Fotky Canada 150 (2017) (2017)

Canada 150 (2017)

1. 9. 2017 2017, Cestování, Svět

Vysněná snová Kanada z polovina plná The X-Files.

Kanada?

Dnes (podzim 2017) je to už více než rok, kdy nápad, že bychom někdy s Pavlem vyrazili opět na sever, ale tentokrát na vzdálenějším kontinentě, nabral reálnějších obrysů. I když vlastně prvotní myšlenka na to, podívat se do Kanady, tu byla ještě mnohem dříve. Už někdy v polovině roku 2015, kdy se v létě oznámilo natáčení 10. řady seriálu The X-Files. Tenkrát to bylo sice jen takové:

"Haha, poletíme, jo“?

„Letíme?“

No, tak ne“ :-D,

…a neletěli jsme.

Ale myšlenka na Kanadu nám zůstala zarytá pod kůží a jen čekala na to, až se znovu přihlásí ke slovu.

To se stalo hned o rok později (2016), když se nabízelo takovou velkou dovolenou prožít v rámci naší svatební cesty. Jenže naše rodina se kromě nás skládá i z našich teriéřích holčiček, které jezdí všude s námi. A protože logicky do Kanady by s námi nemohly (mohly, když by se to vzalo kolem a kolem, ale až tak jsme si to vzájemně komplikovat nechtěli) a protože Babsinka nemládne (vlastně ani nestárne ;)) a v roce 2016 je jakožto jedenáctiletá stále v plné formě a za rok být už kdo ví, taky nemusí (i když může), Kanadu odložíme na dobu, až bude Babsa větší důchodce a nebude nám líto ji nechávat doma. A na svatební cestu vyrazíme v kompletní sestavě do naší staré známé a milované Skandinávie opět trochu jinak. Kanada stále čekala na svůj čas. A ten pravý měl teprve přijít.

Jak to všechno začalo nabírat reálnějších tvarů a kdo všechno za to může?

Vše začalo docela nevinně už na jaře 2017. Mohl za to Leoš Mareš a to o tom ani neví :). Sám si v tu dobu plnil jeden svůj velký sen a sice (prý jediný :D) koncert ve Fóru Karlín a každé ráno při cestě do práce jsem o tom poslouchala ve vysílání na Evropě 2. Když pak rádio ještě navíc vyhlásilo soutěž na téma „plnění vlastních snů“ nějak mi to nedalo a dodnes vlastně nevím ani proč, do soutěže jsem napsala. Dalo mi docela práci zformulovat, co bych si tak vlastně moc přála, ale tak se stalo, že jsem „nahlas“ vyslovila i jinde než v okruhu mých přátel touhu setkat se v životě s opravdovými Mulderem a Scully. Zkrátím to, protože to, co následovalo, mělo velmi rychlý spád:

13. 4. – do redakce Evropy2 dorazil můj soutěžní e-mail
28. 4. – proběhl Leošův koncert a soutěž vyšuměla bez nějakého vyhlašování, nebo aspoň já ho nepostřehla. Věci se ale evidentně do pohybu daly, protože já svůj velký sen vyřknula a byl dokonce černý na bílém.
21. 4. – Televizní stanice Fox světu bez předchozích sebemenších varování zničehož nic oznamuje, že vznikne nová desetidílná televizní minisérie Akt X. A co víc, natáčení začíná již TOTO LÉTO.

To je jakože hodně WOW. A protože už při minulém natáčení o 2 roky dříve jsme si doma slíbili, že pokud dostane zelenou nějaká další série, tak že my musíme být u toho. Nešlo jinak. Od 7.8. (odteď za 3 měsíce) téměř do Vánoc se v dalekém kanadském Vancouveru měli znovu prohánět Mulder a Scullyová, David Duchovny i Gillian Andersonová a … nejspíš i my :-D Takže díky Leoši, věřím, že prostě magika tu zafungovala a děkuji, že jsem si mohla začít plnit já ten svůj velký sen.

Tak a je to venku.

Tak my vážně jedem? Aneb všechno tomu nahrává.

A protože „slovo se má držet“ a protože „peníze budou a my nebudem“ a protože jsme museli využít našich hodných zaměstnavatelů, kterým tímto maximálně děkujeme, že jsme mohli na 3 týdny odfrčet, a protože já jsem už nějaký čas přesvědčená, že to bude (bylo) poslední velké setkání Muldera a Scully pospolu, začali jsme v průběhu června horečně plánovat.

A hnedka zkraje se nám do toho vloudilo jedno milé očekávání – Vojtíka. To se vyřešilo poměrně pohodlně, protože nejvhodnější čas na tuto cestu i vzhledem k Pavlově práci, bylo září a to jsme se s Vojtou přehoupli akorát do druhého trimestru – tedy nejvhodnějšího období na cestování s pupíkem (i když v mém případě spíš bez pupíku) a nejbezpečnější létání. Tak to bychom měli.

Další na řadě byly letenky. A protože máme fakt úžasné a znalé kamarády, Elík nám vyčmuchá naprosto bezkonkurenční letenky tam i zpět s přestupem v Dublinu, jejichž cena za 2 osoby je sakum prdum za poloviční cenu. Ano, za cenu jedné běžné letenky my máme letenky 2 a přestupy nám vlastně i vcelku krásně navazují. Co víc si přát.

A to jsme ještě nevěděli, že naše dovolená bude tak nějak celá dost „lowcost“ (v úvozovkách proto, že rozhodně a v žádném případě nebyla levná, jen mohla být nepoměrně dražší, než nakonec byla).

V průběhu července kupujeme letenky. Je to rázem neuvěřitelný pocit. Jakože úplně neuvěřitelný. Sen se postupně stává skutečností. 1. září asi doopravdy odletíme. Za oceán. Mimo kontinent. Prostě sen. Amerika. Kanada.

Máme letenky, domluvenou dovolenou, těhotenství také zdárně pokračuje a do éteru přicházejí první zprávy o tom, že natáčení Akta X začalo. Je to naprosto úžasný pocit a všechno ve mně plesá, když postupně víc a víc herců zveřejňuje v průběhu léta na své sociální sítě všemožné těšící se výkřiky.

Ještě víc epic, než jsme vůbec kdy doufali.

Mezitím se v jiném časoprostoru děje ještě jedna fantastická a vlastně docela neuvěřitelná věc. V rámci charity Say Yes a ve spolupráci s pořadateli této akce, X-philanthropy z Německa, pro mě den před mými narozeninami vyhrává ve slosování Pavlik naprosto nepochopitelnou cenu. V chystané 11. sérii (to je ta, která se začne právě toto léto ve Vancouveru točit), budu moci pojmenovat jednu postavu. Mám zaslat 3 návrhy jmen a jedno z nich si sám Cris Carter vybere a použije. Jako sám CC, TEN co stvořil Muldera a Scullyovou a které teď vrací na obrazovky, ten bude číst moje návrhy. Je toho na mě najednou v jednu chvíli nějak moc :-D

Mozek se mi zavařuje úplně maximálně a dumám, jaké všechny možnosti odeslat. Nakonec posílám 3 jména, z nichž dvě jsou pouze variantou mužsko/ženskou toho samého – mé varianty jména za svobodna a jedno je na počest Babsinky. Tuším ale, že Dejna je v seriálu jenom jedna a asi jen tak druhá neprojde. Později padají nejapné vtipy o tom, jak Mulder přijde do Mekáče a bude ho obsluhovat tlustá černoška s cedulkou „Babsi“. Ale to skoro předbíháme ;)

Máme už téměř vše zařízeno, kupujeme průvodce a začínáme zlehka připravovat dovolenou. To pro nás není úplně typické, ale přeci jen tentokrát si konkrétně tato dovolená trochu příprav zaslouží. Minimálně máme pevně daný den příletu i odletu a nemůžeme tedy postupovat jako v případě našich jiných cest „jedem uvidíme, vymyslíme na místě a někdy plus minus zamíříme zase dom“. Tady to máme dost pevně dané. Ale 3 týdny se nám jeví jako nekonečná doba. Prostě fantazie.

Jediné, co nám do toho může trochu hodit vidle, a pevně věřím, že nehodí, je Eterčino hárání. Hárá pravidelně po 8 měsících a letošní podzimní (vychází až na přelom září/říjen) je důležité. Ráda bych ji totiž letos nakryla. Je to poslední možnost a já bych si po ní ráda nechala holčičku. Odložit o půl roku nemůžu kvůli svému pupíku a o rok odkládat už je vzhledem k Eterčinému věku taky pozdě. A tak to prostě musí klapnout.

Na obzoru mráček, kdyby mráček, zataženo!

Je půlka srpna a Eterka vypadá, že se chystá na hárání. Jenže tak vypadá už od začátku měsíce, ale jen vypadá a nic víc. Čím více se blíží začátek září, tím víc jsem nervózní a prosím Eterku, ať se rozhárá buď okamžitě, nebo ať měsíc vydrží. Nic mezi tím zkrátka neexistuje. Také neexistuje varianta, že by Eterka mohla jet na krytí do Švédska beze mě. Zvažujeme všechny možné varianty. Každý den zkoumám Eterku jak blázen, situace je doopravdy vypjatá. Jsou dva týdny do odjezdu, když teď začne, stihneme to jen tak tak. Eterka je stále jen obrovská, a jinak nic. A pak se objevíme zamávat v neděli na intenzivce u Lucy a její psí kluci se od Eterky nemůžou odlepit, a ta je laškovně vybízí ke hře. Ha? Další den je pondělí, a to už se Eterka nastavuje i našemu prubíři Babsince. Kdy to, sakra, stihla? Vlastně hurá, Eterka je v nejlepším. Nevšili jsme si, kdy začala. Děláme progesteron a vymýšlíme jak to provést v práci a ještě kvůli tomu dost dramaticky posouvám svůj screening.

Nakonec ještě v pondělí po práci na noc vyrážíme do Švédska, v úterý ráno a ve středu večer kryjeme a ve čtvrtek ráno už zas vyzvedávám výsledky krve v laborce v Praze, pokračuji plynule do práce a odpoledne zvládám screening ve 12. týdnu. Švédsko tam i zpátky za 2 dny. Tak tohle bychom měli. Uf uf.

Máme týden do odletu, stíháme ještě koncert Nástrojů, Eterka 2 dny natáčení reklamy a v mezičase dolaďujeme finální plány.

Poslední dny před odletem

S Pavlikem dáváme dohromady kostru bojového plánu. Kde budeme spát při přestupu v Dublinu na cestě tam? Kde budeme spát první noci ve Vancouveru? Kolik času si vyhradíme na procestování kanadských národních parků a kolik času si necháme na Vancouver? Také si chystáme tahák na místa ve Vancouveru, kde se v minulosti Akta X natáčela. Akta X jsou samozřejmě velkým lákadlem, ale mám doufám dost příčetnosti k tomu, abych nechtěla 3 týdny prosedět ve Vancouveru a doufat a čekat, že potkáme samotného Davida Duchovnyho nebo Gillian Anderson. A tak se doma shodneme, že většinu ze 3 týdnů chceme strávit hlavně cestováním po vlastní ose přímo v kanadských Rockies.

Těsně před odjezdem se nám ozývá ještě Pavlův brácha, jestli prý chceme přímo ve Vancouveru nějaké české kontakty, a tak ještě kontaktujeme Katku. Domluva je hodně stručná. Spočívá v tom, že se nás první den ve Vancouveru ujme. Ještě si stihneme potvrdit čas příletu, a pak už nás oddělí rozdílná časová pásma a její noc.

Den 1. – pátek 1. 9.

Vzhůru na cestu a směr Dublin

24°C, déšť
Obálky; M&S chytají taxíka; Noční Dublin

Ještě před odjezdem na letiště dostává obálku s oznámením, že čekáme potomka nejprve moje mamka, která přijela k nám domů dělat společnost našim psí holkám a Pavlikovi rodiče dostávají stejnou obálku cestou v autě na letiště, kam nás vezou. Nicméně se nenechají přemluvit, aby ji už v autě otevřeli :-D

Ve 14:20 hod přijíždíme na letiště. Máme dostatečný předstih, let nám startuje až v půl 5. Velký kufr odbaven. Máme všechno? Nezapomněli jsme na nic? Ha, zapomněli! Mulder a Scullyová zůstali doma na poličce! To nééé. V mžiku je rozjeta záchranná akce, telefonát Zuzce Coufalce, mojí mamce, Zuzce a Mulder a Scullyová už se vezou expresním taxíkem za námi na letiště. Uf. Ta to bylo těsné. Díky, Zuzko! Teď už máme snad doopravdy vše a můžeme projít do bezcelní zóny.

Jíhááá, veselý výlet začíná.

První let je krátký asi 2hodinový, do irského Dublinu. Letíme nízkonákladovkou, ale sedíme hezky vedle sebe. Původně jsme si sice mysleli, že přestup zvládneme bez ubytka, jen projdeme noční město, zapaříme někde ve víru velkoměsta a zbytek už doklepeme na letišti. Ale centrum je od letiště daleko, autobusy pro nás ne úplně čitelné, a i jen koupit správný lístek nám dá pořádnou práci. Což se přesvědčíme hlavně druhý den ráno. Účtují různé částky za různé trasy a linky. Upřímně doteď nechápu, že jsme se z a zpátky na letiště dostali. :-D

Dokonce se nám podaří pokračovat v duchu naší lowcost dovolené, nenachytat se letištním speciálem, ale svézt se na zanedbatelnou částku běžnou linkou. Bydlíme asi 40 min autobusem, ale víceméně přímo na zastávce v maličkém hostelu na dublinské „Stodolní“. Bereme tipy od Kozlíka, kam zajít, a nakonec procházíme nočním městem, kupujeme něco dobrého na zub jen do ruky a utrajdaní a unavení docela brzy zapadáme bez návštěvy baru do peřin. Ráno musíme vstávat brzy.

Den 2. – sobota 2. 9.

Jsme na místě!

27°C, jasno
Ranní Dublin; studený odchov; Kanada; Vancouver; TXF pick-up; Káťa; koupání v Pacifiku

Budíček v půl 7, pak rychle na snídani, kde stíháme jen něco k pití. Na autobus směr letiště vyrážíme s malým předstihem a děláme dobře. První spoj totiž necháme omylem ujet. Prostě stojíme o kus dál a čučíme, jak přijede autobus o pár metrů vedlu, a pak dál jen čučíme jak zas odjíždí. Neee. No ano, přesně tak to bylo :-D Jako další o chvíli později přijíždí ten několikanásobně dražší bus. Ale protože tolik spojů v tuhle brzkou ranní hodinu nejezdí, tak do něj musíme, jestli chceme stihnout letadlo. A nakonec máme vcelku štěstí, že se do něj vůbec vejdeme. Na pozdějších zastávkách řidič už ani nezastavuje a nikoho dalšího dovnitř nepouští. Je plný. Uf, jsme bezpečně na letišti a jdeme se odbavit.

Nepamatuju si z toho jaksi nic :-D Ale prý jsme procházeli nějakou vyptávačkou. Do pasů dostáváme samolepku. Kupujeme si snídani, čokoládu, sendvič, polštářek a hurá na palubu Air Canada. Máme trochu stres, protože na letenkách nám stojí, že máme sedadla K a H a já se děsím, že nebudou vedle sebe. Naštěstí se to nepotvrdí a místa máme přesně tak, jak jsme si je vybrali před měsícem na internetu. Blízko záchodu, hezky vedle sebe a jen 2 sedačky vedle sebe, já u okýnka, Pavel do uličky.

Dostáváme oběd, ten je dobrý, brkaše kuře. Jediné, co je během letu vážně doopravdy nepříjemné, je puštěná klimatizace, která nejde vypnout ani ztlumit a vlastně ani nasměrovat jinam. Fučí zkrátka v celém prostoru letadla. Připravené deky a polštářky přicházejí vhod, ale potřebovala bych nejen tu Pavlovu, ale ještě deky minimálně 10 dalších lidí, aby bylo doopravdy trochu teplo. Kolem nás se někteří zkušenější cestující navlékají i do péřových bund. Také na sebe oblékám všechno, co mám a hlavu schovávám pod deku. Vtipné mi přijde, že po celou dobu letíme stále ve dne. Koukáme na Grónsko.

Podle času odletu z Irska dostáváme na palubě i večeři, u které mám vzpomínku jen to, že byla nechutná. Ale co že to bylo? Něco jsme si vybírali. Hádám, že pod názvem „continental.“ Moc si z té 11 hodinové cesty nepamatuju, většinu jsem zaspala.

Přílet je WOW. Všude samá voda, řeka, klády na řece. Sníh na kopečkách. Už teď je to tu vážně ohromující. Přilétáme do Vancouveru zhruba kolem poledne (v ČR +9 hodin, tj. už večer). Procházíme nekonečně dlouhou frontou, vyplňujeme dotazník na letišti u elektronického kiosku. Jako další kolo vstupních obstrukcí si nás proklepává ještě pohovorem úředník. Musíme s pravdou ven, co vlastně jedeme do Kanady dělat. Pak zapomínám mobil na záchodě a ještě z fronty (kolikáté v pořadí už) se tam vracím. Naštěstí jsem si na to vzpomněla a ještě víc naštěstí, že tam byl. Jsi v Kanadě, Dejni. Maximálně by tak mohl být ještě ve Ztrátách a nálezech :)

Po odlovení kufru a vymotání se ven píšeme Katce, že jsme tu. Prý nás za 20 min vyzvedne. Pecka. Je vážně zlatá. Už teď ji máme rádi. Vylezeme před letištní budovu a čekáme venku. Je tu 30°C a je vážně velké vedro. Stojíme a kocháme se americkým kontinentem, palmami a obřími auty co projíždějí. S námi zrovna přiletělo nějaké šikmooké letadlo. Jsou jich všude mraky, hemží se jak mravenci a pokřikují na sebe. Jak se později dozvídáme, je jich spousta i ve městě, obzvlášť v některých čtvrtích.

A pak se to stalo, jasné znamení, projíždí kolem nás jeden z mnoha obrovitánských pick-upů, ale tenhle má spz TXF a já vím, že to není jen tak, nýbrž důkaz, že jsme ve správnou chvíli na správném místě!

Hned na to přijíždí Káťa, kontakt od Pavlovo bráchy. Ten se s ní potkal na pár dní před pár lety na Novém Zélandu. Svět je vážně malej a Káťa šílená a strašně milá. Před příletem jsme spolu prohodili jen pár vět. Ale to jí v ničem nebrání, aby nás nahnala k sobě domů, že musíme určitě přespat u ní, že Češi si zkrátka musí pomáhat. A nám se nedaří protestovat dost důrazně. Zůstáváme, aspoň, než se rozkoukáme a dospíme „jet lag“. Ale z cesty jsem alespoň já prospaná naštěstí docela do zásoby a tak zatím neusínáme, i když u nás už je skoro noc.

Necháváme věci u Káti doma a vyrazíme na nákup do sámošky, pak na véču do Vietnamu a ještě pokračujeme na koupačku na městskou pláž. Je nám fantasticky. Káťa vyzvídá naše další plány, a když zjistí, že chceme vyrážet do Rockies, po místních českých kamarádech nám sežene vybavení, sama nám půjčuje svůj spacák a samonafukovací karimatky. Jeden spacák jsme si vezli z Prahy. Stan nám jen o pár minut později na pláž přinášejí další čeští obyvatele Vancouveru. Epic.

Koupeme se v poměrně ledovém Pacifiku. Tichý oceán jakože, no fakt tyjooo. Procházíme se po pláži a nevyfotíme lachtana, co se kousíček od nás vystavuje na kameni, protože sebou nemáme foťák. Máme si prý užívat toho krásného tepla a azura. Teda teplo, že je teď v Kanadě pořád, ale azuro téměř vůbec. Kanada je aktuálně z velké části ohrožovaná požáry, tak velkými, že se v průběhu srpna některé dny dokonce nedoporučovalo vůbec vycházet ven. A vlastně tohle všechno víme už z domova, kde jsme s napětím sledovali ohňovou situaci před naším odletem.

Blíží se večer (v ČR už hluboká noc) a já najednou totálně odpadám. Většina lidí prý ale usíná už odpoledne, jsme prý dobří, že jsme vydrželi :).

Předáváme Kátě prezenty z Čech a pak už Káťa odjíždí na prodloužený víkend (do úterý) za bojfrendem mimo město. Určitě prý máme zůstat bydlet normálně u ní. A tak neprotestujeme a využíváme možnosti přespat v jejím malém bytečku u ní na matraci.

