Dovolená ve Finsku

Hiplaa näplää sormeile, Finsko.

Píše Pavel (fotohacko.cz), doplňuje Dejna (terierka.com)

Mistrovství světa v agility. Vrcholná akce roku. Nejlepší z nejlepších, těžké parkúry, rychlí psi, plná sportovní hala. Kdo by odolal? Málem my. Helsinky nejsou za rohem, akce se neúprosně blíží a my ne a ne se rozhoupat. Letadlem? Autem? Jet jenom na MS nebo to spojit s dalšími výlety? Jo MY se nemůžeme rozhoupat, áha :)

V pondělí večer provedeme povrchní průzkum (a rozhodnutí, že pojedeme od čtvrtka do pondělí), v úterý dohodneme dovolenou v práci a seženeme první ubytování – na sobotu a neděli. Na první dva dny je bohužel všude vyprodáno. Z nouze zkoušíme možnosti couch surfingu, kde čirou náhodou potkáváme Saaru z Turku (cca 2 hodiny od Helsinek). Nápad strávit první dny mimo Helsinky nás nadchne, zkoušíme se s ní domluvit, ale tlačeni časem nečekáme na její další reakce. V úterý před půlnocí kupujeme letenky, které ve středu po urgenci opravdu do mailu dorazí. Ve středu (aneb času dooost:) pak rezervujeme hotel v Turku na čtvrtek a pátek a už „jen“ vyměňujeme peníze, zajišťuje pojištění a balíme! Tedy dokud jsem neměla letenky „v ruce“ nevěřila jsem, že vážně pojedeme!

Čtvrtek

Sraz je ráno u Babsinkové doma, odkud máme zajištěný odvoz na letiště (Zuzko, Eliško – díky!). Tam si necháváme obalit baťohy fólií a mizíme k letadlu. Jen nám vrtá hlavou, jestli ti lidé před námi se opravdu bavili o agility, nebo ne :-) že by nás letělo na agi do Finska víc? Já to tušila, že se bavili o Honzovi a Anince a jeho pozdějším příletu do Helsinek. „A Pavle, máš pas? Ty nemáš pas? Tak to je průšvih. Vidíš, všichni kolem pas mají. To tě nepustí do letadla.“ Prostě Dejna se snaží mi nasadit brouka do hlavy, trošičku se jí to daří – raději v mobilu ověřuji, že Finsko je součástí EU a tak mě snad pustí jen s občankou :-)

Pomalu přestávám mluvit, je to způsobeno tím, že poprvé poletím letadlem. Všechno je pro mě nové, ať už odevzdání batohů do chřtánu letiště, tak průchod skrz brány, svlékání si pásku a jeho následné oblékání a čekání až budeme moci nastoupit do letadla. Vím, že je to asi běžná praxe, ale pro mě je to skutečně další z nejsilnějších zážitků z celé dovolené a taky se pro jistotu po celou dobu nevzdaluju od Pavla na víc jak metr, abych ho náhodou někde neztratila. Pro mě to je můj druhý let v životě, takže vedle Dejny jsem zkušený cestoval a snažím se jí být oporou.

Konečně na palubě. Sedím ani nedutám. Líbí se mi možnost sledovat vzlétání přímo na obrazovce. Jako občerstvení dostáváme masové kuličky (vyprskneme oba smíchy, protože jsem krátce předtím měla přednášku o skandinávských národních jídlech) společnost FinnAir nezklamala. Za zmínku stojí pak ještě balená voda, která mě naprosto fascinuje a kterou si chci odnést s sebou. Tak při zpáteční cestě.

S mírným znepokojením sledujeme mraky za okýnkem. Sedím u okýnka. Jupí! V Praze bylo šedivo a ošklivo, předpověď hlásala pro Finsko podobné počasí. Nad Helsinkami se ale mraky protrhají a my přistáváme v počasí, o kterém se nám ani nesnilo. Teplé sluníčko osvětluje pestrobarevné podzimem zbarvené stromy a my se té krásy nemůžeme nabažit. Nádhera. Nádhera. NÁDHERA!

Při přebírání zavazadel nás postihne první šílenství pravděpodobně spojené s tím, že jsme TADY. Běžíme se svými zapakovanými batůžky do fólií a strhává se bitva, kdo dřív svoje zavazadlo z toho průhledného nesmyslu vymaní. Kdopak to asi na plné čáře vyhrál, no? :) Okolo sedící lidé už tolik nechápou, zvlášť ten jeden divný pán. Prcháme radši urychleně ven.

