Za revizory do Budapešti

18. 3. 2015 2015, Oblíbené, Cestování

Budapešť a její metro – povinný cíl pro všechny fanoušky filmu Revizoři. My se tam vydali v březnu a užili si město na několik dní!

Celým vyprávěním Vás budeme provázet dva – Pavel a Dejna ;-)

Původním cílem nejprve sice měl být Talinn, ale nakonec pro snazší dostupnost po pevnině jsme zvolili Budapešť, kde já sama už před pár lety coby puberťák byla v rámci evropské přehlídky pěveckých sborů s naším Pegasem :-). Krom strachu z revizorů, vtipného ubytka, strašné diskotéky, Ďábla, Priesta a Hobita a dlouhých předlouhých mostů přes Dunaj jsem zjistila, že si nepamatuju nic.

Budapešť je skvělá už předtím, než do ní vůbec přijedete. Je totiž skvělá i svou dostupností. Po práci nasednete na vlak (nebo do autobusu, který je vlastně i levnější, ale my chtěli vlakem), zavřete oči… a ráno se probudíte (po jízdě v obyčejném, a ke všemu z části obsazeném, kupé dosti přelámaní) v Budapešti. Paráda!

Z vlaku vystupujeme na nádraží Keleti a protože ubytovat se můžeme až odpoledne, zamykáme náš kufřík do trezoru přímo na nádraží. Vybíráme si drobnou hotovost, kupujeme vícedenní lístek na MHD a vcházíme do hlubin první námi navštívené linky metra – červené. Ta nás přiblíží až za řeku na bývalé Moskevské náměstí, ze kterého se pěšky drápeme do kopce na hradní vrch.

Je březen, přesto nás sluníčko a výšlap poprvé (a během výletu ne naposledy) přimějí sundat si zimní bundy. Je krásný teplý den!

Hradní vrch je opravdu krásný – ať už se budete kochat Rybářskou baštou, co vypadá jako záběr z Pána prstenů, Matyášovým chrámem, s neuvěřitelnou mozaikou na střeše, nebo navštívíte Muzeum Marcipánu s krtečkem – všude se vám bude líbit. My si také užíváme první budapešťská panoramata. A výměnu stráží!

Z hradu se vracíme stejnou cestou na metro a jedeme vyzvednout zpět na nádraží kufřík. S ním se vydáváme projít blízký park Városliget a pak se dojít ubytovat. Jen ještě za nádražím z nostlagie vyfotíme staré Ikarusy :)

Městký sad Városliget je krásný, klidný a zelený kus Budapešti. Najdete v něm Zoo, tak i lázně Széchenyi a nebo kopie sedmihradského hradu Vajdahunyad. Jedna jeho část je románská, další gotická, nalezneme však i renesanci, či baroko. Každý pavilon nese kopie autentických detailů z nejvýznamnějších budov v zemi. Zní to jako hrozná slátanina, ale vypadá to moc hezky. Nás cestou baví místní houslista, který nám ke všemu nádherně hraje.

S kufříkem přeskáčeme spoustu dlažebních kostek a vyfotíme si povinnou selfie na Náměstí Hrdinů. V noci je mimochodem hezčí, takže se sem ještě za tmy jednou vrátíme :)

Poprvé sestupujeme na žlutou nejstarší linku metra. Bomba! Pochází z konce 19. století a vypadá, že se za celou dobu své existence nezměnila. Okamžitě na vás dýchne úžasná atmosféra :-). Už první jízdu pidi metra jsme si užili! A já jsem doteď opravdu velmi rád, že jsme měli ubytování přímo na této žluté lince a museli ji využívat opravdu hojně!

Vystupujeme na zastávce Oktogon, ze které to máme jen pár metrů k našemu ubytku. To jsme vybírali podle fotek na booking.com a naživo nás nejprve trošku vyděsí. Boční ulička, trochu špinavá, u správného popisného čísla velká stará zaprášená vrata. Z hlasu v interkomu nerozumíme skoro nic. Voláme na telefon, který jsme dostali mailem a tam se dozvídáme, že máme chvilku počkat. A během toho času stále přemýšlíme, že to snad radši vzdáme a zkusíme si najít nějaké jiné, bezpečnější, ubytování. Za chvilku se k nám ale už hlásí starší babička, která anglicky neumí ani slovo. Odemyká vrata a zatahuje nás do niter starého činžáku, kde to voní tak nějak typicky „staročinžácky“.

A pak to přijde. Nové dveře v prvním patře. Za nimi druhé nové dveře. Opravená pavlač, zasklená terasa. Nádherný, naprosto nově zrekonstruovaný byt s mnoha pokoji s vlastními koupelnami a společnou kuchyňkou. Skvěle zařízený, světlý, přesně podle našeho vkusu. Náš pokoj je ve stylu Provance. Všude bílo, čisto, ticho, krásně a hlavně jsme tu úplně sami. A vlastně vůbec nevadí, že babička neumí ani slovo anglicky a žvatlá jen maďarsky. Jasně, maminka majitelů. Jasně, majitelé se ozvou později. Jasně, lednička, myčka, záchod, světla, zamykání dveří. Chápeme vše.