Než definitivně usnu, plánujeme zítřek a zhruba i nejbližší další dny. Káťa se má vracet za 3 dny v úterý ráno (v pondělí je ještě v Kanadě volno) a my jsme odkázáni jen na její wi-fi doma a dál na wi-fi tam, kde je chytíme různě po městě. Jinak jen na papírové a mobilní mapy a na to, co si naplánujeme dopředu. Docela nezvyk už v dnešní době…

Pak ještě zkontrolujeme chytré webovky www.kdyakdesecovevancouverupravetednataci.ca. To je takový chytrý web, který zveřejňuje na jednom místě veškeré dostupné informace o natáčení na území Vancouveru a v přilehlém okolí získané od štábů, ale také od obyvatel města (ti dostávají pokyny přímo do svých schránek, když se má například uzavřít kvůli natáčení jejich ulice). Někdy jsou uvedené lokace jen anonymně, jindy se dá zjistit i přímo konkrétní film, seriál, štáb. Dnes ani v příštích dnech žádná Akta X hlášena nejsou. Na další den naplánujeme porozhlídnout se trochu víc po městě.

Den 3. – neděle 3. 9.

Vancouver zblízka! První štáby a první Akta X lokace

27°C, jasno
Vancouver; Stanley Park; Canada Place; Visitor Center; M&S 10th series First Sight (TXF); první setkání se štábem v ulicích; Metrotower – Eurisko (TXF); Simon Fraser University (TXF); Queen Elizabeth Park (TXF); Vancouver

Daří se nám kupodivu vstát normálně ráno. Opět je fakt krásné azuro a zatím příjemné ráno. Po snídani se rozhodneme vyrazit na procházku do nedalekého Stanley Parku. Už teď doceňujeme místo, kde Káťa bydlí. Do Stanley Parku co by kamenem dohodil, na metro sice trochu dál, ale procházka taky hodně pěkná a stále docházková vzdálenost, a to nejlepší nás teprve ještě čeká.

K moři to máme 10 minut a přes pár křižovatek. Vyrazíme podél vody po cyklostezce, která vede kolem dokola celého parku. Všude se to hemží běžci, cyklisty, lidmi. Nikam nespěcháme a kocháme se výhledy na mrakodrapové město. Wow, tak jsme doopravdy vážně v Severní Americe, v Kanadě. Je to tu tak jiné a tak… velkolepé.

Za cíl vycházky si dáme majáček na výběžku poloostrova. Tam ale nedojdeme. Jsme v Kanadě a je to tu všechno velkolepé, ale i pořádně velké a rozlehlé. Navíc začíná čím dál víc a pořádně pražit slunce a po několika pár set metrech úplně vyřízená konstatuji, že to musíme otočit. Můj jiný stav, který mě jinak v podstatě vůbec neomezuje, dostává pořádně zabrat v horku a toho je tu právě v tuhle chvíli a na téhle straně ostrova požehnaně. Nedá se tu nikam schovat. Obracíme se nazpátek.

Doma se trochu zchladíme a naplánujeme návštěvu města. Prvním cílem je Visitor center, které se nachází na místě zvaném Canada Place. Jak se později přesvědčíme, tohle je místo, kde budeme pravidelně začínat a končit naše exkurze po městě. Nejen že je tu turistické centrum, ale také přestupní stanice metra (k nám nejbližší), odjíždějí odtud turistické kyvadlové busy ke spoustě místních zajímavostí a prostě pro nás se Canada Place stane styčným bodem. Máme to k ní asi 25 minut svižným tempem delší, ale hezčí trasou po pobřeží podél vody. Cestou se kocháme jachtami, vodními díly, letadly přistávajícími přímo v přístavu na hladinu i zaoceánskými parníky. Zároveň neustále uskakujeme před cyklisty a učíme se chodit mimo vyznačené cyklostezky. Kol je tu opravdu ohromná spousta.

V turistickém centru v podstatě nic moc není, ale alespoň nabereme spoustu letáčků s možnostmi, které Vancouver nabízí. A hned nás zaujme Grouse Mountain. Jednak je to opravdu krásné místo a za druhé je to také náš plánovaný cíl při honbě za místy, kde se natáčela Akta X. Nahoru totiž vede lanovka a v té (i nahoře na té – pozn.: to je důležité) lanovce jel Mulder. Tam prostě musíme! Prohlížíme letáček a v něm to uvidím! Je možnost objednat si lístek i přímo na jízdu na střeše lanovky. Tak to nene! To už je vážně vtip? Počet takových jízd je však omezený a je více než vhodné si to zabookovat dopředu. A my jsme právě v turistickém centru! Ochotná paní nám tedy volá do parku a objednává nám zážitkovou cestu nahoru na Grouse Mountain na střeše lanovky na zítřejší ráno. Já nejenže pojedu lanovkou, kterou jel Mulder, já pojedu dokonce na střeše stejně jako Mulder! Yes! Tak tady se mi vážně líbí :-D

O to víc, že po prvních 24 hodinách v Kanadě jsme absolutně unešení i z Kanaďanů. Všichni, ale absolutně všichni bez výjimky, jsou neskutečně vstřícní, milí, usměvaví a ochotní. Všichni se ptají, jak se máme, přátelsky se loučí. A to i lidi v busu se loučí vřele s řidičem a tak. Jsme z toho paf. Z toho prostě musí být český člověk paf.

Z Canada Place zamíříme s miniMulderem a miniScully, nachystanými v batůžku, na první natáčecí místo. Tím je křižovatka Hornby St. a West Hastings St. – Místo, kde se spolu M&S prvně po letech setkali v poslední 10. sérii (TXF). Je od Visitor centra jen pár ulic, a já právě teď stojím přesně na místě, kde před dvěma lety stála Gillian a David. Jakože fakt? Jakože ííííííík?! Ach achich ááááách. Nemůžu se z místa odlepit. Vyfotíme se zleva, zprava, zboku, z druhého boku, štelujeme figurky (do budoucna zjistíme, že naštelovat správně figurky není jen tak :-P) a je to. Stála jsem na místě, kde stála před dvěma lety Scullyová s Mulderem. JO!

Není ani poledne a celý den vlastně ještě před námi. Zamíříme zpět na Canada Place do metra. Cestou ještě prožijeme naše první setkání s filmovým štábem v ulicích Vancouveru. Ulice je zavřená, všude stojí crew ve vestičkách a my se osmělíme a zvědavě se ptáme, co že se to točí. Ochotně a usměvavě nám odpovídají. Akta X to nejsou. Ale stejně, jsou tak milí! Opět se nevyhnu mnoha srovnáním s ČR, které mě po dobu dovolené mockrát napadnou. Vancouver je doopravdy městem filmařů. Není snad den, kde by se někde něco netočilo. Pecka.

V metru (skytrain) zakoupíme celodenní jízdenku a popojedeme na zastávku Metrotower, kde jdeme originálně navštívit mrakodrap Metrotower II na Central Boulvaru, který také figuroval v jedné epizodě, jakožto budova Eurisko (TXF). Další aktí místo odškrtnuto – vyfoceno. Doplníme síly ve Starbucks, protože dále v plánu máme na neděli ještě 2 aktí místa. Vancouver je však doopravdy obrovský a my, ačkoliv si to nechceme připouštět, jsme z cesty a jiného času přeci jen unavení a někteří z nás i těhotní. Navíc je vážně neskutečné vedro. Ale to zas předbíhám.

Vydáme se na bus a ten nám přímo před nosem ujede. Venku je opravdu strašlivý hic, a tak se vydáváme zchladit do klimatizovaného nákupáku, který přímo sousedí s autobusovým nádražím. Další bus už si ujet nenecháme a popojedeme s ním daleko daleko skoro až na konečnou do kampusu Simon Fraser University (TXF) uprostřed Burnaby mountain parku. Je léto, a v busu i v rozlehlém a naprosto fantastickém prostředí univerzity jsme téměř sami. Slunce pálí, je naprosté azuro. Po areálu se potloukáme přes hodinu. Je neuvěřitelně obrovský, vzdálenosti v něm enormní a přejít od busu kamkoliv, znamená mnoho schodů, kroků a horka, mezi asfaltem a betonem :-D. Každopádně já si stále připomínám, že se procházíme po místech, kde chodil sám Muž z Pentagonu po Washington DC Square ve Fallen Angel. Fotíme, osvěžujeme se v brouzdališti a kocháme se nad všudypřítomnými nápisy a cedulkami s prosbami (tam kde jsou v ČR příkazy a zákazy). Například na starověké lodi je za prosbou ať do ní lidi nelezou ještě krásné DĚKUJEME.

Zpátky na bus docela chvátáme, protože nám opět málem ujíždí. Ale jenom málem. I domů jedeme delší okružní trasou (stejně jako k univerzitě). Cestující se s řidičem opět doopravdy vřele loučí a opět děkují za svezení. Pecka :) V Kanadě se mi vážně líbí.

Na autobusovém nádraží povečeříme ve Freshi, který je pěkně hnusný a přesedáme zas na metro. Tahle linka nemá řidiče a tak samozřejmě nastupujeme úplně dopředu a čučíme na cestu. V metru už se za ten den pohybujeme téměř jako profíci.

Naší poslední dnešní a opět aktí zastávkou je Queen Elizabeth Park (TXF). Podle Pavlika je jen 5 minut pěší chůze od metra. Jenže vancouverské rozměry jsou prostě jiné, než ty pražské, a to co na mapě vypadá jako 2 bloky je setsakramenstky daleko. Už cestou tam do kopce toho mám po celém dni plné kecky. A na místě je to snad ještě horší. Jsme unavení, hladoví a daleko od domova i od mhd kdesi v jakémsi nijakém parku, kde prakticky nic není :-D Ten sice není jen jakýmsi parkem, nýbrž se v něm natáčela úplně první pilotní epizoda Akt X na Bellefleur Cemetery, ale kde asi tak? Procházíme ho sem tam, komáři koušou, světla ubývá a já tuším tu dlouhatánskou cestu, která nás ještě čeká domů. Nakonec rozmrzelá utíkám a tohle Aktí místo zachraňuje jen Pavel, ještě jednou díky! Protože já se za posledních zbytků světla vydávám napřed směr metro. Dnešek jsme přetáhli.

V tuto chvíli už mi to z nejbližší zastávky metra ke Kátě domů připadá jako trilion bloků a ulic a mám pocit, že tam snad nikdy nedojdu. A to beru nejkratší cestou mezi mrakodrapy a ne podél vody, jako chodíme většinou. Navíc jsme každý s Pavlem vystoupili z metra na jiné zastávce. A tak jen doufám, že domů správně trefím :-D Našli jsme se, i když až po čase. Já se snažila marně chytit Kátinu wi-fi ve vnitrobloku a když začalo krápat, schovala jsem se a čekala na Pavla pod stříškou vchodu do domu, zatímco on na mě čekal na další zastávce metra.

Doma zkontrolujeme chytré webovky www.coakdesevevancouverupravenynidnataci.ca. Opět žádná Akta X. Pak už zvládám jen sprchu a úplně zmordovaná padnu. Jenže v Praze už je tou dobou pár hodin pondělí. A proto je zhruba o půlnoci místního času potřeba mě registrovat v 8 hodin pražského času do porodnice.

Den 4. – pondělí 4. 9.

Grouse Mountain

27°C, jasno
Vancouver; na střeše lanovky; Grouse Mountain; medvědi; deer; dravci a lumberjackové; Blue Line (TXF); Hastings Street – Exeter Street (TXF); bookujeme autíčko; kanadská turistická nalejvárna; Vancouver

Budím se už někdy kolem 5. ráno. A čeká na mě e-mail z Podolí, že jsem byla úspěšně zaregistrována. Pavlik mě už podruhé během pár hodin zachránil. O starost míň. Jupí a děkuji :-*

Po snídani plánujeme dnešní den a vyhlídky na dny nadcházející. Pravděpodobně po dnešku z Vancouveru pro tuto chvíli uvidíme vše potřebné a na náš vkus bychom už na jednom místě, a dokonce ve městě, byli příliš dlouho. Je na čase vyrazit ven do přírody do hor, ale před tím nás čeká ještě den plný zážitků.

Zhruba v 8 vyrážíme opět na Canada Place. Je nádherně azuro a další krásný den před námi. Nasedáme do kyvadlového busu, který nás městem doveze až pod Grouse Mountain (TXF). Tam máme na konkrétní čas objednanou cestu nahoru na střeše lanovky. Sice jsme másla, že jsme si kopec (pořádný) nevyšlápli, na druhou stranu mi horko a námaha dávají v této kombinaci už přeci jen trochu zabrat. Z horka se mi dělá docela solidně špatně. A pak je tady ta Mulderova lanovka, žeano.

Nandáváme přilby a šplháme se po přistavených schodech na střechu. Jízda je hodně WOW zážitek. Už teď je horko a my letíme závratnou rychlostí stále výš a výš. Pod námi se rozprostírá čím dál hezčí pohled na Vancouver. Je to boží a jsem šťastná, že něco takového vyšlo a přitom vlastně takovou náhodou :-D.

Ani nemrkneme a jsme nahoře. A tam taky neplánovaně strávíme úplně celý den. Včera jsme se honili a dneska jsme si řekli, že je čas dobít baterky. Navíc na Grouse Mountain se nám vážně líbí. Prohlédneme si první medvědy hodně zblízka za plotem a na druhé straně kopce natrefíme také na naší úplně první cedulku s varováním, že v těchto místech byl v nedávné době spatřen méďa bez plotu. Velký respekt.

Také potkáváme hodně zblízka naše první kanadské divoké zvíře – deera, který se nerušeně pase v lesíku jen asi 5 m od cesty, na které stojíme. Zkoukneme představení s dravci a dřevorubci (lumberjack show), které je hodně zábavné a ani nám nevadí se jen celý den poflakovat po sluníčku, protože nahoře je hodně příjemný osvěžující vzduch. Sluníčko ale peče. Popojedeme ještě výš další z lanovek, projdeme se kolem vysílače a sjedeme zpátky. Pod námi startují akorát lidi s padákem. Atrakcí je tu spousta. Lidí docela taky, navíc je sváteční volný den, ale nějak tu vůbec naši běžnou fobii z lidí nepociťujeme :-D

Poobědváme burgr, kde nás nadchne místní systém objednávek. Jeden člověk objednává, dostaneme čísílko, u dalšího člověka se platí, další mezitím připravují k výdeji. Není to poprvé, co na tenhle systém v Kanadě natrefíme. Fronta díky tomu postupuje vážně rychle.

Pak už zamíříme nazpátek k lanovce směr dolů. Tentokrát pojedeme namačkaní se spoustou lidí uvnitř v kabině. Ve frontě na cestu dolů se modlím, ať jsme buď mezi prvními, anebo posledními, kdo budou nastupovat, ať stojím u okýnka a můžu se kochat. Lidí je tu mraky, dolů jedou lanovkou totiž i ti, kteří si to nahoru vyšlápli. Povedlo se a vcházíme mezi posledními. Hodnotím, že cesta nahoru byla o poznání lepší. A zdá se nám, že i výhled už není tak ostrý a modrý jako ráno.

Dole strávíme ještě spoustu času u druhé souběžné lanovky. Nahoru totiž vedou trasy dvě, Red line, kterou jsme jeli my a vedle, teď už jen obslužná, původní Blue line, která je tou, ve které jel Mulder. Blbneme s figurkami a zvědavá zřízenkyně se přijde poptat, zda něco nepotřebujeme. Povíme ji důvod našeho šaškování kolem a je pobavená a říká, že o tom samozřejmě ví a že občas někdo přijede a ptá se, ale s figurkami tu prý ještě nikdo nebyl :) Pak už je čas vyrazit busem zpět na Canada Place.

Jen pár bloků za Canada place, začíná čtvrť nazvaná podle ulice East Hasting. A v ní hned zkraje je i seriálová Exeter Street (TXF), boční ulička (tzv. backline), ve které kdysi stával starý dům, který posloužil jako domov Eugeena Victora Toomse, tj. další z Aktích míst.

Uličku najdeme, kousek se jí i projdeme. Je hodně vybydlená, ukrutně to v ní páchne, a ačkoliv jí chci projít až na druhou stranu, Pavel mě přemluví, ať se vrátíme, že to co jsme chtěli vidět, už jsme viděli a dál nemá cenu zacházet. Je to tam opravdu dost strašidelné a procházející bytosti, které míjíme, budou nejspíš feťáci. Dávám mu za pravdu a vracíme se na Canada Place. V Subwai kupujeme tuňákovou bagetu a pěšky jdeme hezčí cestou podél vody a přes supermarket opět domů.

Doma už jen veget, sprcha a vrací se nečekaně dřív i Katka. K večeři nám dělá kuře se zeleninou a klábosíme a vymýšlíme, jak naplánujeme další dny. Jsme rozhodnutí vydat se konečně na výlet do hor. Od Káti dostáváme základní turistické vybavení. Vyfasujeme ale také sprej proti medvědům a vařič (který jsme tuším ani nepoužili?) a spoustu rad. Také od zítřka na 14 dní bookujeme auto z půjčovny.

Vybíráme pečlivě s ohledem na to, že máme v plánu v něm občasně i přespat. Bohužel parametr o velikosti zavazadlového prostoru po sklopení zadních sedaček nějak v popisech nabízených aut chybí :-D. Nakonec volíme Jeep Grand Cherokee. Tam bychom se snad mohli vejít.

Katka se ještě hodně diví, že jsme živí a zdraví přežili vstup do čtvrti East Hastings street a my moc nechápeme. Vždy to zas tak hrozné nebylo Káťa nám ještě vykládá, jak to na sever od Vancouveru zase opět masivně hoří a také nás rychloinstruuje, jak v Kanadě řídit. Třeba taková 4way křižovatka by nás asi zaskočila. Stejně jako systémy křižovatek, ležatých semaforů se 4 světýlky a jejich umístěním až za křižovatkami a systémy odboček, ale třeba i dost specifických semaforů pro chodce a jejich pravidla. No a pak nás taky místo před medvědy, kterého prý potkáme na 100%, varuje spíš před cougary? Později zjišťuji, že před kuguáry, neboli pumou americkou. Ehehehe, to bude ještě legrace pro turisty z Evropy. :) Je 10, Káťa vstává další den do práce a i my toho máme opět až až, všichni usínáme. Tentokrát já na gauči, Pavlik na karimatce na zemi.

Den 5. – úterý 5. 9.

Vyrážíme do hor

27°C, opar
Vancouver; náš rudý šíp Jeep; špatný motorest; Queen Mary Elementary School (TXF); pláž s kládou Cates Park (TXF); Park Lynn; Britannia Mine Museum (TXF); Vodopád Brandywine; Whistler

Vstáváme v 7. Káťa do práce a nás čeká auto na letišti. Cestu už dobře známe. Nejprve pěšky na Canada Place a odtud dál metrem. Cestovat po Vancouveru a orientovat se v místním mhd nám už vážně jde.

Když vyjdeme před dům, čeká nás velké překvapení. Je pod mrakem. Ale stále ukrutné horko. Mrak se ukazuje nebýti zataženem, ale poprvé máme tu čest poznat opar, který se nad město přivál ze severu z požárů. Vzduch je horký, těžký, smrdí spáleninou a krásné výhledy na modrý oceán, azurovou oblohu a nádherná panoramata je ten tam.

Na Canada Place jdeme opět podél vody a vidíme, že nic nevidíme. Také si říkáme, jaké obrovské štěstí jsme měli, že zrovna na Grouse Mountain jsme vyrazili včera za tak hezka. Protože i teplé slunečné počasí, které nyní panuje, není prý pro vancouverské léto úplně typické. Spíše samý déšť. A tak jsme rádi. Takovéhle my ty dovolené zkrátka máme.

Na letišti vyzvedáváme auto. Dostaneme klíčky a pán nás nasměruje do správné řady. Mačkáme ovladač a zažíváme šok. Na místě se málem rozpláču. Místo krásného městského Jeepu se nám blikáním přihlásil zářivě červený hranatý Jeep Wrangler. Navíc vypadá děsně mrňavě. To ta větička při bookování „or similar“. No nezbývá nám než nasednout a vyrazit. Je mi ouzko. Auto je křiklavě kanadsky červené a přijde mi, že do města svým vzhledem naprosto nepatřičné, a tak ukrutně viditelné. :-D Na druhou stranu má najeto nula nula prd a vlastně i celé voní úplně novotou. Náš nový nejlepší kamarád na příští 2 týdny.

Jako první zajedeme zpátky ke Kátě. Parkujeme zdarma ve vnitrobloku na visitor místě (na ulicích se všude musí platit). Zabalíme se, přestěhujeme se víceméně kompletně do auta a v plánu, před opuštěním města, máme ještě objet další Aktí lokace, které už nebyly pomocí mhd tak snad dostupné.