Čechů s námi opravdu letělo víc! Poznáváme to v autobusu z letiště, který je snad z půlky naplněný našincema. Jedna blondýnka nás upozorňuje na místo, kde máme vystoupit a je to – jsme na vlakovém nádraží. Okolo nás jezdí autobusy polepené reklamou na MS. Fantazie. Škoda, jen, že nás nenapadne zvěčnit se s nimi hned, necháváme to až na cestu zpět domů a nedochází nám, že v pondělí už plakáty asi nikde nebudou… V hlubinách nádraží kupujeme lístky (za částku, která nás z kraje dost zarazila a skoro jsme se začali bát, zda s sebou máme dost peněz) No, on to byl spíš šok z té částky za první třídu, která nám byla nabízená jako první a kterou by pokryla asi tak třetina našeho kapesného, co jsme měli celkem a taky ten divný pocit, že jsme ve Finsku teprve asi hodinu a hned takový výdaj. Vlak jede až za hodinu a půl, tak se schováme do parku a vychutnáváme si teplé finské sluníčko.

Do vlaku nasedáme bez komplikací, v Turku si jen od jedné paní ověřujeme, že opravdu už máme vystoupit a jdeme ven. Snad jsme tedy na správném místě – vyrazíme první ulicí od nádraží a za chvilku koukáme přímo na hotel. Tak tohle vyšlo (ono totiž po celou dobu tak nějak vycházelo vše, jo bylo to hrozně příjemné a zároveň děsivé, kdy přijde ten zlom, naštěstí nepřišel). Ubytování proběhlo hladce, Pavel si procvičuje angličtinu:), a pokojík je opravdu nádherný. Zahazujeme batohy, ano, doslova, protože nám bylo jasné, že zdržet se a pokoji jen o minutku déle, asi už nikam nevyrazíme, únava je totiž docela znát, a vydáváme se do města na večeři.

Večeře ve Finsku je zážitek. Finština je takový divný jazyk, který není ničemu podobný, takže vybrat si ve fastfoodu, kde převažují texty namísto obrázků je opravdu docela těžké. První fastfood tak opouštíme a jdeme se uchytit do pizzerky. Tam se servírka po anglickém pozdravu otočí a donese lístky v angličtině. Halelůja. Jídlo nic moc, ale aspoň máme síly na další procházku. Vyrazíme po nábřeží směrem k moři. (prostě jsme se rozhodli zabočit třeba doprava a jít a jít a jít dokud to půjde :) Tak nějak přirozeně začneme hrát hru „Najdi svoje Punto“ a počítat psy jednotlivých plemen. Hádky „je to čivava, nebo parson?“ aspoň osvěží pozdější cestování.

Cestou mineme staré křižníky a moderní válečné lodě a nakonec i hrad. Ehm, pokud se tomu tak dá říkat. Vypadá to jako čerstvě omítnutý lovecký zámeček z první poloviny dvacátého století. Úsměvné. Ještě úsměvnější je to, že v každém průvodci o Turku zmiňují hrad jako místo, které nesmíte zapomenout navštívit! K moři bohužel nedojdeme – přes neuvěřitelně špinavou autobusovou zastávku se dostaneme jen k plotu nákladního přístavu a dál se nám nechce, navíc je už docela dost hodin. Obracíme a jdeme spát.

Pátek

Po vydatné snídani ve švédském stylu vyrazíme hledat turistické centrum – nakonec do něj ani nevejdeme, protože před ním stojí automat na mapy (to je hrozně praktická věc), dokonce zdarma. Jednu si bereme a podél řeky (kde jsou na hromadách z vody vytažená rezavá stará kola) dojdeme ke katedrále. Proběhne zuřivé focení a pak už jen obracíme svůj zrak k větrnému mlýnu. Náš další cíl.

To bychom ale po pár metrech nesměli najít úžasné muzeum. Původně jsme ho chtěli minout (finský vzduch na nás působil tak, že jsme co nejvíce času chtěli strávit venku a být co nejméně uvnitř v místnostech), ale na stěně je nakreslený plánek muzea a na něm nějaké vykopávky. Míříme tedy dovnitř.

