se, kocháme a odpočíváme. Je to tu nádherné!

Pak nasedáme znovu do auta a popojedeme už jen kousek do dvou rybářských pidivesniček, které nám v oblasti doporučí průvodce, a ze kterých má jezdit trajekt k hostelu v majáku na ostrůvku Högbonden. První z nich je Bönhamn a je to vlastně je pár úplně maličkých rozkošných domečků. A je tam úplně pusto a liduprázdno. Vlastně tam doslova „chcípl pes“. A tak nenatrefíme ani na nikoho, kdo by nás k majáku dovezl. A pak natrefíme na místňáka, fotografa, který ale vůbec neví, jak by nám pomohl, každopádně že pravidelné trajekty přestaly jezdit VČERA (=poslední víkend sezóny). A prosím, toto si zapamatujte, protože to je důležité. Raději to ještě jednou připomenu: Trajekty přestaly jezdit VČERA! To je tak zkrátka tak, když se vydáte na výlet do cizí země a vlastně si o ní dopředu vůbec nic nezjistíte. To jsme zkrátka my :-).

Přiměřeně zklamaní nasedáme zpátky do auta a přesouváme do vedlejší vesničky Barsta. Ta je v podstatě úplně stejně rozkošná, tvořená jen o něco málo větším množstvím roztomilých maličkých domečků pro lidi i pro lodičky. Hezčí vesnici jsem asi ještě nikdy v životě neviděla. Dokonce potkáváme i nějaké ojedinělé lidi a pár na kotvící plachetnici (ale nikdo nejde směr Högbonden) a nacházíme kemp. Vlastně jen takový travnatý plácek. Opět absolutní mrtvo a mír a klid. Je tu naprosto nádherně.

Na vývěsce se dozvídáme, že fotograf z předchozí vesničky nekecal a trajekty skutečně přestaly jezdit včera a dál jezdí jen o víkendech. Týden tu ale čekat nemůžeme :-(. Tak si alespoň prohlížím maják z dálky a pomalu se smiřuju s tím, že tam asi nepřenocujeme.

Tedy ještě zkoušíme volat na telefonní číslo uvedené u dopravní společnosti, a dokonce se dovoláme, ale řešení žádné nenajdeme. Co dál?

Procházíme plány na další den a počítáme dny s přihlédnutím k našemu itineráři (mám pocit, že Pavel měl děsný strach, nikde se nechtěl zdržovat a chtěl ideálně jet dl a dál co nejvíc dál :-), když jsme si vysnili hlavně to Norsko). Nakonec se rozhodneme pro výlety dva. Jeden kratší dnes po okolí a druhý konečně pořádný alespoň půldenní zítra v Höga Kusten. Jen musíme vymyslet jaký. Radíme se s naší novou mapičkou, ve které jsou vyznačené turistické trasy. Mimochodem vážně moc hezky značené a přehledně vyznačené v mapě. Ono pro Čechy a Slováky je takové zjišťování a sledování turistických tras v jiných zemích docela oříšek. Neexistuje centrální značení skrz celou zemi, na které jsme zvyklí. Většina oblastí není značená vůbec a když už, tak mají vlastní unikátní značení, které se místo od místa a park od parku liší (setkali jsme se s dřevěnými šipkami, igelitovými fáborky na stromech, s kolíky s barevnými vršky zatlučenými podél stezek, nebo třeba s barevnými puntíky na stromech) Každá oblast = svoje značení. Máme naplánováno, a nakonec vymyslíme i procházku v okolí vesničky Bärsta, kde se právě nacházíme. Jen okruh se nám zdá dost dlouhý, a tak Pavel mě a holky zaveze do vedlejšího zálivu, kde nás vysadí. Sám se pak vrátí zpátky do Bärsty a půjde nám naproti.

Je krásně, okolí je malebné a nádherná a procházka je příjemná a značená a holky si to venku moc užívají. Po chvíli začneme stoupat lesíkem do kopce a zaslechneme stále sílící hučení. Říkám si, že se asi zvedá vítr nahoře na skále ve stromech, ale čím jsme blíž, randál je větší a větší. Začínám se trochu obávat, co to je. Až se přehoupneme přes vrcholek a před a pod námi se otevře skalnaté pobřeží. A to, co burácí jako hrom jsou silné vlny, které se tříští o skaliska. Vlny jsou vážně megaobrovské a raději v uctivé vzdálenosti holky připínám na vodítka. Cesta pokračuje přímo podél vlnobití po pobřežních balvanech. Nejde se nám úplně dobře a postupujeme docela pomalu. Obzvlášť holky na vodítkách musejí jít mým tempem z kamene na kámen. A pak už volá Pavel, že se mu zdá, že bychom se už dávno měli potkat, tak zda jsme se někde náhodou neminuli. O pár desítek metrů dál se setkáváme.

Cestou fotíme vlny (které vůbec nejdou vyfotit), Eterka najde mrtvého tuleně, Babsinka zdatně poskakuje z kamene na kámen, vlny stále burácí, zatímco hladina přílivu postupuje výš a výš a my se snažíme držet značení. Až se dostaneme zpátky do lesa a po pár set metrech i k autu ve vesnici.

V zátočině, ve které je kemp, je ale klídek, bezvětří, sluníčko a ticho. Rozhodneme se pro dnešek utábořit zde. Avšak na recepci nikdo není. Vlastně v celé vesnici ani v kempu nikdo není. Jen pár opuštěných karavanů a travnatý plácek. Kemp je samoobslužný. Podle instrukcí necháme peníze ve schránce. Postavíme stan, prvně vaříme na našem vařiči, dáme sprchu (já i Pavel chceme ušetřit drobné za teplou pro toho druhého a tak s oba sprchujeme v ledové), večeři, kafíčko?! Holkám se venku v zimě ale přestává líbit a stále pokukují dovnitř do zavřeného stanu po spacácích. Hlavně teda Babsa, která si chodí sedat významně do předsíňky stanu a ještě významněji nás probodává pohledem. Jenže bez nás ve stanu být samy nechtějí a nechat jim otevřeno kvůli komárům, kteří tu žerou fest, nechceme zase my. Tak mají smůlu a musí se tulit venku a hřát se navzájem v tulipytlíku na alumatce, zatímco my píšeme deník a spřádáme plány na další den.

Večer nemůžu usnout a dlouho si čtu.

---

Den 5. – Úterý 19. 8.

Švédská panenská příroda konečně pořádně zblízka

• V autě: 3 hod
• Ujeto: 200 km
• Země: Švédsko
• Počasí: 14°C, déšť – polojasno – déšť

Poprvé se budím ve 4 ráno a jdu sebe i holky vyvenčit. Eterka se mi zdála neklidná. Venku se vyvenčí, ale spíš čučí, co že to mám za nápady uprostřed noci :-). Budím se znovu ještě před 7 a tak opět šahám po knížce, abych nevzbudila Pavla. Venku prší. Naštěstí Pavel vstává už do venku mezi mraky probleskujícího sluníčka.

Snídaně a balení se nám tentokrát trvá poněkud déle. Mokrý stan se snažíme rozprostřít v kufru auta. Lehce po 9 jsme naložení a cíl pro dnešní den je jasný – cca hodinu jízdy vzdálený národní park Skuleskogen, ve kterém máme naplánovaný cca 6 hodinový okruh.

Na parkovišti zastavujeme sami. Je teplo a svítí sluníčko, ale na obzoru nás děsí černočerné mraky. Nad parkovištěm je ale azuro. Oblékám na sebe kraťásky a tílko, a také se rozhodneme postavit naší plnou autoledničku ven do stínu vedle auta. Jsme přeci ve Švédsku, uklidňuju Pavla. Balíme do batůžků nejnutnější. Na nohy pohorky a také prvně připínám holky na vodítka s amortizérem připnutým k sedáku. Ve Švédských NP musí být pejsci na vodítku. A prvně balíme i trekové hole. Ty nám ale po pár úvodních metrech neskutečně překážejí a tak je opět uklízíme.

Trasa začíná po dřevěných chodníčcích. Kolem a pod námi je spousta vody, jezírek a vodopády. Pavlikovi občas nateče trochu vody do bot vrchem. Pejsky brzo vypouštíme z vodítek, protože je tu liduprázdno. Dojdeme ke „kamennému moři“, které vystřídá placatá krajina plná mokřadů. Holky jsou nadšené a výlet si moc užívají. Mineme první rozcestník a pokračujeme dál spodní cestou. Ta končí prudkým stoupáním, kdy po velkých kamenných blocích, a v podstatě potokem, dojdeme až do kamenné brány. Jsme ohromeni, a to nevíme, že dost předčasně. U dalšího rozcestníku se dáváme do řeči s jinými turisty. Těch nakonec přeci jen potkáváme docela hodně. Ale tito první nás nesměrují, kudy dál. A tak ačkoliv si Pavel pamatoval z turistické kanceláře doporučený jiný „lesní okruh“, dáme na doporučení a zvolíme přímořský. A dobře děláme.

Nejprve tedy proti směru další cesty vyšplháme na vyhlídku. Terén je tu opravdu náročný, holky jsou na vodítkách a na 2 úsecích jim přes gigantické balvany pomáháme. Jinak jsou to ale borky šikulky. A nahoře, tam je to zasloužená odměna za tu námahu, naprostá, ale naprostá NÁDHERA. Stojíme na úplném vrcholku, je tu naprosté bezvětří, ticho, mír a klid a pod námi se rozprostírá nedaleké moře Botnického zálivu. Jsme tu sami a připadáme si jak na střeše celého světa. Posvačíme a vydáme se zpátky dolů.

Jako další nás čeká naprosto ohromující soutěska a od ní poměrně prudký sešup po obřích balvanech dolů. Není divu, musíme se z vyhlídky dostat vlastně až na úroveň moře. S pejskama na krátkých vodítkách se mi nejde vůbec dobře, ale pouštět je na volno, vzhledem k průrvám mezi skalami, se mi taky nechce. A tak je sestup dost náročný na nohy, kterými vše dobržďuji. Nakonec přeci jen většinu trasy ale na volno jdou a chytám si je jen v obzvlášť prudkých úsecích, a nebo když míjíme jiné pejsky. Třeba o chvíli později:

Pavel: „Pitbul nebo borderka před námi.“

Od příchozích z dálky zaslechneme: „Mají 2 malý.“

Pavel nahlas česky dodá: „A hodný.“

Potkáváme první Čechy ve Švédsku s australákem. Dost dlouhou chvíli klábosíme. Chlapi o dodávkách, holky o non-stop postrojích. Dozvídáme se, že se cestují už 3 týdny po švédských národních parcích. Vtipné je, že asi o 2 měsíce později, si takhle venčím holky na Barrandově po sídlišti a najednou ke mně přibíhá holčina s hudebním futrálem, co míří z naší základky, kde byla na přehrávkách a zkouškách. Podle psích holek mě identifikovala: „Nepotkaly jsme se náhodou uprostřed Švédska v létě?“ Svět je vážně malý. Jen doteď neznám ani její křestní jméno :-D.

Mineme jezero a pak se dalším sešupem dostaneme až na úroveň moře. Cesta pokračuje na poloostrov. Ten je zajímavý svými turistickými chatami. Odvážíme se do první z nich zkusit nahlédnout. Je odemčená. Pecka, to jsou ty pověstné skandinávské sruby a chaty a přístřešky, ve kterých se dá kdykoliv, když přijdete a je v nich volno, přespat. Tato je uvnitř skromně zařízená. Jsou tam postele, stůl, kamínka, trocha nádobí. Po celé Höga Kusten trase procházející skrz NP Skuleskogen, je takových volně přístupných chat několik, aby se dala celá 129 km dlouhá jednosměrná trasa zhruba za 13 dní ujíst (13 úseků po 15–24 km). To musíme někdy vyzkoušet!

Dále dojdeme až na ostrov obklopený mořem. Jsme tu úplně sami a já neodolám a do vody vlezu. Holky se nadšeně vrhají za mnou. Ale voda je opravdu neskutečně ledová a urychleně zase vylézáme. Voda je kolem úplně všude a je úplně jako zrcadlo. Pak už se vydáváme na cestu zpět

Finální úsek už vede po rovince podél moře. Procházíme doslova panenským lesem a míjíme písečné pláže. My i Babsinka toho máme naťapáno dost a těšíme se do auta. Eterka si vedle nás mezitím posiluje s klackem a nebo štěká na vlny. Posledních několik kilometrů je už v porovnání s nádhernými scenériemi, které jsme za celý den vídali, už docela nudný a monotónní. Bereme si opět hole, abychom utekli mravencům, které kousají holky do pacinek, ale bohužel utíkáme i Babsince, jejíž krátké a za dnešek už unavené nožičky, toto tempo nestíhají. Posledních pár metrů k autu je opět do kopečka a máme toho už opravdu dost. Nohy bolí.

Auto i ledničku nacházíme přesně tam, kde jsme je opustili. Ale přesun lednice ven se neukázal jako příliš chytrý nápad. Sice zůstala na svém místě, ale evidentně tu za dobu naší nepřítomnosti dost pršelo. Každopádně elektronika to přežila Takže dobré. Je to k neuvěření, protože my jsme celý den měli sluníčko nebo polojasno.

Celkem máme za dnešek v nohách asi 14 km a všichni jsme ko. Holky se doslova těší do auta do přepravek. Dokonce i Babsa okamžitě zalehne a ani po další cestě nestresuje, jak je unavená :-). Jedeme.

Dumáme, kde přespíme. Přeci jen je už po 18. hod a jestli chceme najít nějaký kemp, tak máme podle předchozích zkušeností čas max. do 20 hod. Rozhodneme se proto ujet ještě hodinu a půl na sever. Cestou na mě doléhá únava a je mi zima, prší. Místo chatičky v kempu proto zvažujeme pro tentokrát nějaké ubytování typu RUM, B&B nebo hostel.

O půl 8 přijíždíme do města Umea a tam se snažíme marně nějaké ubytování natrefit. Penziony žádné, hostel po sezóně zavřený, motel bez pejsků nás nelákal a hotely nám přijdou zas příliš. Je to bída přes zatažené těžké dešťové mraky se navíc začíná doopravdy stmívat. Opouštíme tedy město a hned za jeho hranicemi je ukazatel na kemp. V duchu lepší něco nežli nic pak doslova a do písmene za 5 minut 8 na recepci u neskutečně protivného mladíka platíme chatičku.

Kemp First Camp je zaručeně to nejhorší ubytko na celé naší severské cestě. Pozitivum budiž to, že je v podstatě liduprázdný a že mají volnou i chatičku pro psy a na vyložení se z auta přestává pršet. Ale jinak je to děs běs, je mi zima, všude po kempu, vedle chatek i vedle auta, jsou kaluže vody a chatička je velmi skromná, jen se stolem, rozkládacím gaučem a dírami mezi prkny ve zdech, ale také naštěstí s funkčními elektrickými kamínky. Při cestě do umyvárky prvně využívám holínky.

Sprchy, umyvárky a záchody na čipovou kartu jsou kapitola sama pro sebe a jen mě mrzí, že jsem si podrobnosti nezapsala dříve a že jsem neměla ještě všudypřítomný mobil s všedokumentujícím foťákem. Takhle mám už jen mlhavou, ale stále převtipnou historku, kterak jsem hledala v po sezóně pozavíraném kempu otevřené sprchy, až jsem našla dětskou umývárku. Takovou tu s volně stojícími minizáchůdky (bez kabinek) a umyvadýlky, a to vše v designu ninja želv. A bez zámku na dveřích. A jelikož jsem byla fakt hledáním zoufalá a fakt se mi chtělo už ukrutně čůrat, rozhodla jsem se jedné ninjaminimísy využít. A tak si tak sedím na bobku, čůrám a najednou slyším za zdí další české hlasy, pánské, jak se také marně snaží najít otevřené dveře. A já pořád čůrám a slyším, jak oni zkouší všechny dveře vedle. A pořád čůrám a chlapi se blíží. A přesně v tu chvíli dočůrám a klika se pohne a dveře se rozletí a já si rychle natáhnu alespoň kalhoty. Tak tohle bylo o fous. Omluví se a zas jdou dál. Nevím, kdo se víc lekl. S úlevou po jejich odchodu splachuji. Pak zvažuji, co dál, ale říkám si, že když jsem už tu, rovnou se tu i osprchuji. Sprcha je také vtipná, je ve výšce, ale alespoň ne hned na ráně po otevření nezamčených dveří, jako záchodky. Tak se do ní vsoukám. Teplá voda je balzám. Pak se vracím do chatičky, střídám se s Pavlikem, který normální umývárky nachází a ninja želvy nepotká. Chudák ;)

Vaříme si instantní jídlo, zkoukneme fotky a dokonce i noc přečkáme v suchu a teple. Venku začíná doopravdy přituhovat a padá hustá mlha.

---

Den 6. – Středa 20. 8.

Vzhůru do Finska a do Laponska

• V autě: 6,5 hod
• Ujeto: 500 km
• Země: Švédsko, Finsko
• Počasí: 12°C, déšť, zataženo

Celou noc lije jako z konve. Ale my se budíme do příjemného teploučka. Dokonce jsem si v noci sundávala i ponožky.

Vyvenčíme, posnídáme, pobalíme a snažíme se poskakovat kempem mezi obrovskými všudypřítomnými loužemi. Voda je všude. Děkuji si za holínky. Holkám se ani nechce chodit po trávě. Za deště také nakládáme auto.

Pavel zjišťuje, že postel šla rozložit ještě víc a mohli jsme normálně ležet vedle sebe :-P a ne ve dvou patrech v šupleti :-D To jen připomínka pro příště, až někde budou zas nachystané 3 polštáře a 3 peřiny, ju?

