• 2023 – Expedice v obytňáku I. – Pobaltí a Skandinávie (Polsko > Litva > Lotyššsko > Estonsko > Finsko > Švédsko > Dánsko > Německo)
• 2024 – Soukromá galerie

Pro letošní rok máme s našimi parťáky naplánované už o rok dříve hlavně Norsko. Jenže s ohledem na naše pomalejší přesuny a datum, kdy musíme vrátit půjčené autíčko, si dáváme rezervu předem a vyrážíme na cestu už 2 týdny před Jiřinkou s Míšou. S těmi se sejdeme až na konci prvního týdne v červenci. Máme tedy dostatek času vymyslet, co do té doby uvidíme. Zvolíme trochu bláznivou variantu s cestou nejprve do Velké Británie, kde bychom pár dní strávili u našich kamarádů, než bychom se od tama pomalu přesouvali směr Dánsko, na místo setkání s červenou posádkou. Jenže Bien se 3 dny před startem naší cesty rozhárá (jak nečekané, loni to byla Hygge 1. den cesty) a tak musíme škrtnout návštěvu kamarádů (kteří mají psí kluky, a u kterých bychom byli zrovna v Bienčiných nejlepších dnech) a bez zastávky u kamarádů nám už cesta do Británie nedává pro tentokrát smysl. Odkládáme ji na příště a narychlo přehodnocujeme, kam vyrazíme. Nakonec padne volba na Dánsko. To každoročně vždycky jen profrčíme s minimem zastávek a je teď ideální příležitost prozkoumat ho trochu víc. Ačkoli pořád nám přijde, že 14 dní je na Dánsko až až. Jó, kdybychom věděli… člověk si občas něco moc přeje, a pak to má… no, ale to předbíhám.

Letos s lepším rozmístěním věcí v autě, výrazně kratším balením, s dvojnásobnou zásobou sušeného barfu pro holky, méně hračkami a méně oblečením.
A také s vychytávkou, když chtějí obyťňák řídit i hobiti :))

MUST HAVE:

---

KAPITOLA 1. – DÁNSKO

(týden 1)

---

Den 1. – neděle 23. 6.

EXPEDICE '24 JE TU!

• V autě: 6,5 hod
• Ujeto: 550 km
• Země: ČR, Německo
• Počasí: polojasno
• Teplota: 23°C

Opět si užíváme toho luxusu, že kluci odfrčeli jako předvoj k dědáčkům do Prahy a my v klidu balíme auto. V 9:20 jsme hotoví a vyrážíme nejprve na Spořilov, kde po obědě naložíme kluky. A hurá, vzhůru tentokrát směr Německo.

Na pomoc máme už z loňska aplikaci Park4night (to je snad jediná výhoda našeho letošního termínu, který jsme letos museli s ohledem na výpůjčku auta zvolit, protože nám stále platí loni předplacené roční členství, které vystačí na den přesně i pro tu celou letošní).

S pár zastávkami to chceme vzít na rozjezd jen tak zlehka. Ale nějak se z toho vyklube 6 hodin v kuse v autě a velice rychlé vystřízlivění kluků, kteří se jinak ukrutně těšili, kdy už už už vyjedeme.

R: (po půl hodině na cestě) „Proč furt musíme jezdit na dovolený?“
R: „Já už nechci sedět v sedačce. Já už chci ležet v postýlce.“

V 7 večer s pomocí aplikace nacházíme úplně luxusní místo na nocleh za překrásným lesním hřbitovem severně od Hannoveru v Hambühren. Široko daleko není vůbec nikdo. Zatímco Pavel staví ohrádku, s pejskama obejdu nejbližší okolí. Na druhé kolo se vydáváme dál a přidá se k nám i Vojtík, který rovnou testuje své kolo.

Večer probíhá v poněkud šíleném duchu, kluci jsou nezastavitelní a tak je necháváme na pospas uvnitř v autě a sami testujeme naše nové židličky v zapadajícím sluníčku. Je tu krásně. Pejsci kolem nás na volno, Bienka, která odchází z ohrádky, pro jistotu na vodítku. Ještě přečíst klukům pohádku a zjistit, kam nás to zavane příští dny a pak už jdeme taky spát.

---

Den 2. – pondělí 24. 6.

Ahoj, Dánsko! Ahoj, moře!

• V autě: 4 hod
• Ujeto: 345 km
• Země: Německo, Dánsko
• Počasí: jasno
• Teplota: 24°C

7:30 budíček, v 9 jsme na cestě. Kluci se nemůžou dočkat, až dorazíme k moři.

V: „Zadej do navigace nejbližší moře.“
R: „Ne, nejdřív pojedeme do obchodu pro mrkvičku, pro okurku a pro rajčátka.“

Nejprve tedy hledáme obchod, trochu se zamotáme při cestě na dálnici, ale alespoň stavíme na druhou snídani. Po cestě nás čeká průjezd Hamburkem a je to podívaná úplně impozantní, říkáme si, že sem se s klukama někdy podívat musíme. Ale teď máme pejsky a čeká nás ještě dlouhá cesta do Dánska.

Po 3 hodinách stavíme na oběd na plácku u Großenaspe, kde potkáme svatebčany, uděláme tu cca kilometrový okruh s pazourky a vylezeme na místní rozhlednu. Vojtík je zklamaný, že z ní stále není vidět moře. Je 15 hod a je čas vyrazit dál na sever. Z domova se dozvídám, že mě přijali na VŠ!

Okolo 17. hod přijíždíme do dánského městečka Felsted. Na míště dokupujeme zásoby a pak už to máme jen 10 minut k našemu dnešnímu parkplacu v Aabenraa-Naldtang. Našli jsme si místo přímo u moře. Začínáme Baltským. Už tu pár aut parkuje a vedle nás je v budově nějaký bujarý školní výlet, ale líbí se nám tu moc.

Nafukujeme paddleboard, projedou se kluci, holky a já pak ještě vyrazím na 5 km procházku jen s pejskama. Výběr okruhu se neukáže zrovna jako ideální. Cesta se sice tváří, že vede podél pobřeží (to si holky užijí), ale stezka se vine zhruba 20 m nad útesem nad ním (to si s pejskama na vodítkách, aby někde nezahučely moc neužijeme). Všude je enormní množství ostružin, slimáků (mám ideální obuv – barefootové sandály) a je ukrutné horko. Později stezka uhýbá z pekelné výhně do lesíka k jezeru, ale tam nás zase chtějí posvačit zaživa komáři a mušky a následně se se svými sandálky nořím až nad kotníky do mnoha bažin přímo na stezce. Hned po příchodu tedy čeká povinná koupel mě i holek, v moři. To ale nikdo neprotestuje.

Pak už jen zevlujeme na lavičkách u auta, užíváme si překrásný západ slunce. Ke štěstí nám chybí jen to, že kluci jsou díky spaní při přejezdech vzhůru dlouho do noci. Spát jdeme až o půl 12, ale alespoň rámcově se nám podaří naplánovat další dny.

Tak ahoj, Dánsko!

---

Den 3. – úterý 25. 6.

Cesta na západní pobřeží

• V autě: 1 hod
• Ujeto: 95 km
• Země: Dánsko
• Počasí: jasno
• Teplota: 26°C

Zatím stále držíme v 7:30 budíček a dopoledne strávíme na stejném místě. Koupeme se, jezdíme na paddleboardu, kluci si tu hrají, holky vegetí. Naobědváme se a čeká nás přesun k Severnímu moři na západní pobřeží.

Jakmile kluci při přejezdu usnou, využíváme vzácné chvíle a hledáme odpočívadlo, kde bychom v klidu naplánovali další dny. Letos jsme obytňák zabalili mnohem lépe jak loni. Také jsme zrušili klícku, kterou měli kluci pod nohama, Bienka s Hygge dostaly velkou klec na postel a Eterka má garsonku po postelemi. Té se tam ale vůbec nelíbí a čím je starší, tím to zavírání kamkoliv snáší hůř :(, takže při zastavení (i při kempování) strašlivě stresuje, babka naše bláznivá. Ach jo.

I dnes se rozhodneme kempovat na divoko. Najdu místečko u moře hned u NP Vadehavet, aby se daly projít i holky, když ale dojedeme na místo, je tu všude plno. A to jsou teprve 3 odpoledne. Na to nejsme zvyklí. Ani na takové davy. Nakonec nás to ale ani tolik nemrzí, protože je to tu stejně neskutečná výheň, nikde ani stromeček a počasí je skutečné nemilosrdné a na nás nezvykle horké.

Znovu zkoumám možnosti v park4night a nacházím prima plácek v Gram-Enderupskov a dokonce v těsné blízkosti lesa! (Těch v celém Dánsku bohužel moc není.) Vrátíme se jen kousek do vnitrozemí. (V Dánsku nám to přijde všude kousek). Navíc se to tu ukáže jako skvělý výchozí bod pro zítřejší dopolední procházku v rezervaci s pejskama a odpolední přesun do vikingského centra, které mají slíbené kluci.

Na místě už kempí jeden francouzský obytňák a následně ještě dorazí několik dalších aut. Chybí mi tu ta osamělost severu :) Je tu ale prima venčení po vysekaném angličáku, ohniště, kadibudka (která teda není tak sexy, jak jsme zvyklí dál ze severu), ale má i toaleťák a je velmi udržovaná. Dá se tu na pohodu postavit ohrádka pro holky a ty jsou tu nadšené. Pak odpočívám zatímco Pavel vyráží s klukama na blízký lesní pumptrack, kde se do sytosti vyřádí na kole Vojta.

Večer kluci vyzkouší místní pěkně zvostra tekoucí černočernou říčku s molem (Vojta je borec, že tam taky vlezl) a je večer a zase skoro půlnoc, když konečně usínáme i my.

---

Den 4. – středa 26. 6.

Viking Center a boží pláž

• V autě: 1,5 hod
• Ujeto: 70 km
• Země: Dánsko
• Počasí: jasno
• Teplota: 29°C
• Výlet: Vřesoviště Stensbæk Plantage (4,5 km)

Ráno stále držíme budíček před 8, Pavel pracuje, já se jdu projít s pejskama. Po snídani se přesuneme jen o pár km dál do LESA! Najdeme si tu 5 km dlouhý okruh skrz Stensbæk Plantage. Kluci ze začátku dost mrčí, ale následně odšlapou na pohodu úplně všechno.

V lese musí být pejsci na vodítku, ale hned v úvodu míjíme vstup do poměrně rozsáhlé a oplocené části lesa, která je přímo určená pro na volno běhající psy. A uvnitř, kam nakoukneme, je to úplně boží místo. Les se spoustou pěšinek. I tak je to pro nás ale malé (a s hárající Bien by beztak nebyl nejlepší nápad do psího lesa lézt), rozhodneme se pro původně naplánovanou procházku kolem.

Trasa vede nejprve podél oplocené ohrady a dál překrásným lesem, přes nádherně kvetoucí vřesoviště s ovečkama. Je to tu boží. Na závěr si ještě dají holky koupačku v potoce a pak už na nás čekají uvázané ve stínu, zatímco my si chystáme oběd. Vedro je úplně šílené, parkoviště i auto rozpálené.

Pak popojedeme 15 min k Viking centru v Ribe. Parkoviště je ohromná louka bez kousku stínu a my dumáme, jak to provedeme s pejskama. Teploměr ukazuje ukrutných 29°C. Pokusíme se auto co nejvíce vmáčknout alespoň mezi keře, které oddělují silnici od parkoviště a instalujeme tu nejvíc geniální věc – sluneční plachtu.

Máme zhruba hodinu a půl do zavíračky (to je trochu lepší situace, než když jsme tu s Pavlem zastavili před 10 lety a nestihli areál otevřený vůbec, protože mimo sezónu – v srpnu, zavírá už v 15:30) a hned si to mastíme na show s dravci, která začíná za pár minut. Nejlepší podívaná je na maličkou sovu, která za svou vikingskou paní běhá jako pejsek a je tak akorát na to, aby si ji každé dítko, které chce, mohlo nechat přiletět na ruku. Naši kluci jako jediní nechtějí. Těsný přelet sokola kolem našich obličejů už si ujít nenecháme. Jiný sokol pak frnkne na 20 min. (To už jsme někde viděli :). Celý program je velmi pěkně zpracovaný, takový jinačí a o dost kontaktnější, než to známe z Česka. I celý areál je moc pěkný, dá se toho v něm spousta vyzkoušet na vlastní kůži. Třeba jako například výroba dřevěných „hřebů“, které se musí vymlátit palicí. Být kluci o fous starší, mít na prohlídku o trochu víc času a nebýt tak ukrutné vedro na prakticky otevřené placce, bylo to by to ještě víc wow.