Muzeum je úžasné. Prohlídka začíná nápisem: „nyní sestoupíte o 8 metrů dolů, a během toho se vrátíte v čase o 8 staletí“ a navazuje tu správnou atmosféru. Podzemí je skvělé. Mluvené slovo nám u malého dřevěného modelu (aneb moje první finská fotka psa) vysvětluje co a jak. A ta lepší část začíná. Muzeum je přímo prorostlé interaktivními expozicemi, kde si zkoušíme stavět zdi, poznáváme zvířecí kosti (Dejna exceluje), sledujeme video, hrajeme hru „Liška a ovce“, nebo zkoumáme obří Člověče nezlob se. Muzeum super. A kdyby nás neustále nestíhala skupinka návštěvníků s průvodcem, byli bychom tam bývali asi až doteď :)

Venku podél řeky dojdeme až pod kopec, v jehož svahu stojí větrný mlýn. Jedna z našich nejlepších zastávek. Souhlas! Kolem mlýnu jsou opuštěné konstrukce stánků, všude spousta barevného listí. A tak odpočíváme, svačíme, fotíme a vychutnáváme si úžasný klid. Protože odteď nás čeká už jen hromada šlapání.

Posvačíme v kiosku v přítomnosti roztomilého vrabce a jelikož nevíme, co ve městě, tak zapíchneme prst na největší zelené místo na mapě (celou dobu o tom mluvíme jako o poloostrovu, až v Praze Dejna zjistí, že to byl ostrov Ruissalo) a vyrážíme. Cestou opět kolem hradu, tentokrát zavítáme na nádvoří, kde v záchvatu smíchu otrlejší fotograf z nás dvou pořizuje fotografii (uvnitř byla spadlá omítka a tak tato stavba vypadala přeci jen více jako hrad) a pokračujeme v cestě. Dosti dlouhé cestě:-), která ale stojí za to.

Už vstup na ostrov je skvělý. Na pobřeží má ohromné rákosí, následuje značka „Pozor sobi“ ačkoli ve skutečnosti je to značka „Pozor losi!“ (naše první, máme z ní opravdu radost) a ta radost by byla ještě větší, kdyby byla bývala zvěčněná, ehm. A autobusová zastávka. Autobus jede v každou celou, takže zpět tu štreku už nepůjdeme, ale svezeme se. Dál na procházce se zhoupneme na houpačkách a vyfotíme polozatopenou loďku s houpající se lucerničkou, kýčovitý starý domek a soukromý hydroplán. K němu skrze husté kapradí vede půlmetru široký anglický trávník. Krásný kontrast.

Od letadla nás vyruší hýkání ptactva, které postupně zesiluje až na takovou míru, že přehodnocujeme jeho popis jako řev ptactva a přemýšlíme, cože by to mohlo být. A podle všeho opravdu ptáci! V dálce před námi vidíme ohromné hejno, které se naráz zvedá k obloze. Když tam dojdeme, vidíme stovky hus. Jako fotograf říkám: „škoda, že se opět celé hejno nezvedlo“. Jako zdravě myslící člověk: „ještě, že se nezvedly. To by opravdu bylo o strach“. Je jich spousta. Nebo spíše SPOUSTA. Mě napadlo jen jediné – Hitchcock!

Zakroužíme k hlavní silnici, najdeme autobusovou zastávku a dumáme nad jízdním řádem. Je stejný, jako na zastávce na kraji ostrova. Prostě samé nuly. Nakonec si sedneme na lavičku s tím, že počkáme a něco pojede. A když nepojede, zkusíme chytit stopa.

Díky hodná mamino s kočárkem za radu, že za 15 minut autobus přijede na zastávku schovanou o 15 m vedle. Na lavičce bychom asi čekali hodně dlouho. Sice jsi nám pomohla k rychlému návratu do města, ale ochudilas´ nás tak o dobrodrůžo spojené se stopováním.