Opouštíme kemp. Včera výlet, dnes nás čeká opět dlouhý traverz. Není čas, ztrácet čas, už jsme skoro týden na cestě a Norsko je daleko. První část cesty řídím já. Ale jsme tentokrát hodně učůraní a jen za dopoledne hodně krát stavíme. Holky jsou po včerejším výšlapu total tuhé a ani Babsinka už nestresuje a dobrovolně leží. Popravdě já jsem tedy taky dost zničená. Hlavně chůze i ze sebemenšího kopečku mi nedělá dobře. Při včerejším sestupu s dobrzďováním každého kroku s holkama na vodítkách, ať někam nežuchnou, dostaly moje holeně neskutečně zabrat.

První zastávkou je odpočívadlo u městečka Jävre s majákem, jezírkem a chatičkami ve stylu skanzenu. Je to tu moc pěkné a tak zde i venčíme.

Další zastávkou je obskurní místo v městečku Sangis s E.T. mimozemšťanem a jeho létajícím talířem a tank. Po cestě sem tam probleskne modrá obloha, ale většinu času prší a prší. Nevadí, jsme přeci zrovna v autě a cíl máme daleko odtud. Počasí se může ještě mockrát změnit a hlavně, jestli se má někdy vypršet, tak kdy jindy, než právě teď. To mě učí Pavel a já se to snažím učit s ním a nebýt z toho rozmrzelá.

Kolem 14. hod přijíždíme do Haparandy, posledního švédského města s největší Ikeou na světě. Je zataženo, nevypadá to, že by se měly mraky trhat a tak spící holky necháváme bez obav v autě a jdeme ochutnat pravé Švédské kuličky s brkaší. Jsme zklamaní, v restauraci je přímo megadlouhá fronta, obsluha je velmi nepříjemná, ale druhé teplé jídlo, které není z pytlíku, přijde vhod. No, teplé, ono je ve skutečnosti vlastně dost studené. Ale vhod přijde :-) A zajímavostí je, že jako přílohu tu navíc dávají hrášek s mrkví.

Nasedáme zpátky do auta a můj mobil už se tváří že jme ve Finsku. To je totiž doslova hned za rohem, jen přes most, finské město Tornio.

Zvažujeme, zda je na mostě nějaká celnice a zda si máme „vyplýtvat“ razítko v psích očkovácích, potvrzující odčervení. Na rozdíl od Švédska, Norsko i Finsko mají povinné odčervení před vstupem, které musí mít dost přesnou časovou aplikaci ne starší a ne mladší než… Odčervení a razítka si vezeme z ČR, platit za ně ve Švédsku se nám logicky nechce, ale jelikož nevím, jak dlouho se na území Finska i Norska zdržíme a zda stihneme Finskem na české razítko projet až do Norska. Nakonec datum vyplníme a na hranicích není nikdo. Doufáme, že nikdo nebude ani na hranicích s Norskem.

Jsme ve Finsku. Teď nám přijde, že jsme to Švédsko vzali nějak strašně hopem a v podstatě z něj nic neviděli. Což je taky pravda, krom jednoho velkého výletu a dvou malých, jsme Švédskem jen traverzovali na sever. Dokonce nám v peněžence zůstane dost švédských korun, které jsme nestihli utratit. Ve Finsku platí Eury. Taky tu neprší a jdou tu naladit nějaká radia. Silnice tu mají úplně stejně super jako ve Švédsku a nám až teď dochází, že je tu taky o hodinu víc a ta hodina nám teď bude chybět v plánech. Cílem pro dnešní večer je město Rovaniemi, které je z hranic ještě 120 km jízdy. Je to také hlavní město Laponska, pravý domov Santa Clause (kterému ve Finsku říkají Joulupukki) a je jen pár kilometrů od severního polárního kruhu. Dnes máme v plánu se zavčasu ubytovat a zjišťujeme, že kempy tu pro stanaře moc nachystané nejsou. Navíc se citelně ochlazuje.

Jak stoupáme výš a výš, mění se i krajina. Vysoké švédské jehličnaté stromy vystřídaly nižší a ve Finsku na severu se jehličnany dokonce vyměnily za mnohem víc listnatých, kterým sem tam dokonce už začaly zlátnout listy. Do Finska jednou musíme na podzim!

Hotel v Rovaniemi, které bylo za druhé světové války srovnáno se zemí a znovu nově postaveno a stylizováno pohledem shora do tvaru losí hlavy, vybereme z našeho průvodce. Chceme se ve městě nejprve ubytovat a pak navštívit 1. a poslední muzeum naší celé expedice – Muzeum Arktikum. Jenže nám chybí ta zatrolená hodina a do města přijíždíme až v 5, hodinu před zavíračkou. Necháme holky v autě a uděláme rychloprohlídku muzea, které je doopravdy naprosto super. Určitě bychom tam zvládli strávit mnohem víc času. Kupujeme mi teplejší vybavení a paní u kontroly lístků nám říká, že máme na stejnou vstupenku dorazit i druhý den, že dneska jsme nemohli nic stihnout. Je to milé, ale bohužel zítra musíme pokračovat zas dál.

Pak hledáme zabookované ubytko – malý hotýlek vedle kousek od muzea. Pokojík je hodně skromný a má ukrutně měkké postele. Vynosíme z auta nejnutnější věci a holkám dávám vodu a ony chudinky pijí a pijí a pijí. Ostuda jsem! Pak vyrazíme i s holkama projít Rovaniemi. Nejprve dojdeme k naprosto fascinující řece Kemijoki, která se impozantně rozlévá přímo ve městě do neuvěřitelné šířky. To, že se na pohled líně valí je jen velký klam a okolní cedule důrazně varují před nápadem koupat se v ní, protože má velkou sílu a spoustu neviděných spodních proudů.

Zamíříme do centra, sehnat něco k jídlu. Původně jsme si pomýšleli konečně na sobí steak, ale oběd v Ikee byl poměrně vydatný a tak si chceme takovou véču nechat na víc vyhladovělý den. Projdeme hlavní třídu „nízkého městečka“ a zpátky na pokoj si přinášíme kebab z toho nejvíc nejpomalejšího fast foodu ze všech slow foodů. Večer dáme horskou sprchu. Konečně si myju i hlavu v teple a téměř po týdnu se jsme opět na internetu (ty vado, vůbec si to takhle zpětně teď neumím představit, že jsme jezdili jen podle průvodce a podle dopředu najitého itineráře. A jak jsme bookovali ubytka?) Plánujeme další dny. Holky jsou total tuhé v peřinách. A to i přesto, že Eterka usne, jakmile se rozjede auto a Babsinka už taky rezignovala a ve svém princeznovské pelíšku dokonce za jízdy i klimbá a nestresuje.

Jsme vážně vysoko. Je jedenáct večer, konec léta a stále není úplná tma.

---

Den 7. – Čtvrtek 21. 8.

Až za polární kruh

• V autě: 3,5 hod
• Ujeto: 270 km
• Země: Finsko
• Počasí: 10°C, déšť – polojasno – jasno

Ráno se budíme do obrovského slejváku. Tak velkého, že Eterka se odmítne jít vyčůrat a Babsinka zase čůrá málem ve vchodových dveřích, aby zas mohla jít co nejrychleji dovnitř do sucha. Eterka se venčit nechce. Prší vážně moc. Zatím máme docela štěstí na to, kde a jak v čem po cestě nocujeme. Ostatně zatím máme i tak nějak docela štěstí na to, jaké máme počasí v potřebné konkrétní hodiny a ona ze dne.

Snídani máme v hotelu, to je příjemné. Sedíme a za okny sledujeme ruch města za všedního rána. Dávám si tradiční finskou ovesnou kaši a záhy ji zajídám míchaným vajíčkem.

Město opouštíme v absolutním slejváku a málem nestíhají stěrače. Už po pár kilometrech nás billboardy navádějí k Parku Santa Clause. Jsme zvědaví a tak projedeme přes liduprázdné parkoviště a skrz zákaz vjezdu až přímo před vchod. Pořád lije jako z konve. Usmějeme se do elfí kamery. Park má až do konce listopadu zavřeno. Pokračujeme dál na sever. Ukazatelé nás po pár set metrech směřují tentokrát do Vesničky Santa Clause. Tady děda Clausů žije a měl by být i dneska doma. Navíc, Vesnička se přímo rozkládá na severním polárním kruhu – finsky Napapiiri, který jí prochází a je tu vyznačen. Na místě však váháme, zda vůbec vystoupit z tepla a sucha auta. Provazy vody padající z nebe nás nakonec zviklají a my odjíždíme za polární kruh bez osvědčení o jeho překonání a bez toho, aniž bychom viděli červeného zeleného (jak vlastně barevného?) růžolícího pupkatého staříka s bílým plnovousem. (A umí anglicky? A co česky?). Za to jsme prozatím v suchu.

Znatelně se ochladilo. Maximální denní teploty nepřekračují už 10°C, spíše méně. Cestou výš spřádáme plány na náš další postup. Nejsevernějším finským cílem se má stát městečko Inari, kam nakonec dneska nejedeme. Skončíme cca 1,5 hodiny před ním. Ale to předbíhám.

Cestou je doopravdy nevlídno. Předpověď pro dnešní den (a bohužel i pro dny následující) není pro celou finskou oblast Laponska příliš optimistická. Zatím nás pršelo každý den a déšť nás má doprovázet i nadále.

V městečku Sodankylä navštěvuje místní supermarket a doplňujeme zásoby. Největší problém máme při hledání másla. Většinu mají v půlkilových baleních a nám se nedaří přiliš luštit, zda podle názvu skutečně vybereme máslo. Půlkilových cihliček mají opravdu veliké množství. Po poradě s česko-finským slovníček vybereme to jediné 200g, tak nám držte palce. Hledáme ještě repelent, který nenacházíme, ale za to objevujeme sekci psích potřeb. Supermarket není sám o sobě příliš velký, ale zvířecí sekce je opravdu velká s bohatou nabídkou. Mají tu třeba flyballový box. A taky psí oblečky, na které mi záhy padá zrak. Ne, že bychom jich měli doma málo, ale sebou vezeme jen back-on-tracky a zateplené zimní vesty. A tyhle se zdají být ne moc teplé, nepromomokavé, takové úplně ideální na ten marast venku. Nicméně takhle od oka máme dilema, zda je vůbec holky obléknou. Navíc zpracování je takové dost supermarketové a sucháče kolem krku jdou sice rozepnout úplně, ale pak by zase hodně škrábaly. Jak to vymyslet a jakou velikost zvolit? Odcházíme tedy na kasu s chlebe a máslem. A zpátky do obchodu se vracíme s našimi doveženými oblečky, abychom je na místě porovnali. Na délku sedí s těmi v obchodě ideálně, kolem krku poměřujeme obvod za pomoci plyšového míče. Rozhodneme se, že jeden koupíme (ale jakou barvu?), venku oběma holkám zkusíme a případně zajdeme napotřetí dokoupit do obchodu druhý. Sedí skvěle oběma holkám, a tak pořizujeme i druhý. Holky vybaveny, můžeme pokračovat dál na sever.

Stále je zataženo a sem tam se rozprší. Ráz krajiny se ale pozvolna mění. Stromy se zmenšují a šednou a řídnou. Přibývá mokřadů, rašelinišť a sobů!

To když na mě Pavel houkne: „Vidělas ho?“

„Koho?“

„No, soba! Pásl se přímo u silnice.“

Obracíme auto a vracíme se zpět. (Ne poprvé a ani naposledy). A fakt, hned vedle silnice, tam vážně byl sob. Flegmaticky po nás hodí okem, ale když vidí, že brzdíme až téměř u něj, ležérním krokem překluše silnici na druhou stranu. Znovu otáčíme auto a jeho to už zjevně přestalo bavit. Popojde kousek dál do lesa a začne se tam pást. Je jen pár metru od nás. Fotíme jak diví. Je to přece sob a jen pár metrů od nás! Kdybychom v tu dobu tušili, co budeme tušit jen o pár hodin později, asi bychom se tomuhle chudákovi vůbec nedivili, že z nás musel být hodně paf, co tam kolem něj jako magoříme a proč ho tak naháníme :-D Ale to nevíme, a tak máme na svém kontě prvního soba zblízka a první fotku soba. Později o ně zakopáváme na každém kroku a neustálé přibržďování, když zrovna překážejí na silnici se stane každodenní praxí tady za polární kruhem…

Potkáváme čím dál více značek „pozor los“ a tak se rozhodnu jednou pořádnou mít pořádně na památku vyfocenou i s klikatou silnicí, lesy kolem, žlutými čárami na cestě, modrou oblohou a losem procházejícím v pozadí. No, ehm, takže hledáme značky a hlídáme vhodné pozadí po cestě dál. To nás dost zabaví. Losí značky ale brzy nahradí značky „pozor sob“. Což se musí nechat, je dost pochopitelný fakt.

Když v tu chvíli přestává pršet, mraky se trhají, vykukuje modro a objeví se značka! Brzdíme a jdeme se vyfotit! Kolem sviští dost rychle dost aut. Vyfoceno. Spokojeno (no, mohla to být přeci jen značka s losem a ne sobem). Sluníčko opět zachází a opět začíná pršet. To je prostě k neuvěření.

A co nás dneska ještě čeká? Vesnice Saariselkä, brána do NP Urho Kekkonen – neboli divočiny, která se odtud táhne až k hranicím s Ruskem. A ještě o kousek výš město Inari.

Stále prší a já se nemůžu absolutně nabažit krajiny a přírody, kterou celý den projíždíme. Je tak jiná, nehostinná a přitom něčím nesmírně fascinující. Zhruba o půl 2 míjíme odbočku do Kiilopää se spoustou ubytování, odkud zjišťujeme, začíná nejvíce tras do divočiny. A jelikož máme super čas, rozhodujeme se pro výlet. Jen stále hustě prší.

Zastavujeme tu a bereme útokem informace. Zvolíme 10 km okruh a rovnou tu rezervujeme přímo v resortu i ubytko. Než se vrátíme do auta a vypravíme na výlet, přestává skoro pršet. Náhoda? To už není jen tak, Pavle?!

Národní park i procházka je v něm naprosto neskutečná. Za 3 hodiny potkáme celé 2 lidi a to jednoho vidíme jen z velké dálky. Neskutečná skoro nepopsatelná nehostinná krajina, to neskutečné ticho v celém obrovském prostoru, který sem tam narušuje zbloudilý potůček a neskuteční sobi, kteří jsou jen pár m od nás. Holky jsou na vodítkách a zvědavě po nich pokukují. Ale jsou doopravdy hodné a slušné. Výlety s nima i v zazvěřené Skandinávii jsou vážně na pohodu. A počasí také přeje, déšť ustal úplně, dokonce se opět trhají mraky a vykukuje sluníčko! Terén není nijak zvlášť náročný, krajina je jen mírně zvlněná. Přesto byla délka trasy zvolená akorát a i ta cítíme nohy (hlavně teda já) po výšlapu ze Švédska. Okostice (teda asi to je ona) na holeních mě bolí. Eterka se učí krásně chodit připnutá k sedáku, Babsinka chodí (pššt) převážně na volno.

Zhruba v půlce trasy narazíme opět na chalupu, které jsou opět po zhruba 15–20 km rozesety po celém národním parku. Tato je tedy zamčená a v rekonstrukci. Babsinka si u ní najde úlovek v podobě ztracené bůvolí kostičky a musíme počkat, až si ji madam dožvýká. Dnes v autě opět moc nespala, okouněla. Proto při zpáteční cestě klimbá. Vytrvale ťape za našimi patami ve „stand by režimu“ a očička se jí zavírají. Jede na autopilota.

Cestou zpátky procházíme podivnými bránami, které vypadají trochu jako z Jurského parku a přemítáme, na které že straně bychom se raději měli zdržovat. Nezjistíme a riskneme to. Počasí nám pěkně vydrželo. Také je příjemné projednou nehonit ubytování na poslední chvíli a mít ho už zajištěné.

Na parkovišti se převlékneme rozhodneme se, že dnes je ten ideální den na nějakou pořádnou véču. Radíme se s průvodcem. Doporučí nám kavárničko-restauraci na kopci nad vedlejší vesnicí Saariselkääou. Bohužel má podnik jen do 5 a nyní je už 6. Přesto z kopce chválí fantastický výhled, a tak se tam přeci jen dojedeme podívat. Rozhled na okolní zvlněné kopečky je vážně super.

Jako další podnik průvodce doporučuje ve dřevě vyvedenou restauraci s příjemnou obsluhou, sobím masem (na které máme zálusk) a rybími specialitami (na které máme taky možná chuť. A má dokonce otevřeno. Vše je přesně tak, jak je psáno. Obsluha je doopravdy milá, exteriér sympaticky dřevěný a my se nejprve zahříváme brusinkovým nápojem a konečně ochutnáváme sobí maso. V úpravě soté s brkaší, brusinkami a kyselou okurkou.

Pak už se znavení vracíme zpět do Kiilopää zjistit vůbec, kde že to dnes budeme nocovat. Ubytování tu má obrovské kapacity, ale nyní jsme tu mezi sezónami zdá se úplně sami. V zimě je to tu naopak rušné lyžařské centrum. Míjíme nádherné sruby ze šedivých klád. Bohužel naše levnější ubytování je jen v obyčejné obytné budově. Uvnitř to není žádný luxus, nic moc výzdoba a jen základní vybavení, i postele si musíme sami povléct a chybí sauna. Ale je tu teplo, je to tu opravdu prostorné, koupelna a záchod jsou na pokoji a kolem není ubytovaný široko daleko nikdo, ale hlavně to nejvíc nej! Hned proti vstupu, v opačné stěně, je megagiga obří okno, orientované na západ. A za ním je polojasno – sluníčko sice na obzoru mizí v mracích, ale nad nimi je úplné jasno. A ten výhled! Rovnou za oknem les. A hned vedle okna do lesa i další dveře. To se bude venčit. Nemůžu se od okna odtrhnout a dívám se dívám a čekám, kdo za ním přijde. A že je vidět dlouho do noci.