Holky měly v autě luxusně a kluci po nasednutí ihned usínají. My to dnes máme už jen 3/4 hodiny na západní pobřeží Dánska k Severnímu moři, konkrétně do města Esbjerg. Navštívíme tu sochy pánů a doplníme zásoby. Na pláž s námi jde i Eterka, která ale spustí šílený hysterák, když zahlédne moře. Rozhodneme se městskou pláž raději urychleně opustit a popojet 20 min na nalezený plážový camping plac na sever od města Hjerting.

A máme štěstí. Opět jsme vybrali báječné místo. A dokonce přímo v NP Vadehavet, ve kterém jsme se včera chtěli neúspěšně projít. Už tu jeden obytňák stojí, ale místa je tu dost. Povečeříme z nakoupených zásob a vyrazíme na pláž s kompletní výbavou pro kluky i pro holky. Cestu jsem už předem obhlídla při popříjezdovém rychlo venčení s holkama. Od auta máme asi jen 50 m přes lesíček a pak sešupem dolů skrz písečný útes rovnou k moři. A to nejvíc nejlepší – nikde nikdo. Strávíme tu celý večer. Holky běhají na volno, plavou, aportují kolečka, Vojta staví písečné hrady a s Ráďou si spolu zaplaveme v moři. Prozkoumáme kraby, řasy. Naprostá idyla. Tohle tak miluju. A teplo jak ve Španělsku. To pro všechny nevěřící, proč jezdíme na sever :). Odcházíme v 9, ale sluníčko je stále vysoko. Úplný západ tentokrát nestihneme, protože uspáváme kluky. Dnešní den byl naprostá pecka.

---

Den 5. – čtvrtek 27. 6.

Šestihvězdičkový KEMP

• V autě: 1 hod
• Ujeto: 45 km
• Země: Dánsko
• Počasí: jasno
• Teplota: 28°C

Vstávám před 7 a jdu se s pejsky na hodinu projít po pláži. Miluju to a holky taky. Trochu to kazí jen, že během procházky průběžně Eterka s Bien žerou neuvěřitelné množství krabů, kteří jsou úplně všude. Po zbytek rána vegetí u auta na trávě u kolíku, zatímco my snídáme, balíme a vymetáme z auta všechen ten všudypřítomný písek. Pak nás čeká další z mohutných přejezdů, jen 30 minut kolem zálivu Ho Bugt. Cestou míjíme nečekaně hodně lesů a lesních stezek a božích odpočívadel. A další Hundeskov (oplocený les pro pejsky).

Jako první děláme zastávku u vojenského muzea Tirpitz. Dovnitř jdou jen kluci a já čekám s holkama, aby se nám neupekly v autě. Sluníčko už zase útočí v plné palbě a parkoviště je opět rozpálená placka. Děti tu mají vstup zdarma a zvládnou asi hodinovou prohlídku. Pak popojedeme dál do města Blåvand.

Všude kolem vidíme chaloupky s typickými střechami z rákosí – došků. A všude kolem taky vidíme neuvěřitelné davy lidí. Je to tu turistický přímořský přeplněný rezort. Hlavní ulice je lemovaná obchůdky a restauracemi, rázem si tu připadám jak někde v Bibione. K tomu všemu teploty, které atakují 30°C.

Zastavujeme na parkovišti pod majákem Blåvandshuk Fyr, vyndáváme pejsky z auta a jdeme se všichni podívat blíž. Dá se vyjít až nahoru a výhled by určitě stál za to, ale máme tu pejsky, rozmrzelé kluky a tak si atrakci necháme na příště. Následně se snažíme dojít k moři. Je odliv a tak je na mělkých pozvolných plážích hooodně daleko a písek je rozpálený, no, jako někde u moře. Pejsci i děti jsou úplně upečení, ale k moři už prostě dojít musíme, ať se holky trochu zchladí a kluci porýpou v písku. Jen sebou nemáme ani plavky, ani jak si vyrobit trochu stínu, tak to brzy otáčíme zpátky k autu. Dnes nás čeká zabookované místo v nedalekém kempu.

Kemp ******Hvidbjerg Strand Superior Resort Camping je oooobří. Všichni na recepci nafasujeme na ruku magnetickou pásku, která funguje na vjezd/výjezd i jako vstupenka do místního aquaparku. Vše ostatní (umývárka, kuchyňka, jídelna), je tu bez omezení. Najdeme svůj co nejvíc v soukromí dopředu na internetu vybraný a zabookovaný flek, poobědváme a vyrazíme do vodního světa. Ten je tak akorát velký a kluci si to tam dost užijí. Postupně se oba odváží i na tobogán. V 6 to balíme a jdeme projít holky (=najít místní agility hřiště), ale je to tak daleko a znamená to projít úplně přes celý kemp (a projít jeho výrazně lidmi naplněnějšími částmi situovanými blíž k pláži), že se rozhodneme, že holky jsou už dostatečně vyvenčené a až na psí agility plac nedojdeme.

Večeříme, já si ještě plnými doušky užívám sprchu, myjeme si hlavy a těším se na brzký večerníček, když dneska kluci nestihli usnout za jízdy v autě. Pejsci tu už také velmi pěkně fungují v ohrádce a nikam neodcházejí. Jen u Bienky mám strach, jak hárá, tak je pro jistotu na kolíku, což znamená, že náš každou chvíli někde kompletně omotá.

Než naplánujeme další dny a zabookujeme trajekt do Norska (Dánům a Němcům začínají prázdniny a chceme se do Norska přesunout právě hned první prázdninový víkend, tak netypicky zajišťujeme trajekt s předstihem). A stejně je zas pozdě, když konečně usínáme.

---

Den 6. – pátek 28. 6.

KŘIŽNÍK a ZE ZÁPADU NA VÝCHOD

• V autě: 3,5 hod
• Ujeto: 275 km
• Země: Dánsko
• Počasí: jasno
• Teplota: 22°C
• Výlet: v NP Mols Bjerge (5 km)

Budíme se před 7. Dát klukům k večeři polévku, nebyl ten nejšťastnější nápad. Naštěstí jsme zrovna v kempu a naštěstí tu mají i pračku a sušičku na bezkontaktní platbu. (Tímto ještě jednou děkujeme za pomoc polskému páru z řad zaměstnanců kempu za nasměrování i upřímnou pomoc v tuto brzkou ranní hodinu, umývárka s pračkami bliž k našemu kemping spotu totiž na bezkontaktní platbu nebyla).

Původní plán vyrážet hned po snídani, je tedy změněn, ale co už. Alespoň stíhám ještě projít pejsky a po 10. už sedíme zabalení v autě. Čeká nás zhruba 3 hodinový přesun na opačnou stranu Dánska, na východní pobřeží do města Ebeltoft.

Po příjezdu jako první parkujeme na parkovišti přímo u fregaty dánského námořnictva Jylland, která je celá muzejním exponátem a je naším hlavním dnešním cílem. Poobědváme včerejší večeři, protáhnu trochu Eterku a Hygge a pak už jdeme s klukama a Bien na prohlídku lodi. Pejsci sem smí. Zabavíme se tu na víc jak 2 hodiny a je to tu úžasné. Jylland je kompletně celá přístupná, vybavená a prostě wow. Než prozkoumáme všechna patra podpalubí a prozkoumáme loď i odspodu od lodního šroubu, je skoro zavíračka v 16 hodin. Kluci si ještě u starého mořského vlka vlastnoručně vyrobí provaz.

Nakoupíme v Rema a pokračujeme na jednu ze stezek v NP Mols Bjerge, ve kterém se právě nacházíme. Uděláme si tu všichni 5 km dlouhý okruh. Hned v úvodu si Hygganka ublinkne a jako by nic pokračuje dál, takže to ani neřeším. Na to jsem od teriérů zvyklá. Cestou Ráďa vymýšlí spoustu vlastních písniček a najednou je z lesa na dohled moře. K němu se s Vojtíkem kolem kraviček, exmoorských poníků a šílené fight areny slimáků, vydáme, zatímco se Pavel s Ráďou vrací pro auto, aby nás pak cestou vyzvedli.

Obhlédneme nocleh v okolí na park4night a najdeme krásně vypadající místo na východním pobřeží zpátky u Ebeltoftu. Máme to tam celých 15 minut. Je 7 večer, kluci a holky jsou projití, teploměr ukazuje stále 25°C, nespěcháme.

Místo v savaně mezi stromy je úplně boží. Jen v přístřešku kousek dál slaví nějací Dánové páteční večer dlouho do noci. Jinak jsme tu úplně sami. Jsme utrajdaní a už se nám nechce ani se projít pár desítek metrů k moři. Vlastně nikam. Večer strávíme u deskovek.

---

Den 7. – sobota 29. 6.

ZABIJÁCKY DLOUHÝ DEN S MEGAZÁVĚREM

• V autě: 4,5 hod
• Ujeto: 315 km
• Země: Dánsko
• Počasí: jasno
• Teplota: 15–20°C
• Výlet 1: NP Rebild a v něm les Rold Skov (5 km)
• Výlet 2: skrz duny k majáku Rubjerg Fyr (3 km)
• Výlet 3: na Skagen (3,5 km)

Opět brzký budíček a Hygganku nacházím v otevřené poblinkané kleci. Tak mě hned ráno čeká drhnutí hned několika vetbedek. Snídani si Hygge ale s chutí dá. Má i dostatek sil vyběhnout se štěkotem na pána, co zrovna kolem venčí. Zrovna jsem ji na chvíli odepla a pustila na volno, zatímco ostatní holky jsou dál na vodítkách u kolíku. Ohrádka se nám včera večer stavět už nechtěla. S pánem se zakecáme a velmi slušně nám připomene, že v Dánsku je přísně zakázaný pohyb pejsků na volno. A že jsme jen kousek od planiny, kde se prohánějí králíci a lišky, ať si dám na pejsky doopravdy pozor.

Dneska máme v plánu popojet až na sever do Skagenu. Po cestě si ale všímáme hnědé informační cedule se zajímavými stromy – 2. největší les v Dánsku Rold Skov, který je součástí NP Rebild. Rozhodneme se tu neplánovaně zastavit a protáhnout nám i pejskům nohy. Najdeme si tu zhruba 5 km dlouhý okruh mezi neuvěřitelnou změtí cyklostezek a cyklocestiček a natrefíme na dechberoucí přírodní stromový chrám z poutače a taky dost strašidelnou rozhlednu, která se pěkně kymácí, když člověk stojí nahoře :) Vojtík bere kolo a s obědem se tu nečekaně zabavíme na 4 hodiny.

Hygganka ale na výletě znovu blinká, a po příchodu zjišťuju, že v kleci vyhodila i celou snídani. Takže mě čeká další kolo praní vetbedek a tentokrát i plyšového pelíšku. A to se zrovna, jak na potvoru, ochladilo. Jak by se mi dneska hodil pařák z posledních dní. Stav Hygganky mě popravdě začíná trochu znervózňovat, tohle u ní neznám. Tak snad bude dobrá. Navíc každé blinkání je u ní úplně bez varování, bez přípravy, najednou ble. To se mi taky moc nezdá.

Navigace nám hlásí ve 4 příjezd do Skagenu, kluci v Dánsku prvně oblečení do do dlouhých nohavic a rukávů po cestě prakticky hned usínají. K další zastávce, majáku Rubjerg Fyr, to máme z lesa hodinu a kousek. Maják před 5 lety museli posunout od moře o 70 m dál do vnitrozemí, aby se nezřítil díky erozi pobřeží. Stojí uprostřed několika písečných dun a vede k němu 1,5 km dlouhá trasa. Kluci stále tvrdě spí, a tak chvíli jen odpočíváme v autě na parkovišti. Je 5, když vyrazíme k majáku. Holky necháváme v autě odpočívat. Vypadají po dopoledním výletě dost spokojeně a upřímně se mi je nechce ani moc tahat do rozpáleného písku. Už se zase vyčasilo a teplota stoupá k 20°C. Oblékáme se (a já si balím i čepici) protože venku pekelně fouká.

K našemu překvapení, je maják otevřený a volně přístupný pro veřejnost. A tak si vystoupáme i nahoru. Všude kolem nás je písek a zas písek. Moc zajímavé místo a možnost vyšplhat se na další z majáků, mě ba. Cestu nazpátek si zpestřujeme hrou: „šáhni si na ohradník“, ke které se překvapivě přidává i Ráďa. Potkáme tu první Čechy a než se vrátíme k autu, je 7 večer a jsme na parkovišti prakticky sami. Protáhneme holky a rozhodneme se ještě pro nejvíc zabijácký plán. A sice, že popojedeme ještě hodinu k poloostrovu Skagen a tam? Uvidíme, jak na tom budeme.