Ani nevíme kam dojedeme, ale časem poznáváme okolí nádřaží. Jsem tedy úspěšně zpátky ve městě a dumáme nad pitím, ale bojíme se finské prohibice. Zastavíme finského pubertálního týpka a ptáme se ho na Alko shop. (ve Finsku se totiž krom piva prodává veškerý alkohol pouze ve specializovaných obchodech) Chvilku koktá, pak mávne rukou, že nám to ukáže. Včetně jeho kamaráda popojdeme na náměstí, kde chvilku ukazuje na protilehlou budovu, ale pak přehodnotí názor a chce nás tam dovést. Jeho kamarád protestuje a je poslán do háje. Máme doprovod až před Alko shop! Tam zjišťujeme, že speciální doporučované finské šumivé ovocné víno se snad už nevyrábí, tak kupujeme Chardonnay a míříme zpět na hotel. Až cestou nám dojde, že nemáme víno jak otevřít! Ani jeden z nás nemá vývrtku. Jak že zní to rčení? „Každý správný muž, má u sebe nůž?“ Naštěstí potkáváme další Alko shop (časem zjišťujeme, že jsou na každém rohu) a kupujeme vývrtku s tím, že příště si dáme pozor a koupíme víno se šroubovacím uzávěrem. Ne, nebudu psát, jaké víno jsme pak na hotelu z batohu vytáhli. Každopádně vývrtka je hezká a i když skončila nevyužitá, radost udělala. Tak mi napadá, že jsem jí vlastně ani ještě neviděla:)

Večer se jdeme projít do centra Turku, kde mládež postává v hloučcích na ulici s kazeťákem položeným na zemi a popíjí přímo tam. To asi vysvětluje ty neuvěřitelně špinavé prostranství, kde se všude povalují střepy, plechovky a kartony od piv. Ale ten pohled od muzea dolů osvětlenou ulicí:-) vypadalo to jako užší a delší Václavské náměstí. Každopádně to bylo moc hezké. Jsem v šoku, po návštěvě Švédska jsem byla uchvácena neuvěřitelnou čistotou všude, kam se člověk podíval. Finsko zatím ve městech rozhodně čistým dojmem nepůsobí.

Cestou zpět pak zapisuju další 2 čárky pro bígly, ale jackové mají náskok, uvidíme jak to dopadne.

Sobota

Ráno vstáváme brzo, před devátou nás čeká vlak směr Helsinki. Museli jsme si dát pozor, ať nezaspíme, první den si tak v klidu ráno ležíme a až později nám dochází, že je ve Finsku o hodinu více a my nemáme přeřízené hodinky. Ve vlaku se snažíme dospat. Nedospíme. Hrajeme totiž slovní fotbal, kde Pavla zadupávám do země

Věci necháme v úschovně na nádraží, z automatu si (už jako zkušení turisti) necháme vyjet mapu a vyrazíme do města. Jako první míjíme proslulé Senátní náměstí. V turistickém centru nabereme mapky a prospekty a popojdeme kousek do Hesburgeru. Prý je to finský McDonald. Rozhodně nás tam jídlo moc nenadchne, jedna návštěva byla až až. Vedle je alespoň automat na lístky, tak kupujeme 3-denní turistický (což se jeví jako jeden z nejchytřejších nápadů, poněvadž nám tak platí na veškerou dopravu v Helsinkách až do našeho odletu) a razíme zpět do turistického centra, protože se nám na těch pár metrech podařilo všechny nabrané prospekty ztratit. To by mě stejně zajímalo, kde skončily? Jsem holt šikovná.

Od centra nabíráme směr jih – přes parky, pobřeží, přístaviště (a všude jsou bezva racci, dokonce megaracci)) super procházku zakončujeme sluněním se v parku. Počasí přeje!

Při cestě zpět na nádraží neodolám a přidám se k focení svatby. Pak ještě fotíme nejstarší dřevěnou budovu v Helsinkách s botama a nádherným parkem, celým zapadaným ještě nádhernějšími žluto-oranžovo-červenými listy. Dejna se dokonce položí na zem do těch všech barev a nechává se dobrovolně fotit. Smekám.

Na nádraží bereme věci a prcháme směr Eurohostel, který nás oba mile překvapí. Přeci jen od něčeho, co má v názvu „Hostel“ byste nečekali dvoulůžkový pokoj za dveřmi na chipovou kartu.