Holky zbodnou véču, zákusek a odpadnou v peřinách, totálně mrtvé. Nejvtipnější byla Babsinka. Která se najedla, vyskočila do peřin a podle mě usnula ještě, než dopadla. Ani ne během 10 vteřin už spinkala a hlasitě chrupkala.

---

Den 8. – Pátek 22. 8.

Krajina nikoho a městečka, kde chcípl pes

• V autě: 6 hod
• Ujeto: 420 km
• Země: Finsko, Švédsko
• Počasí: 5–12°C, zataženo, polojasno

V noci se často budím a kontroluji giga okno, stav tmy, polární záři a zda se nám přímo před oknem neprojde los nebo sob. Nic z toho. Černočerná tma tu opravdu nenastane za celou noc. Škoda, že se nebe postupně zatáhlo.

Už hodinu po probuzení sedíme zabalení v autě – náš rekord. Je pod mrakem, ale neprší. Vracíme klíče a nekupujeme první suvernýry. Čeká dlouhý den. Cesta na sever až do 70 km vzdáleného Inari – nejvýznamnějšího sámského sídla, kde sídlí i jejich parlament.

První dnešní zastávka je odpočívadlo u jezera Inirijärvi. Tam se poprvé odvážím zjistit pravou identitu podivných „vířivek“, které e ve Švédsku i Finsku (Norsko zatím nevíme) nacházejí na každém odpočívadle a parkovišti. Vířivka není vířivka, ale k nevelkému překvapení odpadkový koš. I když vážně chytře vymyšlený. Je obrovitánský a sahá až pod zem. Tím, by se měla inspirovat ČR s často vrchovatě přecpanými košíky a poletujícími odpadky v širokém přilehlém okolí.

V Inari navštívíme kulturní středisko Sajos (a parkujeme asi na místě nějakého poslance), prohlížíme rukodělné výrobky a nasáváme život Sámů. Jsme ti prakticky se Sámy sami. Kupujeme a rozesíláme první pohledy a hledáme schránku. Při té příležitosti natrefíme asi na nejvíc největší obchod se suvenýry, co jsem kdy viděla. A je dokonce otevřený! Je neskutečný, obrovský a mají v něm snad úplně všechny věci, jaké si umíte představit a všechny ty věci jsou navíc se sobem a nebo losem. Asi potřebuju úplně všechno. No, takže se uklidníme a s rozvahou nakoupíme pár dalších suvenýrů převážně s laponskou tématikou.

Počasí venku je nevlídné, mrholí. A tak zvažujeme, zda uděláme procházku někde tu v okolí, a nebo až někde dál po cestě. V úvahu na chvilku přichází i vyjížďka na fjordíkách, kterou inzerují v průvodci, ale počasí je vážně nic moc. I když oproti ranním 5 °C už se oteplilo na 10°C. Navíc městečko není úplně pěkné a vypadá dost opuštěně.

Z Inari pokračujeme nejprve na jih, a pak nás čeká dlouhá odbočka na severozápad. Cestou zastavujeme dvěma blonďatým stopařům s velikánskými krosnami. Do auta se nám nevejdou, ale alespoň je ujistíme, jak daleko je to na hlavní. Asi po 40 km vjíždíme do vesničky Lemmenjoki neboli Njurgulahti, odkud se dá výletit několika trasami po NP Lemmenjoki. To je největší finský národní park. V něm ale s ohledem na dnešní cestu a také s přihlédnutím k velkému pěšímu výletu, který plánujeme na zítra, zvolíme jen kratičký 4 km okruh – naučnou stezku. Spíš jen takové protažení nohou.

Krajina je tu oproti divočině u Saariselkä úplně jiná. Hodně zvlněná, část cesty jdeme po hřebeni, celá zelená a plná monokultury borovic (letitých a spousty mrtvých), jedlých hub a borůvek, které ve Skandinávii (a Finsku :-)) nikdo nesbírá. Cestou studujeme naučné tabule, míjíme lesní jezírko se třemi stany s turistkami a uštěkaným kníračem. Jinak nikoho. Je tu krásně. Procházka je příjemná, navíc vysvitlo sluníčko a je pocitově vážně teploučko, i když teploměr v autě ukazoval 12 °C.

Užíváme si sluníčka, k autu to máme asi ještě kilometr, když Eterku u potůčku, (který se mimochodem o kus dřív pokusila přejít přes kmen), poštípe vosa. Bohužel se jí dostala pod postroj a delší chvíli zabere, než se nám podaří ji odendat. Ajtíčka to evidentně dost bolí a místo na zádech si snaží vykusovat, otáčí se a válí. Pokračujeme směrem k autu a není jí vůbec dobře. Co pár kroků se zastavuje, sedá si a je celá schlíplá. Čehož využívá Babska a zvesela aportuje klacky, které jí teď nikdo nebere. U auta je Eterka absolutně hotová. Dostává Zyrtec a okamžitě usíná v přepravce. Naopak Babsinka nespí vůbec. Evidentně si dvě noci v peřinách řádně užila a odpočala si.

Za jízdy posvačíme chleba s tuňákem. Sluníčko svítí a sobi nám přebíhají přes cestu. Opět nás pobaví to, jak jsme toho prvního chudáka zahlédnutého naháněli a auto kvůli němu otáčeli. Teď už je ani nepočítáme. Lesy kolem začínají zlátnout. Za měsíc to tady bude naprosto úchvatné. Sem prostě musíme někdy i na podzim, slibujeme si. Cesta mě uklimbá.

Budí mě tankodrom. Asfalt skončil a vystřídala ho hliněná cesta. Tím se nám objasnila záhada, proč nás z Inari chtěla navigace vést přes Švédsko i přes to, že jsme na mapě viděli jasně značenou téměř úplně rovnou cestu. Až sem tam na nějakou díru (v ČR takhle málo děravé nemáme ani asfaltové cesty) je jízda úplně v pohodě. Trochu hlučnější, ale úplná pohoda. Jen my jsme rozmlsaní těmi všemi luxusnímu cestami, po kterých jsme až doteď jezdili. Tenhle názor s námi ale nesdílí Babsi. Nezpevněný úsek měří zhruba 80 km. Vede mezi lesy, remízky, lesy, sem tam domek a občas jsou i domky dva a pak hned mají v mapě jméno :-) a dost často se vine před námi úplně rovná až ke zvlněnému obzoru, nebo kam až dohlédneme. Fascinující. Naprostý kraj nikoho. Až opět začne asfalt a my v městečku Sirkka odbočíme a pokračujeme opět nahoru na severozápad.

Po cestě vyjadřuji myšlenku, že by stejně bylo nejlepší zajet ještě jednou do Švédska, vyřídit určitou záležitost. Navíc nám zbylo ještě dost švédských neutracených korun, které bychom mohli utratit za zásoby. Ke švédským hranicím je to tu opět jen kousek a dokonce po cestě projíždíme finským městečkem Karesuuvanto, od kterého je necelý km přes hranice vzdálený jeho švédský protějšek Karesuando.

Je 6 hodin finského času, takže ve švédsku je teprve 5. Nicméně informace mají jen do 4. Městečko se skládá jen z pár domků, kempu, obchodu a vypadá naprosto ospale a jako naprostá díra a konec světa. Nakoupíme potraviny a posíláme pohled do Loun. A pak nás napadne, že do zítřejšího místa výletu je to jen přes hodinu cesty, navíc ve Finsku je o hodinu víc, tak proč se neubytovat tu?

Nacházíme kemp. Ten nejvtipnější kemp ze všech kempů. Navíc pan majitel neumí ani slovo anglicky a evidentně si libuje ve velmi zvráceném smyslu pro estetiku. Obzvlášť záchodové mísy plnící funkci truhlíků pro květiny, nás doslova ohromily. Každopádně s notesem a tužkou se zvládneme i domluvit na ceně a ubytuje nás v té nejvíc nejvtipněji zařízené chatce. Je to vrchol nevkusu, ale jinak je fajn a je v ní teploučko. Zaplatíme a zbytek peněz jedeme opět utratit do místní sámošky, dokud je ještě otevřeno.

Doplníme zásoby všeho, i toho, co nepotřebujeme. Máme mlsání a zobání na spoustu dalších dalekých cest. K večeři nám Pavel vaří v kuchyňce chatičky těstoviny s thajskou curry omáčkou, kterou jsme tu pořídili. Holky zas dostaly místní vepřové uzené ucho a chrní.

Později při pročítání průvodce a plánování dalších dní s ohromením zjišťujeme, že tahle řiťka v něm má vlastní samostatnou kapitolu. Dozvídáme se, že když bychom přijeli o měsíc dřív, zažili bychom tu nefalšovanou polární noc, kdy sluníčko vůbec nezajde za obzor a také, že je to nejsevernější švédské kostelní městečko.

Ke kostelu v noci vyrážíme na procházku a snažíme se u něj noční oblohu, která vůbec netmavne, vyfotit.

---

Den 9. – Sobota 23. 8.

Švédsko – Finsko – Norské trojmezí

• V autě: 1,5 hod
• Ujeto: 120 km
• Země: Švédsko, Finsko, Norsko
• Počasí: 7–15°C, jasno

Budíme se do azura. Je 7 stupňů, ale sluníčko pálí a my se poměrně ležérně balíme a fotíme. Cesta do Finska nám zabere mínus 1 hodinu a cesta finského Kilpisjärvi další. Cestou fotíme zlátnoucí stromy, rovné silnice, značky a také mraky. Vypadá to, že zataženu ujedeme a že v cíli nás čeká nás modrá obloha. Rád bych připomněl Dejny paniku, že je hnusně a všude zataženo a na celodenní výlet to není. A já ji v klidu ukázal malý modrý kousek kdesi na horizontu a řekl: “Vidíš támhle to azuro? Tak to je přímo nad trojmezím, kde máme ten výlet. A bylo :-)

Chvilku hledáme to pravé parkoviště, ze kterého se vychází na výletní trasu. Zkušeně vyndáváme z auta ledničku, aby byla ve větším chladu a můžeme vyrazit. Krajina se výrazně změnila. Před námi se tyčí kopce. Na ten nejbližší, horu Saana, vede také jedna z tras. My máme ale na dnešek v plánu jinačí, 23 km dlouhý trek ke Švédsko/Finsko/Nor­skému trojmezí. Počasí stále přeje. I když se za námi přibližuje mračná peřina, nad Kilpisjärvi je azuro, teplota stoupá a na sluníčko je příjemně.

Čas nám ale dneska nějak utekl a tak než se nachystáme k odchodu, je docela pozdě, 11 hodin. Ale říkáme si, že je to max 6–7hodinový výlet podle průvodce nenáročným terénem. To zvládneme.

Připínám pejsky k sedáku a moje bolavá holeň se hned na prvním stoupání a klesání v zápřahu připomene. Mno, nejsem přeci chcípák. Navíc po pár dalších metrech a po zdolání můstku přes říčku je vypouštím na volno.

Cesta příjemně ubíhá, terén se několikrát změní. Lesík, kamenité stoupání, odkud se otevírá nádherný výlet na zasněžené vrcholky norských hor a za námi se majestátně tyčí finská Saana. Pak míjíme odbočku na kilometrovou procházku na vrcholek Pikku Malla, který vynecháme. Následuje mírně stoupající planina kolem dvou jezírek, pak cesta prudce stoupá výš. Na vrcholku potkáváme první soby. Jsou vážně krotcí a za celý den jich potkáme opravdu ještě mnoho ve všech možných barvách. Eterku opět pro jistotu poutám na vodítko. Na stezce to občas vypadá kdo s koho.

Následuje kamenné moře, kde mě už při poskakování z kamene na kámen noha bolí citelně. Předbíhá nás nějaký pár a já chytám trošku depku, jaká jsem lemra. Naštěstí po pár desítkách metrů míjíme a překračujeme vodopád a prostor se opět otevírá. Před námi se rozprostírá údolí plné vody – jezero, po kterém z Kilpisjärvi jezdí k trojmezí parníčky. Míjíme první a poslední ukazatel, který hlásá, že máme za sebou 5,7 km. Prima, máme za sebou půlku cesty do půlky.

Pokračujeme víceméně rovně za nosem po víceméně rovince s kameny. Ale to znamená, že každý krok na nějaký balvan nahoru, znamená zákonitě i nějaký krok dolů a to je to, co tak bolí. Navíc mi morálku začínají podrývat turisti (a bežci!), kteří se už vracejí zpět a kterých přibývá víc a víc. Terén se promění na více podmáčený a chodí se více potoky a po dřevěných lávkách. Jednoho procházejícího páru se ptáme, kolik je to tak ještě k trojmezí a říkají, že zhruba hodinu a půl. No uf uf. Pavel se už poněkolikáté ujišťuje, jestli to raději neotočíme. Ale to se ví, že nechci. I když…? Ne, nechci“ Navíc přece zpátky můžeme jet parníčkem, jak slibuje průvodce.

Kamenitá planina po nekonečně mnoha metrech přechází v lesík a v něm klesání a babča a běžci. Klesání bolí a bolí a já se snažím držet tempa Pavla a zároveň šetřit bolavou levou nohou. Jenže to má za následek akorát to, že pravá začíná být už docela unavená a mnohem méně citlivá. Zpomalujeme a opět bilancujeme, da to neotočit. Ale to jako teď? Hodinu před cílem? Ani omylem. Ale mám tedy na krajíčku. Obzvlášť ve chvílích, kdy se mi začíná podvrkávat pravá zdravá, ale unavená noha.

Najednou se před námi objevuje plot – aha, hranice. Stezka vede podél ní a prudce klesá. Každý krok je horší než ten předchozí. Až konečně uvidíme žlutočerně obarvený shluk kamenů na břehu vody. Jsme tu, ale trojmezí vypadalo na fotkách přece úplně jinak?! To pravé kulaté betonové je totiž o pár (desítek) metrů dál za plotem a vede k němu přes vodu chodníček.

Je nádherně. Azuro. Nikde nikdo (jen ten pár, co nás na začátku předběhl, svačí o kus dál). Voda je průzračná a na obzoru nádherný výhled rámují zasněžené vrcholky norských hor. Cesta sem (12 km) nám trvala necelé 4 hodiny.

Odpočíváme, svačíme, sluníme se, Eterka se koupe. Je vážně příjemně, i když vzduch mimo sluníčko bude asi už dost chladný. Je čas se zvednout ke zpáteční cestě.

Pavel jde napřed a nakukuje do nedalekého srubu (opět s možností zdarma noclehu). U něj je info, že parníčky odjíždějí z přístavu vzdáleném 3 km. Jelikož ale nemáme jak ověřit, jestli „po sezóně“ vůbec ještě nějaké jezdí a 3km zacházka není jen tak, rozhodneme se cestu do přístavu neriskovat a vydáme se na cestu nazpátek.

První úsek to jde dobře. Pejsci jsou na volno, noha si evidentně odpočinula a při stoupání o ní skoro vůbec nevím. Jsem optimista, že cestu v pomalém tempu v pohodě zvládnu. To mi vydrží až nahoru na planinu, kde si znovu a fest podvrtnu unavenou pravou. Tentokrát nemám jen na krajíčku. Noha ukrutně bolí, kotník pulzuje. Napadá mě, že teď nemám ani jednu nohu, na kterou můžu plnou vahou našlapovat. Mno nic, utahuju si botu pevněji kolem kotníku a jdeme. Trasa vede zrovna po víceméně vodorovném úseku, jdu pomalinku, al jdu. A po nějakém čase už kotník nebolí, opět ho přehlušila bolest levé holeně, protože opět přibylo hodně stoupání a klesání po kamenech.

Je už 5 hodin a my nejsme ani v půlce zpáteční cesty. Začíná být jasné, že s mým tempem nestihneme včas najít a zařídit ubytko. A že se mi zrovna dneska nechce nocovat pod stanem nebo v autě. Nakonec posílám Pavlika s holkama, aby šli napřed a nocleh ve městečku zařídili. Vím, že to zvládnu dojít, jen prostě musím pomalu.

Rozdělíme se a Pavel mě kontroluje mobilem. Myslím, že jsem dnes úplně poslední člověk na trase a sobů potkávám čím dál víc a jsou opravdu blizoučko, tím spíš, že u sebe nemám pejsky. Postupuji pomalilinku. Minu vodopád (z jiného úhlu je ještě vyšší) a kamenné pole. Vím, že jsem se rouhala, že nemám ráda trasy, co vedou tam i zpátky stejně, nicméně tentokrát se to hodí a i Pavel má představu, kde se asi tak nacházím. A pak začne klesání a noha (nohy) už bolí doopravdy moc. Snažím se přinutit obě zatěžovat stejně, ale prostě to nejde. Nad jezírky mi znovu volá Pavel, že už máme zajištěnou chatičku a že mi půjde zpátky naproti. (chudák Babsánek – chudák já! Babsinka znovu trasu jít fakt nechtěla a stávkovala u každé zatáčky cestou tobě naproti!) Cesta mi jde ale docela dobře a potkáváme se znovu až v závěrečném klesání v lesíku nad parkovištěm. Tam už je to pro mě opravdu co krok, to utrpení. S úlevou upadám do auta.

Chatička je vážně super. Zatím asi nejlepší chatička naší expedice. Je teda úplně obří, ale děsně sympatická s velikánskými a pohodlnými palandami. Dopřeju si horkou sprchu. Na vyhřívané podlaze a v horké vodě stojím opravdu dlouho. Topení v podlaze je vůbec bezva věc, uschlo mi na něm do rána přeprané tričko. Mezitím Pavel nachystá večeři – brkaši s párky. Tu sníme za poslouchání místního rádia.