Zvládneme se navečeřet na parkovišti, které už je v tuhle hodinu (20:30) zdarma a zeje prázdnotou. A rozhodneme se umřít – vyrazíme v plné sestavě na písečnou naplaveninu Grenen. Hned v úvodu kluky zaujme bunkr, ale taky nás překvapí neuvěřitelná mračna komárů, co vylétávají z okolní pouštní trávy a tak honem rychle utíkáme dál.

V písku pláže si kluci velmi rychle sundávají boty a brouzdají se mořem, loví kraby, medúzy a to samé dělají i holky. Všechny, včetně Hygganky, si si večerní procházku u moře moc užívají a lítají sem a tam, co jim flexiny dovolí. Mám radost. Na úplný výběžek pláže se dostaneme přesně v magickou chvíli, těsně před západem slunce. Je téměř 22 hod. A navíc, jsme tu téměř úplně sami. Kocháme se vlnami ze dvou moří, co se tu sráží dohromady, pozorujeme levitující lodě na obzoru a cestou zpátky i osvícené tankery a probleskující maják. Zase parádní a tolik jiná podívaná pro nás i pro kluky. I přes vyčerpání to nebyl zas tak pitomý nápad.

1,5 km zpátky k autu zvládneme všichni bez sebemenšího zaváhání až do okamžiku, kdy se přiblížíme k parkovišti, kde už na nás čekají nachystaní komáři, kteří nezapomněli a kteří nám při nastupování nalítají v hojném počtu i do auta.

Je 23 hod, téměř tma, jsme v bezpečí auta a máme za sebou setsakra dlouhý den. Kluci usínají dle předpokladu prakticky hned v sedačkách, a to jsme popojeli jen na odpočívadlo 20 min na jih, to abychom to měli zítra do přístavu na trajekt, na který už máme zabookovaný lístek, jen 20 min. (Pro zajímavost a pro představu, pohybujeme se v zeměpisné šířce na úrovni švédského Göteborgu nebo třeba Boråsu.) Hygganka odpoledne už neblinkala a měla celý den velmi dobrou náladu, na pláži si zvesela pobíhala. Ale večer se poprvé odmítá najíst. A to už je pro mě docela vykřičník, protože ona se v jídle nikdy nenimrá. Nakonec do ní dostanu čajovou lžičku sušeného masa a jdeme spát. Dlouho usínám a hlavu mám plnou myšlenek. 

---

KAPITOLA 2. – ČESKO

(týden 2)

---

Neděle – 30. 6.

Jedním dechem

• V autě: 14,5 hod
• Ujeto: 1200 km
• Země: Dánsko, Německo, ČR
• Počasí: déšť
• Teplota: nedůležitá

Vstávám ve 4 ráno, kdy Hygganka opět zvrací, a už neusnu. Hlavou mi už běhají všemožné scénáře. Na dnešní ráno máme zabookovaný trajket do Norska. Plaším z Hyggančiného blinkání zbytečně a riskneme přejezd dál? Jenže, co když jí bude dál blbě a my tak budeme o nezanedbatelný kus dál od domova. A hledat kliniku (třeba i s případnou hospitalizací) v Norsku nebo Dánsku to nic moc představa. Celé se mi to zkrátka nezdá. Moje holky čas od času blinkají, nemám ve zvyku s každým ublinknutím lítat na veterinu. Ale tady mi něco říká, že to není úplně standardní blitíčko. Nejenže před tím nenatahuje, jako běžně, prostě jde jakoby nic a udělá ble. Také ji mezi blinkáním prakticky nic není, cítí se dobře, je veselá, není bolavá ani skleslá. Navíc si uvědomuju, že v sobě od předvčerejší večeře neudržela žádné jídlo. Vše, co sní, jde dřív nebo později zas ven. Tohle se mi vážně nezdá.

Prší. Ještě dojdu z auta vyhodit monstrózní klepeto kraba, které smrdí tak ukrutně moc celým autem, že bych za chvíli vrhla i já. Uznávám, že to asi nebyl nejlepší nápad ho vůbec sbírat jako suvenýr z cest. Ale když už jsme s ním přečkali téměř celou noc, nakonec ho ráno zase naložíme a babičce přeci jen dovezeme.

V 6:30 mi konečně pípne telefon a ozývá se mi Marta, můj nejvzácnější veterinární přítel na telefonu. Jak moc jsem ji vděčná, zas a znovu, ne jen tentokrát, ale i loni při řešení Bienky drápkových obtíží ve Finsku, no a samozřejmě taky doma. Martu máme přes kopec, známe se leta letoucí skrze parsony a nepřestanu ji být vděčná za vše, co už pro nás kdy udělala. Dává mi za pravdu, že tohle nevypadá dobře a že by se sama přikláněla k cizímu tělesu v trávicím traktu, které napadlo už i mě. Že by tomu i její chování odpovídalo.

Když se probudí i Pavel, prakticky hned se jednomyslně shodneme, že necháme trajekt trajektem (a s ním lístek za 10 tis.) i přesun do Norska a že ani nebudeme hledat řešení v podobě veteriny někde tady v Dánsku, ale rovnou to otočíme zpátky do Čech. Navigace nám ukazuje dojezd do Prahy za 11 hod. Marta nám domluví na 20:00 vyšetření ve Vetcentru, aby o nás věděli. Je neděle, je pohotovost. Moc děkujeme.

Budíme kluky a Vojtík zrušený trajekt a přesun do Norska opláče. Hodně. Moc. Ale jinak musím smeknout, kluci jsou vážně hustí. Vyrážíme na dlouhou cestu zpět do ČR.

Hodinu se zdržíme na hranicích s Německem, kde probíhají kontroly a další zdržení nás čeká v odpoledních kolonách kolem Berlína. Jinak ale jen s minimem nejnutnějších zastávek na čůrpauzy kluků, nás i holek a s jedním pozdním rychloobědem v Mekáči, zvládneme celou cestu z nejsevernějšího bodu Dánska až do Prahy na jeden zátah za 14 hodin.

Po cestě mě několikrát napadne, jak husté ty své kluky mám, jak nezaváhali a v mém pocitu mě podpořili a celou cestu zvládli. 14 hodin v autě. Doopravdy to bylo nutné? Nevracíme se zbytečně? Když pak Hygge během cesty opět blinká vím, že jsme se rozhodli správně. A děkuju za to.

Ve 22 hod přijíždíme do Vetcentra, kde už o nás vědí. Kluci usínají v postýlkách (je super mít obytňák) a já absolvuji s Hygge vyšetření – 2 sona, rtg bříška, biochemii a hematologii s podezřením na neprůchodnost trávicí soustavy. A protože navíc silně dehydratovaná, padne rozhodnutí, že nejprve se dá kupy její fyzický stav, než se bude jednat dál. Navíc ráno moudřejší večera, více doktorů, než v neděli v noci. Dostane nitrožilně výživu a zůstane hospitalizovaná do zítra. A že ranní kontrola rozhodne o dalším postupu.

Necháváme Hygganku na klinice a vyrážíme uprostřed noci domů. Prší.

PONDĚLÍ – 1. 7.

Ráno padne rozhodnutí, že je Hygge již stabilizovaná a že půjde na sál. Při operaci se nepotvrdí cizí těleso, ale neprůchodnost střev způsobená zánětem už byla evidentní, z trávicího traktu jí je odstraněna spousta tlejícího humusu. Zůstává hospitalizována do dalšího dne. Mám možnost ji hned po operaci vidět. Přijíždím za ní.

ÚTERÝ – 2. 7.

Nekonečný den. Konečně si pro ni mohu večer dojet. Může domů. Má nasazenou striktní dietu.

STŘEDA – 3. 7.

Dumáme doma, co dál. Obytňák máme půjčený ještě na 2,5 týdne. Posílám kluky, ať ještě někam vyrazí. Je mi líto, že to bude bez nás, ale ráda bych, aby ještě vyrazili. Ve hře je i návrat zpátky na sever. Kam za pár dní budou teprve vyrážet naši cestovatelští parťáci Jiřinka s Míšou.

ČTVRTEK – 4. 7.

S Hygge na kontrolu, vše ok. Mám narozeniny. Slavíme. Hygge začíná mít roupy, cítí se dobře. A já taky. Jen pro sichr zařizuju razítka do petpasu (čekají nás červencové státní svátky, tak pro jistotu) a seženu tablety proti echinokokům. Konzultuji vše s Martou.

PÁTEK – 5. 7.

Padne rozhodnuí. Stejně má Hygge doma i v obytňáku převážně klecový (a na severu rozhodně vodítkový) režim. Stehy má vstřebávací, ani nebudou potřeba vytahovat. Maximálně jeden. A to umíme. Na sever se vydáme ve zbývajícím čase ještě jednou. Všichni. Přes noc (Pavel bude řídit do půlnoci, já od půlnoci a dospíme to následně), ať nemusí kluci znovu absolvovat tu šílenou nekonečnou cestu. Nápad dobrý. Mám skvělé kluky.

---

KAPITOLA 3. – NORSKO

(týden 3+4)

---

Den 0. – sobota 6. 7.
Den 1. – neděle 7. 7.

VÍC ŠTĚSTÍ NEŽ ROZUMU

• V autě: 16 hod (+ 2 hod na trajektu)
• Ujeto: 1466 km
• Země: ČR, Německo, Dánsko, Norsko
• Počasí: polojasno, skorojasno
• Teplota: 33°C (sobota večer – ČR), 13°C (neděle – Dánsko), 7°C (pondělí po půlnoci – Norsko)
• Výlet: NP Thy (4 km)

Celou sobotu je neskutečné horko. Ještě v půl 8 večer, když znovu nasedáme na palubu obytňáku u nás před domem, je ukrutných 33°C. Auto jsme v podstatě ani nevybalovali, snad máme tedy vše. Rozhodli jsme se, že dojedeme přes noc rovnou co nejseverněji to půjde, ideálně až zpátky tam, kde jsme posledně přestali, až na sever Dánska, do přístavu na trajekt do Norska. Máme upgrade auta v podobě podložky (2 agility targety) pod nohy, aby i hobiti jako já, dosáhli na pedály a nemusely mít nohy ve vzduchu. Takže jsme tentokrát 2 platní řidiči a to by bylo, abychom to nedali. Ještě se cestou stavíme ve Vetcentru pro další zásobu dietních konzerv pro Hygge a o kus dál ještě u Bláni a Vaška. Už zjišťujeme, že při balení na dvakrát nemáme vše. Zapomněli jsme doma Albi tužky. Snad už nic dalšího. Kamarádi nás zachraňují a my můžeme vyrazit na další kapitolu obytňákového dobrodružství.

Kluci podle předpokladu brzy usínají. Kolem 1 hodiny ráno střídám Pavla už kdesi v Německu. Kluci (malí i velcí) a holky spí, řídí a jede se mi moc dobře. S podložkou pod nohy jsem rázem plnohodnotným řidičem. Nikde nestavíme. Hranice je v tomto směru také průjezdná bez zdržení, a tak se mi podaří dojet až hluboko do dánského vnitrozemí. Sem tam prší, ráno pak sem tam probleskuje sluníčko. Kluci (všichni) celou noc a cestu úspěšně zaspí.

Kolem 6 se definitivně budí Pavel a začneme řešit odpolední trajekt do Norska. Ten v 7:45 už dojet nestiheneme, stále jsme moc na jihu a potřebuji po noci protáhnout nohy celé posádce. Navíc, jak zjišťujeme vzápětí, je stejně zrušený kvůli počasí, neskutečně fučí. Ten další ve 12, na který jsme si hlavně mysleli, zas jezdí jen v opačném směru. Aha. Pavel se tedy snaží hledat dál a není úplně úspěšný. První odpolední trajekt je dle předpokladu plný, protože na něm se povezou ti z ranního zrušeného. Jenže jak klikáme dál a prohlížíme další společnosti a dokonce i další přístavy, úplně vše je beznadějně plné. Chytíme drobnou paniku, jak se do Norska vůbec dostaneme… Malá auta, ta se vejdou, ale obytňáky jsou vybookované zdá se na několik dní dopředu a my nemáme času nazbyt. No jo, začaly prázdniny. Chytili jsme nešikovně první prázdninový víkend. Co teď? Píšeme to Jiřince, která bude teprve zítra vyrážet z Česka. Hledáme, klikáme, různé společnosti navštívíme a dumáme, až se nějakým záhadným způsobem Pavlovi nakonec podaří chytit jedno místečko na dnešní půlnoční rychlotrajekt – katamarán. Uf, Není to ideální, s ohledem na naši únavu a celonoční bdění, vydržet další celý den na nohách naopak s odpočatými kluky. Ale jsme ukrutně rádi, že se vůbec podařilo. A tento katamarán je dokonce o hodinu rychlejší, než ostatní lodě z této i z jiných společností. A Jiřinka taky urvala místečko na úterní půlnoc. Tak to bychom tedy se štěstím měli.