Nejprve hledáme motorest. Ten najdeme, ale jak se ukáže později, ten správný byl o blok vedle. No, nevadí :-D Následně přejíždíme k základní škole Queen Mary Elementary School (TXF), kde se natáčela 10. Série. Před školou si připadáme s foťákem trochu jako úchyláci. Ještě že jsou prázdniny.

Dál v rámci pojíždění zamíříme na pláž s dřevěnými kládami Cates Park (TXF), kde se také točilo před dvěma lety. V parku fotíme nás, figurky, veverky a docela relaxujeme. Libujeme si, že zatažená obloha koresponduje pěkně se záběry přímo z Akt X a v zálivu dokonce kotví stejná loď. A i tu správnou kládu (byť odnesenou o kus vedle) nacházíme :) a pak už vyrážíme na sever z města pryč.

Teda skoro, protože hned po pár kilometrech stavíme v národním parku Lynn. Je velké horko a dusno, je odpoledne a my jsme stále téměř ve městě a celá cesta na sever nás teprve čeká. S ohledem na to a na počet lidí zvolíme jen kratičký pidi okruh parkem. I tak mi stoupání nahoru a dolů po schodech dává docela zabrat a jsem ráda, když sedím zpátky v autě. Park je ale nádherný a určitě by stál za větší výlet a prozkoumání. Stromy se tyčí do neuvěřitelné výšky a všude kolem bouří divoká řeka. Pobaví a zároveň zamrazí nás z informačních cedulek, které názorně ukazují počty mrtvých u jednotlivých vyhlídek. Zkrátka na vlastní nebezpečí. Kanaďani mají vůbec rádi cedulky. Na všechno a všude. A i v parku visí info o tom, že se v něm bude za pár dní natáčet :)

Na parkovišti ještě kupujeme od místních klučíků rozlejvanou limču a sušenky (úplně jako z nějakého emerického filmu, školní projekt :-D) a pak už skutečně vyrážíme vzhůru na sever.

Cesta je krásná, mezi kopci, jejich monumentálnost však vzhledem k oparu jen tušíme. Škoda, s výhledy by to bylo určitě o dost lepší. A navíc to vedro. Jeep má vlastní navigaci, kterou použijeme a také spoustu radiových stanic. Ty nás nepřestanou bavit celou cestu. Hlavně specializovaná 30., 40., 50., 60., 70., 80. A 90. léta. Pouštět si je po sobě je docela prča. Stejně jako například rádio věnované jen a pouze Beatles a další a další. Brzy usínám.

O něco později znovu neplánovaně zastavujeme. Tentokrát na dalším Aktím natáčecím místě, které dokonce ani nebylo v našem seznamu „co určitě musíme navštívit“. Místo je to dokonce natolik zásadní a wow, že nechápu, jak jsme ho mohli při plánování minout… Muzeum měděného dolu Britannia,(TXF) známý také jako Strugholdova těžební společnost , je volně přístupný veřejnosti ve formě komentovaných prohlídek. Nutně potřebuji dovnitř, ale dnes je již pozdě a mají zavřeno :( Uděláme tedy alespoň pár venkovních fotek a pokračujeme dál.

Po cestě stavíme v Subway pro tuňákovou bagetu, jejíž složení jsme už vytunili do nejmenších detailů a kousek před Whistlerem děláme pidivýletík od auta k Brandywine Falls.

Jsme nejkratší cestou 119 km od Vancouveru, ale ujeto máme slušných cca 160 km. Den to byl dlouhý. We Whistleru bookujeme na místě ubytko, které je úplně meganejvíc luxusní a velkorysé s několika pokoji, se zmatenými vypínači (to je v Kanadě častý jev), velikánskou koupelnou, se záchodem s plnou nádržkou vody (jako všude v Kanadě, a ne nejsou ucpané) a s další speciální vanou, teda kohoutkem (ten je v každém ubytovacím zařízení i u Káti na úplně jiném a často ne příliš chytrém principu :-D a jsou to pro nás vždycky takové chvilky testování naší inteligence a Pavel už dumá nad místním podnikatelským záměrem) s bazénem, s dělníky za oknem a hlavně s wi-finou.

Večer strávíme rozesíláním mailů a koukáním se na Akta X, samozřejmě, že na díl odehrávající se v Britania Mine Museum. Tam se prostě musíme vrátit na cestě zpátky, i kdybychom tudy zpátky nejeli!

Ještě nás napadne zkontrolovat aktivitu polární záře a vůbec počasí. Zítra nás čeká dlouhatánský traverz a věříme, že z oparu tím ujedeme. Naopak dala jsem si slib, že na webovky www.cosekdetedpravenatacivevancouveru.ca v následujících dnech koukat nebudu, aby mi nebylo líto, kdyby se tam náhodou nějaká zmínka o Aktech x objevila. Pavel ale na tajňáka podvádí.

Den 6. – středa 6. 9.

Traverz

27°C, opar
Jezero „Žádnásláva“(Eleanore Lake); Blue River Motel

Vstáváme, jak se vzbudíme. Pavlik vyráží do civilizace do pekárny pro něco čerstvého ke snídani. Městečko má i v létě typický nádech horského rezortu. Čeká nás celodenní traverz. Zhruba 500 km. Po cestě zastavujeme jen na čůrání (naštěstí se nic nezměnilo a stále vydržím dlouho), nákup baget v Subway (to se osvědčilo), tankování a jednou protáhneme nohy na odpočívadle u takového „Žádnásláva“ jezera (Eleanore Lake).

Vedro je celý den. 27 stupňů. Zataženo v oparu je také celý den. Cestou nás opět doprovází velkolepé výhledy bez výhledu. To, že se kolem nás postupně už od Whistleru vynořují velikánské hory tušíme, cítíme a občas i nějaké matně zahlédneme. Dálnice se hodně klikatí a později potkáme první spáleniště a i doutnající lesy. Je to hrozně smutné.

K večeru přijíždíme do vesničky Blue River a ubytováváme ve stylovém motelu. Takovém tom, kde se parkuje přímo přede dveřmi, a do kterého jsem prostě musela. Vedle parkuje obrovský pick-up a za sousedy máme bandu obrovitých chlapů, vousáčů v kostkovaných košilích, co grilují a popíjejí pivo. To je tak děsně stylový :)

Ještě před setměním vyrazíme na krátkou procházku kolem nedalekého jezera. Teda nejprve přeběhneme širokánskou dálnici a vlakovou trať. Vyfotíme Xko na silnici a obejdeme jezero. Původně jsme chtěli vyrazit ještě dál do lesa, ale všudypřítomné cedulky o medvědech v oblasti nás trochu postraší, nemáme u sebe vůbec nic, a tak raději z lesa vycouváme a doobjedeme jen jezero podle značené trasy na cedulkách. Ty jsou vtipné, protože (a ne poprvé) tu mají vyobrazené mapičky, na kterých sever není nahoře.

Je rozhodně lepší viditelnost než celý den a zahlédneme sluníčko, i sem tam za oparem modro. To vypadá nadějně. Nedaleká trať je hodně vytížená. Vlaků s cisternami (označenými i neoznačenými) tu jezdí opravdu velká spousta. Pořád. Celou noc. A neuvěřitelně nahlas a dlouze houkají. Celou noc :D.

Den 7. – čtvrtek 7. 9.

NP Jasper

30°C, opar
Rearguard Falls; Jezírko Portal Lake; Alberta; NP Jasper; Jasper; kemp; Hike Maligne Canyon k 6 mostům (7 km); večeře v restauraci; 1. nocleh v Jeepu; Jasper

Druhý den vstáváme v 8 a posnídáme chleba s máslem. V 9 jsme naložení v autě a můžeme vyrazit dál směr Rockies, konkrétně NP Jasper a stejnojmenné městečko. Venku je ráno setsakramentská kosa. Docela šok po tom pařáku celou dobu. Bohužel ale mizející opar zase zesílil a není vidět zas téměř nic. Během dne se postupně otepluje, až je opět 28°C.

Cestou zastavujeme u wow vodopádů Rearguard Falls a pak ještě na hranicích Britské Columbie a Alberty u rozkošného jezírka Portal Lake. Zde posvačíme a protáhneme nohy a prožíváme další z mnoha blízkých setkání s místní faunou. Jo, nemít sebou zběsilé teriéry má občas něco do sebe. Na to si ještě vzpomene hodněkrát. U vodopádů si zblízka prohlížím pidirejska, u jezírka na nás zvědavě z pár metrů pokukuje místní druh veverky.

Blížíme se do Národního Parku Jasper. Na jeho hranicích projíždíme u vjezdu mýtnou bránou. Vítá nás usměvavý pán a ptá se, zda už přejíždíme z jiného národního parku. Říkáme, že ne, že tento je první. S úsměvem nám podává vjezdovou kartičku a říká, že jelikož Canada tento rok slaví 150 let svého vzniku, tak jsou všechny vjezdy do národních parků zadarmo. Nevěřícně pokračujeme dál. Tahle dovolená doopravdy vypadá na „lowcost“ a takhle my to na těch dovolených zkrátka vedem :) Dále se dozvídáme úplně nejvíc nejdůležitější info, které nám bude připomínáno po celou dobu na každém kroku, a sice „ZÁKAZ KRMENÍ ZVÍŘAT“. Ten je opravdu striktní a jen díky ukázněnosti lidí je možné v Kanadě to, že zvířata a lidi vedle sebe naprosto v pořádku fungují a neobtěžují se navzájem. Zvířata nejsou ochočená, nechodí si k lidem pro jídlo a tím pádem nejsou lidem ani nebezpečná a hledí si svého. Geniální a tak jednoduché V Kanadě to funguje. V Kanadě to dodržují i turisti. Krása. Zavzpomínám na toho našeho chudáka šumavského jelena, kterého nejdřív lidé naučili na jídlo z ruky, chvíli byl senzací a pak když z přílišné náklonnosti k lidem a jejich jídlu porazil jednoho dne dítě, začal na něj hon a chtěli ho odstřelit. Chudák zvíře, kvůli blbosti a neukázněnosti lidí :( Kanada se nám líbí.

Po příjezdu do městečka Jasper nejprve navštívíme infocentrum, kde chytáme wi-fi a rozmýšlíme možnosti ubytování. Zdá se, že je všude plno. A tam, kde náááhodou není úplně plno, je tuze předraženo. A to i do několika desítek kilometrů od Jasperu. Masakrózně turistické místo. Na to nejsme z našich osamělých cesty zvyklí. Nakonec volíme levnější (avšak ne úplně levný, vlastně spíš dost drahý) kemp, po kterém se prohánějí volně zdejší obří deeři. Navíc je září a ti přicházejí do říje, takže dostáváme na recepci kempu instrukce, jak se chovat a nechovat. V podstatě se máme sami snažit co nejvíc deerům vyhýbat :) Ideálně na více jak 30 m.

V kempu podle plánku najdeme přesné místo, kde si smíme postavit svůj stan. V Kanadě jsou i kempy na rezervaci a není možné si stan postavit, kde vás napadne. Na oplátku máte velké soukromí, stanová místa jsou předem daná, ohraničená a rovná a dají se do nich dobře zapíchávat kolíky. A často je poblíž i ohniště s grilem vždy pro několik stanů. Místa jsou diskrétně oddělovaná vegetací. Nevýhodou je, že takový kemp prostě může být v sezóně plný.

Stan postaven a můžeme vyrazit na výlet. Ten vybíráme z nabídky průvodce, co si vezeme s sebou a z mapičky, kterou jsme dostali při vjezdu do národního parku. Brožurka z Jasperu je jednoznačně skvěle udělaná, nejlíp ze všech Národních parků, kterými projedeme. Tentokrát nás Lonely Planet svou stručností dost zklamává.

Na úvod zvolíme výlet malé náročnosti (teda píše se střední), prakticky po úplné rovině, Hike skrz Maligne Canyon kolem 6 mostů, tam i zpět dohromady 7 km. Procházka je to super, ale horko je stále neúnosné. Pavel se mi ztratí a na křižovatce nevím kudy pokračovat, naštěstí tu kupodivu nečekaně funguje mobilní operátor (po cestě do hor i v horách většinou signál spíš není, než je) a dovolám se a najdeme se.

Lidí jsou všude zástupy. Docela otrava. Procházka soutěskou ale moc pěkná. Jen na konci u posledního mostu se otáčíme a jdeme zase zpátky. Nutno říct, že naše taktika z předešlých dovolených vyrazit na výlet na frekventovaných místech až pozdě odpoledne, má něco do sebe. Po cestě zpátky jdeme prakticky sami, loudáme se, stále je ohromné teplo a já jsem z toho vyřízená. Užíváme si, že jsme v lese sami a sem tam mě napadne, jestli někde neudělá kuk méďa. Ale naštěstí (nebo naneštěstí) nám skotačí před nosem jen veverky a burunduci.

Už se stmívá, když dorazíme zpátky do Jasperu, kde dáme pořádnou večeři v pořádné restauraci. Za tmy se přesouváme zpátky do kempu. Proběhneme horkou sprchou a zkusíme na nocleh předělat i našeho Jeepa. Kupodivu se do něj vleze pohodlně vleže i Pavlik a tak bouráme poprvé a naposledy postavený stan. Věcí máme sebou minimum, takže žádné velké vykládání, jako když jedeme i psíma holkama. Vše se vleze na přední sedačky a prostor na spaní je opravdu velkorysý. Nakonec ani nevyfukujeme karimatky a nebalíme spacáky, jen je ráno přehneme. Takto autíčko využijeme ještě mockrát v příštích dnech.

Na dobrou noc si pouštíme Dítě č. 44. Venku je stále štiplavý opar, vedro a žádného deera jsme nepotkali.

Den 8. – pátek 8. 9.

Propršený den v Jasperu

14°C, zataženo, déšť
Jasper; povolenka k ledovci; Old Fort Point Loop (8,5 km); Valley od the Five Lakes (9 km); Losí rodinka u Medicine Lake; Kemp Jasper

Jsme na cestě už týden! A protože je ve státě Alberta o hodinu víc, vstáváme dost pozdě. Do 10 se musíme stihnout dostat do infocentra, pokud se v Jasperu nechceme zdržet déle jak 3 dny. Což asi úplně nechceme. Na programu toho totiž máme ještě spoustu. Avšak každý den mezi 8–10 ranní si můžeme v infocentru vyzvednout povolení pro vjezd k ledovci Angel Glacier pod Mount Edith Cavell. Je k němu omezený denní průjezd počtu aut a je potřeba si 3 dny dopředu rezervovat povolení, jak jsme se dočetli v instruktážní brožurce národního Parku, v té, kterou jsme dostali při vjezdu. Spěcháme.

Cestou z kempu si Pavel postěžuje, že ještě neviděl deera, odpovídám mu: „myslíš třeba tohohle?“ Obrovitánská samice leží v poklidu hned vedle silnice. Tak fotíme jak zběsilí. Připomíná mi to trochu hon na chudáka našeho prvního soba ve Finsku.

K infocentru přijíždíme za 5 minut 10, ale máme štěstí a můžeme si vybrat z volných termínů dokonce i na dnešek, zítřek a pozítří. Hurá. Vymýšlíme jakou hodinu vjezdu ideálně zvolit. S povolenkou na zítra hned v 8:30 ráno v kapse přecházíme „centrem“ Jasperu, které je opravdu maličké. Je to spíše jen taková osada. Průvodce nás zavede k vynikajícímu pekařství s ještě úžasnější obsluhou. Jmenuje se Medvědí pracka (Bear´s Paw bakery) a evidentně nejen průvodce si myslí, že je to vyhlášený podnik. Fronta je skutečně dlouhá. Nevadí, aspoň máme čas si vybrat z nepřeberného množství proklatě dobře vypadajících dobrot.

Pak přejíždíme zpět do kempu, abychom prodloužili pobyt o další noc. Spaní v našem rudém šípu se osvědčilo, bylo nám teplo a i Pavel se pohodlně vešel. Dostáváme stejný flek a konečně si jdeme vyčistit taky zuby a dojdeme si na záchod. To jsme ráno nestihli, jak jsme spěchali. Na záchodě jsme společně s Pavlem byli někdy nad ránem, ještě za tmy.

Přejezdy po Jasperu jsou obzvlášť vtipné. I zde protíná město železniční trať, po které jezdí a houkají vlaky v podstatě nepřetržitě. Než objevíme podjezd ze severní strany města, strávíme při ježdění sem a tam přes koleje hodně času čekáním, až se zvednou závory :-D

Pak už konečně v 11 hodin vyrážíme na první dnešní výšlap, který jsme vybrali opět z informační brožurky. Je střední obtížnosti s počátečním prudkým stoupáním, dlouhý 8,5 km a jmenuje se Old Forth Point hike.

Parkujeme u typického mostu kovové konstrukce, který samozřejmě fotíme zleva i zprava a moc se mi líbí. Také je poprvé dneska chladno a to dokonce na dlouhý rukáv i dlouhé kalhoty. Zataženo je stále stejně.

Hned po úvodním kopci začíná pršet a vydatný déšť nás poměrně promáčí. Turistů potkáváme o dost míň, jak na včerejší trase, tam to byl doopravdy Václavák. Zastavují nás Japončíci a ptají se nás, zda jsme už viděli medvěda. Že oni by moc rádi. Napříč tomu mají batohy ověnčené rolničkami a dělají děsný kravál. My se rozhodli mít po ruce jen sprej a žádná rachtátka nepoužívat. Uvidíme, zda nějaké médi potkáme. Asi to není zas tak složité a mám z případného setkání docela respekt.

V půlce výletu na chvíli zvažujeme, zda si procházku neprodloužíme o další okruh, ale nakonec se rozhodneme dokončit nejprve jeden okruh a pak až vyrazit na další. Vracíme se k autu podél řeky, stihli jsme uschnout. Pojíme sendvič z Medvědí pracky a popojedeme kousek dál autem. Vyrážíme i na druhý místní 9 km dlouhý okruh Valley of the Five lakes. Tentokrát potkáváme výrazně méně lidí, o to více zvířat. Na povykování veverek jsme si už zvykli. Ale tentokrát máme u First lake štěstí dokonce na vydry. Dlouho se na ně díváme. Opustí náš břeh a sledují nás na oplátku z toho protějšího. Je to hodně super podívaná.

Celý den je zataženo, poměrně chladno a sem tam sprchne, vzduch to ale naneštěstí nečistí a je stále šedivo a bez výhledů. Spíš je viditelnost ještě menší. Krásné hory všude na obzoru tak stále jen tušíme. Jasper se nám ukázat zkrátka nechce.

Za dnešek máme v nohách k 20 km a jsme docela utrajdaní. Proto na zbytek dne volíme už jen popojíždění autem. Rozhodneme se zajet k dvojici jezer Medicine a Maligne Lake. Ale na to, že je teprve půl 7, je už venku mezi horami docela tma.

Kousek za městem poprvé zastavujeme u skupinky stojících aut u krajnic. Uprostřed louky leží v poklidu obrovitánský mega elk. Fotíme a pozorujeme ho z uctivé vzdálenosti a nepřestáváme se divit zvědavým lidem, kteří se k němu neohroženě přibližují na opravdu hodně blízko. Jedeme dál.

Podaří se nám přejet odbočku s parkovištěm a výhledem na jezero Medicine Lake a tak jedeme dál, abychom se někde otočili. A pak je uvidíme! Tečky uprostřed jezera – medvědy. Zastavujeme u malé skupinky aut a vybíháme se podívat. Nejsou to medvědi, ale losí rodinka – táta, máma a losátko! Chodí po břicho ve vodě, krmí se a jsou naprosto boží. Je to úchvatná podívaná, a tak prostě jen stojíme a kocháme se. A to pěkně dlouho. Zhruba do té doby, než mi začne být už moc velká zima. Taky už je čím dál větší tma. A tak se rozhodneme dál k Maligne Lake nejet a otáčíme to zpátky směr Jasper a kemp.

U městečka znovu potkáváme spoustu aut stojících u krajnice a tak zkušeně zastavujeme. Vyhlížíme medvěda, ale opět jsou to „jen“ elkové a spousta bláznivých lidí, kteří je nahánějí. Někteří dokonce s dětmi v náručích, aby si je vyfotili svými ajfouny. Naše nervy. Jsme rádi, že nejsme svědky tragédie. Ještě se stavíme v supermarketu pro něco k snědku a začíná pořádně pršet. Říkám si, že je to dobře, že by se konečně mohl spláchnout ohňový mrak a vyjasnit se. Přejíždíme do kempu a rovnou parkujeme u sprch, abychom promokli cestou do nich co nejméně. Pak už přejíždíme na náš flek a chystáme spaní. Ještě koukneme Dítě č. 44 a usínáme.