Přesouvám se s totálně vytuhlými pejsky do postele. Zápisek z dnešního dne opravdu nemám sílu napsat, tak alespoň chceme s Pavlem naplánovat, co nás bude čekat další den. Zítra už budeme mít polovinu expedice za sebou a čeká nás konečně přejezd do Norska. Prý jsem usnula regulerně mezi dvěma slovy. A zítřek proto plánuje sám Pavel. Po několik dnech jsme opět na wifi.

I když to při návratu z výletu vypadlo na bouřku, vydrželo krásné a sluníčko až do večera a byly červánky. Pavel se za nimi vydal k ven k jezeru. Dnešní den byl taky první den naší expedice, kdy nespadla za celý den ani kapka. A dnešní procházka byla zatím asi ta nejvíc nej! A nebo Höga kusten?

---

Den 10. – Neděle 24. 8.

Cesta až na konec světa, kde nezapadá slunce

• V autě: 7,5 hod
• Ujeto: 500 km
• Země: Norsko
• Počasí: 7–18,5°C, jasno!

Ráno se budíme cca o půl 8 a libujeme si, že jen co přejedeme hranice do Norska, budeme mít o hodinu delší den. Jelikož jsem včera usnula, konzultujeme plány na dnešek až při snídani. Rozhodneme se dopřát si výlet lodí na velryby. Ale protože do 500 km vzdáleného Andenes je cesta daleká, nejspíš bychom odpolední plavby nestihli. A tak se rozhodneme se nehonit a dopřát si pohodový odpočinkový den na cestě, který naše nohy i pejsci ocení. Navíc budeme po cestě i v klidu moct kdekoliv zastavovat, beze stresu, že něco nestihneme. Za azura vyrážíme na cestu.

Brzy míjíme hranice s Norskem, kde na chvilinku zaváháme, zda jsme kvůli kontrole veterinárních potvrzení neměli zastavit. Nikdo za námi ale nevybíhá, a tak frčíme (opět) bez kontroly dál. Jsme v Norsku a projíždíme vtipnou stavbou. Opravují silnici a tak prostě udělali objížďku p skále jen o kus vedle. Nějak si s pořádným značením hlavu nelámou :-). Krajina se postupně brutálně mění. Hory rostou stále výš, do nich se zařezávají vodopády a ty ústí do obrovských údolí. Finská hora Saana byl opravdu jen trpasličí kopeček v porovnání s těmito majestátními štíty jen o pár kilometrů vedle. I stromy jsou tu barevnější. A mají tu značku „pozor losi“, tak opět jak zběsilí fotíme. Je to tu tak jiné oproti Finsku.

A pak se před námi otevře strašlivý kýč. Vidíme zasněžené čepičky vysokých hor, které přecházejí v zelená úbočí, v nichž se u blankytně modrého jezera krčí červenobílé domečky. To všechno samozřejmě shora rámuje azurově modré nebe s bílými obláčky. Je to prostě wow a nejsme jediní, kdo zastavuje a tu nádheru fotí. Následuje dalších X hodin na cestě touto více či méně kýčovitou krajinou. Párkrát zastavujeme a fotíme a pak si to už zakazujeme, že příští cíl, Lofoty, budou určitě ještě krásnější.

Na druhý pokus nacházíme úplně ultraluxusní odpočívadlo, kde poobědváme čínskou polévku. Celý den se průběžně otepluje. Čas máme úplně skvělý a tak, když už ve 4 odpoledne přijíždíme k Sortlandu, kde jsme plánovali nocleh (a kde podle průvodce nic není) a odkud je to už jen hodinu a půl cesty do velrybářského městečka Andenes, kam bychom stejně přejížděli zítra, rozhodneme se pokračovat a dojet až tam. A sehnat si tam ubytko. Průvodce nám slibuje jedno peckovní, ale my už víme, že je po sezóně a tak se nechceme moc těšit předčasně.

Krajina se opět mění, hory ustupují více do šířky a do dálky a zem mezi nimi je naprostá placka. Silnice se teď vine na úrovni moře, kolem jsou mokřady a domečky začínají hýřit všemi barvami (máme úkol na zítra, až se budeme stejnou cestou vracet na jih směr Lofoty).

V Andenes, nejsevernějším bodu ostrova Andøya, nejprve navštívíme velrybí agenturu a zabookujeme si zítřejší dopolední plavbu. Budeme doufat, že i zítra vydrží to krásné počasí posledních dvou dní. Pak jdeme zkusit štěstí s úbytkem. Městečku dominuje červený kulatý maják viditelný odevšad a právě u něj má být průvodcem doporučované rozkošné ubytko v bývalém domku majákového hlídače. Raději ani nedýchám a nic si nepředstavuji. Domek nemůžeme mezi všemi okolními rozklíčovat a tak vyzkoušíme hned ten první s nápisem RUM. Skvělé, mají volno, dokonce úplně, budeme tam sami a můžeme si proto vybrat hned ze dvou rozkošných pokojíků. A ubytování je doopravdy totálně nádherné. Řekla bych to nejkrásnější místo na zemi. Vkusně zařízené, kuchyňka s obrovským oknem orientovaným za západ a domek je úplně poslední ve vesnici tímto směrem, za ním už jen pobřeží a … maják! Nic nepřekáží ve výhledu. Uáááá. Navíc to moře, hory, zelená tráva a možnost nechat zítra holky u majitelů v přepravkách v garáži, zatímco budeme na plavbě za velrybami (báli jsme se nechat holky v autě, přeci jen sluníčko by ho nejspíš umělo docela slušně rozehřát, dneska se maxima šplhala až k 18,5 °C). Naprostý ráj na zemi. To ani nejde popsat. Fotíme jak diví, interiér, exteriér, zatímco se jdeme projít k majáku a na kamenné molo. Sluníčko svítí.

Později se v návštěvní knize dozvídáme, že nejsme sami, kdo je z místního ubytka tak excitován a fascinován. Navíc v červnu a červenci je v Andenes půlnoční sluníčko. Pro nás je to tu nejsevernější bod naší expedice. S Pavlem jsme se shodli, že profláklý Nordkapp (kde ani nic k vidění vlastně není) protentokrát vynecháme a raději ušetřený čas věnujeme na návštěvu jiných míst.

Vybereme si pokoj, ze kterého je přímo z postele vidět na maják. Jak jinak. Před a po večeři Pavel vybíhá ven fotit různé fáze sluníčka nad obzorem. Upřímně, neumím si představit, že ještě někdy uvidíme nádhernější a kýčovitější (v tom dobrém slova smyslu) místo na Zemi. Na večeři někam ven se nám nakonec nechce, jak jsme po dnešku uježdění a vyhraje to omáčka Carbonara ze skleničky na těstovinách.

Moc se nám tu všem líbí. Tedy jediná Eterka to tu má trošililinku jako strašidelný zámek. Bojí se těch velkých ptáků, co naříkají jako děti, bojí se lustru, ale zaručeně nejvíc se bojí v předsíňce domečku. Té se skoro odmítá dotknout podlahy. A při nočním venčení má také solidní děsy. (Teď o několik let později už víme, co to bylo. Eterka se bojí zvířecích kožešin a pravděpodobně tam byla z něčeho vlněného utkaná rohožka pod schody :-D)

Jsme v naprostém ráji na zemi, na absolutním konci světa, kde i v 11 večer je obzor stále zlatožlutý a není tma.

---

Den 11. – Pondělí 25. 8.

Velryby a od teď už jen na jih

• V autě: 3,5 hod (+45 min na trajektu)
• Ujeto: 200 km
• Země: Norsko
• Počasí: 11–14°C, jasno!

Spát jsem šla o půl 3, protože jsem se nemohla odtrhnout od oken. Na západě totiž zůstal světlý pruh světla a já si říkala, že bych mohla vidět rovnou i svítání. Bohužel jsem ale usnula na křesílku. Nicméně pohled to byl pro bohy. Na jedné straně na obzoru světlo, nahoře na obloze černo a sem tam hvězdičky, které tu prý v létě nejsou vůbec vidět (ehm, logicky). Jen bohužel polární záře žádná. Jsme sice na severu, ale šance vidět ji takto v létě je téměř mizivá. Navíc nejsme ani natolik zkušení, abychom na ni uměli s pomocí specializovaného webu číhat. Ale zkusit jsem to musela, že jo. Za to maják byl rozsvícený celou noc a jeho viditelný kužel kroužil po okolní zemi i nám oknem do pokojíky. K tomu vše podkresluje tajemné monotónní vrčení mechanismu a sem tam nějaký zapomenutý křik racka.

I přes pozdní večerku jsem stejně ráno nemohla dospat a probudila se už v 6. Venku za oknem se probouzelo krásné ráno, modré nebe, mráčky, sluníčko. Eterka byla připravena se mnou hned na akci, Babsinka s Pavlem dospávali. Po chvilce přemlouvání, se ke mně a Ajtíčkovi Babsa nechala přemluvit z peřin a užily jsme si ranní vycházku. Po návratu už byl Pavel taky vzhůru, posnídali jsme, zabalili se a v 8:45 jsme se měli hlásit u velrybí výpravy.

Pavel dělá check-in a já ještě venčím holky. Pak je odvádíme prozatím do auta stojícího ve stínu a jdeme na první část velrybího safari. Tou je komentovaná prohlídka muzea se třemi průvodci, kteří si celou velkou bandu účastníků rozdělí do 3 jazykových skupin – Aj, Nj a It. Naše průvodkyně Maria ze Švédska (alias Sylva z Oktetů), je sympatická a hlavně mluví skvělou angličtinou, kdy snad poprvé v životě rozumím úplně všemu. Muzeum má několik částí a je úplně super. My však prcháme ještě před koncem prohlídky, jednak, abychom se zateplili, ale hlavně proto, abychom přestěhovali holky z auta do teplotně stabilnější garáže majitelů našeho podmajákového ubytka.

A pak už vyrážíme směr přístav, kde na nás čeká stará rybářská loď Reine, která nyní vozí turisty za velrybami. Trochu se obávám, co na takovou plavbu řekne můj žaludek, ale nakonec docela dobré a na chvíli jsem zvládla i houpání se na přídi. Na rozdíl od chudáka pána, co s námi za velrybami jel a byl zelený celou několik hodin.

Asi po hodině plavby nás kapitán (červenolící chlápek se sluchátky na uších) zaveze za pomoci sonaru mezi vorvaně. Jsme skutečně jen pár metrů od nich a je to dech beroucí poklidná podívaná vždy zakončená majestátním zamáváním ocasní ploutve. No volném moři nakonec strávíme další 2 hodiny a máme prý ohromné štěstí, že nám vyšlo úplně skvěle počasí, bylo teplo, nefoukal vítr a celkem kolem nás prý plavaly rekordní 4 druhy. Návštěvnické necvičené oko včetně nás ale vidělo „jen“ vorvaně (několik) a i tak to bylo WOW. Vždycky když utichl motor lodi a my jen setrvačností dopluli až do jejich těsné blízkosti a pak se jen a jen kochali tou nesmírnou podívanou.

Na zpáteční cestě (několikrát jsme už zamířili do přístavu, ale několikrát se ještě někde poblíž ukázal další vorvaň) jsme ještě dostali teplou zeleninovou polévku na zahřátí. Ale já byla tentokrát opravdu dobře zateplená. I když i přes kulíšky a kapuce jsme měli i tak za ty víc jak tři hodiny na moři hlavy řádné vyfoukané.

Po opětovném zakotvení v přístavu proběhneme suvenýry a pořídíme pár pohledů. A pak už spěcháme zpátky za holčičkami. Původně jsme tedy ještě chtěli vyšplhat na maják, ale museli bychom shánět obsluhu, tak to necháme být a jdeme ještě protáhnout holky po okolí. Jsou 3 hodiny odpoledne a nás čeká traverz na Lofoty.

Opouštíme nejsevernější a zatím a asi i napořád nejkrásnější místo naší expedice a míříme na jih. Cestou se snažíme fotit barevné domečky, ale moc nám to nejde. Necháváme toho a já dospávám noc.

Cestu nám nečekaně překříží trajekt. Ale máme ohromné štěstí, protože hned po našem příjezdu přiváží auta z druhého břehu a hned jedeme. Holky necháváme v autě a sami cestujeme na palubě. 9 km mezi městečky Melbu a Fiskebøl zdoláme za třičtvrtě hodiny.

Jsme na Lofotách. Jen je už docela pozdě a tak místo okolní krásy studujeme průvodce. Projedeme hlavním městem Lofot Svolvær a na doporučení se ubytováváme jen o pár kilometrů dál ve vesnici Ørsvågvær v kempu Sandvika. Máme ohromné štěstí. Kemp totiž zavírá s koncem sezóny v půlce srpna (minulý víkend), ale byl tu prý do včera velikánský zájezd Němců, a tak je dnes otevřená i kuchyně. Chvilku uvažujeme o stanu, ale nakonec se, hlavně kvůli chladnu, necháme ubytovat v dost punkerské chatičce, která je sama o sobě uvnitř docela sparťanská a celá je zarostlá v keřích. Je totiž jediná v celém kempu, do které smějí psi. Recepční se také dost diví, že jsme až do teď neměli s ubytováním s pejskama žádný problém. Tak jsme zvědaví, co nás dál v Norsku čeká. Ostatně se na nás celou dobu dost divně kouká, už od příjezdu. A pak pochopíme, je to totiž Slovenka. A tak kecáme.

Později si v otevřené kuchyni dopřáváme „daily fish“, kterou nám připraví švédský kuchař. Následuje vtipný rozhovor:

Pavel: „Co to bylo za rybu?“

Kuchař: „A který z těch 3 kousků máte na mysli?“

Na recepci se pak ještě dlouho bavíme česko-slovensko-norsko-anglicky (přítomný je i norský pan šéf). Radí nám výlety a dokonce nám paní recepční nechá u šéfa vytisknout jízdní řády trajektů na pevninu. Večer plánujeme další dny. Musíme pejskům vynahradit poslední 2 odpočinkové dny.

Je to tu vlastně nakonec dost super. Super jídlo, milí lidé, wifi na chatičce a hlavně, nikde nikdo, jen my a ten klid a výhledy a naše soukromé pláže.

---

Den 12. – Úterý 26. 8.

Lofoty v celé své kráse

• V autě: 2,5 hod
• Ujeto: 135km
• Země: Norsko
• Počasí: 11–16°C, jasno!

Ráno zamáčkneme budík v 7 a dopřejeme si delší spánek. Čekají nás dnes jen kratší přesuny a tudíž není nutné se honit. Naopak se nám spánek do zásoby bude ještě hodit (už další den). To bych ale nesměla být už od 7 vzhůru. V rámci ranního venčení se jdeme projít na nedalekou pláž. Holky jsou nadšené a tak se jen snažíme nebýt příliš euforičtí a aktivní, aby z toho nadšení nezačala Eterka ječet. Okolo se totiž teprve pomaloučku probouzejí okolní chatky, karavany a stany do nádherného jasného dne.

Snídáme, balíme a vyrážíme na jih, abychom konečně viděly Lofoty v celé své kráse. Opouštíme ostrov Austvågsøya přes most na ostrov Gimsøya a z něj opět mostem na největší ostrov Lofot Vestvågøy. Po něm na doporučení volíme delší a více se klikatící jižní cestu a užíváme si výhledy na kýčovité modré zátočiny s rozdílně barevnou modří vody podle různé hloubky, na rozkošná městečka, hory a vyhýbáme se ovcím, které občas leží přímo na silnici.

Stavíme a fotíme mrakomlhu, která se líně převalovala ze sedla hor od severu k nám. Docela magicky děsivá podívaná. No ostrov Flakstadøya se dostaneme podvodním tunelem. A uděláme si na něm zastávku v umělecko-rybářské vesničce Nusfjord (první z mnoha, které ještě dneska navštívíme). V rychlosti s holkama projdeme, posedíme na kamenech na příjemném sluníčku a jedeme dál.

U vesničky Flakstad, která je situovaná na severu ostrova, se mrakomlha, kterou jsme si už jednou fotili, jak se od severu od Atlantiku plazí do vnitrozemí, roztáhne na plno do bílého mléka a nevidíme nic. Chytám paniku, že z Lofot už neuvidíme nic. Téměř vzápětí ale míjíme velikou liduprázdnou písečnou pláž Skagsanden beach. Moře i její okolí pohlcuje mlha, ale my zastavujeme a vypouštíme holky.

To, co následuje, je naprosto úchvatná podívaná a jeden z nej zážitků dovči. Holky řádí. Ale řádí je slabé slovo. Totálně si to užívají a ta radost prýští všude kolem. Babsa běhá sem a tam, zakusují vlny, vyhřezlé chaluhy, přetahují se, ryjí v písku, běhají v mělkém moři, cákají a loví balónek, který si našly. Myslím, že to byla skvělá satisfakce po včerejšku převážně na cestě v kennelkách. Sušíme, oplachujeme nožičky od soli a pokračujeme dál.

Máme po výhledu. Asi jsme se moc rouhali, že je to všechno kýč. Mlžný opar zahaluje vše, nicméně sluníčko kdesi nahoře to nevzdává a bojuje. Kazí se mi nálada.

Vjíždíme na poslední ostrov Moskenesøya, kde nás čeká nejvíc zastávek. Namůžu uvařit svým očím, když ze severního okraje Lofot přejedeme opět na jižní stranu. Opar zmizí. Zadržují ho horské štíty a Atlantik. Hurá. Máme opět úplně vymetenou azurovou oblohu.