Nemůžeme nevyužít počasí a nálady a opět vyrážíme ven. Nejprve tedy sledujeme veselou scénu, která se nám odehrává před okny a je tak napínavá, že se nemůžem odtrhnout. Frajírek v kabrioletu netrpělivě vyhlíží svou partnerku, kterou i několikrát prozvání a poklepává kolenem. Nakonec se objevuje vnadná blondýnka, nasedá a tak my taky mizíme ven. Projdeme se podél pobřeží, kde si u mola všímáme možnosti výletu lodí na ostrov. O kus dál pak projdeme kýčovitý ostrůvek a nakonec se svezeme tramvají na večeři v Subway (všechny finské fastfoody mají asi jednu společnou věc – přijdou nám hrozně špinavé :-/). Zpět cestujeme metrem, které jsme prostě museli vidět! (Rozhodli jsme se, že vyzkoušíme veškerou dopravu v Helsinkách, zbývá nám už jen trajekt a helikoptéra do Tallinnu) Metro je oranžové, široké a plné divných lidí. Dvě stanice byly tak akorát. Přesedáme na tramvaj a jedeme směrem k hostelu, vystupujeme ale o stanici dříve a zapadneme do „Pivnice“ na „dva gambáče“. Hospodu prý vlastní Češi, nikoho jiného česky mluvícího tam ale nezaznamenáme. Mimochodem – ve finských hospodách se nekouří. V těch našich „naštěstí“ ano, protože být u nás také takovéto nekuřácké hospůdky, jsem v nich brzo vařený pečený a do pár let končím v léčebně pro alkoholiky. :)))

Před hostelem ještě uhneme k houpačkám, myslím, že jsme k nim dokonce utíkali :), kde zahlédneme pejskaře v barevné teplákovce. Belgický závodník! Podle všeho je na hostelu agiliťáků mnohem více (ráno potkáme Švédy, večer Mexičany, :-)). Popřejeme mu hodně štěstí a jdeme spát.

Neděle

Ráno vstáváme o hodinu později, než jsme měli v plánu, venku prší, ale MS v Agility je tu! Tedy závodí se už od pátku, ale my jsme se rozhodli jít koukat až na finále jednotlivců. Do tramvaje nasedáme se švédskými fanoušky, takže se nebojíme, že bychom nezvládli vystoupit. Halu i lístky najdeme snadno, ale kde jsou Češi? Vyběhneme nahoru do sektoru, kam máme koupené lístky a hledáme vlajky:-) nenacházíme. Dejna se vydá na pěší průzkum a najde místo, kde mají čeští závodníci odložená psiska. Společně se tam vracíme a už tam jedna závodnice postává. Pochválím ji běh, což je následováno vyvalením očí a konstatováním: „Jaj, abych si dávala pozor na to, co tu česky říkám! Odkud jste?“. Její kamarádka nás pak odnaviguje do sektoru, kde se sešla česká výprava. Semyška nás asi nečekela :-). To víš Šári, agenti FBI se nezdaj :)

Bavíme se, fotíme, sledujeme. Nechci k tomu psát romány, protože to se musí zažít. Poslední parkůr kategorie large stojí za to – kladina, otočka zpět na dálku, tunel pod kladinou na druhou stranu a dvě skočky do cíle. Většina lidí obíhá kladinu a snaží se psy chytit na druhé straně, první, kdo jen vyšle psa na dálku a do tunelu a rovnou počká na druhé straně sklízí ohromný aplaus. Každý nastoupivší Fin je doprovázen nepopsatelným duněním celé haly, která je plná a skvěle fandí. Potlesk provází každého, kdo se diskne a přesto dobíhá. Emoce doslova tečou – a to především na parkúru po odběhání každé kategorie, kde slaví nejlepší tři se svými fanoušky. Ceremoniál oživuje tichá hra Brazilce s jeho borderou. Je to super. Nevíte co dělat příští rok? Jeďte na MS do Rakouska! Jako to je jasná věc! JEDEME! Hlavně zavčas nakoupit lístky do jednoho společného sektoru :)

Jen ještě jeden zážitek z MS mi utkvěl v paměti. Před finálovými běhů largů jsme se rozhodli zajít naobědvat do nedalekého McDonalda. Jak jsme později zjistili, nebyli jsme zdaleka sami, koho to napadlo. Restauraci totiž obklopila neskutečná fronta agiliťáků. Byla to ale moc zajímavá směs lidí v různých tričkách, z různých zemí, s různou řečí s pomalovanými tvářemi. Příchod zpět do haly jsme stihli akorát.