Den 9. – sobota 9. 9.

Zmoklý ledovec a přejezd do Banffu

10°C, ztaženo, mrholení, déšť
Jasper; Edith Cavell – ledovec Angel Glacier a Mount Edith Cavell; Path of the Glacier Trail (1,6 km); Hike The Cavell Meadows Trail (7,5 km); Icefields Parway – Horseshoe Lake; Icefields Parway – Athabasca Falls; Icefields Parway – Icefield Centre, Athabasca Glacier; Chris Carter nám píše maila; NP Banff; Odpočívadlo u Herbert Lake

Noc byla chladná a já se navíc často budila. Budík máme nastavený na 7:15, čeká nás dnes ledovec a povolenka k vjezdu jen v určený čas. Venku je pořád tma. Dny jsou tu mezi horami opravdu dost krátké. Navíc je stále velmi nízká oblačnost a vytrvale mrholí.

Proběhneme záchody, umývárku a přejíždíme do města do Medvědí pracky pro snídani a teplé pití. Pak už vyrážíme směr Edith Cavell. Cesta stoupá a oblačnosti je stále víc. Nakonec nás pohltí hustá mlha. To vypadá na prima výlet :-D Také mrholení přejde v regulérní déšť. Předpověď s azurem a výhledy nám nějak nevyšla. Vjezd k ledovci máme povolen od 8:30 na následující 2,5 hodinu. Úspěšně projíždíme hlídací budkou, u které se mladé dvojici prokazujeme platnou povolenkou. Kanaďani jsou vážně jiní. Brigádníkům může být tipuji tak do 20 let, jsou navlečení do gumáků, pršiplášťů a jsou maximálně vysmátí, i když je asi čeká celý den ve fakt hnusném počasí a pod širým nebem. Tohle je vážně pro nás Západoevropany naprosto překvapující.

Později parkujeme na vyhrazeném parkovišti. Už pouze mrholí. Kolem se tyčí vysoké hory, přes které se převalují chuchvalce mlhomraků. Převlékáme se a dumáme, co si sebou všechno brát. Vedle nás parkuje milý a absolutně vysmátý Kanaďan a dává se s námi do řeči. Ptá se, odkud jsme, a pobaveně konstatuje, že takové hory asi u nás neznáme. Musíme souhlasit.

Nad námi se hrozivě tyčí nízká oblačnost, je chladno a nevypadá to, že by se mělo počasí vylepšit. Volíme tedy pouze kratší trasu s výhledem na ledovec. Vede po širokém chodníčku, smí na ní výjimečně i pejsci a měří asi 800m. Na konci jsme cobydup. Ledovec je super. Fotíme se, fotí nás Kanaďanka, fotíme Kanaďanku s celou její barevnou partičkou a obracíme to nazpátek. Opět začíná krápat, ale nám přišlo, že výlet byl takový polovičatý a rozhodneme se tedy ještě pro náročnější asi 7,5 km dlouhý Hike the Cavell Meadows Trail s výhledem na ledovec z protějšího kopce plného prý barevných strání.

Cesta je o poznání náročnější a už při stoupání lesíkem začíná pršet. Za chvíli prší doopravdy fest. Spousta turistů zastavuje pod stromy. Je to dobré, naše bundy a boty drží! Jdeme dál. Na rozdvojení vybíráme strmější ze dvou cest. Cestou nahoru určitě trochu proschneme a zahřejeme se a dolů se nám po mírnější cestě půjde doufáme líp. A máme štěstí, pršet doopravdy přestává. Ovšem jen proto, aby nás po chvíli zalila o to vydatnější průtrž. Barevné stráně nějak nepotkáváme, všechno je dost šedivé. A když se začneme drápat už po holém nekrytém kopci, naše oblečení to vzdá. Rychle si sundávám alespoň mikinu, abych uchránila nějaký kousek suchého oblečení. Opravdu hodně tu na kopci bez stromů fičí a my uděláme rozhodnutí nedrápat na ten úplně nejvyšší vrchol (nějakých 600 m tam i zpět po stejné trase). Výhledy začínají zahalovat nízké mraky a je nám už tak dost velká zima. Stočíme to tedy k vyhlídce o něco níže, nafotíme pár dokumentujících obrázků a vydáváme se na cestu zpět k autu.

Cestou dolů potkáváme opět Kanaďana z parkoviště a dáváme se znovu do řeči. Oceňuje, jak jsme trénovaní turisti a on i celá jeho parta nám pak radí, jaké hiky nemáme vynechat v Banffu, kam po dnešku míříme. Obzvlášť pěkně mluví o 6 ledovcích, které dle jejich slov neuvěřitelně nahlas praskají. Poděkujeme. Mineme ještě barevnou partičku od Kanaďanky a já převlíkám nacucané tričko za suchou mikinu. Drkotám u toho zubama. Je vážně zima a suchý kousek oblečení přišel vhod. Aspoň, že drží stále boty. A v podstatě i bunda se dost snaží.

Za 2 hodiny jsme zpátky u auta. Svlíkáme se komplet úplně do naha. Převlíkáme do suchého a potřebné sušíme u větráčků auta, které běží na maximum. Zjišťuji, že mé vysoké boty to také nedaly a jsou též nacucané úplně komplet skrz na skrz. Během dne se nám nakonec porůznu rozvěšené po autě (máme trénink z Islandu) podaří vcelku úspěšně vysušit vše až na moje boty, Pavlovu nacucanou softshellku a taky foťák, kterému tak trošku přestala fungovat většina tlačítek – vše je fest mokré i večer. Bohužel celý den střídavě prší. Občas ale i déšť na chvilku ustane a dokonce probleskne mezi mraky modrá obloha! Zdá se nám, že déšť smyl dýmový opar! Už jen stačí, aby se vyčasilo!

Cestou po klikatící se malebné Icefield Parkway s výhledy do našeho dnešního cíle, asi 220 km vzdáleného městečka Banff v národním parku Banff se ještě párkrát dostaneme ven při rychlovýlezech z auta. Bohužel bez těch výhledů.

Jako první stavíme hned za pár km u Horseshoe Lake. Navlhlí se jdeme protáhnout mezi kapkami deště a v jezeře potkáme bandu potrhlých puberťáků, kteří skáčou z nedalekého převisu. Konstatujeme, že jsme už vážně zpohodlnělá másla. A s tím se váže rovnou i moje dnešní hlavní myšlenka. Najít takové ubytko, kde by nám do zítra uschlo naše mokré oblečení. Během dne zastavujeme ještě u mohutných vodopádů Athabasca Falls a největší zastávkou je Icefiled Centre u Columbia Icefield ledovcového pole s 8 ledovci.

Jsme hodně utahaní. Dopolední mokrý výšlap nám dal hodně zabrat. Z posledních sil se vydáváme po svých asi kilometr z parkoviště k ledovci Athabasca Glaciar, po kterém se prohánejí turisti, co si zaplatili jízdu přímo po ledovci. Fascinující jsou zejména hluboké rýhy na skalnatém podloží, které po sobě zanechal právě ustupující ledovec.

Po dnešní poslední atrakci se ukrutně těšíme na něco teplého do žaludku a na to, že se v turistickém centru připojíme po nějakém čase zase na wifi. Zvolíme bufet a objednáme burgry. Ale při placení nás nemile překvapí, že v 6 večer, což je mimochodem za 10 minut, zavírají, a že si tedy musíme s jezením pospíšit, a nebo to sníst jinde. Burgry jsou staré, oschlé, nedobré, pití přeslazené a je tu zima. Jsme zklamaní, unavení a podráždění a místní wi-fina je zaheslovaná. Super kombinace. Ale není dovolené, kdy by nás takový kritický stav nezastihl. Tomu se s naším tempem nedá divit, a stačí pak málo, třeba abychom neměli kde spát, nebo co jíst :-D Naopak v takových chvílích stačí ale zas hodně málo a všechno je zas vylepšené a zalité sluncem. Zkrátka my jedeme ty dovolené tak nějak na maximum :)

Při odchodu z návštěvního centra narazíme na nástěnce na heslo k wi-fi a zkusíme ještě najít nějaké ubytko. Máme unavené nohy, mokré boty, přeci jen by nám bodlo tentokrát něco honosnějšího jak kemp. Máme smůlu, všechno v okolí bambiliónu kilometrů je beznadějně plné. Navíc je víkend a podle množství turistů, které potkáváme, zjišťujeme, že v Kanadě evidentně neplatí to, co v naší známé Skandinávii, že úderem září, je všude liduprázdno. Alespoň zkoukneme maily a teď už to můžu prozradit, už v tuto chvíli vím, že Chris Carter si z mých návrhů na pojmenování postavy nevybral jedno jméno, ale rovnou dvě. Íííííííík. Nálada je rázem o milion procent lepší :-D Ovšem stejně, co teď? Jsme mokří, unavení a stmívá se.

Přijíždíme jsme do NP Banff. Pavel chce jet do nejbližšího kempu, já chci naopak dojet dál co nejblíže největší banffské atrakci – Lake Louise. Pokračujeme tedy dál, že cestou uvidíme. Až nám, na jednom odpočívadle pár bivakující v autě, vnukne nápad. Dnes přespíme v autě mimo kemp, na nějakém odpočívadle se suchým záchodem. Ty jsou totiž všude, vybaveny toaletním papírem, sice hodně průhledným, ale za to všudypřítomným, dezinfekcí na ruce a jsou krásně čisté. Všechny.

Jedno takové odpočívadlo nacházíme těsně před setměním asi 9 km od Lake Louise. Ideální výchozí poloha na zítřejší ráno. Vytrvale prší. Společně s Pavlem uděláme expedici k záchodku. Je to k němu přes celé parkoviště poměrně štreka a nápad nocovat tu v autě, nemáme jako jediní. Povečeříme chleba se salámem a zalezeme do spacáku. Náš červený Jeep je prostě božo auto a je to fakt super noclehárna. Nesrovnatelná s nocležnictvím a přestavováním auta na Islandu, kde jsme byli letos na jaře.

Posloucháme déšť a plánujeme další dny. Doufáme, že zítra bude lepší počasí (předpovědi slibují azuro) a že třeba konečně uvidíme méďu. Dneska jsme až na havrana a jednoho vtipnoptáčka neviděli zvířátko žádné. Ale mizející oblačnost nám ukazuje, že se všude okolo nás tyčí obrovitánské hory, a skalnaté štíty plné ledovců. Wow. Je půl desáté a jdeme spát. Těším se, co nám přinese zítřek. Jen boty a Pavlovo bunda jsou stále mokré. Navíc bunda začala smrdět tak, že musela nocovat mimo auto :-D

Den 10. – neděle 10. 9.

NP Banff

6–14°C, čím dál více polojasno a první výhledy!
NP Banff; Herbert Lake; Lake Louise; NP Yoho; Emerald Lake; Natural Bridge; Johnston Canyon (5,5 km); Canmore; Burgrárna; Kemp

Budíme se před půl 7 na parkovišti u jezera, kde jsme zakempili předešlého dne. Nyní už víme, že se jedná o jezero Herbert Lake a zmiňuje se o něm i brožurka. V noci pršelo, nyní je stále zataženo, místy ale vykukuje modrá obloha. Hurá, opar je vážně smytý! Je také ale hodně svěže, 6 stupňů, a navlíkám na sebe vše, co se dá. Trekové boty mám stále navlhlé a volím tedy tenisky. Pavlova bunda na nočním dešti nejenže nevysmrádla, ale nyní je i komplet nacucaná. :-D Vyčistíme si zuby na břehu jezera a dokumentujeme. Všudypřítomné modře světélkující ledovce už nás nechávají docela v klidu :-D

Přesouváme se k největší místní atrakci, jezeru Lake Louise a jeho olbřímímu parkovišti. Nutno podotknout, že všechna parkoviště u atrakcí i mimo ně jsou v Kanadě bezplatná, stejně jako veřejné záchodky.

Ačkoliv je stále ještě poměrně brzy ráno, lidí jsou tu už mraky. Navíc dle průvodců to nejkrásnější jezero se nám jeví spíš jako kýč jak bič a ke všemu nejhezčí výhled přes vodu na ledovce je zahalen v nízké oblačnosti. Prostě paráda :-D Uděláme jen povinné foto a utíkáme se ohřát do návštěvního centra. Je velké a klidné. Ve společnosti vycpaných zvířátek na chvíli vykysneme na wi-fi. Kontroluji, jak se v ČR běhá na MČR v agility a odpovídáme po nějaké době i na e-maily a načítáme info o další místní atrakci – Morraine Lake. Škoda, že Banff nemá taky tak super informační brožurku jako jsme dostali v Jasperu. Musíme víc googlit. Nakonec ještě pořizujeme Pavlovi novou bundu, softshellka už totiž smrdí jako regulerní hovno :-D, kupujeme sladkou snídani a vracíme se do auta.

Je to vážně masakr. Všechna parkoviště kolem hlásí kolem 9. ranní hodiny už totální plno. Naprosté šílenství. A potvrzuje se, jak skvělý byl tah, nocovat jen pár minut odtud.

Máme štěstí a počasí se v průběhu celého dne vylepšuje. V rychlosti projedeme NP Yoho se zastávkou u Emerald Lake. Pavlik mě chvilku přemlouvá na vyjížďku na lodičce. Vypadá to tu poměrně idylicky a úplně zavzpomíním na Vinnetoua a poklad na Stříbrném jezeře. Nadpozemsky modré jezero je obklopené lesy a prohánějí se po něm červené kanoe. Nicméně zvítězí pocit, že je to jen další kýč jak bič pro autobusové turisty, a tak jen vyfotíme, kousek se projdeme a utíkáme pryč.

Počasí se stále lepší. Další dnešní zastávkou je vodopád Natural Bridge, s úžasnou veverečkou a taky obr dogou, co jezdí na korbě pick-upu (only in Canada). Původně jsme chtěli popojet ještě k Takakkaw falls, druhému nejvyššímu vodopádu v Kanadě, ale cítíme, že dost bylo „main atrakcí“, že potřebujeme někam z dosahu těch zástupů lidí, kterých jsou tu všude opravdu kvanta a volíme delší přejezd k Johnston Canyon. To je sice také turistická atrakce, ale méně masová a kus se musí pěšky lesem a my se chceme dnes také trochu protáhnout.

Obloha už je celá krásně modrá a my si užíváme našeho prvního horského sluníčka a výhledy na Rockies. S tím vším až nechutně moc ladí náš červený kamarád Jeep a tak často neodoláme a na různých vyhlídkách zastavujeme, fotíme a kocháme se. Z těch výhledů a gigantických hor se nám tají dech.

V Johnston Canyon dojdeme až ke vzdálenějšímu Upper Falls, u kterého dostáváme tip na výlet od paní s miminkem (<font color=„red“>to by mě zajímalo kam :-D></font>), se kterou se tam navzájem fotíme a máme tak další společnou fotku do sbírky s Pavlikem. Celá procházka tam i zpět měří lehce přes 5,5 km a s prodírání mezi turisty nám zabere asi 2 hodiny.

Na zpáteční cestě si ještě dáváme pomerančový sorbet a pak se vracíme do městečka Banff, projíždíme ho skrz kolem zahrádky s jelenem až k vyhlídce na šílený „zámeček“ Fairmont Banff Springs. Koukneme na něj z ultra-mega-hyper větrné vyhlídky Surprise Corner Viewpoint a potom už vyhlídkovou jízdou skrze město se prcháme ubytovat do do kempu vedlejšího 26 km vzdáleného městečka Canmore.

Jsme totálně mrtví, a i přesto, že jsme si na dnešek po včerejším výšlapu naordinovali odpočinkový den, máme v nohách opět přes 10 km, spoustu cestování a na ubytko přijíždíme až v půl 6 večer. Chceme tentokrát teplou sprchu a potřebuje nechat vyschnout zbytek oblečení a nikde blíž Banffu rozumné ubytko neseženeme. Dopředu bookujeme hodně legrační chatičku v místním kempu s ne příliš příjemnou paní recepční a pak vyrážíme do městečka na večeři. Podle průvodce zvolíme místní pivovar a burgrárnu s příznačným jménem Grizzly Paw. Chvilku dokonce musíme počkat na usazení, dokud se neuvolní místo. Ale volba je to skvělá a jídlo vynikající.

Chatička je vtipná, modlím se, ať ve sprše nic nechytnu, postel je ukrutně měkká a celá někam odjíždí a v podstatě spaní v našem jeepu je v porovnání s ní naprosto geniální, ale tady máme aspoň stabilní wi-fi a doschne nám všechno potřebné. Večer trávíme s internetem, stahujeme fotky, plánujeme a píšeme maily dlouho do noci.

Den 11. – pondělí 11. 9.

Naprostá pohoda v Kananaskis Country

8–14°C, jasno!
Canmore; Kananaskis Country; Upper Kananaskis hike (15 km); Herbert Lake

Opět se budím o půl 7, Pavlik až lehce po 8, mezitím vyřizuji poslední konverzace v ČR, kde je už tou dobou odpoledne. Venku je strašně dlouho tma. Sluníčku už trvá, než se vyhoupne nad okolní všudypřítomné skalnaté štíty, ale je bez mráčku!

Do hodiny už sedíme zabalení v autě na sladké a teplé snídani ve městečku. Venku je studených 8 stupňů a pocitově zima ještě větší. Bereme to přes infocentrum, kde v mapičce místní Kananas (K-Country) oblasti vytipovávám dnešní výšlap. Nakonec se nabídne hezká okružní trasa kolem Upper Kananaskis Lake v délce asi 9 km, vzdálená zhruba hodinu jízdy.

Už při přejezdu máme o dost lepší náladu, jak předchozí přelidněné dni. Nikde ani živáčka, hory na obzoru, žluté travnaté louky podél silnic, potůčky, říčky, mokřady, podzimní barevné smíšené lesy, jehličnaté lesy. Ach, tohle je to naše, je nám krásně. Sálá tu takový klid. Navíc to počasí, azuro a začíná se oteplovat. Těsně před cílem nám přes cestu přeběhne a vedle silnice i na chvilinku zastaví náš první (bohužel ve volné přírodě také i poslední) méďa Grizzly. Tak doopravdy tu jsou :-D a z auta je to setkání docela na pohodu.

Na přiměřeně plném parkovišti se převlíkáme do triček a třičtvrťáků a zas rychle navlíkáme bundy. U podrobnější mapičky zjišťujeme, že naplánovaný hike je dlouhý ne 9 spíše 15 km a to je za nás tak akorát.

Den je to vyloženě nádherný, procházka dokonalá, lidí maličkato. Dlouhé úseky jdeme jen my sami, kolem hučí vlnky na blankytně modrém jezeře, šumí lesy, pískají veverky a duní vítr. Vprostřed cesty posvačíme a chvíli jen tak na sluníčku zarelaxujeme u krásného vodopádu Upper Kananaskis Falls.

Neskutečná pohoda, modrá obloha, a když zrovna nefičí, tak je i na kraťasy a tričko. Přitom je vzduch krásně svěží. Krajina se přiměřeně střídá, lesy, mostky, roklinky, kamenné pole, vodopád, pěšinky i široké cesty, hráz a kemp s místy pro stany, kadibudkou a úschovnami před medvědy. Často zastavujeme a fotíme a nikam dneska nespěcháme. Je nám skvěle. Tohle je ten pravý relax.

Ale protože se couráme, zabere nám výlet dlouhých 5 hodin a k autu dojdeme značně utrmácení. Dáme sváču a přemýšlíme, co dál. Nabízejí se 2 možnosti. Vrátit se do přeplněného Banffu, kde máme v plánu ještě minimálně jeden výšlap anebo zůstat i další den tady v K-Country, kde se nám opravdu líbí a k čemu se tak nějak přikláníme víc.

Nakonec rozhodne potřeba večeře a nutnost nákupu a vracíme se do hodinu vzdáleného Canmore. Po nákupu v místním Supermarketu (místní prodavačka nám markuje přes svou slevovou kartičku, jakože cože?) a večeři v Subway (tuňákovou bagetu už nemůžu ani cítit) se s Pavlem shodujeme, že jet zase hodinu zpátky už se nám asi nechce a že Banff je i správným směrem, kterým bychom rádi v dalších dnech pokračovali. Jedeme zpět do Banffu.