Zastavujeme u městečka Hamnøy a Pavel fotí. Na mě padá spací krize, kdy mám pocit, že neudržím otevřené oči.

Ale hned další zastávkou je vesnička Reine, která mě spát nenechá. Nejprve v ní hledáme bankomat a pak hledáme u tunelu za vesnicí začátek výšlapu na horu Reinebringen (670 m), kterou se rozhodneme zdolat.

Cesta vzhůru nás zaskočí. Je to opravdu velmi velmi prudký výšlap po placatých strmých kamenech a drolících se hlinitokamenných stezkách, který začíná cedulí upozorňující turisty, že se nejedná o oficiální turistickou cestu a nejspíš jim tak na ní nebude platit pojištění :-). Váháme, zda to s pejskama vůbec drápat. Nakonec je na několik metrech musíme přenést nebo vysadit, jinak šlapou statečně. I moje nohy drží. Výstup je náročný, ale na náš vkus ho podniká docela dost lidí. Holčičky sklízejí obdivné a milé komentáře. Hodně se s ostatními turisty zakecáváme.

Výhled z vrcholu na lagunu s městečky Reine/Sakrisøy/Ham­nøy, ale za tu námahu stál. Jen úplný vrchol – 8m kolmého šplhání po skále – už s holkama raději nepokoušíme. Babsinka je nadšená. Poprvé si tu všimnu její záliby ve výškách a v zírání na maličké hýbající se věci dole. Trochu se obávám cesty dolů. Za prvé moje noha (která nahoru držela, ale pro kterou bylo nejhorší právě klesání) a za druhé, jak to dáme s pejskama? Chůze dolů je vždy náročnější jak drápání se nahoru. Terén je vážně příkrý, a tak máme pro jistotu holky na vodítkách. Později je pouštíme, protože s námi se jen trápí. Jim se šlape o moc lépe jak nám :-D Každopádně jsou úžasné a krásně spolupracují. Jsou neustále poblíž a v kritických místech na nás čekají, nechávají si od nás pomáhat a vůbec nám důvěřují. Jsou skvělé. A má noha to také vydržela. Jupí.

Cesta nám nahoru i dolů zabrala nějakých 2,5 hodiny, je 17 hodin a vyrážíme do naší poslední zastávky na Lofotách. Do úplně poslední vesničky na cípu, které nese pojmenování po posledním písmenku norské abecedy Å. Projdeme se a ubytujeme v místním kempu (nejdražší a rozhodně ne nejhezčí ubytování za celou dovolenou). V kempu jsou s námi ubytovaní i další Češi s Mondeem. Parkují hned vedle nás. Nesmí se tu parkovat přímo u chatičky, chybí toaleťák i odpadkový koš.

Je stále jasno, jen na obzoru, kde je Atlantik, už se zase začíná plížit mlha a postupně se zvětšuje oper. Na pevninu už vidět není. Povečeříme instantní kelímky, prohlížíme fotky, Pavlik ještě vybíhá fotit západ slunce, při kterém se s Čechy zakecá a jdeme brzy spát. Zítra nás čeká velmi časný budíček.

---

Den 13. – Středa 27. 8.

Arktická dálnice a spousta Čechů

• V autě: 6,5 hod (+3 hod na trajektu)
• Ujeto: 508 km
• Země: Norsko
• Počasí: 10°C, zataženo, polojasno

Ačkoliv jsme dnešní den pojali jako traverz, stalo se toho doopravdy hodně. Takže hezky popořadě.

Budíček jsme tentokrát měli už o půl 6, protože v 7 odjížděl trajekt z vedlejší vesnice Moskenøy na pevninu a chtěli jsme se do něj vejít. V 6 opouštíme kemp, s námi se nakládají i Češi v Mondeu a za čtvrt hodiny už se naloďujeme na trajekt. Pejsky máme možnost umístit po dobu plavby (3 hod) do vyhrazené psí místnosti, a nebo je nechat v autě, kam ale za nimi nebudu moct až do zakotvení. Rozhodneme se pro auto, že tam se ve svém budou cítit lépe. Nenaštěstí nás s autem odnavigují až úplně dopředu (na záď). Stojíme přímo u otevíracích dveří a nejspíš vedle strojovny/motoru a stojíme přímo v největším randálu, co tu je. Navíc na naše auto přímo fučí a hučí větráky klimatizace. Bohužel už za námi stojí auto. Rychle zvažujeme, zda přeci jen holky nevytáhneme do psi místnosti, ale necháváme je v autě. Oblíkáme jim back-on-tracky a přes kennelky přehazujeme deku. Dostávají kostičky na žvýkání, ale je mi jasné, že si je nejpíš snědí, až se k nim do auta vrátíme. V tom všem spěchu nakonec na palubu jdeme na lehko, jen s fotobatohem, bundami, norským průvodcem, pitím a ke snídani jen balíčkem krekrů.

Cesta je dlouhá a neubíhá. Užili bychom u sebe mnohem víc věcí – knížky, hru, další průvodce a hlavně pořádnou snídani. Navíc je to dost chladno. Myšlenkami často zabíhám k holčičkám, jak jim dole asi je. Počasí se zkazilo. Na Lofotách i nad mořem je bílá poklička z mraků. Počasí nám vážně přálo, 3 jasné dny, abychom si tento kus Norska prohlédli a zažili v plné své kráse a dneska nejvyšší čas pokračovat. Pecka.

V 10:15 už opět sedíme v autě. Holky se zdá, že přežily bez nějaké větší újmy a jsou i pěkně zahřáté. Dokonce ani Babsa nezjistila, že je úplně na volno a nevyrabovala nám přepravku s jídlem.

V Bodø v přístavu venčíme a hledáme supermarket, abychom si nakoupili čerstvé pečivo. V prvním se nám nabídka chlebů nezdála, ale už v dalším si vybereme. Snídáme za jízdy, čeká nás dnes dlouhatánská cesta.

Tentokrát nemáme zastávky navymýšlené ani konkrétně, dokonce ani rámcově. Víme pouze směr (rovnou na jih) a to, že jsme se rozhodli vynechat pobřežní cestu Kystriksveien, ale volíme rychlejší a plynulejší (bez trajektů), ale také méně zajímavou „arktickou dálnici“ – silnici E6. (která je dálnicí skutečně jen a pouze podle názvu :-)). Nejprve zamíříme východně do Fauske, kde se na E6 napojíme a frčíme k jihu.

Ráz krajiny se výrazně mění. Vysoké kopce kolem Bodø vystřídají nižší kopečky, více zeleně (jehličnaté lesy) a přibyde jezera vodních ploch. Jak vjíždíme víc a víc do vnitrozemí a blížíme se k hranici severního polárního kruhu a k hranicím se Švédskem mění se okolí v planinu podobnou krajině, kterou jsme už viděli ve Finsku. Pustá pahorkatina s kameny. Také teplota ve vnitrozemí výrazně klesla, je 10 °C.

Zastavujeme na polárním kruhu, kde hned vedle nás zastavuje Transporter s českou SPZ. A dáváme se téměř do hodinového rozhovoru s párem z Čech ve středních letech. Jsou tu také na 3 týdny, každoročně a letos teprve začínají. Jsou tu už poněkolikáté a stále se sem rádi vracejí. A také cestují s pejskem. Probereme zavařování a sbírání brusinek, borůvek, rybaření, výlety, obytnou úpravu auta a také tipy, kde zahlédnout losa. Nechápu, že jsme už 2 týdny ve Skandinávii a žádného ještě neviděli. Rozhovor je to velmi podnětný a moc milý. Loučíme se, dostáváme od nich pivo na večer.

S holkama vyrážíme udělat povinné foto na polární kruh, neb k tomu finskému u Santa Clause, jsme kvůli dešti ani nevylézali auta. Fičí tu vítr a po venkovním rozhovoru jsme docela prochladlí. Brzy utíkáme zpět do auta a pokračujeme v traverzu na jih.

Pohráváme si ještě s myšlenkou, že bychom cestou někde zastavili na oběd, výlet nebo obojí. Ale jeskyně u města Mo i Rana mineme a v bistru Bimbo Veikro si nic nevybereme. Pokračujeme tedy dál. Krajina i počasí se mění. Je polojasno a docela teplo a Hory začínají opět růst. Opět jsme se přiblížili k západním fjordům. Sytá zelená barva je všude kolem nás. Mezi jehličnany přibývají i listnaté stromy, objevuje se divoká řeka a sem tam i vodopád. Okolí „dálnice“ sice sem tam naruší planina mokřadů nebo nehostinných stromů jako z tajgy, ale jinak je to úchvatná a šťavnatá podívaná na hluboké lesy a křišťálově čisté řeky. Mění se i silnice, přibývají tunely. Projíždíme jich opravdu mnoho. Nejdelší má 8,6 km a všechny mi přijdou na můj vkus děsně temné a málo osvětlené, často jen nahrubo vysekané do skály.

Stavíme u provazového mostku a Eterku fotíme u vesničky s názvem Eitera. V honbě za touto fotkou touto poměrně dlouhou vesnici projedeme sem a tam třikrát. (no jo, když cedule na jejím konci byla poničená a tu jsme zkrátka vyfotit museli). Také konečně vyfotíme místní typické chatičky se zatravněnou střechou. A kousek od městečka Mojøen v jedné takové můžeme i bydlet v místním kempu. Ale je teprve kolem půl 6 s Sluníčko vysoko, rozhodneme se ještě pokračovat dál, co nejblíže k Trondheimu. To abychom v rámci zítřejší už více naplánované cesty, stihli i nějaký menší výlet, jako kompenzaci pro holky a protažení pro nás za dnešní celý den v autě. Za Mosjøenem jdeme ještě obhlídnout pěkný vodopád Laksforsen a pak už pokračujeme hledáním vhodného noclehu. Teplota opět o maličko stoupla a tak se nebojíme ani nocování pod stanem.

Jenže jsme se octli v kraji, kde poněkud citelně ubylo pěkných plácků, tábořišť a kempů. Několikrát zastavujeme a sjíždíme z dálnice, abychom zjistili, že kemp už neexistuje nebo, že plácky na odpočívadlech těsně u silnice stojí za starou belu. Cestu nám ale zpříjemňují důchodci v Puntu jedoucí před námi a jedoucí prostředkem už tak úzké silnice. Na zdejší poměry vskutku nevídaný jev. Nakonec je předjíždíme a hurá konečně přeci jen nacházíme kemp s chatičkami asi 15 km za Majavatn. Za chvíli bude tma. V něm parkují už 2 karavany, ale na recepci nikdo. Za to vedle okýnka nacházíme háčky s očíslovanými klíči a vedle nich je cedulka, ať si vybereme chatičku a klíč a podle ceníku tu zanecháme peníze. A tak i činíme. Natrefíme na bejvák i s topením. Tenhle systém nás nepřestane fascinovat. Mazec.

V kempu je s námi i holandský jack, kterého holky nejprve vyštěkají, ale pak si s ním za kempem u řeky hrají. V chatičce se mezitím udělá luxusní teplíčko. Večeříme čínskou polívku a brkaši a standardně píšeme a vymýšlíme program na nejbližší dny a také zítřejší výlet. Do Trondheimu to odtud máme už jen 4 hodiny. S lítostí jsme také svědky toho, jak nás navždycky opouští naše věrná autolednička.

Do kempu k recepci přijíždí další auto. Je to vtipné, protože je to Mondeo a veze Čechy z předchozího kempu (vzdáleného 500 km). Radíme jim, jak to tu chodí a vytipováváme správnou chatičku. Babsinka dospává a odpočatá Eterka zlobí a loví mouchu. Všude je tu najednou mnohem víc lidí, než jsme za poslední 2 týdny byli zvyklí.

Ještě, než jdeme spát, vyrazíme společně s Pavlem ven na záchod a do umývárky. Když v tom najednou Pavel prohlásí: „Hele, je to nějaký divný mrak, nebo ta polární záře?“.

Podívám se nad hlavu na tmavnoucí nebe s hvězdičkami, na kterém je uprostřed jakási čmouha, skoro jak od letadla. A pomyslím si, že jsme přeci už moc na jihu, den jízdy za polárním kruhem, že jsme zkrátka na pozorování už moc na jihu. Bohužel, i když počasí nám na severu přálo, polární záři se nám vidět nepodařilo. Tak třeba příště.

Na záchodkách pak potkám Češku z Mondea, která ale taky opakuje cosi i polární záři a říká, že jí zrovna pozorují. A tak máme zábavu na další hodinu. Nad námi opravdu při pozornějším pohledu tančí polární záře. Pán z Mondea to má i vyčíhané na internetu. Tak i Pavel běží honem rychle pro stativ a všichni dobrovolně mrzneme a sledujeme třepotající se zelené plamínky na nebi.

Bohužel nám podívanou ukončuje čím dál větší oblačnost. Ale jednou, jednou to doopravdy zazářilo děsně moc a paprsky se po nebi hýbaly viditelně zelené sem a tam. Hurá. Viděli jsme ji. Poděkujeme Čechům, že nás na ni upozornili, protože my bychom si těch pár slabých paprsků určitě nevšimli, nebo nad nimi mávli neznale rukou. Děkujeme i náhodě, která nás zavedla přímo do tohoto kempu, kde nejenže byli rádci, ale také to byl zároveň jeden z mála kempů, kde jsme neměli koupelničku na chatičce a museli jsme před spaním ještě jednou na noc ven, do tmy, do zimy a fantastické polární záře. Prostě magika.

---

Den 14. – Čtvrtek 28. 8.

Traverz na jih k pižmoňům

• V autě: 7,5 hod
• Ujeto: 520 km
• Země: Norsko
• Počasí: 7–11°C, polojasno

Ráno vstáváme tradičně kolem čtvrt na 8. Venku je svěžích 7 °C. Snídáme, balíme a vyrážíme na jih směr Trondheim. I dnes máme v plánu dojet co nejdál na jih, ale určitě chceme stihnout i nějaký menší výlet. Ideálně třeba na 2–3 hodiny.

Čím více se blížíme k Trondheimu vzdálenému 4 hodiny, tím více se opět mění krajina. Hluboké lesy ustupují loukám a zemědělským usedlostem. Úplně všechna zeleň, a hlavně tráva, je ukrutně šťavnatě zelená. Kopce se zakulatily a zurčí kolem mohutné divoké řeky. Dnes potkáváme nejvíce vodopádů. Míjíme louku plnou hus a volavek. Je jich strašlivě moc. Otáčíme auto a snažíme se to množství ptáků vyfotit. A pak se postupně dávají do pohybu a vzlétají. Wow podívaná, kterou sledujeme se zatajeným dechem.

Na parkovišti na Trondheimem měníme plán, a místo výletu v lese v těsném sousedství města, se rozhodneme dojet až k národnímu parku Dovrefjell. Máme to přímo po cestě na jih a přijet bychom tam měli okolo 4. hodiny odpoledne. To znamená, že bychom se měli v pohodě stihnout ubytovat a ještě pak dát procházku.

Pokračujeme dál. Trondheim se rozhodneme neobjíždět po obchvatu, ale bereme to přímo centrem. Město je moc pěkné. Chvíli hledáme nějaký parking, ale město žije a je tu plno. Přibylo lidí i aut. Shodneme se, že se tu nebudeme zdržovat a prohlížíme město jen z auta. Chodci v Trondheimu velmi podivně přecházejí křižovatky když jim padne zelená. Přecházejí divně a tak nějak křížem krážem.

Frčíme dál k jihu. Část cesty se předháníme s nákladním vláčkem, který kopíruje po kolejích naši cestu. Později stavíme, abychom si protáhli nohy a vyvenčili holky. Svačíme na sluníčku. Je příjemných 17 °C.

Dnešní cíl je jasný, volně žijící pižmoni v parku Dovrefjell, ale radím se ještě s průvodcem, kudy do NP bude nejlepší vlez. Bohužel ten je na informace velmi skoupý a my jen marně vzpomínáme, co nám to říkal v Praze Semyš. Nakonec míjíme Oppdal a přijíždíme až do Dombasu. Je 16:07. Turistické informace zavřely ve 4 :-D. Jak se ale dozvídáme od paní ze suvenýrů, mrzet nás to prý ani nemusí, protože prý stejně moc propagačních materiálů (rozuměj žádné) nenabízejí. Sama nám pak dává pár tipů, kam zajet a píše nám to na papír ek.

Vracíme se cca půl hodiny zpátky na sever do Hjerkinn Cestou zkoušíme jeden kemp, ale nabízí nám jen místo pro stan. Recepce má do 21 hod, a tak se rozhodneme přijet případně později. Vyzvídáme tu ještě kudy a kam v okolí na procházku a pán nás posílá na 2 trasy, nicméně obě vedou na opačnou stranu (do jiného parku), než by měli být pižmoni. Popojedeme ještě o kus dál, až zahlédneme odbočku s názvem, co máme poznamenaný na papírku od paní ze suvenýrů. Chvilku kličkujeme a luštíme informační cedule a mapičky, ale nic kloudného se nám vyčíst z nich nedaří. Pak Pavel objeví nějaký zhruba 5 km dlouhý okruh a já zas leták s vyznačenou plochou výskytu pižmoňů. Další chvilku jezdíme, než najdeme to pravé parkoviště. Podle informačních tabulí s pižmoni, polárními liškami a soby soudíme, že jsme správně.

Dočteme se tu, že komentované prohlídky po NP jsou každý den od 9:00 s průvodcem, bohužel nás tlačí čas a na zítra už máme daný jiný program, nemůžeme se tu zdržet další půlden, a tak zkusíme do parku vyrazit na vlastní pěst.