Je něco po 7 a je ideální čas na snídani. Kluci už jsou nějakou dobu vzhůru. V tuto chvíli už máme za sebou cca 2/3 Dánskem na sever a celkově 1100 km za necelých 12 hodin. Jsem na nás všechny vážně pyšná. Jsme zpátky ve hře :) a zítra ráno se probudíme v Norsku. Juchuuu.

Zastavíme u pláže sportovního areálu v Roslev. Je zima, 13°C, teplotní rozdíl je masakr, oproti českým 33°C. Ukrutně tu fičí. Ještě projdu pejsky k moři, ale fouká tak moc, že nás to zažene zpátky. A pak už na mě padá po snídani únava z probdělé noci. Na sedačkách se celá zmrzlá zachumlám do peřiny a nechávám kluky a pejsky ať se sami zabaví a usínám a budím se až na přesun.

V poledne přejíždíme do NP Thy, kde si uděláme prima 4 km procházku kolem místní rozhledny s výhledem na nedaleké moře. K němu ale nedojdeme, okruh vede opačným směrem do vnitrozemí a lesem zpátky k autu. U něj poobědváme a stále máme kupu času do odjezdu našeho trajektu. Proto se rozhodneme popojet 5 km zpátky do městečka Vorupør. A tady se nečekaně zabavíme na celé odpoledne.

Nejprve se i s Bienkou vydáme přímým směrem na městskou písečnou pláž. Ačkoliv svítí sluníčko, ukrutně tu fučí, čehož využívají surfaři a řádí tu všude kolem na vysokánských vlnách. Dlouho je jen tak pozorujeme. Pak zamíříme okusit mořskou sprchu na zdejší obrovské molo. To nás také zabaví na delší čas. Nakonec odcházím za holkama do auta a kluci ještě navštíví místní muzeíčko mořského světa Nordsø Akvariet i Vorupør. Vrátí se nadšení, že krmili obří kraby. (Jen kdybych bývala věděla, že to je prvopočátek Vojtovy neochoty vlézt od té doby do jakéhokoliv moře.)

Kolem 7 se vydáváme na na 2 hod přesun směr přístav Hirtshals. Jako spousta jiných aut, a převážně obytňáků, strávíme zbývající čas do dojezdu trajektu v zapadajícím sluníčku pod obřími větrnými elektrárnami. Když se konečně přiblíží čas našeho odjezdu, přesuneme se na check-in. A tam nám zamrznou všechny úsměvy. V tom všem zmatku s nedostupnými palubními lístky a obsazenými termíny se nejspíš Pavlik ukliknul a místo velkého auta, máme zakoupený jen osobák. Což o to, to by nebyl ten největší problém, rozdíl částky by se tu na místě doplatil. A tak se taky stane. (I když s vysokohorskou přirážkou.) Horší pro nás je, že trajekt je docela malý, patro pro osobáky je nízké a tam se opravdu nevejdeme a paluba pro vyšší auta je beznadějně vybookovaná. Pavla málem omývají, dojdou mu všechny síly. Za 2 trajekty z Dánska do Norska jsme už za poslední týden zaplatili až až a stále nemáme jistotu, že se do Norska dostaneme. Nálada v celé posádce je rázem na bodu mrazu.

Jsme odveleni do samostatné lajny a nezbývá nám než čekat, zda se také vejdeme. Trajekt už tu navíc dávno měl být. Nakonec s téměř hodinovým zpožděním za posledních slunečních paprsků přijíždí náš zvláštně tvarovaný červený katamarán, který nevypadá jako trajekty, které známe, ale zas má být superrychlý a to se takhle uprostřed noci doopravdy hodí. Nastává ovšem klasické čekání, než z něho vyjedou všechna auta a pak další mnohem nekonečnější čekání na to, zda se úplně všechna s námi čekají auta na lodi poskládají natolik šikovně, že zbyde místo i na nás. Máme to s adrenalinem. Kluci jsou celou dobu vzhůru a já se obávám, zda když se vejdeme s autem, zda na nás zbyde vůbec nějaké vhodné místo na lodi, když půjdeme na palubu jako úplně poslední. Nebýt to v noci, asi vůbec neřeším, takhle bych udyndané kluky po celém dlouhém dni ráda někde v klidu usadila.

Konečně dostáváme pokyn, že i my se vejdeme a můžeme se také nalodit. Uff. Pejsky necháváme v autě a o půlnoci konečně sedíme všichni na palubě.

Během plavby to neskutečně houpe. Vlny jsou doopravdy velké, tohle jsem na trajektu ještě nezažila. Po chodbách se nedá vůbec projít rovně. Je to ale docela sranda. Vyvětráme se i na venkovní palubě a pak už se utečeme schovat dovnitř do tepla. Najdeme si sezení, hrajeme hry, nakonec je mi z houpání docela špatně a Ráďa mi usíná v náručí.

Ve 2:30 jsme bez pasové kontroly v Norsku v Kristiansandu. Kontroluji holky, které vypadají docela prochladle. Máme v plánu už nedělat pro dnešek žádné hrdiny a co nejblíž přístavu to někde zapíchnout a konečně se vyspat. Včerejško-dneško-vlastně už zítřek jsme poněkud přepálili.

První nalazený parkplac je beznadějně plný, tak vyrážíme dál. Ráďa přesun z trajektu zaspal. Vojtík usíná po cestě. Po půl hodině parkujeme nakonec na placeném, mlhou zahaleném, plácku u jezera u města Birkeland. Noční přejezd sem je přes všechnu naší neuvěřitelnou únavu úplně magický. Je úplná tma, sem tam osvícený domeček a přes silnici se povalující mlha v cárech. Už tu pár aut parkuje, v rychlosti a tichosti vyvenčím, je svěžích 7°C. (Čím dál lepší.) Konečně zaslouženě usínáme.

---

Den 2. – pondělí 8. 7.

NENÍ DREZÍNA JAKO DREZÍNA

• V autě: 2 hod 45 min
• Ujeto: 180 km
• Země: Norsko
• Počasí: polojasno, přeháňky
• Teplota: 20–14°C
• Tunelů: 30 (+2×13 na drezínách)
• Výlet: Drezíny z Flekkefjordu (20 km)

Ráno se budíme s klukama kolem 8. a podaří se nám je přemluvit, aby nás s Pavlem nechali poležet si do krásných 10 hod. Alespoň trochu tak dočerpáme síly po předchozím zabijáckém dni. Libuji si, že letos je to o poznání příjemnější cestování, když Bien není štěně.

Nakonec jsme moc rádi, že byl plácek blíž k přístavu včera v noci plný a že jsme popojeli až sem. Sice je to tu placené, ale je to tu prima místo u jezera, parkuje tady ráno už jen jedno další auto a je tu pohoda a klídek. Projdu holky v bezprostředním okolí, a pak relaxují před autem, zatímco si kluci staví bunkry.

Nespěcháme. Dumáme, co podnikneme v nejbližších 2 dnech, než za námi dorazí červená posádka, která dnes bude vyrážet z Česka. Jedna z variant je zůstat tu, nafouknout paddleboard a využít pěkného počasí, ale nakonec se rozhodneme klukům splnit přání, projet se, stejně jako loni ve Švédsku, na drezínách. Ty jsou 2 hodiny jízdy odtud ve Flekkefjordu. Na rozdíl od těch švédských, jsou mnohem méně punkové a o mnoho více organizované. Bookujeme si jednu drezínu, přilby a výstražné vesty (povinná výbava) na konkrétní čas. K dispozici jsou jen 3 okna ve dni – v 8, ve 12 a v 16 hod. (To aby se na trati žádné posádky nepotkaly v protisměru, každá čtyřhodinovka má po 2 hodinách předem určený směr). Počasí má vydržet. Nasnídáme se, pobalíme a můžeme vyrazit. Je po poledni.

Jako první uděláme zastávku v Kristiansandu, kde provedeme údržbu autíčka. Kluci se za denního světla znovu pořádně pokochají „naším“ katamaránem, který právě kotví v přístavu. K drezínám to máme 1,5 hodiny.

Okolí dálnice je wow. Ačkoliv to tak bylo vždycky, při všech našich návštěvách Norska, ať už jsme přijížděli z jakéhokoliv směru, stejně mě to opět překvapilo. Prakticky ihned jsme obklopeni všudypřítomnými skalisky, horami, lesy a tunely a samozřejmě vodopády. Prostě wow. Při průjezdu kruhového objezdu u Lindesnes si rázem připadám, jak při naší první cestě přesně před 10 lety. Vykládáme to klukům a začnu si připadat jak důchodce :)

Do Flekkefjordu přijíždíme hodinu před naším zabookovaným časem. A já bych ráda ještě vyvenčila holky. Najdu si kraťoučký okruh nad městem. 2 km, to se přece na pohodu stíhá i s přejezdem. Jen si neuvědomím, že jsem na severu. Kluci obědvají u auta a já s pejsky vyrážím. Procházka je to moc krásná, zato řádně norská. Hned jak opustíme štěrkovou stezku a zamíříme hlouběji do terénu, brodíme se v lepším případě nacucaným podložím, v horším, bažinou. Závěrečný (v mapy.cz značený) sešup zpátky k autu vede téměř kolmo dolů a jdeme potokem. S pejskama na vodítkách je to tedy naprostá lahůdka. A taky trochu nestíháme, což telefonuji klukům. (2 km za půl hodiny přece na pohodu dáme, ne?). Náš pozdní návrat rozmrzí Vojtu a celkově je nálada v týmu rázem dost napjatá. Ale Pavel mezitím vytelefonuje, že můžeme dorazit i později a v 16:15 už parkujeme ve stínu u nádraží. Pejsky necháváme v autě.

Dostáváme na výběr, zda chceme drezínu klasickou, nebo elektro a nejsme přece žádný másla (kterým nedojde, že Norsko není Švédsko) a bereme si samozřejmě klasiku. Navlékáme na sebe povinnou výbavu, reflexní vesty, na hlavy přilby, přibalujeme čelovky, jak nám radí informace, a dostáváme instruktáž, že v 18 hodin musíme drezínu otočit a vydat se nazpátek k nádraží. A hnedka začínáme tunelem.

Je v něm pěkně mokro, kosa a Ráďa se hodně moc bojí a už tu vůbec nechce být. To nám to pěkně začíná. :-D Vybalujeme bundy ve šlapání se střídám já s Vojtou (už jsme z dohledu personálu) a později za mohutné pomoci Pavla. Nakonec za první hodinu ujedeme skrz město a pak už přírodou asi 10 km a stavíme na sváču. Po náročném příjezdu toho máme stále docela dost a taky tu koleje vedou stále sice mírně, ale plynule do kopce. A šlapat se ukáže jako dost fyzicky náročné. Rozhodně o dost víc jak loni. V 18 hod otáčíme drezínu a vydáme se nazpátek. Že jsme si cestou sem doopravdy mákli se potvrdí hned, protože k nádraží nám to jede skoro samo a dosvištíme tam za necelou půl hodinu. Občas musíme dokonce brzdit. Máme za sebou 20 km po kolejích, 26 tunelů, spoustu vodopádů, zastávek a výhybek, po kterých se musí doopravdy opatrně, aby drezína nevykolejila.

Pak už si kluci hraji na nádraží s modelem vláčku a my s holkama se sluníme na křesílkách na náspu u kolejí. Neplánovaně ještě pořídíme večeři v místním stánku Thai a Sushi. A je tu taková pohoda, že prostě dál odpočíváme. Vojtík kolem krouží na kole. Sluníčko už je nízko, navečeříme pejsky a popojedeme nazpátek na východ a pak na jih směr Farsund na nalezený nocleh s výhledem na fjord hned u silnice, který ale nakonec vyměníme za plácek o kus dál, který je o samotě. Kde máme úplné soukromí a možnost mít i pejsky na volno. Kluci usínají při přejezdu, já téměř hned po zastavení. Je 22 hodin.

---

Den 3. – úterý 9. 7.

MOTÁNÍ SE PO JIHU PŘI ČEKÁNÍ NA JIŘINKU

• V autě: 1 hod 45 min
• Ujeto: 90 km
• Země: Norsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 19°C
• Tunelů: 4

Vstáváme kolem 9. Konečně se nám podařilo snad dospat všechny deficity. A opět máme lenošné dopoledne u auta. Našli jsme si vážně super místo, v úplném soukromí, pejsci na volno. Pavel pracuje, holky se sluní, kluci staví bunkry, hrajeme hry. Je tu božský klid, jen ten výhled na fjord chybí. Ale věříme, že takových výhledů si ještě užijeme až až a za tu pohodu tady bychom včerejší nalezený plácek hned u silnice nevyměnili.