Rozhodneme se opět přespat v autě u našeho starého známého Herbert Lake. Cestou se ještě stavujeme na wi-fi z Banff info centra u Lake Louise, které už máme vyzkoušené a která došáhne na parkoviště před. Také tu využíváme otevřených veřejných záchodků a čistíme si zuby.

Na odpočívadlo přijíždíme v půl 10. Opět byl dnešek plánovaný jako odpočinkový den jen s krátkým výletem a odpoledním bivakem někde při nicnedělnání a čučení z auta. Tohle nám nějak nevychází. :-D Každopádně zítra nás čeká opět velmi brzký budíček, abychom co nejvíce předběhli všechny turisty a stihli vše, co máme v plánu. Podle předpovědi má být pěkné jen dopoledne a po obědě má začít pršet a déšť má vydržet i celý další den. Tak to si třeba konečně odpočineme.

Den 12. – úterý 12. 9.

Kolem Lake Louise až do Revelstoke

15°C, polojasno, odpoledne d=šť
Herbert Lake; Morrain Lake; Lake Louise – Mirror Lake (3 km) – Lake Agnes a čajovna (0,7 km) – čajovna Plain of Six Glaciers (4 km) – Plain fo Six Glaciers (1,4 km) – Lake Louise ( 7 km); Skunk Cabbage Trail (1,2 km); Giant CedarsBoardwalk (2× 500 m); Revelstoke

Budíček v tradičních půl 7. Je tma a já si říkám, jestli má vůbec cenu vstávat, jestli v té tmě bude vůbec něco z jezer vidět. Venku je ale oproti předchozím dním nezvykle pocitově dost teplo. Kolem sedmé v mdlém světle a v červánkách opouštíme Herbert Lake. Auto ukazuje krásných 12 stupňů.

Nejprve se rozhodneme zkusit štěstí u Morrain Lake, kde bylo v neděli v 9 ráno už beznadějně plno a zákaz průjezdu. Tentokrát je ještě volno, jen pouštějí pouze v jednom směru a my se nejprve musíme o kus dál otočit do protisměru.

Nahoře je to hezké, ale už teď docela dost plné. Evidentně spousta lidí číhá na stráni nad jezerem, až zasvítí první paprsky sluníčka na protější kopce. Jezero a okolí nám přijde o dost hezčí než jeho slavnější bratříček Lake Louise. Cvakneme povinná foto a ujíždíme dolů právě k Lake Louise, odkud máme naplánovaný dnešní výšlap.

Máme štěstí, i s jednou už dnes absolvovanou zastávkou, jsme tu stále včas a opět parkujeme na hlavním parkovišti, které je takto brzy prázdnější než při naší poslední návštěvě. Vydáváme se znovu na fotící lávku u Lake Louise, přefocujeme fotku z posledně, jelikož tentokrát není protější břeh ukrytý v mracích a smějeme se turistům.

Je polojasno. Podle předpovědi má počasí vydržet do oběda a pak má přijít déšť. Rozhodneme se toho využít a stihnout půldenní výlet. Je stále dost teplo. Vydáváme se podél Lake Louise a brzy začínáme stoupat vzhůru. Za cíl si ze všech výletních tras zvolíme „jen“ jezero Agnes vzdálené 3,7 km. Všechny ostatní cíle jsou mnohem dál a my si nechceme zopakovat předchozí zkušenost, kdy se přetáhneme, promokneme a sušíme se dalších 24 hod komplet včetně bot. Necelé 4 km tam a pak zpátky nám zkrátka přijde akorát.

Volíme ze všech tras zároveň tu nejpříkřejší cestu, a ačkoliv na začátku jdeme v davech, turisté postupně řídnou. Musím ale přiznat, že toho mám plný kecky a cestou se několikrát vztekám, že se na to můžu vyprdnout, než se drápat někam na kopec a vůbec, že kopce já ráda nemám. Po úvodních pozvolných asi 2 km, které jsou pro mě tím nejhorším stoupáním, začíná příkřejší stoupání po kratších úsecích, lidí opět ubyde a já chytám druhý dech.

Na rozcestí u Mirror Lake zvolíme druhou cestu, než nás nabádá ukazatel a posledních 400 m velmi prudkého stoupání a závěrečných schodů k Lake Agnes už jdeme téměř sami. Na vrcholu, který není nejvyšším vrcholem, je prostě čarokrásně a magicky a bezvětrno a místní čajovna, která do dnešních dní funguje bez elektřiny, je jen parádní bonus. Posedíme, dáme si horký čaj, tea buiscuits s domácím džemem, pokecáme si se zvědavým syslem, kupujeme první prezenty domů a užíváme si neuvěřitelnou pohodu a vyplavené endorfiny z vystoupání.

Je 11 dopoledne a podle ukazatele je to na další zajímavý cíl, kterým je Plain Of Six Glaciers, kam nás mimochodem posílal usměvavý Kanaďan z ledovcového hiku v Jasperu, už jen 4 km. A jelikož jsme, co se nadmořské výšky týče, už ukrutně vysoko, možná úplně nejvýš, co jsem zatím kdy byla, a cesta slibuje, že když se vyprdneme na vyhlídku Big Beehive a vezmeme to napřímo rovnou k šesti ledovcům, mělo by to být už v podstatě celé z kopce. My se cítíme osvěženi, odpočati a ani počasí zatím nevypadá, že by se mělo zhoršovat. Navíc cesta zpět k autu už povede víceméně plus minus po rovině podél Lake Louise. A to rozhodne, i když jsme uťapkaní z předchozího dne a chtěli jsme pro dnešek opravdu jen něco lehčího.

Cesta ubíhá dobře až do chvíle, než si uvědomím, že jsem si v čajovně zapomněla brýle. Přehodný Pavlik se pro ně do toho vražedného krpálu, který jsme právě slezli, neohroženě vydává svižným tempem. Brýle máme a můžeme pokračovat. Cestu nám zpříjemňuje minimum lidí (naši trasu s drápáním se nejprve k Lake Agnes jich jde opravdu jen hrstka) a to více syslů. Ti se s námi kámoší, porůznu nás doprovází a nechávají se fotit a natáčet. O zábavu máme postaráno a výlet nás vážně baví, minimálně do okamžiku, než se připojí pozvolná cesta podél Lake Louise a přibude opět lidí.

Ale to už šplháme k další čajovně a já se opět proklínám. Navíc nad ledovci se začíná brutálně zatahovat a padají první kapky. Předpověď, zdá se, nekecala. Konečně dofuníme k druhé čajovně u ledovců. Mám toho dost. Kopce mi už nějak začínají dávat zabrat i bez veder. Nicméně po kouknutí na ukazatel už je to odtud jen 1,4 km na konce stezky až mezi ledovce. To už se zdá, co by kamenem dohodil, když už jsme až tady, no ne? Navíc potkáváme indický pár, který říká, že tam prostě dojít už musíme, že to za to rozhodně stojí.

Máme toho sice už plné kecky a chtěli jsme ten odpočinkový den, ale vidina jen 1,4 km a následně už jen cesta domů z kopce údolím, nás přesvědčí pokračovat. Tento poslední úsek trasy už není ani oficiálně značený hike, je to spíše kozí stezka. Pokračujeme pomalu a dost ztuha, lidí je hodně a sem tam kape. Nicméně na konci už musíme být přece každou chvíli.

Na nejvzdálenějším konci stezky se kolem nás tyčí 6 ledovců – Plain Of Six Galciers. Neuvěřitelně magické místo. Sedíme, svačíme, kocháme se. Ledovce jsou všude kolem nás, nad námi i pod námi a do toho se neuvěřitelně honí mraky. Oblékám na sebe všechno oblečení, co jsem si přinesla a vychutnáváme to dechberoucí ticho. Jen bohužel na tolik slibované praskání a burácení samotných ledovců nemáme štěstí. Vydáváme se na cestu zpět.

U čajovny přibíráme pytel odpadků, které se nosí do městečka takto dobrovolnicky lidskou silou, a naučili jsme se cestou i do pytlíku sbírat případné zapomenuté ojedinělé odpadky. Je asi jedna hodina a začíná pršet. Během chvíle jsme docela promáčení, ale cesta zpět je opravdu nenáročná a z kopce ubíhá rychle. Nakonec déšť ustane a po ohlédnutí vidíme, že vrcholek ledovců už je opět skryt v nízké oblačnosti. Měli jsme štěstí.

Na parkoviště přicházíme kolem půl 3 (máme v nohách necelých 17 km za 6 hodin chůze) a prší fest. Přesně podle předpovědi. Na veřejných záchodcích se převlékáme do sucha, Pavlik si kupuje kafe a na wi-fi bookujeme ubytko na další dva dny v NP Revelstoke, který je 2,5 hod jízdy odtud.* Po zbytek dne a celý následující den má pršet a tak si plánujeme konečně odpočinek a nabírání sil pěkně v suchu na pokoji*. Ještě koupíme nějaké prezenty domů v gift shopu a vyrážíme definitivně pryč z NP Banff.

Máme radost, že i když dnešní den nebyl odpočinkový, tak máme nečekaně dobrý čas a na ubytování dorazíme jednou taky rozumně. Cestou míjíme NP Glacier, projíždíme průsmyk Rodger Pass a blížíme se k Revelstoke. Listuju průvodcem a ten nám škodolibě radí, abychom si nenechali ujít 1,2 km dlouhou Skunk stezku skrz mokřady. A tak zastavujeme a využíváme toho, že je opět hezké počasí a teplo a vyrazíme. A málem nás zaživa sežerou mušky.

Průvodce nám ještě dál radí, že si máme jen o 4 km dál určitě dojít prohlédnout obří cedry – Giant CedarsBoardwalk. A protože je pořád málo hodin, a protože pro dnešek ještě nemáme dost, vyrážíme ještě na zhruba 500m okruh mezi 500 let staré neskutečně obrovitánské stromy. A to je naprostá nádhera všech nádher. Úžasný lesní chrám ticha pod listnatou klenbou. Úplně tu máme potřebu šeptat, abychom tu magickou atmosféru místa nenarušili. Obejdeme celý okruh, a protože se nám tu děsně líbí, vrátíme se celou trasou ještě znovu zpátky na začátek. Je to taková krása a opět tak pro nás jiná a neokoukaná krajina. Prostě wow.

Na parkovišti ještě pokecáme se dvěma Češkami a pak už popojedeme 15 minut na naše ubytko pro následující 2 dny přímo v motelu v městečku Revelstoke.

Motel je to zase takový ten úplně nejvíc typický americký (kanadský) a má fááákt velké a fáááákt pohodlné (poprvé i tvrdé, což vysvětlují návštěvníkům na přiloženém papírku) postele. A hned rovnou 2 na pokoji :-D.

Ještě si půjčujeme na pokoj rychlovarnou konvici, abychom si mohli zalít instantní jídlo, a pak už se jen znavení rácháme v horké vaně (po té co jsme přišli na další patent, jak v Kanadě spustit sprchu) a jsme rádi, že jsme rádi. Zítra má celý den pršet a už se nemůžeme dočkat, jak si užijeme lenošící den právě na tomhle pokoji s těmi super postelemi. Půlka našeho Kanadského dobrodružství je dnešním dnem za námi.

Den 13. – středa 13. 9.

Jak z odpočinkového dne nebylo nic

5–20°C, jasno, slunečno a velmi svěže, sněží.
NP Mount Revelstoke (14 km)

Budím se brzy a venku je tma. O něco později se ale obloha začíná projasňovat a nečekaně vykukuje v absolutním azuru sluníčko. Heeeej, to není fér. Dneska mělo pršet a měl to být náš odpočinkový den prolenošený v peřinách a s filmy. Jenže takový krásný den za okem není jen tak a proto budím Pavla s tím, že toho musíme přeci využít.

Nejprve zkoušíme možnost snídaně přímo v motelu, ale jelikož už je po sezóně, tato nabídka už není aktuální. Necháváme tedy věci na pokoji, je to luxus nemuset se taky jednou hned zase po ránu kompletně pakovat do auta, a balíme se na dnešní výlet. Je teplo, sluníčko, přibalujeme tedy i kraťasy a představujeme si krátký dnešní pohodový výlet. Proto jako první navštívíme infocentrum, kde se nás ujme hodně nadšený, ba až euforický a nechutně dobrou náladou nakažlivý kluk, který je přesně na svém místě a dobře nám nad mapičkou okolí poradí. Pošle nás na půldenní výlet do NP Mount Revelstoke, kde to vypadá na několik kratších procházek nahoře po hoře Revelstoke. Tento národní park je vlastně jen jednou jedinou horou :) Sluníčko pálí, plán máme jasný a je nám skvěle. Ještě nakupujeme snídani v místním supermarketu a vydáváme se na půlhodinové stoupání serpentinami na Mt. Revelstoke.

U vjezdu do NP je milá paní, která nám radí, kde zaparkovat a kam se vydat. A po dotazu na medvědy hlásí, že jsou tu viděni zhruba co 2 dny v okolí. Děkujeme a s několika zastávkami na výhledy vyjedeme až na nejhořejší parkoviště. Je tu strašlivá kosa. Autíčko nám ukazuje 5 stupňů a je doopravdy syrově.

Shuttle, co nás měl přiblížit na vrcholek, právě odjel a další má jet až za 20 minut, tak se vydáváme zdolat příkrý kilometr po svých. Nahoře potom vymýšlíme, co vidět. Zvolíme asi 5–6 km vzdálená jezera. Převýšení má být menší jak včera, i když i tak mapy slibují, že jedna cesta vyjde zhruba na 2–3 hodiny. Nicméně je pořád nádherně a tak náš prolenošený den na motelovém pokoji bere za své.

Výlet je poměrně nenáročný a rychle ubíhá. Navíc okolí je opět tak moc jiné a opět tak moc nádherné. Jsou tu mýtinky, stráně, barevné loučky, nad hlavami nám krouží dravci, v lesích se překřikují veverky a lidí je tu ve srovnání s předchozími národními parky opravdu maličkato. Sluníčko nabírá na síle a je nám krásně.

Pak se začíná trasa měnit, přibývá kamenných polí a začíná stoupání. Opět si říkám, proč jsme jen nešli nějakou nenáročnou vrcholovou procházku, ale nám to zkrátka nedá a něco co zní jako 5 km na 2 hodiny, přece není moc :-D. No, není, ale my máme docela unavené tempo. Tedy, jdeme svižně, ale často zastavujeme, kocháme se a fotíme. Nakonec se těsně pod vrcholem rozhodneme, že bližší a nižší jezero Miller Lake vezmeme případně až jako druhé v pořadí a půjdeme ke vzdálenějšímu Lake Eva. Cestou vyplašíme ohromného sviště vyhřívajícího se na kameni, předejdeme spoustu lidí a užíváme si té pohody všude kolem. I když je pořád velmi chladný vzduch.

U Lake Eva posvačíme, posedíme, zablbneme si při focení a využijeme super kadiboudy (ostatně všechny jsou tu v národních parcích a vůbec v Kanadě super) a otočíme to stejnou cestou zpět. Cesta ubíhá líp, když se nedrápeme do kopce, ale začíná sněžit :-D Ne moc, ale pořád je velmi svěže. Když ale vysvitne mezi mraky, co se honí, sluníčko, je nádherně teploučko. Takhle pěkně hřeje, i zatímco procházíme jednou kamennou lavinou, kde natrefíme na opalující se roztomilé megasysly. Každopádně je už ale ve vzduchu cítit podzim.

Potkáváme Čechy, kteří tedy nejsou zrovna dvakrát milí a o kus dál, až téměř u auta, potkáváme další českou partičku, kterou pozdravem „dobrý den“ trochu šokujeme.

Celých dnešních 12 (+2) km jsme zvládli asi za 4,5 hodiny i s kochacími fotícími zastávkami. Safra, kdy mi si jako konečně odpočineme? Jsme ták unavení, ale byla by taková škoda ty krásné dny zkrátka nevyužít na maximum. Jen kde jsou ti méďové? Nějak se před námi schovávají.

Zpátky ve městě hledáme, kde se navečeříme. Dala bych si těstoviny, ale restaurace otevírají až v 5. Proběhneme tedy nejprve supermarketem a 5 minut po 17. hod se vracíme do restaurace. Máme za sebou báječný den. Asi zatím nejkrásnější výlet z celých Rockies a zatím i tutově nejlepší jídlo…taky nejdražší, ale mňam ravioly a ještě luxusnější žebra s brkaší a karamelizovanou cibulkou. Vlastně asi i jedno z nej ubytek. Škoda jen, že nám náladu pokazí špatné zprávy z Čech. Ale všechno zlé je pro něco dobré a teď o 2 roky později už víme, že osud to tak chtěl a že od našeho vysněného bydlení nás dělí už jen měsíc! :)

Pak už dofuníme na pokoj. Vana, psaní, fotky, internet… a zas je 21 hodin a zas jsme totální mrtvoly. Jen ještě musíme vymyslet, co naplánujeme na další dny… Protože v Revelstoke má být hezky, ale to nejlepší jsme už teoreticky viděli, v Banffu lije, v Jasperu mrzne…

Nakonec se rozhodneme, že bychom rádi viděli NP Jasper ještě jednou bez dýmového oparu, a že místo nejkratší cesty rovnou už směr Vancouver, projedeme národní parky ještě jednou v protisměru. Při přejezdech v autě si odpočineme a do Vancouveru zatím nespěcháme. Nicméně už asi ale chápeme, proč mají v Rockies nařízení, že od 1. 10. Vjezd jen se zimními gumami. Ale je to stejně docela teplotní šok. Ještě před týdnem v Jasperu téměř 30 stupňů, nyní tam mrzne :-D Ale zas je jasno. Revelstoke hlásí pořád příjemných 20 stupňů.

Den 14. – čtvrtek 14. 9.

NP Jasper podruhé

15–3°C, jasno
Revelstoke; Northern Lights Wildlife Wolf Centre; Lake Peyto (NP Banff); Icefield Discovery Glacier; Jasper; Medicine Lake (podruhé); Odpočívadlo za městem

Na dnešek máme naplánovaný velký přesun. Opouštíme Revelstoke, ve kterém má být z celého regionu nejtepleji a nejlepší počasí, ale v Jasperu následující dny hlásí jasno a to nás láká. Naposledy si užijeme pohodlných postýlek. V 8 vstáváme a v 9 už sedíme zabalení v autě. Ještě pořídíme něco teplého ke snídani v městečku a vyrážíme na zpáteční azimut. Je to docela sranda jet takhle v protisměru a poznávat už známá místa.

Nejprve je hezky, ale od Rodger Pass už se vrcholků hor chytají mraky. Míjíme oblast, kde zase řádí viditelné požáry a mezi Glacier NP a NP Yoho míjíme odbočku na vlčí rezervaci Northern Lights Wildlife Wolf Centre, do které nakonec zamíříme. Poslechneme si tam přednášku a celá návštěva nás maximálně nadchne. Některá fakta nás doslova šokují, například to, že v celé oblasti Rockies žije pouze asi 75 volně žijících vlků.

V uzavírkách před Lake Louise zahlédneme svou první ovci (bighorne sheep) na skále kolem dálnice. Děláme děsně fotogenickou čůr pauzu u Lake Peyto v Banffu, kde opět vykukuje modrá obloha, ale kde nás zároveň šokují zasněžené hory v pozadí a čerstvý poprašek na okolních stromech. Autíčko opět hlásí 5 stupňů. Honem rychle pryč :)

Další zastávka je u Icefield Discovery Glacier na wi-fi (když už známe to heslo) a rozhodně tentokrát ne na jídlo :-D a pokračujeme až do Jasperu, kam příjíždíme zhruba v půl 7 večer.

Máme za sebou dneska 6 hodin na cestě a pár stovek ujetých km, ale v autě nás to baví, dlouhé přesuny nám nevadí a cestujeme tak naopak rádi. Posloucháme 60s on 6 (mimochodem to satelitní rádio s triliardou stanic úplně všech myslitelných žánrů je vážně pecka) a vůbec dost dneska odpočíváme.

V Jasperu znovu pokoušíme štěstí a vyrážíme na jezera, zda nebudeme mít opět štěstí na losy, když konečně máme krásné počasí a zapadající sluníčko. Bohužel u bližšího Medicine Lake tentokrát losi nikde. Potkáme jen strašnou spoustu elků, kvůli kterým už ani nepřibržďujeme, lidí, co si je fotí a pak taky spoustu plně obsazených ubytek. Ke vzdálenějšímu Maligne Lake opět nedojedeme, protože stále zapomínáme, jak rychle se tu v Rockies stmívá a otáčíme to směr Jasper. Rozhodujeme, kde přespat a zvolíme jako nejvhodnější variantu odpočívadlo a spaní v autě. Jen nám to zabere chvíli ježdění sem a tam, než ten správný flek najdeme. Poslední část jede už Dejna vleže vzadu v autě ve spacáku.