Bohužel Norové se prozatím neukázali jako schopní značiči tras. A tak není opravdu nikde nic, ani jediný ukazatel či nápis. Vyrážíme zprvu po širokánské cestě vzhůru k moderní vyhlídce na zasněženou (jedinou v okolí) horu Snøhetta (Sněžka). Kousek dál by se měla odpojovat stezka, po které by se mělo dát zakroužit zpátky na parkoviště. Tedy podle plánku. V realitě není nikde pranic, ať se rozhlížíme sebevíc. Obejdeme tedy vrcholek a snažíme se i za pomoci dalekohledu prozkoumávat okolní měsíční krajinu.

Ráz přírody se totiž opět zcela změnil. Zelené šťavnaté pastviny vystřídaly lomy na břidlici a nakonec se kopce zmenšily na pouhou kamenitou pahorkatinu zcela bez stromů, jen s lišejníky. Zvlněná krajina se táhne od nevidím do nevidím a jediný výrazný bod je jediná zasněžená hora Snøhetta. Toto je park Dovrefjell-Sunndalsfjella. Jeho jižní součástí je i bažinatá oblast Fokstumyra, která je domovem obrovského množství ptáků. My ale máme spadeno na pižmoně.

Od vyhlídky se marně snažíme najít odbočku, která by vytvořila zamýšlený 5km okruh, který Pavel vyčetl ze schematické mapičky. Značení je tu vážně na dvě věci. Cestu nenacházíme, a tak se na blind vydáváme do okolního terénu. Přebrodíme bažinu a potok a šplháme na kopeček na obzoru, kde by mohl být lepší rozhled do krajiny a na případné pižmoně. Eterka spokojeně pobíhá kolem, Babsa nás od opuštění auta propaluje vyčítavým pohledem. Ostatně přes vřes klopýtáme nepohodlně úplně všichni. A po vydrápání se na kopec máme sice větší rozhled, ale hlavně na další a větší kopce. Navíc je už docela pozdě a sluníčko se začíná za kopce schovávat. Fučí a je chladno a tak se naposledy rozhlédneme, zda nezahlídneme někde nějaký pohyb a vydáváme se na krkolomnou cestu k autu. Každopádně tu nějací pižmoni asi opravdu žijí. Podle otisků kopyt. A taky ovce. Podle cinkání zvonců. :)

K autu dorazíme prochladlí, hladoví, smutní a k smrti utahaní (z předchozího dlouhého dne) až kolem 20. hod. Pevně doufáme, že ještě nějaký kemp s otevřenou recepcí najdeme a nebudeme muset na noc do auta.

Vyrážíme opět směrem na Dombas a máme štěstí. Dokonce i na chatičku. Je bez sociálek, ale také je velká, moc pěkná a teplá. Navíc v kempu mají i teplou restauraci, a tak konečně ochutnáváme sobí steak (poloviční porce pro Dejnu) a Pavel i maso z chudáka losa. Pořádné jídlo je dost fajn, ale toho losa pro příště už doufám oželíme. Ještě se dozvídáme, že i přímo z tohoto kempu organizují výpravy na pižmoně. Listujeme turistickým časákem a zvažujeme časové plány na zítřek a další dny. Nakonec se rozhodneme plány neměnit a zítra pokračovat na „největší norská lákadla“. Jsme totálně mrtví a než usneme, ještě z okna kontroluji jasnou oblohu posetou hvězdičkami, zda náhodou nebudu mít ještě štěstí na polární záři. Ale nikde nic. Z kempu je skvělý výhled na NP a na kopečky, za kterými je ještě dlouho do noci viditelný světlý pás od zapadajícího sluníčka.

---

Den 15. – Pátek 29. 8.

Norská turistická klasika

• V autě: 3,5 hod (+1,5 hod na trajektech)
• Ujeto: 220 km
• Země: Norsko
• Počasí: 2–232°C, jasno a největší teplotní rozdíl

Ráno mě zaskočí tma. Budíček máme už před 6. hodinou, abychom toho stihli během dne co nejvíce a hlavně, abychom k turistickým lákadlům stihli přijet, než dorazí hlavní davy. Balíme se a bez snídaně sedíme už před třičtvrtě na 7 v autě. Jsou ukrutné 2 °C nad nulou, v trávě je jinovatka a musíme škrábat čelní sklo. Jsme ráda, že jsme sehnali chatičku s dobrým topením a nemuseli nocovat v autě nebo pod stanem. Vhazujeme klíčky od chatičky do boxíku na recepci a vyrážíme do probouzející se krajiny a ranního sluníčka, které osvětluje kopce NP dál na jih. Ještě jednou ráno probíráme možnost změnit dnešní plány a učinit další výpravu za pižmony, ale nakonec se rozhodneme jet dál.

Ještě před Dombasem, najednou asi jen neuvěřitelných 10 m od silnice, LOS! Je obrovský, má lopaty jako hrom a je doopravdy jen kousilínek od nás. Pavel ihned dupe na brzdu a zastavujeme u krajnice. Provoz není ráno naštěstí žádný. Na losa je to ale asi příliš blízko, protože přestává okusovat a pást se, zvedne hlavu a flegmaticky poodejde pár kroků směrem od silnice. Mezitím už ale Pavel loví z kufru auta foťák a cvaká a pak mění objektiv a cvaká a já jen zírám. O kus dál je totiž ještě jeden losí samec. Jsou to neskutečně obrovská majestátní zvířata. O dost větší a fantastičtější takhle divoká v přírodě. Neskutečný zážitek, který nám plně vynahrazuje, že jsme neviděli pižmoně. Protože nejen, že se nám splnilo přání, a zahlédli jsme losa, ale dokonce se nám ukázali asi úplně nejblíž, jak to jen bylo možné. Ten brzký budíček za tuhle dechberoucí podívanou stál.

Plni emocí pokračujeme přes Dombas na západ. Krajina se mění z pustiny v NP nejprve na civilní jehličnatý les s pastvinami, když tu najednou nám po obou stranách vyrostou ohromné skalní stěny a vysokánské hory. Všude jsou samé ovečky a vodopády. Pak se hory trochu zmenší a my stavíme v kempu na záchod. Po cca hodině a půl cesty přijíždíme k úpatí Trolí stezky – Trollstigen. Beru si Babsinku na klín a stoupáme proslulými serpentinami.

Cestou několikrát stavíme, fotíme silničku i vodopády a jsme rádi, že jsme tu tak časně a při stoupání nepotkáme díkybohu žádné auto v protisměru. Nahoře necháváme auto a holky na prázdném parkovišti a sami jdeme na vyhlídku. Obloha je bez jediného mráčku. Celý přírodní výjev, včetně úžasného vodopádu, doplňuje moderní železobetonová konstrukce ozvláštněná skleněnými výplněmi místo zábradlí. A nová budova restaurace a suvenýrů. Celé je to moc pěkné a hodí se to do krajiny. Vyvětráme se (fučí opravdu fest) a zafotíme na vyhlídkách a pak už se utíkáme ohřát do suvenýrů, které mezitím otevřely. Kromě nás tu není prakticky nikdo další. Pořizujeme pohledy a expediční magnetku k nám na lednici a jdeme za holkama do auta. Původní plán posnídat někde na vyhlídce vzhledem k venkovní teplotě přehodnocujeme a mažeme si chleba v autě. Pak pokračujeme v cestě na jih.

Klesáme z hor níž a níž, až se před námi krajina rozevírá více do šířky a kopce ustupují do strany. Stavíme u velikánského jezera, které je klidné a hladké úplně jak zrcadlo. Navíc teplota rázem vystoupala na krásných 19 °C a na sluníčku je vážně příjemně. Chvilku tu pobudeme, fotíme, svačíme, holky se ráchají ve vodě a my plánujeme další dnešní cíle. Dáváme si za úkol, že dnes zvládneme najít a pořídit ubytko do 17 hodin, abychom si více odpočali. A cílem má být další turistický klenot, nejznámější a nejkrásnější fjord Geiranger.

Abychom se k němu přiblížili, musíme nejdříve do městečka Eidsdale za pomoci trajektu. Ten pendluje mezi oběma břehy, trvá mu to půl hodinu a zrovna přijíždí. Tentokrát zůstáváme všichni společně v autě a moc toho nevidíme. Pak už popojedeme k samotnému fjordu. Postupně se nám víc a víc otevírá výhled na fascinující modrozelenou hladinu. Několikrát zastavujeme na vyhlídkách, přičemž na té největší se dáváme do řeči s Čechem, co jede opačným směrem. Dáváme si navzájem pár tipů, fotíme fjord i duhu u vodopádu. Pak už sjedeme serpentinami až dolů do městečka Geiranger, sídlícího v čele celého fjordu.

Je lehce před 13. hod a my v turistických informacích zjišťujeme jízdní řád „vyhlídkového“ trajektu po fjordu, který by nás přiblížil našemu zítřejšímu cíli. Druhou variantou je pak vzít to oklikou po silnici, k čemuž se tedy přikláníme více, protože jsme viděli odjíždět trajekt chvilku předem, zhruba o půl 1. Milá paní v informacích nás instruuje, že trajekty odtud vyjíždějí každou hodinu a půl. Tudíž další jede za hodinu ve 14:00 a ten po něm vyjíždí v 15:30. Rozhodneme se pro ten pozdější, neboť nám také dá tip na krátký výlet po okolí. Alespoň nám čekání uteče a provětráme pejsky a naše nožičky. Pořizujeme lístek na naše poměry nezvykle s předstihem a i podle paní z informací je prý dne nezvykle klidný den a málo turistů.

Pak už po serpentinách vyjedeme nad městečko, které máme pod sebou jako na dlani. Zastavíme na parkovišti u restaurace, skrz kterou vedou turistické stezky. Chvíli luštíme informační tabule, až se zorientujeme a najdeme 2 cíle po stezkách značených jako jednodušší obtížnost = s menším převýšením. Ono v Norsku, a obzvlášť ve fjordu, vypadá vše asi následujícím způsobem: voda, křivolaká silnička a pak už jen kolmé štíty. A zkuste v tom hledat nějaké pohodové stezky :-D

Projdeme skrz ohradu s ovečkami, kozami a lamami. Holky jsou z nich u vytržení. Obzvlášť Eterka naprosto nechápe. Pak zdoláme přeci jen nějaké převýšení na skalní vyhlídku. Tam dlouho jen tak posedíme na sluníčku (23 °C), pozorujeme z výšky fjord a posloucháme troubení parníčků i velikánského parníku, které se mezi štíty v údolí rozléhá neskutečně. A Babsi opět zírá.

Dosvačíme, a protože jsou už skoro 3, na druhou vyhlídku kašleme a jedeme zpátky do přístavu. Ještě proběhneme suvenýry a už je čas vyplutí.

Po zkušenostech z posledního delšího trajektu a vzhledem k pálícímu slunci začínáme trochu řešit, kde s autem s pejskama uvnitř na palubě finálně zaparkujeme. Rádi bychom stín. A personál je tu velice milý a ochotný a s vysílačkami si nás domlouvají a zaparkují přímo uprostřed lodi ve stínu a ještě nás ujišťují, že můžeme vzít pejsky bez problému i nahoru na palubu.

Nejprve je necháváme v autě a kocháme se plavbou a největšími lákadly – vodopády. Například 7 sester. I když vody teče docela málo. Sluníčko pálí, ale na otevřené palubě fouká a tak se jdeme dooblíct a rovnou na druhou část hodinové plavby bereme na palubu i trochu vyjukané holky. Babsinka usíná na sluníčku a Ajtík bufetí všechny drobky ze země. Je nám krásně.

V městečku Hellesylt, kam doplujeme, nakupujeme banány a těstoviny na véču a začínáme hledat ubytko. Je skoro 5 a náš časový limit se pro dnešní den blíží. Třetí zastávka je úspěšná! První drahá, druhá jen ošklivý štěrkový plácek a třetí! Nemůžeme uvěřit, kam nás daleká odbočka z hlavní cesty zavedla. Úžasný apartmán s úžasným panem majitelem, a s naprosto brutálním výhledem na fjord přímo ze dveří ložnice z gauče. A holky tu mají svou vlastní louku. Další ráj na Zemi. A co teprve to zapadající sluníčko, které maluje po okolních kopcích. Ach. Krása všech krás. Za sousedy máme Nory, kteří po vyslechnutí našeho počasí za posledních 14 dní, nás nechtějí pustit odjet. K večeři nám Pavel vaří těstoviny s Unce Beans Tikka Masala a konečně dáváme sprchu.

---

Den 16. – Sobota 30. 8.

Ledovec a tunelové šílenství

• V autě: 6 hod (+30 min na trajektu)
• Ujeto: 400 km (z toho 70 km v tunelech)
• Země: Norsko
• Počasí: 14–17°C, polojasno – déšť – zataženo

Ubytko se vážně povedlo a tak se ráno rozhodneme tentokrát moc nespěchat a přispat si. To znamená, že si dáváme budík na 8:00 :-D. Já se budím už před 7 a ani nedutám, aby se vyspal alespoň Pavel. Pravdou je, že on poslední dny řídí bez střídání a já sem tam v autě klimbám. Pavel se budí o půl 8. Máme čas a tak v klidu posnídáme jako lidi u stolu s horkým čajem a tak :-). Zabalíme se, zapíšeme do knihy hostů, vysajeme, vyběháme holčičky ve stráni pod chalupou a můžeme se rozloučit se sympatickým panem majitelem, který už od rána maluje, natírá a maká.

Počasí se zhoršilo, což je pochopitelné. Už není potřeba, my odjíždíme. Je oblačno, mraky prosvicuje sluníčko. Opět je to úchvatná podívaná na fjord přímo z okna nebo ze dveří. V 9 už sedíme v autě a v 10:30 už parkujeme o 100 km dál, na 1. placeném parkovišti za celou naší dosavadní cestu, pod ledovcem Briksdalsbreen. Už samotný příjezd k němu byl úchvatný. Uzoulilinká silnička (opět jsme byli rádi, že jsme tu časně a nepotkáváme auta v protisměru), neskutečná mléčně tyrkysová voda v jezerech a na konci cesta uzavřená vysokánskými štíty hor, na jejichž vrcholcích se modraly a dolů plazily ledovce. Všude kolem vodopády a do toho probleskovalo sluníčko. Teploměr v autě ukazuje 16 °C a tak začalo dilema, co na sebe. Podle průvodce to k ledovci bylo asi 2,5 km a zvládnout bychom to měli do hodiny.

Cesta nahoru byla úchvatná, kolem burácející ledovcové říčky, která v jednom místě padala ve vodopádu těsně u turistické stezky a máčela chodce. Začínalo čím dál víc fučet a na úplném konci turistické trasy byla doopravdy zima. Udělali jsme pár fotek nám i ochotně cvakli jiné turisty, ty na oplátku nás. A chvíli jsme se kochali ledovcem i neskutečně nadpozemsky barevným jezerem pod ním. A holčičky vyzkoušely své finské oblečky. A pak byl čas vyrazit zpět k autu.

Procházka to byla o dost méně náročná, než jsme si představovali. Babsince se nechce dneska moc ťapkat. Asi se jí nelíbí zima. Proti nám přibývá stále víc turistů. Znovu jsme si připomenuli, že jsme rádi, že jsme i tady tak brzy. Protože už i vtipné „golfové vozíky“ s japonskými turisty vyrazily vzhůru.

U auta jsme ještě dokoupili poslední chybějící pohled a o půl jedné vyrazili na další cestu k jihu. První část cesty vedla stejně, jako jsme přijeli sem. Znovu jsme se kochali nádhernými barvami, které šťavnatě zelené louky spolu s tyrkysovou vodou kolem nás hrály. Znovu jsme se podivili nad jednosměrným tunelem, ve kterém nebyla žádná světla, ale tma jako v pytli a provoz už rozhodně nebyl plynulý, protože jsme se s protijedoucími museli často vyhýbat. Silničky kolem fjordů, jsou vážně celé vtipné. Obzvlášť, když se na nich vyhýbáte s autobusem.

Dál po cestě se toho moc zajímavého nedělo. Potkali jsme schránku a konečně poslali pohledy, svočinoobědvali jsme za jízdy v autě chleba s máslem. Počasí se zhoršilo, nebe zatáhlo a začalo dokonce pršet. Trochu vzrůša zažijeme v Sogndalsfjøra, kdy ve snaze najít bankomat vjíždíme evidentně po chodníku do jednosměrky a s velkým Mondeem, které se tam snažíme otočit, způsobíme docela rozruch.

Pokračujeme dál a musíme půl hodiny trajektíkem Mannheller – Fodnes. Je kyvadlový a zrovna přijel, tak plynule pokračujeme a zas ani nevylézáme z auta. Cestu si krátíme luštěním plakátků s nabídkou jakéhosi jídla, které neidentifikujeme. Cestou stíháme ještě vyvenčit holky, dokoupit zásoby chleba a másla (opět docela legrace) a na večeři pořizujeme oblíbené párečky s brkaší.

Ovšem nejzajímavější na dnešku bylo to, že jsme dnes z celkové ujeté vzdálenosti, ujeli celých 70 km v tunelech. Těch dnes bylo opravdu obrovské množství od pár set metrových po silničního světového rekordmana – Lærdalstunnelen. Mezi městečky Lærdal a Aurland je totiž tunel, který měří úctyhodných 24,5 km. Dá se projet asi za půl hodinu, ale nám to trvalo o trochu déle. Aby z toho monotónního výhledu řidičům nehráblo, na 3 místech se tunel rozšiřuje v obrovská odpočívadla, takové žluto modře nasvícené jeskyně, které jsou samy o sobě dost magické. A my samozřejmě stavíme a fotíme.