Po poledni se balíme. A na oběd přejedeme, půl hodiny dál na jih k pobřeží Farsund, kde Pavlik našel v mapách procházkový okruh. Kluci jsou docela na pěst a nezlepší to ani oběd. Ale to už vyrážíme na děsně vtipný 2 km dlouhý okruh kolem místního dovolenkového rezortu. Okruh je zároveň místní naučnou stezkou se spoustou informačních tabulek a skříněk s úkoly, a tak mají kluci rázem motivaci běhat dopředu a hledat. Holky na vodítkách mě táhnou jak šílené a cestou potkáme spoustu zvířat (sundávám z nich asi miliony klíšťat, Bienka objeví roztomiloučkého černého hádka – o kterém až později zjistíme, že to byla melanistická forma zmije, ehm, Eterka je zase fascinována hvězdicí). Procházka vede lesem, podél pobřeží , po super skálách, které se nám pod nohama noří přímo kolmo pod mořskou hladinu a sluníčko svítí. Zpátky u auta zjišťuji, že mi došla data a dumáme, co dál a kde se potkat s Jiřinkou.

Nakonec popojedeme hodinu po pobřeží k nejjižnějšímu majáku Lindesnes. To je ten, o kterém jsme už tak nadšeně vyprávěli paměti dětem. Zjišťujeme, že to tu po 10 letech ale vůbec nepoznáváme (za to mi vyběhnou vzpomínky na Babsinku a její zoufalou snahu dostat se za jakékoliv dveře do sucha). Tentokrát máme lepší počasí a kluci při přejezdu usnuli, tak máme teď tichou klidnou chvilku na další plánování.

A pak už kluky za hlasitého protestování vytáhneme ven z auta, navečeříme se a jdeme si protáhnout nohy k majáku. Ten je otevřený! A volně přístupný! A já mám tak na kontě další navštívený maják! Posledně jsme sem totiž dorazili mimo sezónu. Kluci jsou nakonec dost nadšení zejména z opevnění z druhé světové války a probíhají tu tunely a bunkry.

Je 8 večer a rozhodneme se přejet na místo setkání s Jiřinkou a Míšou. Po cestě ještě vylíváme vodu a doplňujeme zásoby v obchodě a pak už si to šineme na v Park4night vyhlédnutý plácek k jezeru. Jenže kluci stále nespí a vypadají, že by do pár minut mohli, což by nám dost usnadnilo večer. Odbočku mineme a pokračujeme zakroužit dál. Pavel si ještě všimne, že kousek odtud je nějaký park s obřími sochami Goksem skulpturpark, a tak, ačkoliv je už 22 hod., vyrazíme ještě tam.

Vojtík už silně protestuje, že třetí výlet za den jako fakt nezvládnou. Výlet. Tak určitě. Dojedeme na místo a uvítá nás úplně šílený krpál a nově stavěná silnice, kudy s naším obytňáčkem rozhodně neprojedeme. Kluci se vehementně snaží usnout, aby tam s námi nemuseli. Ale samotný krpál nás taky odradí. Je pozdě a jsme unavení, tak se na šplhání kamsi vybodneme a jedeme zpátky k jezeru na nocleh. Ten už je nyní ale obsazený a vedlejší flek je v kopci a mnohem hůř a zbytečně manévrovatelný na noční příjezd Jiřinky. Vrátíme se nakonec na hlavní silnici, kde nám už cestou sem padlo do oka jedno odpočívadlo u jezera Fasseland a zekempíme tam. Kluci už mají dávno půlnoc. Pavel ještě poprosí po nás dorazivšího motorkáře, zda by se neposunul a nenechal vedle nás volno pro Jiřinku. Červená posádka dorazí ve 2 ráno.

---

Den 4. – středa 10. 7.

TROLÍ PINDÍK A ÚNIKOVKA

• V autě: 3,5 hod
• Ujeto: 225 km
• Země: Norsko
• Počasí: déšť
• Teplota: 15°C
• Tunelů: 15
• Výlet: Trollpiken (5 km)

Vstáváme už zase klasicky v 7:30. Mrholí, venčím, snídáme, hrajeme hry, klábosíme a čekáme, až se probudí i druhá posádka. Ve 12 jsme ready a měníme finálně azimut směr západ. Prší čím dál tím víc.

A prší i o 2 hodiny dál, když dojedeme na parkoviště, výchozí bod našeho dnešního výšlapu na Trollpiken. Začneme vařením oběda, při kterém klábosíme s totálně promáčenými Čechy, kteří se právě ze stezky vrátili. Ale prý to i přes mokro za výšlap stojí a že prý nám to zabere méně jak hodinu a půl. To nás nabije optimismem, že i kluci to na pohodu dají. Vybavíme se na mokro – kluci holinky, holky pláštěnky – a můžeme taky vyrazit.

Trasa je zpočátku prima, vede po široké cestě, mezi ovečkami, kluci šlapou, Ráďa se drží Jiřinky a drží u toho oblíbence Edu. Později stezka uhýbá kolem vodopádu do terénu a mezi kravičky. Je rozhodně poznat, že už celých 24 hod prší. Teď se na nás zrovna počasí smilovalo a pršet zrovna přestalo, ale všichni se vytrvale boříme po kotníky do bahna a postupujeme jen velmi pomalu. Na dohled pindíku se dostaneme všichni, včetně Míši v jeho bílých botách. Až do bezprostřední blízkosti se vydá jen Pavel s Vojtou a Ráďou. Nám ostatním stačí pohled a fotky z dálky. Zpátky nás čeká stejná trasa, jako sem. Během ní nás nejvíc pobaví německá rodina, jejíž 3 dcery se rochní v tom všudypřítomném blátě. Uf.

K autu se se vracíme o půl 7. Kluci jsou borci, že to dali. Odbahníme se a pospíšíme si o hodinu dál do Stavangeru. Dostali jsme tip od mé kamarádky Emmy, že máme navštívit vězeňskou únikovku – Prison Island. Má otevřeno až do 22 a to stíháme! Dokonce i se zastávkou v obchodě. Únikovka je úplně boží, postupně otvíráme jednotlivé dveře – cely a snažíme se v určeném čase vyřešit úkol, který je tam na nás nachystaný. Stihneme tedy jen hodinu hracího času, ale i tak se nachechtáme (zejména v prvních pár místnostech, kde se nestihneme několikrát po sobě ani rozhlédnout a už nás zvukový signál pakuje zas ven, za neúspěšné splnění) a zablbneme si a po prvotním strachu našich malých kluků, se zapojíme úplně všichni a dokonce i nejmenší Ráďa se stane platným členem našeho Týmu X. Nakonec vybojujeme i slušný počet bodů. Tohle se Emmě vážně povedlo.

Na nocleh popojedeme už jen kousíček odtud na ostrov Hundvag. Máme tu boží plácek s lesem hned za parkplacem, skrz který se dá dojít až k moři. Výhled z pláže přes moře na svítící domečky je hodně moc wow. A tak ještě v 11 večer já za zbytků světla venčím, Vojta jezdí na kole a Ráďa umývá Jiřince auto. Většinově se shodneme, že nejen kvůli deštivému počasí, vynecháme asi největší místní turistickou atrakci, kterou je skalní útvar Preikestolen, neboli kazatelna (kterou už máme s Pavlem odškrtnutou a s klukama se sem určitě ještě někdy vrátíme.) a popojedeme zítra zase dál.

---

Den 5. – čtvrtek 11. 7.

SETKÁNÍ V ČERVENCI, MEČE, TUNELY A VODOPÁDY

• V autě: 3,5 hod
• Ujeto: 170 km
• Země: Norsko
• Počasí: déšť, zataženo
• Teplota: 16°C
• Tunelů: 19

Ráno vyvenčím pejsky, probudíme kluky a popojedeme jen o 1,5 km dál k mé kamarádce Emmě, spolužačce ze základky, kterou jsem naposledy viděla před 15 lety a která nás pozvala na snídani. Ze snídaně se vyklube úplná megahostina. Prohlédneme si Emmin nádherný dům, poklábosíme, kluci zírají na pohádky, vyfasují vlaječky, které se ukážou jako ten nejlepší dárek, co mohli dostat (a mají je vystavené na čestném místě v pokojíčku ještě skoro o rok později) vůbec je to moc milé setkání.

Před polednem se potkáváme s Jiřinkou ve městě, jsme stále ve Stavangeru, kde následně děláme zevrubnou údržbu autíček. Také synchronně vyměňujeme žárovky, protože přímo v areálu je prodejna karavanů a všeho pro ně.

Naše další dnešní zastávka je na okraji města, kde za hustého deště jen narychlo vybíháme z auta ke 3 bronzovým mega mečům ve skále – památníku Sverd i Fjell. A pak už nás čeká průjezd úplně nejdelším tunelem za tuto dovolenou – tunel Ryfylke měří úctyhodných 14,4 km a stejně jako jeho nejdelší bratříček – 24,5 km, se kterým jsme měli tu čest při naší poslední norské expedici – má uprostřed jasně modře nasvícenou impozantní jeskyni pro refresh řidičů. Pokračujeme na sever, v čemž nám pomůže maličký trajektík přes fjord, na kterém není ani potřeba vylézat z aut. Chvíli nám trvá, než se zorientujeme, kterým směrem pokračovat, protože trajekty tu jezdí do dvou směrů a následně ten náš téměř nestihneme, protože Míša se šel při čekání projít a najednou není nikde k nalezení. Ale všichni jsme na palubě, můžeme pokračovat.

O hodinu a půl později děláme plánovanou venčící procházku. To už si naplno užíváme jízdy skrz fjordy. Projíždíme mnoha tunely a plahočíme se po klikatících se silničkách po úbočí skalisek s kopci na jedné straně a s vodou na straně druhé. Zatím se výhledů nemůžeme nabažit. Odbočujeme mimo hlavní silnici a parkujeme mezi traktory u nějaké farmy Jonegården a jdeme si všichni, hlavně pejsci, protáhnout nohy k nedalekému vodopádu. Už je zase krásné počasí, sluníčko prosvicuje mezi mraky, procházka měří necelý km k vodopádu a pak zase nazpátek. Nikde nikdo a bezejmenný vodopád i se starými původními domečky je doopravdy krásný a uklidňující. A tak se tu kocháme a nespěcháme. U auta v 7 povečeříme a už nás čeká jen krátký přejezd na dnešní nalezený nocleh nad Sauda, městem v samotném konci celého fjordu.

Ještě vyskakujeme a jdeme se nechat osprchovat dalším vodopádem Svandalsfossen tentokrát v těsné blízkosti silnice (ještě jsme se dosyta nenabažili). Vidíme jen jeho spodní část, ta mnohem impozantnější podívaná by vyžadovala nutnost vyšplhat se po svých o kus výš a v týmu se mnou už nikdo další nadšení nesdílí. Tak alespoň takto. Do cíle nám už chybí projet kolem pár dalších vodopádů a odpočívadel s výhledem na fjord serpentinami nahoru nad město, až na úplný konec cesty.

Dojedeme na obrovitánské parkoviště vtisknuté mezi horské štíty, kde veškeré ticho přehlušuje nedaleký vodopád. Postavíme ohrádky, Kluci i holky jsou už po večeři a tak si tu užíváme naprosté samoty, ticha a pohody s výhledy tak dlouho, než nás vyženou kousavé mušky. Ještě uděláme bojovou poradu, co podnikneme další dny a před půlnocí jdeme spát.

---

Den 6. – pátek 12. 7.

ÁÁÁCH VÝHLEDY, LIDI A KEMP NA 7. POKUS

• V autě: 3,5 hod
• Ujeto: 200 km
• Země: Norsko
• Počasí: zataženo, polojasno, jasno
• Teplota: 21°C
• Tunelů: 18 (+1 tunelový kruhový objezd)
• Výlet: k jezeru Bondhusvattnet (5 km)

Budíme se v 9! Neuvěřitelné. To asi tím monotónním hučením vodopádu, který jsme šli už včera prozkoumat. S Jiřinkou se jdeme projít s pejskama tentokrát na opačnou stranu a pejsci si běhají na volno, zatímco se drápeme do krpálu. Vrcholky okolních kopců jsou díky nízké oblačnosti schované v mlze. Zpátky u auta relaxujeme na našich předzahrádkách a zkoumáme Hygganky stehy (má vstřebatelné, ale jeden uzlík ji čouhá a možná by stál za to ustřihnout). Ve 12 jsme naložení.