Nakonec ani tu nejsme sami. Večeříme chleba a na dobrou noc si sjedeme všechny díly Vyšehradu. Chystáme se na krušnou ledovou noc a vytahujeme záložní kulíšky na kulíšky. Ale v půjčeném spacáku od Katky je jak v peřince měkoučko a překvapivě teploučko a tak nás ani teplota okolo nuly nezaskočí a spacák dopínám ke krku skutečně až nad ránem. V noci prší, ale na další den hlásí jasno!

Den 15. – pátek 15. 9.

Meganejvíc zážitkový den v NP Jasper

7°C, jasno
NP Jasper; lenošné dopoledne; vidíme hory v Jasperu; Medicine Lake (potřetí); Maligne Lake; Moose Lake (2,5 km); stornovaný Beaver Hike; slunění se u Medicine Lake; večeře v Jasperu; los před Maligne Lake; Moose; Lake a blízké setkání; wi-fi přes zeď u zavřeného infocentra; polární záře; nocleh na odpočívadle

Budíme se pozdě. No, pozdě, v 8. Pavlikovi evidentně nebylo v noci tak pěkně teplo jako mně a urychleně ráno startuje auto. To hlásí celé 3 stupně. Venku je pod mrakem a zataženo. Zdá se, že Jasper se nám za hezkého počasí zkrátka nechce ukázat :(

Dopoledne máme líné, dolehla na nás konečně únava z předchozích dní. Začínáme tradičně v pekárně u Medvědí pracky a přesouváme se na wi-fi do infocentra. Plánujeme dnešní program a dokupujeme další dárky v suvenýr shopu, pohledy a známky na poště. Chudáci Němci, ti tu nesmí platit svými kartami. To bychom byli nahraní, my hotovost v podstatě nemáme :-D Pak ještě tankujeme a hle, mezitím se začaly protrhávat mraky a konečně se nám sem tam začínají ukazovat jasperské hory. Jupí. Rozhodneme se pokračovat v pohodovém režimu.

V Jasperu se nám líbí. Je tu hodně zvířat, máme to tu už docela naježděné a známé a působí to tu na nás takovým uklidňujícím dojmem. Dokonce už víme i jak se vyhnout všudypřítomným a nekonečným vlakům.

Vyrážíme opět k jezerům. U Medicine Lake opět stavíme a fotíme ho konečně za slunečného počasí. Takový pohled ještě nemáme :) a pokračujeme dál. Na třetí pokus už se konečně dostaneme také až k Maligne Lake.

Parkujeme na přeplněném parkovišti a s ohledem na můj už cestováním dost znavený zdravotní stav se rozhodneme tentokrát nepokoušet 20 km procházku s výhledy, ale volíme rovnou jen 2,5 km pidiokruh lesem k příznačně nazvanému Moose Lake.

V lese je nádherně. Užíváme si sluníčka a tepla, ale na stíněných místech i jinovatky, ze které stavíme Sněhuláka. Nezdá se to, ale vzduch je velmi svěží o teplotě 7 stupňů.

U Moose Lake narazíme na hodně turistů. Někteří svačí, jiní tu s přichystanými foťáky a vybavení čtením na ukrácení chvíle evidentně čekají přichystaní na nějakého toho losa. Řekneme si, že šance vidět losa takhle přes den je jen mizivá, a že se sem případně vrátíme navečer. Zpátky na parkoviště už je to jen kousek. Cesta vede dál podél jezera, kde to opravdu žije. Všude je spousta lidí, kteří se sluní, čtou si, plaví se po jezeře na lodičkách. Je totiž opravdu nádherně.

V autě posvačíme a z nabídky výletů vybíráme další z okolních malých hiků. Tentokrát je to Beaver stezka u Medicine Lake. Vyrazíme, ale protože mně se udělá poměrně záhy špatně, vracíme se zpátky do tepla do auta a jen popojedeme na parkoviště s výhledem na jezero a sluníme se a na nás nezvykle jen lenošíme. Mám z toho blbý pocit, že kvůli mně ten den tak nějak proflákáváme, obzvlášť, když je tak pěkně a když jsme předchozí den strávili prakticky celý v autě. Kdybych jen byla bývala tušila, jak moc se mýlím.

Spřádáme plány na další den i na průběh dnešního večera a vymyslíme, že se vrátíme do městečka na večeři do již ozkoušené restaurace, kde nám chutnalo a abychom nemuseli moc složitě vymýšlet kde se najíst, a pak se vrátíme k Moose Lake před západem slunce. Což by tak akorát mělo zhruba vyjít na 7 večerní.

Jenže cestou se za hezkého počasí ještě rozhodneme přefotit Old Forth Bridge z vyhlídky. Navíc je cestou k němu uzavírka a to nám ještě více natáhne čas. Samotný Pavlik tedy v rychlosti vybíhá na vyhlídku a já čekám v autě. Pociťujeme, že jsme oba dost přetažení. Do města to bereme zadem přes objížďku a potkáváme našeho prvního kojota na silnici, ten nám hodně zlepší náladu a teplá večeře taky :) ještě si v restauraci vyčistíme zuby. Víme, že nás dneska čeká spaní opět v autě na odpočívadle. Ale to je ještě daleko.

Vracíme se opět k jezerům. U odbočky v Jasperu přibržďujeme u zaparkovaných aut a ověříme, že lidi fotí „jen“ elky a pokračujeme. Sluníčko už začíná být nízko a k Moose Lake je daleko. Ještě přibržďujeme u divné odbočky, kde parkuje celý den i večer tolik auta, a asi už víme proč. Je to začátek několikadenní túry skyline.

U Medicine Lake opět žádní losi, jen lidi na mělčině, každopádně těsně před Maligne Lake se necháme strhnout parkujícími davy u krajnice a fotíme losici. Vzápětí ale pospícháme dál, máme strach, že u Moose Lake bychom nestihli světlo. Konečně parkujeme na stále podezřele plném parkovišti u Maligne Lake, oblíkáme na sebe všechno, co máme a vydáváme se kratší cestou kolem jezera k Moose Lake. Tentokrát to máme i bez komárů.

K našemu překvapení teď u jezera nikdo není. Nějak jsme počítali se spoustou číhajících turistů s nachystanými foťáky a jsme tu úplně sami. Jen my a zapadající sluníčko, které klouže po protější hoře, zatímco les, který máme za zády, postupně tmavne. Potichoučku tu sedíme a pozorujeme vystoupení potápějících se kachen. Vydržíme to v naprosté tichosti asi hodinu. Ani nedutáme a jen nasloucháme okolní přírodě. Ale pak už začíná přituhovat příliš a je stále větší a větší tma, že se rozhodneme odejít.

Když přesně v ten moment Pavlik zahlásí, že za našimi zády, tedy přesně úplně na opačné straně, než se už hodinu díváme, vidí zvíře. Otočím se za praskotem větví a v místě, kde bych čekala zvíře, zahlédnu jen nohy. Musím pohledem vyjet o kus výš. Jsou to 2 losi. Přesněji losice s odrostlým losátkem asi 50 m od nás! Stojíme jako zařezaní a jen se nám vybavují varovné nápisy, že se k losům nemáme za žádnou cenu přibližovat na méně jak 100 m. Hm. A co může být horší jak takový los? Matka losice s mládětem :-D

Zastaví se. Očividně i oni o nás vědí. Chvilku postojí, my taky, a pak se rozhodnou, že pokračují do jezera. Tedy přímo směrem na nás. Ani nedýcháme. V jezeře se samice začne nevzrušeně potápět. Losátko tolik v klidu nevypadá a nervózně se rozhlíží, zatímco máma se pase na dně jezera s hlavou pod vodou. Jen ouška jí stříhají. Ale jak postupují jezerem, pořád se přibližují k nám. Když jsou od nás asi 20 m, už to nevydržíme a raději začneme obloukem vycouvávat lesem dál z jejich směru. Mezitím dorazil v tichosti ještě jeden pán a tak tam taky stojíme a ve 3 sledujeme se zadrženým dechem tu nepopsatelnou nádheru a blízkost divoké přírody. Ti obrovští losi o nás ví, a nám se z té podívané a až úplně intimní magické chvíle tají dech. Pak samice dosvačí, otočí se k nám zády a volným krokem zmizí na ostrůvku v jezeře.

Už je téměř tma. Za hlasitého hovoru (pro jistotu) se vydáváme zpátky do auta. Jsme absolutně plni zážitků. To bylo vážně něco. Jakože vážně fakt NĚCO! Fuuuuu. Jasper teda válí. A děkujeme, že jsme měli tak šílený nápad se sem vůbec zpátky až z Revelstoku vracet.

Za posledních zbytků světla ještě fotíme Medicine Lake s červánky (aneb Medicine Lake na tisíc, no dobře na 4 způsoby) a vracíme se totálně nabuzení do Jasperu na naše autoubytko odpočívadlo z předchozí noci. Cestou ještě potkáváme hopsajícího zajíčka na silnici.

V Jasperu mě pak z ničeho nic napadne, že když je tak jasno, že bychom ještě mohli někde na internetu ověřit, jen tak pro jistotu, aktivitu polární záře. Ani nevím, jak vysoko vlastně zeměpisně jsme, a zda je to vůbec možné, ale že za zkoušku nic nedáme a tak nabádám Pavlika, aby ještě jednou zastavil u infocentra, abychom zkusili chytit zvenčí wi-fi. To se nám povede, jen musíme ven z auta. Teda demokraticky se shodneme, že zjišťovat to ven do zimy půjde Pavel.

Vrací se zprávou, že podle webu by měla být polární záře viditelná zhruba do oblasti, kde se právě nacházíme, a po přepočítání z evropského času na kanadský právě teď sílí a má zhruba za hodinu kulminovat a zhruba další hodinu vydržet právě teď a tady. Hvííííí? To snad není ani možné? I když během soužití s Pavlem už si na tyhle náhody a načasování na našich dovolených začínám zvykat a tolik mě nepřekvapují.

Vydáváme se tedy na sever Jasperu k Pyramid Lake, odkud si slibujeme nejlepší výhled, a o kterém Pavlik někdy dřív úplnou náhodou četl v infocentru právě v souvislosti s polární září, o které tam pravidelně v místním planetáriu promítají.

Přijíždíme k parkovišti, které se začíná plnit lidmi. Zatímco ti se kochají pravděpodobně jen neuvěřitelně hvězdnatou a úplně jasnou oblohou, my obracíme zrak k severu a zkušeně hledáme světlé tóny na nebi. Pavel zkouší fotit světlejší mlhu na severu v průzoru mezi stromy. Je to takový divný nazelenalý západ slunce, ale já pořád tvrdím, že je to na severu a ne na západě. Kolem začínají padat hvězdy.

Popojdeme tedy z parkoviště na mostek přes jezero, kde je na volnou oblohu lepší výhled. Nicméně se zdá, že ze všech lidí, kterých tu není úplně málo, my jediní hledáme na severu polární záři, která teda v tuto chvíli viditelná pouhým okem není. Chvilku se snažíme fotit, ale pak už je nám při 5°C zima a množící se lidi popocházející po molu drkají a to dlouhé expozici také nepomáhá. Rozhodneme se vrátit se do auta a pro dnešek vše zakončit.

Na parkovišti ale vidíme, že záře nabírá na síle a začíná být viditelná pouhým okem. Popojedeme tedy ještě kousek víc za město na sever. Tam už je úplná tma a s námi jen jediná další posádka Švýcarů. A tak fotíme, kocháme se, sledujeme tančící paprsky na úplně vymetené obloze. Takové podmínky na záři jsme ještě nikdy neměli. Je to prostě WOOOOOOW.

Ještě Pavlik radí Švýcarům s nastavením foťáku, vyměňujeme si kontakty a pak to už definitivně balíme. No ale nedám nám to a ještě přejíždíme k naší oblíbené vyhlídce u Old Forth Bridge, kde znovu fotíme a koukáme. Pavlik si znovu vybíhá nahoru na vyhlídku. Je to paráda. Pak už představení definitivně pohasíná a my z dneška maximálně přezážitkovaní popojedeme na nocleh na odpočívadlo za městečko. Zas tu nejsme sami.

Děsíme se jasné oblohy a toho, jak moc studená bude dnešní noc, ale nakonec je dokonce asi i teplejší, než ta minulá. Znovu musím vyzdvihnout Katky spacák, který je úplně luxusní a v teplejším jsem asi nikdy nespala. Ani jednou mi v něm nebyla zima a tohle byla první noc, kdy jsem si ho zazipla úplně celý. V Kanadě jsem se taky, ač pupkatá, naučila v noci nechodit čůrat.

Jasper je fakt boží a naprosto fantasticky se nám za náš návrat odměnil. Ještěže byl ve smoke area při naší první návštěvě a my se sem chtěli vrátit. Díky! Pecka prostě.

Den 16. – čtvrtek 16. 9.

Pápá, Rockies

–1°C – 14°C, jasno
Odpočívadlo nad Jasperem; snídaně, Infocentrum a wi-fi; na jih bez oparu; Wells Grey Provincial Park (7 km); Clearwater; motel

Budíme se a startujeme promrzlé auto kolem 8 (teploměr ukazuje minus 1°C), pak ještě do cca půl 10 ležíme. To už nám do auta začíná svítit a lákat nás ven sluníčko. I přesto vstáváme dřív, než všechna ostatní autíčka na odpočívadle. V Rockies začíná den prostě až v těch 10 a končí kolem 7, když sluníčko vyšplhá přes hory a než se za ně zas schová.

Stále je mrazivých minus 1 stupeň a autíčko pokryté jinovatkou. Ale jeep i sluníčko topí. Balíme se a přejíždíme naposledy do Jasperu na snídani do pracky, na záchod s tekoucí vodou, vyčistit si zuby, dokoupit ještě nějaké suvenýry (třeba druhé plyšové torzo lišky pro naše psí holky) a také na wi-fi do infocentra. Potřebujeme zkontrolovat počasí a rozmyslet další dny. Auto vracíme v pondělí a čas nás ještě úplně netlačí. Ale Jasper se rozhodneme podle hesla „v nejlepším přestat“ už definitivně opustit a naplánujeme si výlet ve 3,5 hod vzdáleném Clearwateru.

Pak ještě na webu www.cosekdevevancouveruzrovnadneskatoci.com zjišťujeme naprosto neuvěřitelnou a fantastickou zprávu, že v pondělí, kdy bychom přesně podle plánu měli vracet na letišti auto, je známa jedna lokace, kde se budou ten den točit Akta X. Hvíííí? To jakože cože fakt? Za celou dobu, co se 11. série točí, nebylo známo jediné místo exteriérů, a my si přijedeme do Vancouveru, pak na víc jak týden zmizíme do hor, a když se rozhodneme vrátit, tak bychom měli takové štěstí a zrovna na štáb někde teoreticky mohli narazit? Ne, to přece není možné. Ale stejně pro jistotu přeplánováváme cestu zpátky do Vancouveru tak, abychom co nejvíce ze zamýšlených zastávek stihli dneska a zítra a nejpozději v pondělí ráno už byli zpátky ve Vancouveru. Neb štěstí přeje připraveným.

Ještě ve visitor centru zkušeně radíme nějaký Čechům s karavanem, kde nejlépe vidět nějaká divoká zvířata a chvíli si pohráváme s myšlenkou na další noc v autě. Ale nakonec se shodneme, že po 2 dnech by to už chtělo sprchu, a že tedy nějaké ubytko někde najdeme. Vyrážíme směr Clearwater. Cesta domů je stejná jako ta, po které jsme sem před víc jak týdnem z Vancouveru přijeli, ale tentokrát si ji užíváme i s výhledy, za polojasna a bez kouřového oparu.

U silnice zahlédneme šedého deera a stavíme se na odpočívadle s hiky na Mt. Robson. Radost nám udělá zjištění, že ve státě Beautiful British Columbia (každý ze států má svoje specifické SPZtky s rodzílnými obrázky, designem a hlavně claimy a často mají auta jen jednu značku a sice vzadu) je o hodinu méně, k tomu všemu hřeje krásně sluníčko a útěk z Rockies udělá své, je krásných 14 stupňů. Dejně je taky o dost líp jak včera, jen smrká. Po cestě chvíli váháme nad River safari, abychom ještě jednou zahlédli méďu ve volné přírodě, ale pak si řekneme, že raději si ho potkáme ještě někde na vlastní pěst.

Kolem třetí přijíždíme do místa ubytka a zároveň do výchozího bodu hiků do Wells Grey Provincial parku u Clearwateru. V informacích se radíme, kam vyrazit, a kde je největší šance méďu zahlédnout. Už se nám chýlí naše dobrodružství po kanadské přírodě ke konci a my zahlédli jen jednoho koutkem oka z auta. Paní nás posílá nejprve k vodopádům, ale pak se zeptá, jak moc máme terénní auto. My máme našeho skvělého jeepa čtyřkolku, a tak nás pošle na 3–4 hodinový trek po stráních, který je odtud asi půl hodiny jízdy po nezpevněné štěrkové cestě do kopce. Je to oblast, kam jezdí opravdu málo lidí a méďové se tam tolik nebojí.

Každopádně nás docela šokovala informací, že méďové jsou prý poměrně plaší a lidem se co nejvíce vyhýbají, zvlášť teď po sezóně. Což nás ze všech těch historek všech lidí kolem o téměř 100% setkání s medvědy, když se pohybujete nějakou chvíli po Kanadě, překvapilo. My na svém kontě žádného pořádně ještě neměli a náš počáteční strach z prvních dní z jakékoliv cesty lesem bez ochranných opatření, nám začal připadat skoro úsměvný.

Sluníčko svítí celý den, ale je chladno. Vydrápeme se pešky lesem nahoru na planinu a na stráně, kus ujdeme, ale nakonec se rozhodneme nepokračovat v celém treku až k jezeru. Místo toho si užíváme sluníčka, výhledů a naprosté samoty. Nikde nikdo, kolem žlutá tráva, stromy a hory na obzoru, jen občasně narušené pár lidmi. Ještě vyfotíme zvědavou kunu skalní, která se na nás přijde vyloženě podívat a pak se už prokřehlí vydáme jako poslední návštěvníci plání zpátky k autu. Ačkoliv se rozhlížíme po stráních jako diví, medvědi se nám rozhodli neukázat.

Na ubytku opět ve stylovém motelu v Clearwateru finálně přeskládáme kufry, ať se nám snadněji stěhuje z auta zpět do civilizace, která se nezadržitelně blíží. Skoro bychom i řekli, že to bylo v Rockies krátké. Určitě bychom věděli, co ještě prohlížet a na jaké výšlapy se vydat. Ale je pravda, že zima už se v horách hlásí definitivně o slovo a léto je nejspíš doopravdy pryč.

Povečeříme instantní kaši s párečky a džusem, které Pavlik nakoupil, zatímco jsem se prohřívala ve vaně, napíšeme pohledy a plánujeme další dny. Podle posledních aktualizovaných zpráv se ohlášené pondělní natáčení Akt X ve Vancouveru odehraje jen kousíček od bytu Káti, pěšky asi 10 minut, na pláži English Bay, kde jsme už dokonce byli, a natáčení je hlášené rovnou na celý den. Wow, pro nás to znamená, že musíme vše zbývající stihnout objet za zítřek tak, abychom v pondělí jen vraceli ve Vancouveru auto a měli co nejvíc času na Akta X.

Ještě pokecáme s ČR a s Natašou a s budíkem nastaveným na 7 ráno jdeme o půlnoci spát.

Den 17. – neděle 17. 9.

Směr Vancouver

12°C, počasí se kazí v déšť
Clearwater; kanadský divnovenkov a štěrková cesta; Mine Museum of Britannia; Squamish; hostel

Vstáváme chvíli před budíkem a v půl 8 jsme už naložení v autě. Marně jsme se snažili chytit motelovou wi-fi. Přejíždíme k supermarketu, ale ten otevírá až za 20 min v 8. Zakroužíme po parkovišti k bance a drive thru bankomatu a tam wi-fi ulovíme. Novinky žádné další. Ale mezitím se akorát otevřel supermarket. Kupujeme ke snídani nejsladší pečivo, co jsme kdy jedli a můžeme vyrazit na jih. Čeká nás 5–6 hodin jízdy a máme na výběr asi 4 trasy.

Po pečlivém zvážení všech pro a proti volíme jednu delší a pomalejší, ale bez průjezdu skrz Vancouver. Navigace integrovaná v autě nás sice dost vytrvale otáčí, ale my věříme maps.me, která nás zatím v celém kanadském dobrodružství nezklamala.