Večer nás čekalo už jen hledání ubytka. Dnes bydlíme v kempu Espelandsdalen Camping kousek od Voss, kousek od Bergenu. Najít kemp (a obzvlášť tento samoobslužný), byla celkem legrace. Šipka, která nás k němu na blind svedla z hlavní silnice, totiž neukazovala vzdálenost. A tenhle kemp byl tak moc daleko, že kdyby k němu nevedla uzoulilinká pidisilnička, na které se nám s Mondeem doopravdy otáčet nikde nechtělo, měli jsme sto chutí otočit to za cestu hned několikrát. Místo je úplně zastrčené, klidné, na břehu jezera, je tu vodopád (ke kterému škoda nedojdeme) a neskutečně tu fičí. Přímo kolem vede silnice a my se bojíme vypustit holky. Chatička je bez koupelny a bez pořádného světla (jen ta naše), ale zase budeme po pár dnech na wifi. No, tak se ukazuje, že nebudeme :-) – chatička je daleko od routeru a signál má mizerný, jakože žádný. Ne vždy se zadaří. Babsinka je trochu nervózní z vichru, co v poryvech do chatičky naráží. Tentokrát zapadneme a ani se po kempu moc neprocházíme.

---

Den 17. – Neděle 31. 8.

Až na kruhák se dnes nic významného nestalo

• V autě: 6 hod (+ 1 hod 15 min na trajektu)
• Ujeto: 385 km
• Země: Norsko
• Počasí: 16–21°C, jasno, polojasno

Ráno je tentokrát o dost živější Pavel. V kempu byl nečekaně klídek a to přesto, že přímo jím prochází silnice, které jsme přijeli. Nikdo po ní ale nejezdil. Posnídáme, chvilku zvažujeme, že venku na piditerásce. Vítr ustal, je zataženo, ale krásně teplo. Vyrážíme. Tentokrát ale poctivě počítáme vzdálenost kempu od ukazatele na hlavní cestě, 7,7 km. Už je nám jasné, proč to na cedulce raději neuvedli.

Pokračujeme asi hodinu na jih do krásného městečka Eidfjord, které nám připadá na pohled dost pusté. V plánu bylo přepadnout turistické informace a následně vyrazit zas na nějaký pořádný výšlap po rovinaté náhorní plošině a NP Hardangervidda. Chceme holkám dopřát zas nějaký dlouhý výlet, který by si užily bez vodítek a kamenných strmých stezek posledních dní. Bohužel informace jsou zavřené. Chvilku zvažujeme náhradní plán. Pavel se dává do řeči s francouzskými turisty, kteří tu také čekali, až informace otevřou. Zjišťujeme, že mají stejného průvodce jako my, ale na rozdíl od nás mají v plánu ověřit, zda stále ještě žije stařenka na farmě. My ještě chvíli koketujeme s myšlenkou najít nějaký jiný výchozí bod do národního parku, ale protože jsme hluboko v údolí a kolem se tyčí všudypřítomné štíty, rozhodneme se nakonec, že vyrazíme dál na jih, kde teoreticky přibyde víc rovin a tím i víc možností, kde vyběhat holky. Venku je stále převážně oblačno a tu na parkovišti i dost silně větrno. Vyrážíme směr jih. Příští teoretický cíl – městečko Stavanger – dojezd cca 14:30.

Cestou potkáváme opět křivolaké úzké silničky, fjordy, ledovce na obzoru a spoustu tunelů. A opět máme jeden tunelový zážitek, vlastně dva v jednom tunelu. A to, když tunel vede z tunelu na most a rovnou zase do tunelu a tam pak přímo v tunelu, bum, kruhový objezd. A další. Je to legrace, když jedete slepě podle navigace a v tunelech samozřejmě není signál. Také projedeme v tunelu zatím nejdražším placeným úsekem za 150 NOK.

Stavíme u vodopádů, u suvenýrů a konečně se krajina začíná měnit. Cesta je to tentokrát vážně únavná, silničky úzké a my jsme už unavení a trochu mrzutí. Čas si krátíme poslechem audiostop několika filmů. Než doposlechneme Amadea, kopce jsou menší a prostor otevřenější. Z hor nakonec zbývá jen travnatá zelená krajina plná oveček, kamenů, kamenných zídek a farem. U jednoho samoobslužného stánku u cesty si kupujeme moc mňam švestky a jablíčka. Teprve teď si uvědomujeme, jak moc se nám oběma ulevilo. Totiž, jak moc stísněně už na nás několikátý den v řadě fjordy působily. Zkrátka jak moc rádi zase vidíme krajinu příznivější k obyčejným procházkám a ne trekům pro kamzíky. Dechberoucí krása, ale také naše únava náhled mizí. I počasí je čím dál lepší a teplota opět šplhá nad 20 °C.

Po cestě do Stavangeru nás čeká jeden větší než menší trajekt Mortavika-Arsvågen. Musíme počkat na další, protože ten první nám zavřel doslova před nosem. Naštěstí za 20 min jede další. Plavba trvá necelou hodinu, a protože nás navigují do spodního uzavřeného parkoviště, necháváme pejsky v autě a musíme na palubu. Také projíždíme dvěma podvodními tunely. Moje uši dostávají zabrat. V nejnižším místě jsme prý –133 m pod mořem.

Ve Stavangeru, 4. největším městě Norska, nejprve zaparkujeme u městského parku. Obhlížíme místní kemp, ale oboje zhodnotíme jako neideální a raději popojedeme do starého města. I s holkama projdeme překrásnou starobylou čtvrť Gamble Stavanger plnou dlážděných uliček a rozkošných bílých domečků. Zblízka (z placené vyhlídky, kde teda na hulváta neplatíme) si také prohlédneme zaoceánské monstrum, které se shodneme, že jsme už někdy dříve potkali. Vracíme se do auta, kterému policisté nestihli dát botičku a vyrážíme z města pryč, hledat pomalu ubytko. Nečekaně a pro nás dost netypicky byla tato návštěva městečka povznášející.

Abychom se co nejvíce přiblížili zítřejšímu výchozímu bodu výletu, čeká nás další trajekt z Lauvvik. Než na nás přijde řada k nalodění, musí vyjet auta přicestovalá z protějšího břehu. Počítáme, kolik aut z trajektu vyjelo. Je tu doopravdy provoz a pro nás nevídané kolony. Přeci jen jsme posledních 14 dní strávili v téměř liduprázdných koutech a musíme říct, že se nám to dost líbilo. Trajekty jsou tu dva a jezdí kyvadlově a cesta trvá necelou půl hodinu. Patří k těm menším a tak zůstáváme v autě.

Přistaneme v Oanes a začíná hra „najdi nocleh“. První kemp, na který natrefíme, má pro pejsky jen obrovitánskou chatu za šílených 920 NOK. Jedeme tedy dál s tím, že se kdykoliv můžeme vrátit. Další míjíme kemp v kopci, kde se nám to moc nepozdává a jdeme zkusit štěstí do Preikestolenského hostelu s trávou na střeše. V tom pejsky neberou vůbec. Hmm, že by měla Slovenka pravdu a cestování se psy po Norsku není jen tak a prostě jsme doteď měli jen kliku? Nechce se nám věřit. Vyrážíme teda do dalšího kempu Jorpeland, který nám doporučuje náš průvodce. Ten je ale zavřený. Vracíme se tedy do kempu v kopci, že tu rozložíme stan, stejně je krásně teplo. Nicméně po posčítání všeho nám cena téměř 300 NOK za ubytování ve stanu poněkud vyráží dech a rozhodneme se už docela unavení přesto hledat štěstí jinde. Už z principu. Vracíme se zpátky do města Jørpeland, kde jsme při prvním průjezdu zahlídli cedulku ROM.

Konečně, je půl 7 a bydlíme za 400 NOK v zahradním domku norského dědečka, který téměř neumí anglicky. Je to tu dost sympatické. Vyrážíme do městského parku vyběhat holky. Ty na trávě v západu sluníčka neskutečně řádí. Pak si ve stánku kupujeme „nejlepší kebab“ u ukecaného Araba, který umí 6 řečí. Pejsci nesmí dovnitř, a tak si jídlo sníme zpátky v chatičce. Následuje sprcha, internet a plány na další dny. A Eterka má hned za východem z terásky od domečku velkého strašáka v podobě kotle osázeného kytičkami.

---

Den 18. – Pondělí 1. 9.

Z vyhlídky až na úplný jih

• V autě: 5 hod (+0,5 hod na trajektu)
• Ujeto: 260 km
• Země: Norsko
• Počasí: 15–17°C, zataženo, déšť

Ráno vstáváme tradičně v 7. Na obloze se sice honí mraky, ale podle předpovědi se má počasí kazit až po obědě a to my už doufáme, budeme zase v autě pokračovat dál. A navíc se sluníčko za mraky snaží, takže to určitě dobře dopadne, jako zatím pokaždé.

Na parkoviště u začátku turistické trasy, je to z chatičky co by kamenem dohodil, a tak už před půl 9 vyrážíme směr „nejkrásnější vyhlídka“. Máme štěstí, jsme tu brzy a parkoviště je zatím téměř prázdné a i za celou cestu vzhůru potkáme jen pár lidí. Někteří se dokonce už vracejí. Informační cedule hlásá, že celkově nás k vyhlídce čeká 3,7 km rozdělených na 4 stoupání, z nichž 1. a hlavně 3. jsou nejhorší a celkové převýšení je cca 400 m. Cesta nám má zabrat asi 2 hodiny.

Pejsky brzy pouštíme z vodítek. Lidí je pomálu a šplháme po kamenech do krpálu, a tak nám všem jde lépe. V půlce cesty se dáváme do řeči s Holanďany a v podstatě s nimi pak jdeme i nazpátek k autům. Po kamenech se jde obtížně, i když vše je upraveno jako turistická atrakce a největší stoupání je sestaveno z hrubých schodů z balvanů. Horní část s jezírkem už je odpočinkovější. Po plochých kamenech dojdeme až na nechráněnou skalní římsu, kde už pejsky raději připínáme. Po pár desítkách metrů zastavuji na plošince a Pavel se mě táže, zda chci vyfotit. Otázku beru jako dobrý vtip, neb právě stojíme na samotné vyhlídce Preikestolen :-). S holkama se pro skalní římse projdeme, zapózujeme na fotku a můžeme se vydat nazpátek. Počasí dnes nespolupracuje a dokonce se zhoršuje. Je zataženo, ale naštěstí aspoň neprší. To by nám to asi dost klouzalo.

Cesta nahoru nám zabrala asi hodinku a půl. Cestou zpátky jsme zděšeni. Proti nám proudí bez přehánění davy turistů, celé autobusové výpravy. Děsivé. Co nejrychleji se přesouváme zpět k autu, protože přetlačovaná na stezce je doopravdy nepříjemná. A to včetně setkání s jedním ne úplně sympatickým vlčákem na volno.

Je poledne a jsme u auta. Chvilku se snažíme domluvit s místní wifi a pak už nás závora po zaplacení krásný 100 NOK pustí ven. Vyhlídka byla úplně super, ale jinak to pro nás byl asi nejděsivější norský (ale i celodovolenkový) zážitek. Nejen ta miliarda lidu, ale také i spousta odpadků, po celé trase. Eterka se stihla řádně nasvačit. Babsinka ne, ta se, chuděrka, tak moc soustředila na to, kam šlape, že nestíhala bufetit, ale dokonce se ani vítat s turisty. Z nichž byla většina z holek vážně unešená.

Kličkujeme na jih, kde čekáme docela dlouho, než vyrazí nám už známý půlhodinový trajekt z Oanes. (Asi polední přestávka nebo co :) Máme zamířeno na úplný jih, kam to nejvíc jde. Ale cestou nás za 1,5 hod čeká ještě jedna zastávka. Eigerøy Fyr, nádherný stařičký kultý pruhovaný maják z roku 1855. Už samotná cesta k němu byla vtipná. Se zákazem vjezdu motorových vozidel a tak uzounká, že jsme divili, že karavan, co už byl na parkovišti, tudy vůbec projel. Vystupujeme z auta a na informační ceduli se dozvídáme, že náš čeká 2,4 km cesty, kdy posledních 700 m je náročných. A pak také, že stezka vede přes ohrady s ovcemi a od jara do podzimu na ní nesmí pejsci ani na vodítku. My už máme dneska v nohách 3 hodinový výlet a je zataženo (takže počasí i dnes na míru čarovalo), a tak se nebojíme nechat holky v autě a vyrazit tentokrát bez nich.

První úsek cesty je super, pěšinka se vine mezi zvlněnými kopečky. Ale já jsem z auta nějaká rozsezená a celá rozbolavělá. Namožená noha dostala dopoledne opět zabrat a každý krok, co není po rovince, bolí. Závěrečné skákání z kamene na kámen kolem hlídačova domku a domečku (zavřeného) s expozicí. Je to moc příjemná procházka, i když lepší by byla samozřejmě i s holkama. Navíc za celou dobu potkáváme jen jednu skupinku s dětmi a to je příjemná změna oproti davům na Preikestolenu.

Maják je úžasný, majestátní a celý červenobílo pruhovaný. Úplně nejvíc maják, jak má maják být :). Na moři kolem se jen sem tam prožene vlnka a my si říkáme, jaké to tu musí být za pořádného vlnobití a bouřky. To bych si přála někdy zažít.

Výlet k majáku a zpátky nám zabral necelé 2 hodiny. Cestou jsme otevřeli a zavřeli mnoho ovčích branek, zvedli na nohy hodně oveček, co si udělaly pohodlí přímo na stezce a vyzkoušeli (jako tuhle dovolenou už poněkolikáté), jak velké napětí je v elektrických ohradnících. U auta vyvenčíme holky, namažeme chleby a kolem 17. hod vyrážíme dál na jih.

Krajina se opět proměnila. Všude jsou farmy, políčka a ohrady s ovečkami a krávami. Sem tam zahlédneme i koně. Ale fjordík, které bych si ráda ještě odškrtla na svém dovolenkovém wishlistu vedle losa a polární záře, ani jeden jediný. Cesta se hodně klikatí a tak teprve kolem půl 8 přijíždíme do Lindesnes, které je nejjižnějším bodem Norska. Ubytovat se zajedeme do jediného kempu široko daleko. Začalo pršet a tak opět bereme chatičku. Opět řeší pejsky a tak máme na výběr jen dvě možnosti. Bereme malou chatičku bez záchodu a sprchy a připlácíme si navíc wifi.

V chatičce jen zapneme topení a hned zas vyrážíme k místnímu trháku – Lindesnes Fyr. To je také kulatý červeno bílý maják, ale novodobý. I přesto moc typický a krásný. Stojí na místě svého předchůdce, který byl postaven už v roce 1655 a byl to vůbec první maják v Norsku. Tento současný je z roku 1915 a má mít jedno z nejsilnějších světel ze všech majáků.

Doléhá na nás krize z únavy. Chvíli počkáme na parkovišti, abychom si jeho světelný kužel vychutnali rozsvícený za větší tmy. Pak se k němu vydáváme pěšky. Cestou míjíme obchody a galerii a restauraci. Jsme úplně unešená, vše je zaměřeno na majáky. Vyšplháme se k majáku a vychutnáváme si tu atmosféru a úplný klid. I moře je úplně klidné. Je nám na hlavami krouží paprsky a tiše hučí mechanismus majáků. Je to paráda.

Holky nejprve strašně řádí na travnatém plácku, ale pak začíná pršet, a to už cestou k autu zkoušejí všechny dveře, které potkáme. Dole ještě zkontrolujeme otevírací dobu obchůdku, kam se chceme druhý den zastavit pro nějaký suvenýr s motivem majáku. Ale to bychom asi nebyli ani my, abychom se nedočetli, že do včerejška – do neděle 31.8. měli otevřeno denně a v září už jen o prodloužených víkendech pá-ne. Dnes je pondělí. Jedeme tedy rozmrzelí zpátky na chatičku, dát si sprchu, čínskou polívku a puding.

Jelikož je maják od kempu jen 3,5 km, vytáhnu ještě jednou za úplné tmy unaveného Pavla ven. Uvědomujeme si, že za celou naši dovolenou, stojíme poprvé pod úplně černočernou noční oblohou. Holky čekají na chatičce a my si užíváme ještě jednou noční maják, nečekaně hvězdnou jasnou oblohu a úžasné světelné paprsky, kterými šahá do neskutečné dálky. Wow podívaná. Stálo to za to, se ještě jednou dneska zvednout na nohy.

---

Den 19. – Úterý 2. 9.

Pá pá Norsko

• V autě: 4,5 hod (+3,5 hod na trajektu)
• Ujeto: 350 km
• Země: Norsko, Dánsko
• Počasí: 16–20°C, zataženo, déšť

Ráno vstávám první, Pavel je mrtvolka. Venku je zataženo a mně vrtá hlavou, jak může být večer zataženo, o půlnoci úplně jasno a obloha plná hvězd a ráno zase zataženo. Balíme se a vyrážíme proti směru naší další cesty, zpátky na sever. Naším cílem je totiž ještě jeden maják v blízkém okolí, ke kterému to máme jen hodinu jízdy. A po cestě konečně potkáváme fjordského koníka – mám kompletní seznam. Bohužel také i kupu vos, které pak vyháníme z auta. Maják Lista je ze všech nejslabší, nebarevný, ale moře kolem docela bouří a stojí atypicky na zelené travnaté rovince. Toho ihned s nadšením využívají opět holky a řádí a běhají (máme pocit, že v Norsku si s nadšením užívají každé větší travnaté plochy). Eterka si dokonce najde starý rozbitý dětský míč, se kterým nadšeně pobíhá, nadhazuje si ho a nakonec ho spokojeně rozcupuje. Nikde ani noha.

Jedeme zpátky přes Lindesnes a zkusíme znovu štěstí u majákového obchůdku, jestli třeba náááhodou přeci jen otevřeno. Svítá nám naděje, závora je zvednutá, na parkovišti spousta aut, venku dost turistů a otevřené záchodky. Bohužel krámek je zavřený a majáky na svíčky si ještě jednou prohlédneme jen přes výlohu. Musíme jet. Je poledne a nás čeká ještě program pro holky, než se v 5 nalodíme na trajekt do Dánska.