Čeká nás doslova vyhlídková panoramatická trasa po silnici č. 520 Ryfylke přenádherným kaňonem plným všudypřítomných vodopádů až nahoru na střechu světa I.. Děláme spousty zastávek, kluci staví sněhuláka, vyhýbáme se ovečkám, ale hlavně fotíme jak zběsilí a děláme aaaach. Než opět klesáme na druhou stranu. Dočteme se, že tato silnice je od listopadu do června zavřená a i v červenci tu umí být 4m hradby sněhu podél cesty.

Zastávka u impozantního a spolu s modrou oblohou s mraky velmi fotogenického vodopádu Latefossen. Další turistické atrakce a já tu chytím malonko úzkost z množství lidí. Všude je spousta aut. Jen tak tak tu obě auta zaparkujeme. Evidentně jsme právě dorazili do turistické oblasti. Tak kontrastující s liduprázdným přejezdem přes hory. Ale to už pokračujeme na začátek dnešního treku k jezeru Bondhusvattnet.

Na parkovišti je přeplněno a máme „štěstí“ na ne zrovna milého pána, co to tu řídí. A tak my i Jiřinka dostaneme sekec, kam že jsme to zajeli. Ale parkujeme, uděláme si tu oběd a vyrazíme k jezeru. To je zhruba 2,5 km dlouhá cesta v jednom směru po takové pěší dálnici, širokém chodníčku plném lidí a psů. Ale kluci statečně šlapou a jezero je ách. Navíc cestou zahlédneme i několik ledovců. Wow.

Zpátky u auta jsme v 7 večer. Popojedeme do města, nakoupíme a pak začíná tour de přeplněné kempy. Projedeme jich celkem 6. Nikde ani místečko na obytňák (natož dva), začínáme být mírně ve stresu. Tím spíš, že bychom na takovém místě vlastně ani nechtěli pobývat. A tak jedeme a jedeme dál. Někdy jsou cesty tak úzké, že se protijedoucí auta musí pouštět i vycouváváním, jako si vyzkoušela Jiřinka. Až o hodinu a třičtvrtě později přijedeme do Eidfjordu, který už se zdá pro většinu turistů příliš vzdálený od hlavních atrakcí. Cestou potkáváme davy lidí, které ale postupně ubývají. Užijeme si kruhový objezd v tunelu, sluníčko svítí, výhledy jsou prostě famózní a kluci usínají.

Na břehu jezera Eidfjordvattnet nacházíme poslední dnešní kemp, který se rozkládá na úplně obrovitánské louce. Dokonce stíháme i otevřenou recepci a tak si kupujeme sprchy, pračku, sušičku a na všechno výše zmíněné se už těšíme. Konečně o půl 10 bydlíme. Ráďa vše zaspí, Vojtík se budí. Výhledy na okolní skály a jezero se nemůžou okoukat. Navíc kemp je tak velký a oplocený, že si tu troufnu po pár dnech opět pustit z holky z vodítek a nechám je se do sytosti vyběhat. Ještě, že všechny předchozí kempy byly tak moc plné. Tady to je pro nás úplný ráj na zemi.

---

Den 7. – sobota 13. 7.

VIKINGOVÉ, VLAK A STŘECHA SVĚTA II.

• V autě: 2,5 hod
• Ujeto: 150 km (+40 km vlakem)
• Země: Norsko
• Počasí: skoro jasno
• Teplota: 28°C
• Tunelů: 15
• Výlet: Vlako výlet Flåm-Myrdal (40 km)

Dopoledne nespěcháme. Je překrásně, sluníčko svítí, pejsci si užívají opalovačku v ohrádce a nebo si běhají za pullery v odlehlé části kempu. Místa je tu na všechno dost. Uděláme komplet údržbu nás i autíček. Umyjeme hlavy celé posádce, vytáhneme Hyggance steh, nafoukneme a vyfoukneme paddleboard, chladíme se v jezeře. Teplota stoupá ke třicítce. Než se nám dopere a usuší oblečení, spřádáme plány na další dny. Jednou z variant je i zůstat ještě jednu noc tu. Nakonec ve 2 vyrážíme zas o kousek dál.

Zpátky zase přes kruhák v tunelu (jiný) a most rovnou z tunelu do tunelu s rychlou zastávkou u přelidněného hezkého vodopádu Tvindefossen až do Vikingcentra – Viking Valley ve městě Gudvangen. Je půl 5, čas na oběd. Potom jdeme s Jiřinkou na hodinu projít pejsky pod obrovitými skalisky naproti přes cestu, zatímco všichni kluci zamíří do Vikingské vesnice. A pak už v rychlosti balíme. Čas kvapí. Pořídili jsme si totiž na dnešek jízdenku na vyhlídkovou jízdu vláčkem Flåmsbana, jednu ze 2 nejkrásnějších železnic světa, s nejprudším stoupáním (od hladiny moře až do 865 m.n.m během 20 km) mezi stanicemi Flåm a Myrdal a trochu jsme podcenili čas a vzdálenost nádraží od parkoviště a přemístitelnost kluků v čase.

Parkovistě ve Flåm nalezeno na druhý pokus, ale je docela daleko. Jiřinka volá, kde jsme, průvodčí se shání, kde jsme a asi 2 minuty před odjezdem vláčku přibíháme. Uf. To bylo o fous. Sedíme v přeplněném vagónu. Všude kolem nás zvědaví turisté. Toto je poslední spoj, který dnes na trasu Flåm-Myrdal vyjel. Je to ve skutečnosti obyčejný vlak, ze kterého se stala kvůli místům, kterými projíždí, turistická atrakce. To nám z popisu nedošlo, to nám svítá až teď na místě. Zalitujeme, že jsme to neodhalili dřív, nenechávali bychom výlet až na poslední spoj, ale vyrazili hezky dřív. Během jízdy si porůznu vystupovali na jednotlivých zastávkách a zpátky třeba právě jeli až na sklonku dne. No, nevadí. Co už, výlet za 4000,– (a to jel Ráďa zadarmo). Stejný nedotažený nápad jako my měla stejně většina přítomných cestujících.

Takhle jen obdivně koukáme do údolíček pod tratí, přebíháme z jedné strany vagónu na druhou, abychom toho co nejvíce viděli. Zhruba v půlce cesty je v letních měsících asi 5 min zastávka u vodopádu Kjosfossen, kdy celý vlak vystoupí a dělá selfíčka. K vodopádu se nedá dostat jinak, než vlakem. Na další zastávce je trať rozdvojená a my tu čekáme na protijedoucí vlak, abychom se minuli. S Jiřinkou zalitujeme, že jsme tu nebyli dnes dřív a nestihly také Zip-line do údolí na jiné z 10 zastávek na trati. Aspoň máme důvod se někdy vrátit. Na konečné v Myrdal, kde se naše kyvadlová trať setkává s jinou pokračující do 2 směrů, vláček čeká asi 15 min, než se zase vydá nazpátek. Několikrát je nám průvodčím připomenuto, že když nestihneme odjezd, další možnost dostat se odtud, kde lišky dávají dobrou noc, bude zas až zítra. Tak raději neopouštíme perón v těsné blízkosti vlaku :). Čeká nás hodina zase nazpátek a je stejně ách, jako cesta sem. Myslím, že to byl dobrý nápad. Kluci spokojení, měli jsme to odpočinkově bez fyzické námahy. A i bez dílčích výletů to stálo za to.

Zpátku ve Flåm jsme v 9 večer. Proběhneme outletem Fjällraven, který má překvapivě stále otevřeno a pak se rozhodneme, že si necháme ujít nejdelší tunel a vezmeme to horem serpentinami přes Aurlandsfjellet. Obousměrné silničky se opět zúží na šířku jednoho auta a Jiřinka se trochu obává o Ivošku, ale kontrolujeme ji v zrcátku a statečně funí za námi do kopce. Cestou zastavíme na vyhlídce Stegastein s naprosto nádhernými výhledy na zapadající sluníčko. Vojtu tu zaujme pán s dronem. Dron si totiž přeje už dobrého půl roku. Povečeříme na jednom odpočívadle už vysoko v horách s báječným výhledem do údolí. A pak si přesedám k Jiřince do auta a vydáváme se najít místo k přespání.

Cestou nahoru pár možností je, ale říkáme si, že dál to bude určitě hezčí a tak jedeme a jedem a míst ubývá a ty, co jsou, jsou plná, nebo naprosto křivá a nevhodná pro naše auta. A tak jedeme dál a dál a trochu se začínáme obávat, zda to byl dobrý nápad. Až jsme úplně nahoře, na střeše světa, v tichu, mezi jezery a sněhovými poli, a ve 23 hod přeci jen nacházíme flíček akorát tak pro naše 2 auta. Široko daleko nikdo.

Ráďa stihnul usnout, my s Jiřinkou venčíme po okolních kopečkách, Míša honí po kopcích signál a Vojtík zkouší místní sníh. Je překrásný západ slunce a stále je světlo. Je to tu WOOOOW! A také jsme dnešní poslední auto, které tudy jelo. Za námi už nikdo. Je tu naprostý klid až do 9 do rána.

---

Den 8. – neděle 14. 7.

PRŠÍ MEZI LEDOVCI

• V autě: 3 hod
• Ujeto: 190 km
• Země: Norsko
• Počasí: déšť
• Teplota: 20°C
• Tunelů: 9
• Výlet: Kongevegen (2 km)

Je zataženo. Ráno ještě bez deště vyvenčíme, pejsci si běhají na volno a Pavel se jde vykoupat do sněžného jezírka, ve kterém plavou ledové kry. Kluci ráno nevystrčí nos z auta. Pak už nás čeká jízda dolů do městečka Lærdal. Nakoupíme, pokocháme se krásnými domečky a za deště pokračujeme ke královské stezce Kongevegen. Vstupujeme na ni v místě města Borgund.

Je 12:15 a stále prší. Na parkovišti už pár aut je, ale jsme tu prakticky sami. Oblékneme holinky a pláštěnky a vydrápeme se asi km po zatravněné a pěkně příkré staré královské cestě nahoru na vyhlídku. Jsme všichni včetně pejsků dost mokří, tak to otáčíme a jdeme zase dolů. V autě se utíráme a navlhlí psi i děti vytváří parádní nedýchatelný odér. Eterka ke všemu tak vyvádí v kleci, že si vyvzteká místo v pelíšku mezi našima sedačkama. Není to bezpečné, ale v jejím věku už je to asi menší zlo. Čeká nás téměř 2 hodinový přesun s trajektíkem blíž k ledovcům. Prší. Usínám.

Pod ledovcem Bøyabreen dáváme oběd. Je 16:30, takový náš obědový čas. Pak Vojta s Míšou zůstávají v Ivošce a zbytek se se dvěma vylosovanými pejsky – Eterkou a Hájou, vydává na krátkou procházku k lepšímu výhledu na ledovec. Tam se chvíli jen tak kocháme a po cestě nazpátek spřádáme přenocovací plány.

Po půl hodině příjíždíme na nalezený nocleh u Byrkjelo. Vypadá to tu dost fajn. Hlavně po pár dnech konečně zas doopravdy nikde nikdo! Jen ohrádky tu v kamenitém podloží nejdou postavit. Zato výhled máme parádní. Přímo na místní horu „K2“ a ledovce. S pejskama se vydáme k nedalekému jezeru Lonevatnet a až mě překvapí, jak moc wow to zase je. Musíme přejít po mostku přes zurčící řeku, která z jezera vytéká, ale která hlavně vytéká z ledovce Myklebustbreen, na který máme přímo z aut výhled. Pak už jsme sami na břehu jezera s úžasně blankytně modrou ledovcovou vodou a vodopádem na protějším břehu. Jen déšť nás opět zažene do aut. Později se znovu odhodlávám jít venčit, ale déšť sílí a říkám si, že to není potřeba se dnes už někde trmácet. Později déšť ustává a tak u Jiřinky pod pergolou hrajeme deskovky a vymýšlíme, co podnikneme další dny, protože předpověď počasí je lokálně dost nepříznivá. Nakonec se rozhodneme finálně opustit zajímavosti ve fjordech a cuknout do vnitrozemí. Kluci jsou vyspaní z cesty, prudí a prudí a řádí až dlouho po půlnoci. Jsme kantare.

---

Den 9. – pondělí 15. 7.

JDEME K LEDOVCI A NOCLEH NA STŘEŠE SVĚTA III.