Tentokrát nás táhne po stále menších a menších silničkách, až kolem podivných rodeo farmářských usedlostí. Později dokonce přes městečko Lincoln, kde zrovna na dnešní den nabízejí na plakátkách bbq zdarma. Míjíme kanadský motel, hřbitov z roku 1861, antik u bílého slona a všude vlají kanadské vlajky ještě ve větším množství než doposud. Cesta se mění už jen ve štěrk a po takové jedeme následujících 1000 m nejprve do prudkého krpálu, abychom pak po ní pokračovali dalších 1000 m z kopce. Hodně stylová záležitost :-D A Pavel si řízení Wranglera doopravdy užívá. Cestou potkáme 3 šedé mule deery.

Konečně se napojíme nám starou známou silnici, po které jsme sem před téměř dvěma týdny přijeli. Cesta se klikatí mezi vysokými kopci a nejprve máme o dost lepší výhledy jak posledně, kdy vše zahaloval opar. Ale v průběhu dne se postupně více a více zatahuje a klesá nízká oblačnost, až před Whistlerem začíná pršet.

Cestu na jih jsme zvolili stejnou záměrně s ohledem na Mine Museum of Britannia (TXF), které jsme cestou do hor jen minuli a rádi bychom ho nyní prozkoumali více. Zastávku v něm jsme plánovali i při původní okružní trase skrz Rockies ještě, než jsme se rozhodli vracet se zpátky s Jasperu.

Jsme tu. Nicméně situace není nejlepší. Máme hlad a mně je opět hodně hodně moc špatně od žaludku a mám úplně zalehlé uši. Nejprve vybíhám urychleně z auta na záchod a pak jen chvíli stojíme na parkovišti, dáváme se dohromady a dumáme, co dál. Pavlik pak v dešti vyběhne do informací zjistit možnosti prohlídek. Jsou v každou celou. S ohledem na to, jak mi je, zvolíme až tu, co začíná za více jak hodinu.

Paní za okýnkem jsou děsně milé a ochotné a usměvavé. Ostatně jako téměř všichni v Kanadě. Je to vážně milé. Mezitím se loudáme do místního bistra dát se trochu do kupy. Posvačíme sendviče, zapijeme to. Pak se kocháme zarámovanými fotkami herců, kteří v Mine Museu točili a že jich byla ohromná spousta. Samozřejmě, že tu visí i obrázek GA a DD, se kterým musím zapózovat. Je mi líp.

Za prudkého deště vyrážíme na směr začátek prohlídky skrz areál. Cestou mi Pavlik ještě vyrýžuje na památku kousek mědi? zlata? Pak už jdeme po puntíkách na zemi dál až k důlnímu vláčku. Bereme si s ostatními návštěvníky ochranné přilby, jen tátovi od indické rodinky se na jeho turban moc nechce přilba nechat nasadit :-D a pak už nás provádí dvojník Jamieho Olivera, který se jmenuje nečekaně Jamie. Náhoda? Nemyslím si.

Prohlídka ve štolách i v samotné hale je naprosto super sama o sobě a ještě lepší jsou všudypřítomné odkazy na Akta X. Navíc se zde natáčela značná část pro mě jedněch z úplně nej epizod celého seriálu. Fotíme, kde se dá a co se dá, a ptám se a ptáme a zjišťujeme. Asi jsou tu průvodci zvyklí :) Na závěr ještě vybíháme zpátky v dešti k zadnímu výlezu, fotíme a pak ještě nakupujeme těsně před zavíračkou v místním giftshopu, abychom poslali pozdravy z tohoto speciálního místa pro speciální osoby do Čech (a na Moravu :-D).

Čeká nás už jen přesun na ubytko do nedalekého Squamishe, který je od Vancouveru co by kamenem dohodil. Skvělý výchozí bod na zítřejší velký den. Bydlíme v naprosto luxusním hostelu se super nabídkou snad všeho. Úplně mě to nadchlo a říkám si, jaké to musí být, být chudý student na cestách :-D. Zatímco se ve skvěle vybavené kuchyňce vedle těchto chudých studentů, co si vyvářejí neskutečné dobroty, snažíme my v horké vodě uvařit instantní těstoviny, které následně prohlásíme za nepoživatelné. Pavlik pak ještě vybíhá nakoupit a vrací se s kuskusem, pestem a sušenými rajčátky. O dost lepší. Ale na naše sousedy stále nemáme :-D

Před usnutím ještě zkoukneme Grizzly mana a definitivně se smíříme s tím, že na médi jsme zkrátka neměli štěstí. Usínáme brzy, ale den to byl dost úmorný a zítra, zítra už je pondělí!

Den 18. – pondělí 18. 9.

Na natáčení Akt X!!!

14°C, pod mrakem
Squamish; Vancouver; Káti byt; Natáčení na English Bay (TXF); Silnice X (TXF); Motel, kde parkoval obytňák Maxe Feniga (TXF), Nemocnice River (TXF); Mulderův dům (10. série)(TXF); Hilltop Cafe (TXF); Dům bratrů Peacockových (TXF); vracíme auto na letišti; U Káti

Dneska jen den D a náš návrat do Vancouveru. Den, kdy víme, kde se točí Akta X. Den, kdy vracíme našeho spolehlivého červeného parťáka, kterého jsme si za uplynulé 2 týdny maximálně zamilovali, a kdy musíme naplánovat program na poslední dny ve Vancouveru.

V půl 9 parkujeme u Káti za domem. Stěhujeme věci z auta a přeparkováváme na placené parkoviště před domem. Mají super systém placení a bude se nám jeho znalost ještě hodit. Předplatíme si 3 hodiny a pěšky vyrážíme na 10 minut vzdálené místo činu, na English Bay". Jako chápete to? Za celé doposud probíhající (teď už zpětně víme, že za celé několikaměsíční natáčení) byly známy pouze asi 4 lokace, kde se Akta X ve Vanu natáčela a fotek z natáčení tentokrát prosáklo ven ještě méně. A nejenže jedno natáčení bylo veřejné v době, kdy jsme byli v Kanadě. Dokonce taky bylo známo v době, kdy jsme nebyli odjetí a zatoulaní 1000 km pryč odtud v Rockies, ale v den, kdy jsme se vrátili. A naprosto k neuvěření mi přijde fakt, že se natáčelo jen 10 minut pěší chůze od bytu Katky, kde jsme bytařili. To je prostě osud a to mi nikdo už nevymluví. Teď ještě, jaká je šance, že někoho ze štábu vůbec poznám? Akta X mají štábů několik a točí se kolikrát i na několika místech najednou. Navíc ze sociálních sítí GA víme, že tu pravděpodobně na 100% neuvidíme, protože den předem se pohybovala v Los Angeles na předávání cen Emmy. Takže jaká je vlastně šance, že půjde vůbec poznat, že se zrovna tady točí Akta X? Bojím se vůbec pomyslet a raději se dopředu na nic netěším.

Natáčení je plánováno na celý dnešní den od 9 od rána. Místo činu jsme bez problémů našli. Panuje zde čilý ruch, chystá se scéna. Morton Park s bronzovými sochami A-maze-ing Laughter (TXF) z jedné strany zacloňují rekviziťáci neprostupnou bujnou vegetací. Uvnitř mě všechno poskakuje, ale zároveň je mi nebetyčně nepříjemné tu jen tak okounět a tak táhnu Pavla pryč. Že na místě prostě zůstat nemůžeme. Jen to tu okoukneme ze všech stran a vydáváme se na procházku po pláži, třeba budeme mít opět štěstí na lachtana. Podle předpovědi má dnes pršet, ale počasí se zatím drží. Obejdeme pláž a vracíme se. Některé ulice a chodníky kolem už jsou pozavírané.

Jdeme děsně nenápadně kolem a pak, pak se to stane, pak ho mezi vzrostlými palmami a jedlemi koutkem oka zahlédnu. Teda. Možná. Asi? Já nevím. Safra. Bylo mi blbý zírat déle než chvilku a v záchvatu ííííííík jsem prostě radši hned otočila hlavu. A tak to asi byl on? A nebo nebyl a jen si to namlouvám? Pomooooc. POMOC!

Popojdeme až na druhou stranu ulice a využijeme přístupného balkónu/ochozu u jedné ze zavřených restaurací. Z tohoto místa máme docela perfektní přehled a vidíme i přes narafičenou zeleň. Málem ani nedýchám. Chvilku okouníme a pak se opravdu objeví mezi sochami sám David Duchovny jako agent Fox Mulder. Moje vášeň, která mě drží od 4. třídy už více než 20 let. Tak to je něco! Kdyby mi tohle někdy někdo v minulosti řekl, že stane, neuvěřila bych. A ono se to vážně stalo. Já tu teď stojím vzdušnou čarou asi 20 metrů od natáčení nejlepšího seriálu všech dob. A nestojím u obyčejné scény, stojím přímo u placu, kde právě točí David Duchovny. To prostě musí být osud, protože jaká je šance, že se k natáčení vůbec holka z Čech dostane, a když už se dostane, jaká je šance, že vůbec natrefí na scénu, ve které hraje David Duchovny? MASAKR!

Přes bujnou vegetaci sledujeme akci, kdy Mulder hovoří s jakýmsi pánem se skvrnami kolem očí. Pán je starý, velmi pobavený a ukazuje na Muldera často gesto „kiš kiš“. Epizodu točí Darin Morgan, kterého také zahlédnu a poznávám. Stojíme tu jako jediní fanoušci, kteří přímo tohle gesto vidí. Ostatní přítomní paparazzi mají omezenější výhled.

Mezitím si všimneme, jak se k nám blíží člen štábu s kloboukem a jde evidentně na nás. Mám děsně špatný svědomí, že tu vůbec jsme, a tak mám ze setkání už předem sevřené půlky. Ale tady jsme v Kanadě. Představí se nám jako Mike, vysvětluje, v klidu nám vysvětluje, jak to tu mají. Je celou dobu velice milý a slušný, a když mu slíbíme, že nebudeme fotit ve chvílích, když běží akce, ale jen v pauzách, a když materiál zveřejníme ideálně až po lednové oficiální premiéře, že si dokumentovat můžeme dál. Jakože eheh?! Představuji si, jak by taková konfrontace dopadla asi tak v Čechách a prostě málem nevěřím vlastním uším. Kanaďani jsou vážně naprosto boží! Ještě než se s námi Mike rozloučí, poradí nám, kam si máme popojít a odkud na celé natáčení uvidíme lépe. Co k tomu dodat.

Přemisťujeme se tedy dolů na chodník, jak se mění i perspektiva kamery. A pak se zkrátka jen kochám a zírám a fotíme další fotky. A pak se stane ještě něco dalšího, DD se v pauze mezi točením zadívá přímo naším směrem. To jdu už regulerně k zemi neschopná slov. Zíráme, tetelím se a fotíme. Nakonec prokřehám a musíme se jít ohřát na snídani a kafe do Starbucks přes ulici, odkud je tedy stále trochu na plac vidět.

Zahřátí se vracíme znovu na místo. A rozhodně tu už neokouníme sami. Faktem ale asi je, že kdo neví, že to jsou Akta X nebo nepozná protagonisty, nemá šanci ani poznat, že jde o natáčení zrovna Akt X. Nikde není ani jediný nápis. Dokonce i Mike se tvářil tajemně, dokud jsme s ním na chodníku znovu nenavázali hovor a trochu se navzájem rozpovídali.

Prozrazuje nám top secret info, že tohle je epizoda č. 4 a že předchozí dotočili teprve před pár dny, že se natáčení protáhlo (opět si říkám, že máme víc štěstí jak rozumu, jít natáčení podle plánu, ještě bychom byli v Rockies) a že trojka bude naprostá pecka. O to větší mám z jeho slov radost, protože po slabé desáté sérii se k této delší a propracovanější upínám a speciálně na 3. epizodu jsem hodně moc zvědavá, neb už pár dní vím, že v ní budou figurovat mnou vybraná 2 jména. Velkej těšík. Stejně je to celé sen. Viděla jsem natáčení Akt X na vlastní oči. Kus jejich práce, pár „klapka-kamera“ akcí a to jak DD hraje. A při tom se podíval na mě! Ííííííík. No mám dost. Vypadá to, že se bude celý den točit stejná scéna a po 3,5 hodinách se rozhodneme přestat okounět a vyrazíme pořešit naše propadlé parkování.

Doma prakticky jen v rychlosti zkontrolujeme internet a vyrážíme ještě narychlo objet zbývající a mhd špatně dostupná místa, kde se v minulosti Akta X točila. Dokud máme auto. Je asi 1 hodina a vrátit ho musíme nejpozději v 6.

Lokací, které chceme dnes vidět je celkem ještě 6. Podle předběžných odhadů nám jen objet naplánovaná místa zabere zhruba 2,5 hodiny. Máme tedy i nějakou drobnou rezervu na štelování figurek na místě. Vyrážíme na autoTour de Vancouver.

První cesta vede ale ještě jednou na English bay, podívat se ještě jednou na natáčení a udělat pár auto záběrů. Stále se točí a tak v našem červeném jeepu několikrát zakroužíme kolem parku dokola, třeba se nám povede dostat se do záběru. Haha. Pak už mi přijde i tohle děsně trapný, zamávám a se slzou v oku vyrážíme dál.

Jako první jedeme najít bezejmennou silnici (TXF), na které Mulder v Pilotní epizodě ztratí 9 minut a pak jen tak, aniž by vlastně věděl proč, kreslí sprejem na silnici červené X. Done. Následně zamíříme do centra města, abychom na druhý pokus našli ten správný motel (TXF), na jehož parkovišti bivakoval ve svém obytném přívěsu Max Fenig v epizodě Fallen Angel. Další v pořadí je přejezd ke staré „nemocnici“ Riverview Hospital (TXF), ke které z auta vybíháme, zatímco před ní stojí hlídač. Dokonce nám na focení autem ochotně uhýbá. Asi se tu nějaké natáčení opět chystá.

Pak nás čeká dlouhý traverz přes půl města až k Mulderovu domu z 10. série (TXF). Následuje přejezd k <span style="color:white; font-weight:bold; font-style:italic>Hilltop Cafe> (TXF), kde se točila epizoda Deep Throat. A kde se něco natáčí i dnes. Nicméně majitel nám dovoluje si místo vyfotit a usmívá se, že sám před lety na Aktech X sám pracoval. No a poslední dnešní zastávka je slavný dům bratrů Peacockových (TXF) z epizody Home. Dům má sice po tolika letech novou fasádu a jinou barvu, ale ohromující je stále stejně.

V rychlosti zdokumentujeme, nemáme moc čas. Už musíme zamířit zpátky na letiště, vrátit auto, abychom to vůbec v limitu stihli. Vancouver je skutečně rozlehlé město a doprava po něm autem není úplně nejrychlejší. Obzvlášť, když se ani napodruhé netrefíte do správného pruhu před mostem a otočit se můžete až daleko daleko za ním :-D

Auto vracíme asi za 5 minut 6 a ještě se bojíme, co při vrácení řeknou na to, jak je zaneřáděné. Přeci jen jsme ho dostali a vonělo novotou a po 14 dnech, co jsme v něm prakticky bydleli a najeli s ním 3500 km, má ke stavu před zapůjčením doopravdy daleko. Naštěstí neřeknou vůbec nic. Povečeříme na letišti v asijkém foodcourtu a pak už zamíříme do metra, trochu si osvěžit cestování po Vancouveru za pomoci MHD.

Hned při nákupu lístků ale zjišťujeme značně prohnilou věc, a sice, že lístek zakoupený na prvních 3 zastávkách od letiště je téměř dvojnásobně drahý, než lístek, zakoupený kdekoliv jinde. A vzdálenosti mezi zastávkami jsou tak ohromné, že není šance to ujít pěšky. Neřádi. Taková past na turisty.

Domů jdeme z Canada Place pěšky a prší. V bytě najdeme spící Káťu. Tu samozřejmě vzbudíme a pak kecáme dlouho do noci a ukazujeme fotky z Rockies. Nechápe, že jsme neviděli medvěda. A pak ukazujeme fotky z natáčení, to taky nechápe :) Původní plány, že si na zbývající týden najdeme vlastní ubytko nám Káťa rozbíjí a říká, ať zůstaneme u ní, že zkusí sama zmizet. Dostávám místo na gauči, Pavlik na karimatkách na zemi.

Den 19. – úterý 19. 9.

Kolovýlet do Stanley Parku

12°C, polojasno
Vancouver; Stanley Park na kolech; sochy A-maze-ing Laughter v Morton Parku; U Káti

Všude je plný internet fotek ze včerejšího natáčení. Fotkama se chlubí i sám DD na svém instagramu. To mi trochu kalí radost z našich úlovků. Ale pak si uvědomím, že máme úplně nejvíc vlastní fotky, a že jsme to celé představení viděli naživo. A že mám jeden exkluzivní pohled Duchovnyho přímo na nás. Ach. Den je rázem růžovější.

Dopoledne máme líné. Včera jsme si zase dali docela do těla. Cestou do Stanley parku si dáváme pohodový brunch ve Starbucks a nikam nespěcháme. V poledne si u křižovatky před Stanley Parkem půjčujeme kola, abychom park mohli celý objet.

Projížďka nám zabere nakonec úctyhodných 6 hodin :-D Šlapání do pedálů mi dává v mém stavu docela slušně zabrat a část cesty, té, co nevede po naprosté rovině nebo z kopce, kolo dokonce tlačím. Obzvlášť, když se ztratíme uprostřed lesa a octneme se u úpatí pilířů mostu, místo nad mostem. To se pak musí kola do krpálu vytlačit. Pro jistotu už pak neexperimentujeme s trasou a volíme okružní cyklostezku kolem pobřeží.

Zastavujeme často, u totemů, u majáku, ke kterému jsme nedošli hned při naší první návštěvě Stanley parku před 14 dny, a vůbec se hodně couráme. Se značnou úlevou se díváme přes vodu na Grouse Mountain, jehož vrcholek halí mraky a znovu si říkáme, že jsme měli s naplánováním výletu tam vážně kliku.

Stromy v parku jsou až neskutečně obrovské a nádherné. Člověk by nevěřil, že je jen pár ulic od vysokých městských mrakodrapů. Celý park je vážně klenotem města, plný sportovců všech typů. A my ho máme z ubytka opravdu téměř za rohem. Káťa bydlí úplně luxusně a strategicky.

Od mostu už jedeme víceméně po pobřeží a cyklostezka vede po rovince. To už se jede dobře i mně. Zastavujeme na pláži a je nám tu poklidně a krásně. Cestou mě baví zejména instruktážní cedule o nutnosti sesednout z kola, kterou všichni dodržují. Stejně tak jako absolutní zákaz kouření na plážích, parcích, veřejných prostranstvích a že pejsci musí být prakticky po celé Kanadě na vodítku. Až na ty pejsky je to tady vážně prostě pecka. A co se týče cedulek, zákazů, instrukcí a nápisů, na to jsou Kanaďani vážně přeborníci :-D Na druhou stranu billboard tu nepotkáte.

Na kolech dojedeme ještě jednou na English Bay k sochám (TXF), kde fotíme tentokrát figurku Muldera do sbírky lokací a vracíme kola. Mám toho upřímně plné kecky.

Doma na wifi zjišťujeme, že Káťa nakonec dorazí z práce domů, ale později a na véču s námi někde venku to nevidí. Zůstávám doma a Pavlik vyrazí na nákup. Cestou potká Káťu a nakupují spolu. Večeři chystáme pro všechny my, děláme květákový mozeček. Následně Káťa ještě vyráží se provětrat ven do města. Pavlik se vrhá na úpravu fotek a já lehnu a spím.

Den 20. – středa 20. 9.

Capilano Park

15°C, polojasno
Vancouver; u Káti doma; Scully Apartment I (TXF); Park Capilano; Vietnamská večeře

Vstáváme společně s Katkou kolem 8 hodiny. Odjede do práce a my vyřizujeme Fb a maily. Pak vyrazíme pěšky trasu, po které se nám už stýskalo, na Canada Place. Tentokrát to ale bereme oklikou přes první ze Scully apartmentů (TXF).

Na Canada Place dáme oběd – gyros, neb už je půl 12 a rovnou chytáme shuttle do Parku Capilano. Park je vyloženě lapačem na turisty, je přecpaný, malý a drahý, ale musím říct, že poklidné odpoledne strávené na visutých mostcích a lávkách v korunách vysokánských stromů je děsně příjemné. Nespěcháme. Dokupujeme opět dárky domů a také dárky sobě. Úžasnou liščí bundu.