Vyrážíme podél pobřeží a malebných rybářských vesniček a městeček s plážemi a býlími, pro nás zcela neokoukanými, domečky. Navíc se vyčasilo a mezi mraky už zas naplno vykukuje sluníčko. Za cíl zvolíme městečko Mandal, které se pyšní nejdelší písečnou pláží v Norsku Sjøsanden badestrand (800 m). Balíme holky, frsibeečka, kraťásky, projdeme borovicovým lesíkem a jsme na pláži. A úplně sami. Tak házíme a holky si to náramně užívají. V jednu chvíli si uvědomím, že odolné disky neplavou, ale talíř je z moře zachráněn. Holky jsou vyházené, vyběhané, vykoupané, vyštěkané, spokojené. Míříme zpět k autu a potkáváme paní, která na nás z dálky něco volá. Tušíme, že to bude asi sprdunk za psy na pláži, ale ona jen hledá, chuděrka, svého ztraceného bílého pejska. U auta odpískováváme a sušíme a čeká nás poslední hodina cesty do Kristiansand.

Je 14 hodin. Vyhledáme informace společnosti, se kterou se chceme o půl 5 plavit, Color Line a kupujeme si dopředu palubní lístek. Check-in je hodinu před vyplutím a tam máme ještě zhruba hodinku a půl na to projít se městem a sehnat chybějící dárečky domů, Parkujeme, svítí slunko a holky bereme proto sebou. Nejprve marně hledáme turistické informace a pak marně hledáme obchod se suvenýry. Nacházíme jen knihkupectví, kde mají prd. Tam nás odkazují na další pobočku a další krámek, ale to, co sháníme, bohužel v těch pár kouscích turistických udělátek, nemají. Na ulici si holky hladí paní a také nám radí jen tyto 3 krámky, že už je holt po sezóně. Pak konečně objevíme turistické informace, ale ani v těch nepochodíme. K autu se vracíme s nepořízenou. Dejna je zklamaná a tak ji utěšuji, že pokud mi opravdu vychází všechno, co řeknu, tak ji tímto slibuji, že v Dánsku najdeme nějaké zapadlé městečko, v něm bude malý krámek, ve kterém u opilého dána nakoupíme norské suvenýry. Dejna nadšeně souhlasí!

Před check-inem opět nevíme, do které řady se zařadit a chvíli (ne sami) trpělivě čekáme za Transitem, jak se později ukáže, bez řidiče :-D. Později z okýnka vyfasujeme speciální cedulku, že vezeme pejsky a že zůstávají v autě a jsme na základě toho později navigováni. Chytrý systém. Dál čekáme a jelikož jsme úplně ukrutně hladoví, koketujeme s myšlenkou uvařit si ve frontě na vařiči ještě vodu a zalít si instantní kelímek. Pak Pavel uvidí stánek s občerstvením, dává se do řeči s Asiatem, co v něm prodává a za chvilku už mi nese v kelímku horkou vodu z automatu opodál. Ve stánku nabízejí brambory se smetanou a slaninou a nakonec se místo „vaření“ rozhodneme zahnat hlad tím. Pavel se vrací ke stánku a prodavač mezitím ochotně hlásí, že nám taky vlastně mohl vodu uvařit v hrnci na plotýnce. Z brambor se smetanou a slaninou se nakonec vyklube celkem nepoživatelná instantní kaše se sýrovým přelivem a divnými kostičkami hnědé barvy. Ale to už musíme najet na trajekt.

Zaparkovaní jsme tentokrát na pohodu. Trochu zkušeněji se balíme, bereme i knížky a deky a holky necháváme v autě. Na trajektu chvíli bloudíme poschodími a všemožnými sekcemi a zakotvíme v bufetu. Jen co se rozjedeme, začnou se tam trousit lidi a pak to kolem nás úplně neuvěřitelně voní. Neodoláme a jdeme si taky vybrat něco na zub. Beru si krevetový salát, Pavel burger a k tomu kopu hranolek, které nakonec ani nesníme. No jo, říká se tomu velké oči a to ani nemluvím, kolik si toho nabírali lidi kolem nás. Navíc s naším stylem stravování za posledních 20 dní jsme oba zhubli a velké porce moc nedáváme. K našemu velkému překvapení toto vše stojí méně jak kebab předevčírem na pevnině.

Balím se do deky a natažená na sedačce na chvilku usínám. Ne, na moc dlouho. Společně pak prohlížíme fotky z dneška a hlavně ty z pláže jsou prostě boží. Následuje lekce angličtiny, kdy překládám článek o majáku Eigerøy a pořád ještě nejsme v Dánsku. A vtipné jsou i naše mobily, sic u stejného operátora, nemohou se domluvit, zda se z Norska do Dánska plavíme po moři, a nebo letíme :). Spočítáme zbylé norské koruny a je to 44 rovných. Rozhodneme se je utratit v bufetu. Pořizujeme ovocnou krabičku, která stojí přesně 44 NOK. A už jsme v dánském Hirtshals. Cesta trvala lehce přes 3 hodiny a holky, co by zkušené trajektové cestovatelky, vypadaly po našem návratu do auta příjemně rozespinkané.

Jsme v Dánsku. Je 20 hod a pomalu zapadá sluníčko (pro nás nezvyk). Mírně znepokojení zjišťujeme, že o Dánsku vlastně nic nevíme, čím a za co se platí a že nemáme ani průvodce. Víme jen, že kousek od přístavu je kemp, který má recepci otevřenou až do 22 hod. To stíháme :). Cestou nás šokují širokánské silnice, které jsou po kozích stezkách v Norsku příjemná změna. Kemp podle ukazatelů snadno najdeme a je kemp je to krásný, nejmodernější, ve kterém jsem kdy byla. A naše chatička je ta nejnádhernější chatička, která ke všemu úžasně voní dřevem. Holky jsou mrtvolky. Nevečeříme, protože jsme přecpané z trajektu. Na wifi (placené) plánujeme, co podnikneme zbylé 2 dny, které nás dělí od domova. Je zvláštní skončit v zemi, kterou jste původně vůbec neplánovali. Na recepci tak zjišťujeme, že se platí Dánskou korunou (kurz raději nezjišťujeme, abychom mohli nakupovat bez stresu) a není potřeba dálniční známka. Základní otázky pro cestování v každé nové zemi :-).

---

Den 20. – středa 3. 9.

Na den v Dánsku

• V autě: 6 hod
• Ujeto: 450 km
• Země: Dánsko
• Počasí: 20–24,5°C, jasno

Budí nás sluníčko a pro změnu jsem větší mrtvolka ráno já. Večer jsem totiž vytuhla u internetu a spát šla někdy před 2 ranní. O půl 9 už předáváme na recepci čipovou kartu od chatičky, vjezdu, sprchy. Kempy tu mají neuvěřitelně vytuněné. Jsou úplně děsně profi, včetně miliardy atrakcí a vyžití přímo v areálu. Včera jsme při placení dostali i takovou bedýnku (plastový boxík) s prostředky na úklid, se spodkem mopu, utěrku, hadr. Jen sprcha nás nemile překvapila. Časovala se po minutě, a buď netekla, nebo ano, ale jen v jedné přednastavené teplotě. Obloha je bez jediného mráčku a teploměr už teď po ránu ukazuje 20 °C. Vyrážíme na sever.

Silnice jsou tu o dost horší, než po jakých jsme byli zvyklí jezdit poslední dny. Navíc potkáváme samá vtipná vozítka. Jezdí tu spousta Škodovek od Felicie po Yettiho, nejvíce však Fabií a Octávek. Obecně za celou dobu jsme moc malých aut nepotkali, převažovaly kombíky. V Dánsku jich je ale spousta. Také nás zaujaly cedule. Dopravní značení je v národních barvách, červený text na bílém poli. Ale v národních barvách měli už šipky i více na severu. Krajina je také vtipná – rovná a širokánská silnice protíná totální placku plackovatou.

Naší první zastávkou je výběžek Skagen a na něm místo s názvem Grenen. Stýkají se zde 2 moře, Baltské a Severní a zároveň je to pomyslný předěl mezi dvěma průlivy Skagerrat a Kattegat. V 9:30 parkujeme na prázdném parkovišti, zaplatíme v automatu za předem odhadnutý čas, oblíkám kraťasy, sundávám ponožky a vybaluju pantofle. Skrz vyšlapanou písečnou pěšinku v trávě totiž projdeme na obří písečnou pláž. Holky jsou totálně vyjevené, cachtají se, chystají vlny. Eterka štěká a štěká a štěká, sbírám kamínky, holky aportují kamínky. Je to tu boží. Podél moře (napůl v moři) dojdeme až na samotný výběžek, kde se obě moře proti sobě viditelně slévají. Jsme tu sami. Po chvíli přijede traktoroautobus (bus na obrovitánských kolech) s důchodci a řidič (vlastně úplně první osoba za celou dovolenou) na nás haleká, ať si holky připneme. Fotíme se v mělké vodě na výběžku, když v tom si Ajtík všimne vyplavené medúzy. A tu tam nemůže nechat. Chvilku trvá, než jí přesvědčíme, že s námi domů jet nemůže. Smutná ji tedy pouští z tlamičky a nechává neochotně na místě. Náladu ji zlepší, až když mi z moře začne aportovat mou plovací botu.

Cestou nazpátek se parádně zvětšily vlny, ale také množství turistů. Brrr, je to tu další turistická atrakce. Lidí jsou tu během chvilky doslova mraky. Ještě zapózujeme před nedalekým moc pěkným cihlovým starým majákem, ale k němu už nejdeme. Čeká nás dnes ještě dlouhá cesta. Vracíme se na parkoviště, které je teď už doslova přecpané k prasknutí. A už už málem odjedeme, když si všimneme ještě obchůdku se suvenýry. Je to tu naprostý majákový ráj. Asi náplast za zavřený majákový obchod na jihu Norska. Děláme si radost pohledem, magnetkou a úžasným plechovým kulatým, pruhovaným svícínkem. Posíláme jeden speciální pohled do ČR a o půl 12 odjíždíme.

Nejprve zpět do kempu, máme to po cestě, vyfotit zapomenutou chatičku, a nechat vyčůrat holky, které toho v moři vypily moc a ještě víc potom u auta při omývání pacinek od soli. Babsinka dokonce čůrá i za chůze. Pak nás čeká rozhodnutí, kam dál. V úvahu totiž přicházejí rovnou 4 varianty. Nakonec volíme nejstarší středověké dánské městečko Ribe. K němu to máme asi 4 hodiny cesty. Tak moc jsme se těšili pryč z Norska na široké a rovné cesty, po kterých se bude dát jezdit normálně rychle, že zjišťujeme, že naopak toto, rovné dálnice, jsou naprosté utrpení. Tím spíš bez tempomatu. Jezdí tu také nečekané množství aut a to i mimo špičku. Doprava je ale plynulá. Kolem nás tedy placka, ale krajina je velmi podobná té naší. Rychle nabýváme dojmu, že v Dánsku vlastní každý koně. Pasou se totiž úplně všude.

V půl 3 zastavujeme na čůrpauzu a protahujeme se na odpočívadle. Poobědváme tuňákový salát z plechovky a já dojídám krevetkový salát z trajektu. Teploměr ukazuje už 24,5 °C a i uvnitř auta je nezvykle teplo. O půl 5 přijíždíme do kempu v Ribe. Opět velmi profi organizovaný a drahý kemp a v něm chatička bez kuchyňky (to se nám stalo poprvé za celou dovču). Jídlo dáváme do lednice ve společné kuchyni a hned poté vyrážíme do městečka. Z prospektů jsme jako první cíl vybrali a navštívili Vikingské městečko. Na parkovišti jsou ale podezřele jen 2 auta a brána vypadá zavřeně. Jak by ne, otevřeno měli jen do 15:30.

Jedeme tedy přímo do městečka na parkoviště, a i s holkami projdeme historické centrum. Je to tam nádherné a absolutně liduprázdné. Uličky lemují hrázděné domečky jak ze zlaté uličky, namačkané jeden na druhým a krásné. A ten klid a ticho. Následně najdeme rušnější ulici s obchůdky a ve dvou pořídíme nezbytné zbývající a chybějící nezbytnosti pro obdarování známých doma. Zapadlé městečko. Malý krámek. Norské suvenýry. Jen ten dán nebyl zřejmě ani trošku opilý :-) Ještě hledáme bankomat, protože jeden z obchůdků bere jen dánské karty. Právě včas. Je totiž 5 odpoledne a všichni to balí a zavírají. Po jiné rozkošné uličce to zakroužíme zpátky k autu.

Posledním dnešním zvědavým cílem se stane ostrůvek Mandø. Ten je atypický tím, že se k němu dá dostat po cestě po souši jen za odlivu. Zastavíme u výstražných dopravních značek na začátku viditelné cesty, dál jet nemáme odvahu. Viděli jsme fotku traktoru ve vodě. Navíc jsme docela unavení a s ohledem na zítřejší dlouhou cestu domů. Jedeme zpět do kempu, povečeřet kelímek a brzy usínáme.

---

Den 21. – čtvrtek 4. 9.

Domů

• V autě: 9,5 hod
• Ujeto: 900 km
• Země: Dánsko, Německo, ČR
• Počasí: na kraťasy

Cesta zpátky je dlouhá a úmorná a čím víc se blížíme domů, tím méně se nám to líbí. Z krásného, čistého a estetického severu je bohužel velmi kontrastní setkání s opravdu odpudivými odpočívadly ve východním Německu s ještě děsivějšími záchodky s naprosto nejděsivějšími nápisy o jakési chorobě, stejně jako „milé“ setkání s prodavačkou na benzínce u Ústí nad Labem. Ale alespoň jsme léčbou šokem rychle aklimatizovaní na návrat s rozhodnutím, že brzy musím vyrazit zase zpátky na sever.

Ještě, než v Praze zakroužíme po více jak 9 hodinách v autě a 900 km domů, stavíme poblíž Florence. Dostali jsme tajný tip, že na přestupu v metru je všude nalepená Eterka v životní velikosti v reklamě na Ikeu. Takže stylově jedeme na závěr naší Skandinávské cesty fotit skandinávskou reklamu. Chvilku šaškujeme s Eterkou v metru a děláme šou pro cestující, vše zdokumentujeme a můžeme konečně po třech dlouhých týdnech domů.

---

Zajímavosti

• Pršelo nám a dost, řekla bych skoro, že každý den… ale … Pavel vždy zařídil, aby pršelo při přejezdech v autě a na výlety nám vždy svítilo sluníčko. Nechápali ani místní.
• Z expedice se nechceme vracet buď bez zahlédnutí losa nebo polární záře. Později na seznam přidávám ještě norského fjordského koně. A později ještě velrybu. A miliardu dalších věcí :-)

Zajímavosti ze Švédska

• nejsou tu billboardy
• spousta Volv (pochopitelně) a škodovek
• v okolí Stockholmu se vůbec nedodržují předpisy, na jihu ano
• chytře řešené odbočky vlevo
• skvělé silnice a rovný asfalt
• málo malých psů
• některá místa hlavně v Norsku vypadají jako z počítačové hry
• wow scenérie dálnice nad Stockholmem
• vše obrovské, i kopečky zmrzliny
• sezóna končí v půlce srpna
• všechna odpočívadla jsou krásná
• na jihu je v 10 tma
• jednou jsme jeli i 120 km/h
• moc pěkně značené turistické trasy
• všechna jezírka mají ostrůvky
• stožáry elektrického vedení stojící ve vodě
• trojpísmenná SPZ, ze kterých se dají číst slova

Zajímavosti ze severního Finska

• všechny nápisy jsou fascinující a snažíme se je číst nahlas
• v Laponsku mizí ploty podél silnic
• konečně nějací malí psi (2 jezevčíci)
• opět jdou bez problému naladit rádia
• sobi, co postávají u silnic
• super silnice
• chatičky se mění ve sruby
• docházejí nám tyčinky
• je to národ herních automatů (jakože v sámoškách?) a kuřáků a alkoholiků?
• léto mají také do půlky srpna
• pitná voda v řekách
• v lesích strašidelné ticho, žádní ptáčci nekřičí ani nezpívají
• divnokoše „vířivky“
• zdarma všechna WC, přiměřeně čistá, většinou i s dostatkem toaletního papíru, všude, v lese…
• lesy k prasknuté plné borůvek a jedlých hub, které nikdo nesbírá

Zajímavosti z Norska

• víc psů všech velikostí
• málo zvířat, divokých i domácích
• v neděli všude jak na Václaváku – spousta prázdných zaparkovaných aut všude, na všech odbočkách a před karavany se lidé opalují v křesílkách do půl těla, a většina jsou Norové
• mnohem více barev použitých na fasádách domečků
• vlajky naprosto všude
• platí se poplatky za silnice
• bojí se předjíždět
• při ubytovávání řeší o dost víc pejsky, mají zvláštní chatičky kvůli alergikům
• jezdí tu hodně moc veteránů
• nejezdí tu skoro žádná malá auta, ani SUV. Dominují kombíky, zejména Octavie
• podél silnic mají billboardy pouze připomínající důležitost používání bezpečnostních pásů
• super silnice
• víc lidí
• nejlepší ubytka
• nejdelší tunel – 24,5 km
• severský vkus a střídmost

Zajímavosti z Dánska

• ohromný provoz
• hodně psů
• total placka
• širokánské silnice s horším asfaltem
• neberou tu nedánské karty!
• hodně fabií
• děsně profi kempy
• červenobílé dopravní cedule