• V autě: 2,5 hod
• Ujeto: 165 km
• Země: Norsko
• Počasí: polojasno, déšť, polojasno, déšť, polojasno
• Teplota: 18°C
• Tunelů: 11
• Výlet: k ledovci Briksdalsbreen (5–6 km)

Vstávám opět brzy a budí mě nečekaně sluníčko! Jak to?! Toho se musí využít! Beru holky a jdeme se projít na včera objevenou trasu k jezeru. A tentokrát to vezmeme dál přes další mostek, až se dostaneme do naprosto úžasného lesa. Vše je v něm porostlé mechem, holky si běhají, sbírají borůvky a mé srdce plesá. Mezi stromy probleskují paprsky a je tu úplně kouzelně. Skály, moře a výhledy dobrý, ale já miluji les!

Užijeme si tu po horskými štíty a ledovci prima ráno a rozhodneme se přeci jen ještě dneska v oblasti ledovců zůstat a k jednomu našemu starému známému, k ledovci Briksdalsbreen, (ke kterému jsme si udělali s Pavlem výšlap už přesně před 10 lety ) to máme hodinu, prakticky jen popojet kolem dokola kopce, pod kterým jsme nocovali. A v ideálním případě k němu opět i dojít. Jen počasí se začíná kazit.

Jiřince s Míšou se k ledovci nechce a tak se ve městě Olden na chvíli rozdělíme. Červená posádka pokračuje dál na výlet lanovkou z města Loen na kopec Hoven :-D a my dál na jih po břehu nadpřirozeně modrého jezera Oldevatnet až k parkovišti, odkud se vychází na necelé 3 km dlouhý trek k ledovci Briksdalsbreen. Příjezd je stejně tak wow, jako si ho pamatuji. Ta neskutečná tyrkysová barva ledovcového jezera, ty výhledy, tu uzounké tunely. Jen počasí se čím dál tím víc kazí, prší a vrcholky hor se schovávají do nízké oblačnosti. Však ono se nám určitě vyčasí.

Parkujeme na vyhrazeném parkovišti a lije čím dál víc. Klukům se echt nechce, ale podaří se nám je nakonec přemluvit, aby obuli holinky, oblíkli ponča a jdeme. I pejsci nafasují pláštěnky. Prší prakticky celou cestu nahoru, ale kluci nakonec celou 2,5 trasu do kopce ujdou jako nic. Co nám nezmáčel déšť, dokoná těsný průchod kolem velkého vodopádu. Holkám se obzvlášť nelíbí. Na konci stezky u ledovce se octneme překvapivě téměř sami. Zrovna se nám povedlo se trefit mezi jízdní řády čtyřkolek, které sem dopravují po zbudovaných dálnicích méně pohyblivé nebo líné turisty. Co si ale vybavuji z minule je vítr, opět tu neskutečně fouká, takhle mezi skalisky. Uděláme tedy nejnutnější fotky mezi kapkami vytrvalého deště a dokonce to na chvíli vypadá, že se nebe nad horami začíná snad protrhávat.

Cesta dolů nám jde výrazně rychleji. Vojtík většinu doslova letí. Jen prší ještě víc než při výstupu. Když znovu míjíme vodopád u cesty, víc mokří už být nemůžeme. Naštěstí to nikomu náladu nekazí. Kluci jsou borci. A holky taky.

U auta zírám, že to holčičí pláštěnky od Out-n-out skvěle zvládly a že jsou zespodu úplně suché. Svlíkáme se, sušíme a přemlouváme kluky, že popojedeme za Jiřinkou a Míšou k lanovce a až tam dáme oběd. Posílají nám zprávy z vrcholku. Měli trochu lepší počasí, než my. Ale já jsem na celou naší bandu pyšná, jak jsme to všichni zvládli a že jsme na túru vyrazili.

Po cestě zpátky vidíme, že už i nad ledovcem svítí sluníčko a objevuje se modré nebe. No, nevadí, tak třeba příště. Jednou nám tu to pěkné počasí klapne a tuším, že do 10 let jsme tu znovu. S červenou posádkou si nakonec dáváme sraz u výlevky aut. Po cestě dokupujeme zásoby a Vojtík usíná. U výlevky je fronta, stále se nacházíme v nejvíc turisticky exponované oblasti a Jiřinka mezitím také přijíždí. Vymyslíme tu, že teď už doopravdy nastal čas opustit místní turistické atrakce a jet zas dál. Pro letošní rok je například kvůli možným sesuvům uzavřená a neprůjezdná Trollstigen -Trolí stezka. Tedy, vyhlídka otevřená je, ale byla by to pro nás slepá cesta.

Náš další azimut je přímo na východ do vnitrozemí a cestou si to rovnou zpříjemníme další 27 km dlouhou kochací trasou County Road 258 – Gamle Strynefjellsvegen vedoucí skrz NP Breheimen. Ta je otevřená jen 3 měsíce v roce (červenec-září), takže stíháme. Vyrážíme napřed a hned zjišťujeme, že tu není signál a Jiřinka nikde, navíc trasa začíná zase pořádnými serpentinami. Ale nakonec se nám podaří se přeci jen spojit, ujistit se, že jedeme obě posádky stejnou trasou a že se někde potkáme. Hodily by se tu vysílačky. Kluci se začnou dožadovat oběda, který mají slíbený už od ledovce a protože je skoro 6 večer, asi si ho přeci jen zaslouží. Stavíme a vaříme pěkně s výhledem do údolí. Mezitím nás dojíždí Jiřinka a pokračuje plynule dál s tím, že pojede napřed hledat dnes zavčasu místo k zakempení někde tady vysoko v horách. Jenže tu není signál a z toho je velmi nešťastný Míša.

Celá trasa je úplně boží a krása střídá nádheru. Eterka si zaslouží místo na klíně a tak se také spokojená kochá výhledy. Prakticky celou cestou vzdycháme. Později se asfaltka mění v hliněnou cestu, a pak už zahlédneme úplně na konci cesty červenou Ivošku na odpočívadle. A líbí se nám tu. Jen tu hučí centrála z jiného zaparkovaného obytňáku. Rozhodneme se proto popojet ještě o kousek dál, ale prakticky hned za kopečkem liduprázdné hory končí a vjíždíme do chatové oblasti. Proto hned na dalším odpočívadle děláme bojovou poradu a rozhodneme se na předchozí odpočívadlo vrátit. Nakonec dojede ještě jeden motorkář, který si u nás schovává matraci na spaní, protože začíná pršet. A hučící obytňák odjede pryč. Ideální.

Je to tu boží. Ostatně jako skoro všude, kam se podíváme. Venčíme tu na volno pejsky po okolních kopečkách a ty tu lítají mezi buší a jezírky a jsou úplně šťastní. Pak do pozdních nočních hodin sedíme za deště a zároveň zapadajícího sluníčka u Jiřinky pod pergolou a užíváme tu magiku, rozlehlost a ticho tohoto místa. Ráďa už cestou jen chvíli po večeři usnul a podařilo se nám ho přemístit už finálně na noc do postýlky. Máme tím pádem jednodušší večer. Vojtík lítá po okolí s Míšou. Holky vybrakují odpadkový koš a nás začnou strašlivě žrát komáři, také se citelně ochladí a tak si jdeme také zalézt. I o půlnoci je stále modrá obloha.

Zdrojem předchozího puchu byl Hyggančí obleček, vyřešeno a zase se nám krásně dýchá :)

---

Den 10. – úterý 16. 7.

DO VNITROZEMÍ

• V autě: 3,5 hod
• Ujeto: 230 km
• Země: Norsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 19°C
• Tunelů: 0
• Výlet: v přírodní rezervaci Veostien (11 km)

V noci byla docela zima. Ráno se s holkama procházíme po okolí a svítí sluníčko. Dojdeme až k lanovému mostku přes divokou horskou řeku. Za ním začíná NP Breheimen a v něm turistické stezky. S pomocí translateru si ale přeložím výstražnou cedulku a vyměknu, že 3 psy přes něj přenést nezvládnu. Míša dlouho spí, Pavel pracuje, Jiřinka venčí Márinku, kluci si krásně hrajou a my holky se sluníme. Je 12:30 když jako předvoj vyrážíme dál. Sejdeme se na výletě.

Opustili jsme definitivně fjordy a dostali se do dokonalé krajiny divokých řek mezi lesy porostlými menšími kopci. Objevily se značky „pozor losi“ a mně se tu hrozně moc líbí. Řeky tu mají stále tu neskutečnou ledovcovou barvu a všechny kempy mají chatičky s trávou porostlými střechami. Míjíme spoustu zemědělských usedlostí, starých traktorů a farem. Jen Eterka se definitivně pomátla a konstantně štěká za jízdy. Beru ji proto dopředu, ale jelikož je dopoledne vyspinkaná, rychle tu začíná místo ležení na pelíšku prudit a leze všude možně. Takže putuje zpátky dozadu. A štěká.

Na dnešek jsme si naplánovali výlet o 200 km dál ve vnitrozemí v přírodní rezervaci Veostien – nejstarším borovém lese v Norsku. Přijíždíme k hotelu Hindsæter Fjellhotell a dumáme, jestli je ok zaparkovat přímo na hotelovém parkovišti (velká podmáčená louka). Ale značené stezky odtud přímo vycházejí. Pavel se pro jistotu zaběhne zeptat na recepci a při té příležitosti zjišťuje, že Felicie s českou značkou, vedle které parkujeme, patří českému kuchaři. Poobědváme, ať mají kluci základ a hlad třeba až za 300 m.

Vydáváme se na 11 km dlouhou túru skrz mokřady a nejstarší borový les v Norsku podél divoké řeky. Trasa není náročná, má prakticky jen jedno stoupání v úvodu a pak už vede víceméně pouze z kopce. Za celou vycházku nepotkáme nikoho, což je po přelidněných posledních dnech dost osvěžující změna a 2/3 holek jdou prakticky celou dobu na volno. Jsme v krajině losů, bobky potkáváme na každém druhém kroky. I stopy. Procházka je nádherná, začíná ve vřesovišti, kde zdoláváme potůčky a pokračuje po hřebeni nad divokou řekou. A kluci jsou megaskvělí a ťapou. Jiřinka s Míšou měli dorazit za námi, že nás dojdou, ale protáhneme se jim příjezd, tedy hlavně odjezd. Tak se dohodneme, že nám půjdou v opačném směru naproti a někde se potkáme. Jenomže tu není téměř žádný signál a tak jdeme a jdeme až se nepotkáme.

Zpátky k autu se z doslova posledních klučičích sil dotrmácíme před 20. hodinou. A až tu zjišťujeme, že se naši kamarádi sice vydali v opačném směru, ale netrefili naší stezku, místo toho došli k vodopádu, u kterého to zase otočili a šli nazpátek. A nakonec vyrazili jako předvoj najít nějaký místní kemp s otevřenou recepcí. My za nimi ve čtvrt na 9 do městečka Heidal přijíždíme.

Kemp je rozkošný, poloprázdný, s nádhernými a po dřevě vonícími záchody a umývárkou a s neomezenou sprchou, na což jsme z norských kempů zatím nebyli zvyklí. Kluci si tu najdou houpačky, dáme druhou véču a o půlnoci jdeme spát.

---

Den 11. – středa 17. 7.

VAŠE (DOSPĚLÁCKÁ) A NAŠE (DĚTSKÁ) VĚC, OUKEJ?

• V autě: 3 hod
• Ujeto: 180 km
• Země: Norsko
• Počasí: zataženo, déšť
• Teplota: 18–11°C
• Tunelů: 3
• Výlet: v NP Rondane (6 km)

Budí nás sluníčko a je to pro nás překvapení, předpověď hlásila déšť. Následuje líné ráno. Venčím pejsky v přilehlém lese, Pavlik s Jiřinkou jdou pro čerstvé pečivo k dopolední kávě, myju si hlavu, píšeme pohledy, Eterka má veget, spřádáme další plány a užíváme si místní wi-fi. A rázem je půl 2, když jsme obě posádky schopné pokračovat dál. Čeká nás hodinový přejezd, který nám zpestřuje vtipná navigace skrz slepou cestu a nebo skrz stádo ne příliš ochotných kraviček a o kus dál oveček, bydlících přímo na silnici. Ale stále neprší!

Na parkoviště v NP Rondane přijíždíme ve 3. Vaříme oběd a? Začíná poprchávat. O půl 4 vyrážíme bez Míši na 8 km okruh přes pláně v Rondane. A prší čím dál tím víc. Navíc stezka je vyloženě kozí. Výhledy zahalené v nízké oblačnosti. I přes počasí potkáváme v úvodu několik lidí a pak už jdeme sami a na punk vypouštíme pejsky z vodítek s tím, že je tu vidět široko daleko. Poskakování po kamenech s připnutými bláznivými teriéry je značně vysilující.