Fotogalerie z MS

Po skončení se rozloučíme, v hostelu koupíme pizzu a pojíme u moře. Fičí ale tak studený vítr, že prcháme zpět do tepla města, kde po dlouhém hledání nacházíme hospodu s palačinkami. Pomlsáme a zakroužíme nočními Helsinkami do postelí. Na mě padá krize, usínám prakticky hned po ulehnutí do postele. Já ne, pořád mi v hlavě zní: „Stand up, for the champions…“ a to ještě i několik následujících dní :)

Pondělí

Máme prostě čich na skvělé výlety. Baťožiny necháme v hostelu a jdeme k trajektu s tím, že navštívíme ostrov Suomennlina, ale až na místě si u jízdního řádu všimneme, že jízdní řád přestal platit v neděli. Jsem asi zklamaná víc, než jsem chtěla, když si toho všiml i Pavel :) Posnídáme tedy „čokoládové úlovky“ z automatu a po chvilce ale přeci jen nějaká loď připluje a sympatický loďvedoucí nás ujišťuje, že lodě jezdí, jen je odedneška nový jízdní řád – který nám hned donese. Tak super! Cestu na ostrov si užíváme. Teď už nám chybí jen ta helikoptéra.

Po výstupu z lodě se zastavujeme na pidi náměstíčku, abychom se zorientovali. A v tom to příjde: „Hele, Dančo, támhle jsou nějací pejskaři! Myslíš, že to budou agiliťáci?“. „Počkej,to vypadá jako Sára.“ No a byla. Potkáváme Semyšáky, kteří jsou na ostrově ubytovaní! Připojujeme se k nim a nádherný ostrov včetně pevnosti i dalších míst prolezeme (vypadá to tam jak v Hobitíně), prokecáme, provenčíme (začíná se mi stýskat po Babsi a tak aspoň vedu na vodítku Fessku), profotíme a propadáme (podařilo se ti vyprat kalhoty, Šárko? :-)) Sejdeme se později pak ještě všichni u trajektu, kterým jedeme zpět na pevninu.

V přístavu na trhu koupíme pár drobností a sedneme do tramvaje 3T, která s námi udělá okružní jízdu po celých Helsinkách. Únavovou krizi si tentokrát vybírá Dejna, která část cesty proklimbá. Tak mi nemáš vyprávět pohádky!

Umrzlí dorazíme zpět do hostelu, kde se najíme, zahřejeme u čaje, vyzvedneme věci a pádíme zpět do centra. Na nádraží nakoupíme trička s losama :) a přesedneme do autobusu č. 615, který se v Dejniných představách následně mění na autobus 516, 500, 375 a tak všelijak. Chuděrka se většiny cesty nervuje (a netvrď mi, že jsi taky neznejistěl), ale opravdu nakonec skončíme kde máme – na letišti. Ano, přiznávám, docela zhluboka hluboka jsem si oddechla.

A ouvejs – nemáme dárek pro Babsinku! Odešleme tedy zavazadla a pádíme před letiště hledat šišky a klacíky. Úspěšně :-). Jen tedy litujeme, že na letišti nejsme o něco dřív, protože cestou autobusem jsme míjeli nádherné lesy, které stály za návštěvu. No, tak asi příště. Sháníme pak igelitový pytlík, do kterého bychom mohli dárky zabalit. Obereme o něj jedno české dítko, abychom po pár krocích našli tunu pytlíků k volnému použití.

A máme tu vyhlášení Velké finské psí soutěž, tramtadadá, samozřejmě, nejpočetnější plemeno vyhrávají russellíci na plné čáře :) když tedy pomineme borderky na MS…

Let má mírné zpoždění a tak si krátíme čekání hříšnými myšlenkami na vypůjčení koloběžek, které postávají po celé odletové hale. Bohužel jsou ale určeny jen pro personál. Letadlo domů pak bylo z půlky plné čechů a nedali nám masové kuličky, ani vodu v kelímku :( V Praze nás opět vyzvedla Zuzka, takže odvoz byl až domů. Prostě na co jsme šáhli a u čeho se ochomítli, to nějak zázračně vyšlo. Co víc si přát :-) Snad jen tu proslulou finskou saunu jsme nějak nestihli. Jedině, ať nám už přestane znít v uších ta vlezlá Stand up…