Cestou akorát chytáme shuttle nazpět. Ježdění autobusy a autem po Vanu má také své kouzlo. Třeba díky nim vidíme, jak funguje takové řazení pruhů před Stanley Parkem v průběhu dne a jak se pruhy podle průjezdnosti mění. Stejně tak nám přišly hodně super vyhrazené pruhy jen pro auta se dvěma a více pasažéry, které měly v dopravě přednost. A vůbec jsou Kanaďani děsně ohleduplní řidiči.

Autobus nečekaně dělá mezizastávku u Stanley parku a tak se urychleně zvedáme a vyskakujeme, abychom si ušetřili dlouhou pěškocestu až z Canada Place. Káťa doma ještě není. Přebalujeme kufříky, třídíme dary a zjišťujeme si přepravní podmínky a váhové limity na cestu domů. Ty jsou totiž trochu jiné, než cestou sem. I proto, že nás čekají tentokrát 3 letadla a z Dublinu let s jinou společností. Povolená váha zavazadel je tak nějak skoro nečekaně nižší než cestou sem a to se vyplatí, kor, když domů toho vezeme víc :-D

Káťa je doma a vyrážíme společně s ní a jejím českým kamarádem na Pho. Cestou se bavíme o Aktech X. Říká nám, jak v práci vyprávěla, že u ní aktuálně bydlí dva magoři, svým kolegům. Když v tom se prý jeden kolega ozval, že on bydlí v domě, kde je právě ubytovaný DD. Že ho ráno potkává při venčení psa. Jo, DD tu má s sebou svého psa Bricka, to je fakt. A tak se nás Káťa jen tak mimoděk zeptá: „hele a vás by to jako zajímalo, kde von bydlí?“ !!!!! SAMOZŘEJMĚ, ŽE ANO!!!!! A tak nám začne shánět adresu. Do večera ji máme! Eheh?

Po večeři jdeme domů pěšky po pláži a užíváme si nádherného západu slunce. Je to tady doopravdy překrásné a už teď Vancouver miluju! Večer si ještě dáme procházku na poštu pro boty, které povezeme ségře do Čech a trochu nám způsobí nervíky, když ještě nepřišly, a pak už jen doma ověřujeme, jaká aktí místa nám ještě chybí.

Čeká nás poslední den a půl v Kanadě. A Káťa je tak hodná, že nám půjčí na celý den své auto a říká, ale ať se bez fotky s DD nevracíme.

Den 21. – čtrtek 21. 9.

Na číhané na Bricka a poslední Akta X místa do sbírky

16°C, polojasno
Park kde se venčí Brick Duchovny (TXF); Scully Apartment II (TXF);Mulderův byt (TXF); Divadlo v Granwill Island (TXF); Abbotsford; Mulderův dům (10. série)(TXF); Hastings Street; loučení s Káťou

Budíme se brzy, abychom vyrazili k domu, kde je ubytovaný DD. Říkáme si, že kdy jindy, když ne ráno, je ta nejvíc nejvhodnější doba na venčení psa v parku, který se nachází přímo před domem. Ovšem šance, že bychom se vůbec trefili do dne, kdy se natáčí, kdy je DD ve Vancouveru, kdy vstává ráno, protože mají denní natáčení a nedospává zrovna třeba to noční a vůbec šance, že se potkáme právě teď a tady je tak malá, že tomu nevěřím. Každopádně naděje umírá poslední. A zevlující odpočinkový mód na lavičce v parku nám po celé dovolené docela vyhovuje.

Na místo činu přijíždíme Kátiným autem kolem 7. Parkujeme na placeném parkovišti o ulici vedle. Pak vyrážíme zmapovat terén. Jsme opravdu přímo ve psím parku a pejsci se trousí odevšad. V části parku je oplocený venčící prostor, kde mohou pejsci běhat na volno. V parku se pak procházejí na vodítkách. A je jich opravdu hodně všech ras i velikostí.

Nachystaní s foťákem na strategicky umístěné lavičce, abychom viděli na vchod do domu, psí hřiště i park, si s teleobjektivem připadám trochu hodně jak voyer a opět mi to nedělá úplně dobře. Mezitím prodlužujeme parking a Pavel odchází do Starbucks pro ranní dávku kofeinu. Ale DD ani Brick se neukážou.

Postupně ubývá intenzita pejsků přicházejících do parku a někdy po 9. hodině se rozhodneme také přestat okounět a vyrazit za dnešním dalším dobrodružstvím. Plány máme takové neurčité a spíš uvidíme, co nám den přinese.

Jako první na dnešním seznamu je návštěva druhého bytu Scullyové (TXF), který úspěšně nacházíme. Dáme se do řeči s paní, která venčí kolem pejska a zvědavě, no možná zas až tak zvědavě ne, pokukuje, co to vleže na zemi vymýšlíme. A pak se jen usměje, že se tu zastavuje hodně fanoušků. Druhý v pořadí je Mulderův byt (TXF) v cihlově červené budově v klidné okrajově čtvrti. Marně se snažím si vybavit, kdy se takhle z exteriéru objevil v nějakém díle. Někde musel být zvenčí záběr na xko, které Mulder vylepoval do okna.

Pak přejíždíme do čtvrti Granwill Island, do divadla, v jehož foyer má viset plakátek Gillian. Bohužel divadlo je zavřené a skrz okna není vidět nic. Alespoň se pokocháme v této nezvyklé divadelní a umělecké čtvrti, ve které to hýří barvami.

Cestou zahlédneme liščí obchod, a protože mi od včera Pavel závidí mou novou bundu a bunda z NP Banff ho úplně neuspokojuje, chtěl by taky takovou. Parkujeme před obchodem a pořizujeme mu jeho vlastní. Já se tu zas zakoukám do bot. Bohužel je nemají v mé velikosti. Nicméně ve vedlejším městě by měli mít podle informací od prodavačky a podle Googlu také prodejnu. A protože už máme víceméně všechno tady hotovo (Vancouver Island si budeme muset nechat někdy na příště), a protože máme auto, rozhodneme se popojet do vedlejšího města Abbotsford. Výlet je to poměrně nudný a dlouhý, se zácpami v obou směrech. Zajímavá mi přišla jen těsná blízkost US hranic. To bylo takové až hmatatelné :)

V Abbotsfordu nepochodíme. Boty nemají. Tak alespoň zajdeme pešky do nedalekého nákupáku na záchod a na hranolky. Přecházet z komplexu do komplexu pešky někde, kde je to určené jen pro auta, to byla docela sranda. No a celí utrmácení se vydáváme na cestu zpět. Haha. Prostě na závěr takový veselý výlet, co ani moc veselý nebyl.

Nicméně zpátky do Vancouveru přijíždíme z takového směru, že téměř míjíme Mulderův dům z 10. série (TXF) a protože minule byl na focení spěch, rozhodneme se ho ještě lépe přefotit. Aha, na místě se něco děje, parkuje tu nějaký štáb. Že by se chystalo další aktí točení? To zjistíme až po premiéře, jestli v ní i tentokrát dům figuroval ;) Figuroval :)

Pak už přes celé město míříme domů. A projíždíme po Hastings Street, před jejíž částí East Hastings ještě před Waterfrontem nás varovala Káťa. A my se tu před 3 týdny zvesela procházeli a hledali Toomsův dům. Ten byl naštěstí na úplném začátku téhle strašidelnosti. Haha, teď konečně chápeme, co tím Káťa myslela. Dokonce i fotit zpoza okýnka auta se tu bojím, jak je tu… feťácko. Masakr, a jen takový kousek od nablýskaného centra. Tady bych nechtěla autem ani přibrzdit, natož zastavit, a nebo tu dokonce být bez auta.

Jsme u Káti. Balíme, kecáme, zjišťujeme, že jsme úplně blbě zaparkovali a chystáme se na úplně poslední noc ve Vancouveru. Uteklo to nějak děsně rychle :( Díky, Káťo, že jsme měli snad to nejvíc nejlepší ubytko, jaké jsme mohli mít a na tom úplně nejvíc nejlepším místě snad z celého Vancouveru. O přispění k „lowcost“ dovče nemluvě. Díky. Díky. Prostě Češi sobě! A díky i Martinovi, bráchovi od Pavla. A máme i ty boty pro ségru a zvládneme nějak záhadně snížit váhu kufrů :-D Můžeme jít spát. Jen škoda, že ten David Duchovny venčící svého psa, nevyšel, ale to už bychom asi chtěli moc…

Den 22. – středa 22. 9.

Brick Duchovny a odlet

18°C, slunečno
Vancouver; Brick Duchovny (TXF); Toronto

Dnes nám v poledne letí letadlo. Vstáváme hodně moc brzy. Bereme foťák, připínám aktí náušnice a vydáváme se pěšky přes celý West End až do vedlejší čtvrti. V chladném ranním vzduchu svižně chvátáme dobrou půlhodinu.

Před půl 7 jsme opět v psím parku! (TXF) Prostě to jdeme zkusit ještě jednou. Případné zklamání když tak dospíme v letadle. Kupujeme kafe a zaujímáme strategickou pozici. V Parku je čilo, staví se zde nějaké scéna. S foťákem a s teleobjektivem jsme tentokrát ještě víc nápadní a vypadáme vyloženě jako nějací špehouni. A to taky jsme. Potkáváme skunka (ne prvního) a pejskaři se ze setkání s ním zdají být o dost více vystrašenější jak my. A koukáme na všechny ty pudlíky, bígly, voříšky, bordeky, chrty, co se před náma mění.

A pak, PAK, chytám Pavla za rukáv a drtím mu ruku. TAM! TAM! V němém úžasu gestikuluju směrem ke schodům do parku. TO JE ON! To je Brick. A opravdu. Kdyby měl David nějakou rasu, bylo by téměř nemožné ho ve všech těch návštěvnících v parku poznat, pokud by ho nevedl sám DD. Ale Brick je vořech jako vyšitej a ten je na planetě jen a pouze jeden. A teď je tu! Sám Brick Duchovny, bohužel teda na druhém konci vodítka je jen nějaká slečna.

Každopádně Brick zvedne párkrát nožku v parku a už se s ním panička otáčí k rychlému odchodu. Co teď?! Pavel mě vleče za nimi, že teď nebo nikdy. Jak úchylní strýčkové se dáváme do řeči se slečnou, chválíme jí pejska a prosíme, zda se s ním můžeme vyfotit. A tak se stane, že jsem si přeci jen šáhla ve Vancouveru na Duchovnyho. Doopravdy můžeme odjet dnes zpátky domů a to ještě není ani 7 ráno.

V totální euforii (popravdě tomu, co nám v Kanadě všechno vyšlo, nemůžu uvěřit dodnes i rok poté, co píšu tento text) se pěšky vracíme zpátky na ubytko ke Kátě, kde se honem převlékneme. Káťa už mezitím odešla do práce a tak bereme kufry a házíme klíčky do schránky. Bylo nám tu vážně mile.

Naposledy se za sluníčkového počasí vydáváme na trasu podél pobřeží, ještě naposledy se pokochat místními výhledy na záliv a hory. Necháme se společně vyfotit od Češky, kterou míjíme a která je dnes ve Vancouveru první den a čekají ji zde nějaké odborné přednášky. Je to sranda. Svět je malý a Češi jsou všude. Naposledy se rozhlédneme po Canada Place a pak už metrem zamíříme na letiště.

První let, který nás čekal na cestě domů, byl jen vnitrostátní na východní pobřeží do Toronta. Bylo to to největší a nejluxusnější letadlo, jakým jsem kdy letěla. Celý let hrozně rychle utekl a napomohla tomu i možnost interaktivní obrazovky pro každého pasažéra. Dívali jsme se na filmy, hráli s Pavlikem vědomostní hry a najednou tu bylo Toronto.

V Torontu je noc a tma jako v pytli. Den se nám při přesunu proti směru časových pásem rapidně zkrátil. Na letišti nás čeká pár hodin v bezcelní zóně, o kufry se starat nemusíme, přehodí nám je v rámci letu samy aerolinky. Bohužel tím, že je noc, nefunguje na letišti téměř žádný obchod. Čekání je nakonec dost protivné a dlouhé. Letadlo přes oceán do Evropy je bohužel zase menší a je v něm opět děsná nevypnutelná zima :(.

Den 23. – sobota 23. 9.

Zpátky doma

Přistáváme v Evropě kolem poledne, opět s přestupem v irském Dublinu. Na letišti máme tentokrát pauzu asi 6 hodin. To se ukáže jako ne zrovna moc praktické. Nějaký čas nám zabere vymotat se z letadla a čekání na zavazadla, ale zároveň nebude odbavování na náš pražský let ještě několik hodin ready. Tudíž se nemůžeme zas obratem zbavit kufrů, to až cca 2 hod před samotným letem. Do města to trvá skoro hodinu a z města stejně tak, takže ani popojet se podívat do centra by nebylo moc proveditelné. Akorát bychom se tam otočili a zas se projeli drahým MHD zpátky. A tak se rozhodneme zůstat po celou dobu na letišti.

Aspoň máme čas na to přeskládat a na neotevřených odbavovacích pásech převážit kufry. To se nám docela rychle povede. Do odletu máme 4 hodiny. Ale jsou to naprosto úmorné 4 hodiny ve veřejné části letiště. Asi toho máme už opravdu dost, protože to vůbec neutíká a konkrétně mně je teda i dost zle. Už se doopravdy těším moc domů a na holčičky. Ty mi často při procházkách v kanadské přírodě chyběly. Je prostě pravdou, že u nás jsou s námi na každém výletě. Na druhou stranu je taky fakt, že jsme tu díky jejich absenci viděli o dost víc divokých zvířat, než potkáváme běžně u nás a také je kanadská predátorská fauna docela psům nebezpečná a v podstatě by nemohly ani pořádně z vodítka. Zákazy, ale hlavně strach by mi to nedovolily. Doma už doufám Eterce roste pupík,ve kterém doufám už peče malé pandičky. Zkrátka těším se domů na ty své holky.

Poslední letadlo je maličké a nízkonákladové. S Pavlem sedíme každý někde jinde. Já vyfasuji opileckou a hulákající společnost. Jsem k smrti unavená a snažím se spát. Když se mi to konečně povede, přijde se na mě podívat Pavel a jsem zas vzhůru. Nejvíc nekonečné 2 hodiny.

V Praze na nás čeká naše vrchní taxikářka Zuzka! Jsme doma a vítání s holčičkami, bez kterých jsem doteď nebyla nikdy víc, jak prodloužený víkend bylo… krásné. Díky holky, že jste nás pustily na takový fantastický výlet a díky mojí mamince, že se nám o holky celou tu dobu vzorně starala. Všude dobře, ve Skandinávii a v Kanadě obzvlášť pěkně, ale doma nejlíp. A tři týdny jsou na dovolenou právě tak akorát, aby člověk neměl pocit, že odjíždí v nejlepším a začal se těšit doopravdy domů.

Závěrem

Pavlovo zmoklá zasmrádlá sofsthellová bunda přežila, převezli jsme ji jako toxický odpad a doma byla vyprána a je zas jako nová :-D
3 týdny je prostě na dovolenou optimální doba
Kanada je boží, Kanaďani jsou boží, musíme co nejdřív zpátky!
Miluju Pavla! Miluju Akta X!
Celá tahle akce nemohla být povedenější. Byla to naprostá jízda od první myšlenky po přivítání se doma s holkama po příletu
když se plní sen…

Zajímavosti z Kanady

striktní zákaz krmení zvířat, který se dodržuje
neskutečně milí, všichni se vás zeptají, jak se máte a očekávají odpověď.
mimo města praktiky není mobilní signál
spousta cedulek (všude a na všechno) a popisku a proseb
cestující v busu mhd se loučí s řidičem a děkují mu
křižovatky „4 way cross“ se 4 stopkami, kdo dřív přijel, ten dřív jede a při zácpe zip střídání, jakože hodně wow
ležaté semafory, semafory se 4 okýnkama a různě blikající semafory
chodci si musí často hlídat semafory aut a řídit se podle nich
v kempech přesně vyznačená a očíslovaná místa na stany
vlaky fakt troubí
všude suché záchodky, chemie na ruce, všude dostatek toaleťáku
všechny záchody a parkoviště zdarma
plna nádržka wc
divnokohoutky na vodu, ještě divnější přepínání sprchy
super spztky pro jednotlivé okresy
spz často jen zezadu aut
fakt ohleduplní řidiči
pejsci na vodítku
téměř všudypřítomné No smoking areas
sever na mapách není často nahoře
nápisy, nápisy, nápisy, v těch si fakt libují
bez billboardů
ulovili jsme 19 aktích lokací a šáhla jsem si na Duchovnyho (psa)
a jaké si mysleli, že jsme národnosti? Italové, Španělé, Francouzi, Němci … je to dobré, žádný východ ;)
už teď se nemůžeme dočkat, až se opět do Kanady vypravíme

Poděkování

Kátě, protože díky ní jsme měli celý Vancouver jako na dlani, ušetřili jsme mnoho peněz a nervů za ubytování, bydleli jsme v rámci města tak luxusně, že víc to už ani nešlo a prostě za to, že na nás byla tak milá a hodná ačkoliv jsme se předem vůbec neznali. Velké díky!
našim rodinám, za hlídání a péči o holky a odvoz na letiště
Ciprovic rodině, že mě nechala odjet na 3 týdenní dovolenou
a oběma Coufalkám, jmenovitě Zuzce za záchrannou figurkovou akci v den odletu a za taxi z letiště domů a Elišce, bez které bychom měli dovolenou mnohonásobně dražší

Díky Vám všem :-*

Akta X

Musím takhle zpětně zhodnotit, že celý snový výlet do Kanady byl o dost víc Aktí, než jsem si vůbec ve svých nejtajnějších snech uměla představit…

Vše začalo už na letišti u nás a pokračovalo znamením na letišti ve Vancouveru. Stát na 19 místech, kde se v natáčelo, byla pecka sama o sobě, být svědky samotného na natáčení bylo absolutně wow. No a pohladit si Duchovnyho skvělá tečka na závěr.

Když k tomu všemu připočtu to, že jsem měla ve stejném období tu čest na haluz pojmenovat 2 postavy v epizodě Plus One z 11. série. Přijde mi to až k neuvěření. Stejně jako vše, co kolem toho prolétlo následně éterem. Konkrétně, že například sama představitelka postavy Dr. Babsi Russell, černošská herečka Denise Dowse, reagovala na svém Twiteru, či že se mnou vyšlo inteview. Neskutečné.

A co víc, když nyní, více jak rok a půl po tom všem, jsem se už doopravdy s Davidem i Gillian setkala osobně…

Navštívené lokace s identifikací

M&S First Meet S10 (My Struggle I – S10E01), Křižovatka Vancouver W Hastings St. x Hornby St.
Eurisko (Ghost in the Machine – S01E06), S Metrotower II, Central Blvd.
Washington DC Square – Deep Throat Meet Fallen Angel (Fallen Angel – S01E09), Simon Fraser University
Bellefleur Cemetery (Pilot), Queen Elizabeth Park
Lanovka Skyland Mountain (Ascension – S02E06), Grouse Mountain
Exeter street 66 (Squeeze – S01E02), W Hastings Street, Back line, Abbot Street
Základka ze snu Scully+William (Founders Mutation – S10E02), Queen Mary Elementary School, 230 Keith Rd W
Kláda na pláži (Home Again – S10E04), Záliv v Cates Park
Strugholdova těžební společnost (Paper Clip – S03E02), Britannia Mine Museum, 1 Forbes Way, Britannia Beach
X na silnici (Pilot), ulice, Old Marine Dr
Motel Maxe Feniga (Fallen Angel – S01E09), Travelodge Vancouver Lions Gate, 2060 Marine Dr
Nemocnice Riverview (Excelsis Dei – S02E11), Riverview Hospital, Boxwood Dr
Mulderův dům (10. serie), (Home Again – S10E04), Blieberger Farm, 208 street
The Flying Saucer (Deep Throat – S01E01), Hilltop Cafe, Fraser Hwy x Old Yale Rd, Langley
Dům Peacockovic family (Home – S04E03), Colebrook Rd
Sochy English Bay (The Lost Art of Forehead Sweat – S11E04), A-maze-ing Laughter, Morton Park
Byt Scully 1 (Squeeze – S01E02), Jervis St x Melville St
Mulderův byt (The Erlenmeyer Flask – S01E23), York Ave x Trafalgar St
Byt Scully 2 (???), Pendrell St x Broughton St
Brick Duchovny, Emery Barnes Park, 1170 Richards St