Kluci statečně šlapou. Občas jdeme potokem až na potok narazíme a přeskakujeme po kamenech a mezitím nám zmizí Eda. A tak voláme, čekáme, mokneme – prší čím dál víc. Holkám začíná být zima. Nakonec Edu zahlédneme až daleko daleko na druhé straně řeky a jezera. A protože na volání vůbec nereaguje a nehýbá se z místa, nezbývá nic jiného, než aby se pro něj Jiřinka pěšo napříč buší a skrz řeku vydala. Hája, Síček a Máša zůstanou s námi. A než se společně vrátí, jen nám zbylým fest zima. Prší, všichni jsme promáčení a pejskům chybí pláštěnky a choulí se střídavě u Pavla v náručí. Rozhodneme se se z výletu vrátit jen ty 3 ujité kilomentry zase nazpátek. K autům se dostaneme všichni solidně mokří a prokřehlí. Ale v kompletní sestavě, ve které jsme vyráželi a docela spokojení. Ajtík má stále dost sil na to štěkat zavřená v kleci.

Usušíme se, zateplíme a vyrazíme natankovat a vylít autíčko do města Otta. Kluci dle předpokladu po náročném programu ihned usínají. Tedy, alespoň si to myslíme, když tu se při příjezdu na benzínku zezadu ozve: „Mekááááááč!“ Jo, takže dnešní večeři asi neokecáme, jak mi vzápětí připomene Ráďa (4): „Už byla dneska vaše věc – výlet, tak teď chceme naší věc, dětskou, Mekáč. Jseš s tím oukej?“ Mno, došla mi slova. Tak teda oukej, jen musíme probudit Vojtíka.

Nacpeme si všichni pupky blivajzem a pokračuje dál rovnou na jih. Prší. Prší a už to zalomí i vytrvalá Eterka. Za to kluci teď ne a ne zabrat. Tak ono je teprve 9 večer a jsou posunutí a z přejezdů naspaní do zásoby. Přesto k Lillehammeru, kde chceme dneska nocovat, to máme ještě hodinu a půl a tak moc doufáme, že ještě usnou a budeme mít jednodušší večer. Držíme si palce i když se dojezd zkrátí na 40 minut do cíle. Ještě zastavíme na čůrání a nakrmíme rovnou i holky na docela pěkném travnatém odpočívadle u jezera a honem rychle za Jiřinkou, která už je v cíli.

Ráďa spí, Vojta ne. Přijíždíme na noc do liduprázdné a dosti strašidelné olympijské vesničky duchů. Dojem z tohoto místa navíc umocňuje hustá mlha a ovečky bezdomovkyně schovávající se pod mostem. Prší a holky se odmítají na noc vyvenčit, takže to s nimi trpělivě obcházím a šplhám se do svahu do lesíka, kde jen bezradně chodí vysokým borůvčím a vrátíme se do auta všechny akorát totálně zráchané. Je půlnoc když jdeme spát.

---

Den 12. – čtvrtek 18. 7.

TUSENFRYD

• V autě: 5,5 hod
• Ujeto: 430 km
• Země: Norsko, Švédsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 24°C
• Tunelů: 10

Máme za sebou noc hrůzy. Vojtík má průjem, takže noční vstávání. Stejně jako několikero čůrání po Mekáči. Na videu z kamer zase vidíme nočního návštěvníka v našem autě zaparkovaném u nás před domem. A budí nás zrovna asi jediný nastavený budík za celou dovolenou, abychom nejpozději v 9 vyráželi směr norské hlavní město. Vyčistit zuby, oblíknout, nasnídat se a vyvenčit holky, které se stejně jako večer na tomto místě venčit odmítají a vyrážíme na čas.

S čůr pauzami i s pauzami na nandávání stolu, když se kluci zrovna bitkují, přijíždíme ve 12 do Osla. Zastavujeme u hřbitova u přírodní rezervace Trolldalen přímo ve městě (Oslo má dokonce na svém území i národní park), kde kluci vegetí, zatímco já s Jiřinkou vyrážíme s pejskama na 5 km okruh. Stezka je na spoustě místech dosti bahnitá a chůze v takovém terénu nám nakonec zabere o dost víc času, než máme vyhrazený. Takže výlet zkracujeme, zpátky se smažíme na prašné cestě bez stínu a i tak se vracíme za hodinu a půl. Je vidět, že i tady v minulých dnech dost pršelo. Nyní je ale vážně horko. Počasí si s námi hraje přesně naopak, než bychom pro včerejšek a dnešek potřebovali. A pak už přejedeme jen 10 minut na parkovistě k zábavnímu parku Tusenfryd, našemu hlavnímu dnešnímu cíli. I přes všední den je ale parkoviště takto odpoledne úplně plné a tak jsme odveleni na dosti podmáčenou louku, kde nejprve málem zapadneme a jen tak tak vybruslíme z lajny, do které jsme zajeli a zkoušíme to jinde. Navíc nás trápí slunečné počasí a vysoké teploty. Co uděláme na takhle otevřeném prostoru s pejskama? Mno, nainstalujeme plachty, postavíme auta co nejvíc k vegetaci a budeme věřit, že jako vždycky, autíčko i plachta sluneční paprsky odfiltruje.

V 15 hodin už stojíme ve frontě k pokladnám. Je tu strašně moc lidí. Což už jsme tušili při pohledu na plné parkoviště. Lístky kupujeme nakonec online, ale vevnitř to není o moc lepší. Po první hodině a půl máme za sebou vyzkoušené celé 2 atrakce. Nicméně nakonec toho za 4 hodiny strávené v parku stihneme docela dost, jen vůbec nechápeme, proč mají zavíračku už v 19 hod. S Míšou si opět užíváme obří horské dráhy, všichni se několikrát projedeme na vodních kládách a na své si přijdou i naši kluci, kdy společně řádíme na pekelné horské dráze s velmi okázalým bržděním.

Největší smutek nastane, když Pavel nahraje na hře „Bouchni palicí do vystrčené hlavy z díry“ 800 bodů a na plyšovou duhovou kapybaru jich je potřeba 810!!! (čili jeden bouch). Svou má tak jen Vojta, který ji „bohužel“ dostal o chvíli dřív od kolemjdoucích. Ráďa je pochopitelně rozladěný a smutný. Kdo by taky nebyl. Před vchodem nás ještě osloví nějaký žebrající pán, ať mu dáme naše dnešní vstupenky a na odpověď, že je máme elektronicky, je po nás chce přeposlat na e-mail. Nechápeme. A pak už spěcháme honem za pejskama, kteří měli i za takto teplého slunečného letního počasí v autě po celou dobu příjemně. Tohle je prostě boží. S online teploměrem by to ale bylo víc v klidu. Holky si spokojeně běhají na vyprázdněné parkovací louce a my máme Déjà Vu. Přesně takto to loni taky končilo. Tenkrát jsme po návštěvě zábavního parku ve Švédsku loučili s dřív odjíždějícími Jiřinkou s Míšou, zatímco nám zbýval ještě týden na cestách. Tentokrát je to naopak, červená posádka zůstává o týden déle a my se musíme vrátit zpátky do Česka, abychom včas vrátili autíčko. Nechce se nám. Konec se nezadržitelně blí­ží.

Se zastávkou u poštovní schránky se vydáváme přímo na jih. Máme v plánu dojet dnes co nejdál do Švédska. Kluci usínají, my konečně zahlédneme 3 norské losy. Ve skutečnosti jen periferně minitečky na louce. A pak ještě 2 hodiny jedeme, než znavení zastavíme kdesi na parkovišti v lese v přírodní rezervaci Gullmarsbergs jen kousek nad Göteborgem. Máme super výchozí pozici na zítra.

---

Den 13. – pátek 19. 7.

ŠVÉDSKO, PARSONÍ VYCHÁZKA A PLÁŽ

• V autě: 8 hod
• Ujeto: 610 km
• Země: Švédsko, Dánsko
• Počasí: jasno
• Teplota: 22°C

Ráno krátká procházka, snídaně a můžeme jet. Eterka už trvale cestuje na volno v pelíšku vedle holek v kleci na posteli. A tváří se úplně v klidu. V Göteborgu sháníme supermarket, abychom nakoupili prezenty domů a dostáváme se do nějaké autobusové zkratky, kam mají auta zákaz vjezdu. A tak, když už tu jsme, tak to projedem, ne? Pššt. No, neprojedeme. O kus dál je regulérní past – díra uprostřed silnice přesně tak široká, aby tam osobák zapadnul a dobře se projelo jen autobusu. Ok, tak tudy vážně ne a vycouváváme. Poobědváme na benzínce ve Varbergu a pak už popojedeme jen kousek na naši starou známou psí pláž ve Falkenbergu, kde máme sraz s Fredrikou!

Příjezd k pláži takhle v pátek odpoledne ve 14:30 je výživný. Zvláště, když jsme se podle Fredriky trefili do jediného slunečného letního dne za poslední 3 týdny (to jako vážně, divíme se). Lidi jsou úplně všude. O chvíli později už se setkáváme na parkovišti a naši pejsci se i přes auta hlasitě zdraví. Jeden místní rekreant nás jde pokárat za rušení místního klidu. Na psí pláži. Bohajeho. Kromě sluncechtivých víkendovkářů je tu navíc tento víkend i sraz velkých amerických aut. Ty jsme potkali už na benzínce. Domluvíme se, že z pláže utečeme na procházku do většího klidu a popojedeme asi 15 minut do lesa.

Pavel má call, kluci zůstávají s ním čučet na pohádky a my s Fredrikou a smečkou teriérů jdeme na hodinovou procházku. Poslušní pejsci si vyslouží chůzi na volno a my dvě mezitím probereme všechno možné. A je to prima milé setkání. Po roce jsem opět viděla Hygganky odchov En (Ayen Tacketera). Ještě u auta pokecáme a následně od Fredriky dostáváme tip na jinou psí pláž ve městě Halmstad, která je v těsné blízkosti přístavu a mělo by tam být mnohem méně lidí. Je směrem na jih a to se nám i hodí. Rozloučíme se, spočítáme si, kdy musíme z pláže vyrážet, abychom stíhali předpůlnoční trajekt z Dánska do Německa a jedeme vykoupat pejsky.

Fredrika měla pravdu, lidí je na pláži skutečně jen pár a protože už je 17 hodin, většina postupně odchází. Parkujeme hned vedle za kamenným valem na úplném konci pláže a máme ji tak s holkama na chvíli skutečně jen pro sebe. Myslím, že tahle tradice se před odjezdem ze Švédska ještě pořádně vyběhat na volno na pláži se nám všem líbí. I kluci si tu moře po studeném odchovu v Norsku užijí. Vojta staví z písku a Ráďa si skotačí ve vodě. Vojta miluje pláže, Ráďa moře. Tipla bych to naopak. Ale Vojťas má velký respekt z toho, co v moři všechno žije a moc se mu tam nechce.

Je po 18. hodině, holky stihly na vodítkách na pláži proschnout, můžeme se pokusit je odpískovat, naložit i spokojené kluky a vydat se finálně domů. Děsně to uteklo. Přes most Öresundbronn do Dánska a do přístavu Rødby, kde na pohodu stihneme venčení a krmení holek i krátký hodinový trajekt ve 22:45 do německého protějšku Puttgarden. Jen už bych si konečně mohla zapamatovat, že tohle není Gedser (2hodinový trajekt Rostock-Gedser využíváme pro cesty na a ze severu nejčastěji) a není tady náš exkluzivní venčící plácek. Kluci tentokrát nezaspí ani most, ani celý průjezd Dánskem a nemusíme je tak složitě budit před trajektem. No a tím naše letošní severská pouť v podstatě končí.

---

Den 14. – sobota 20. 7.

DOMŮ

• V autě: 8 hod
• Ujeto: 790 km
• Země: Německo, Česko
• Počasí: jasno
• Teplota: moc

Kolem půlnoci vyjíždíme z trajektu v německém přístavu Puttgarden. Zbývá nám už jen noční přejezd přes Německo, vrácení mluvící tužky na Proseku, vysazení kluků na Spořilově, abychom měli volnější ruce na pucování autíčka a dohnání restu z nadcházející noci. Večer obytňáček posouváme dál, aby mohl vyrazit na jinou severskou cestu do Pobaltí a do Finska. Jen tentokrát bez nás.

Řídím já, ale brzy na mě padá únava a střídáme se s Pavlem. Nakonec to až k českým hranicím odřídí Pavel. Stavíme na benzínce, ale přivítá nás smrádek ze ch*anek a zástupy lidí. Opět se mi začalo stýskat po severu a to jsme ještě ani nedojeli domů.

V půl 8 jsme na Proseku, v 8 vysazujeme kluky u babi a u dědy a v 9:30 jsme doma.

Výsledná statistika:

• Malých praček: 11
• Velkých praček: 9
• Sušiček: 6