No. 7 Guesthouse je to nejlepší ubytování, které jsme mohli v Budapešti objevit!

Jsme starší a oproti předchozím cestám moudřejší. Nemusíme být tedy 24 hodin na dovolené na nohou, abychom všechno stihli a možná i proto, že noc ve vlaku byla poměrně náročná. Zkrátka zalezeme na chvíli do postele, abychom nabrali potřebné síly před setmělou večerní procházkou po Budapešti.

A za tmy se nám už skoro nechce ven :) Ale hecneme se a jdeme. V blízkém kebabu si kupujeme večeři a učíme se první maďarské slovíčko: köszönöm! Sedáme na metra a necháme se odvézt k řece.

Procházka kolem řeky je totiž fenomenální. Podél opravdu široké Dunaje je spousta velkých monumentálních a krásně nasvícených budov. Jdeme, fotíme a užíváme si na březen nezvykle teplého večera.

Mimochodem, večerní fotografie chce trošku cviku. Pokud totiž nejste profi fotograf krajinek, který nepotřebuje foťák za sto tisíc, tak řešíte zajímavé věci. Musíte chytit dobrý cvik ve smotání popruhu od foťáku pod objektiv tak, aby na zemi položený foťák fotil, co má. Ostříte přes live view na displeji a používáte časovanou samospoušť. A hlavně u toho vypadáte hrozně komicky – co ale naplat, z fotek mám radost :-)

Dlouhou procházku podél řeky zakončujeme opět návštěvou Náměstí hrdinů a potom už šupky dupky do hajan.

Druhý den začínáme …

…fotkou pejska na boku hospody :-)

Druhý den začínáme návštěvou modré linky metra. Jezdí tu staré sovětské vagóny, které známe z Prahy, pouze jsou celé v modré barvě. A my hledáme zastávky, na kterých se natáčeli Revizoři. A v dobré náladě blbneme :-)

Nakonec se necháme modrou linkou vyvézt na sever, koupíme si ve stánku koblihu (očividně minimálně včerejší) a přes most dojdeme na severní část Markétina ostrova. Další budapešťské oázy zeleně, klidu a pohody. A opět si na sluníčku sundáváme zimní bundy – březen nebřezen :-)

Markétin ostrov je nádherný. Užijeme si čápy v místní malé zoo, prolezeme ruiny starého kláštera a smějeme se lidem blbnoucím v půjčených šlapadlech. Všude spousta lidí na pikniku, spousta psů a běžců na místní běž-stezce.

Z jihu Markétina ostrova se necháme tramvají odvézt k lázním Gellért, odkud se škrábeme pěšky do kopce k Soše Svobody. A naskytne se nám výhled na hradní vrch a jiné krásy Budapešti. Je tak moc podobná Praze, tvarem, budovami. Děláme další selfie do sbírky :-) Jen nám tedy oproti zkušeným japončíkům, kterých je všude kolem spousty, chybí selfie tyčka. krásný kopec plný zeleně mi hodně připomíná náš pražský Petřín a výlez sem je určitě povinná součást výletu do Budapešti!

Hned za mostem přes Dunaj je městská tržnice. Kupujeme trošku jídla, obědváme a prolézáme tunu stánků se suvenýry. Uvnitř je to magické!

A pak se noříme opět do nitra metra a dojedeme zbytek modré linky (až na konečnou, která je na povrchu!) a pak jedeme vyzkoušet i nejmladší a nemodernější zelenou linku, která je z architektonického hlediska úžasná. Ne všechny stanice, ale některé jsou opravdu nádherné, některé psychedelické! A to i při pohledu přes skla v chodníku nahoře z ulice :) Většina stanic je totiž jen jeden obrovský otevřený prostor bez mezipater. Parádní.

Třetí den začínáme relaxem na zasklené terase. Skočím za roh do pekárny pro horkou čokoládu a čerstvé pečivo a chvilku užíváme ranní pohody, pak i celé naše bydlení fotodokumentujeme. Velká inspirace pro rekonstrukci u nás doma!

Jako první zastávku volíme Muzeum Teroru, kam popojedeme jen kousek vedle žlutým metrem. To je zajímavé už jen svou střechou – pokud zde budete za správného světla, budete si moci vyfotit stín s nápisem „Teror“ na chodníku.

Muzeum se nachází v budově, kde za války sídlilo gestapo a po válce komunistická tajná služba. Je to dům teroru a velmi, velmi silný zážitek. Včetně na oleji postaveného tanku T-54 na dvorku budovy.

Pro mě nejsilnější? Asi místnost s šibenicí. Víte, že za zamalovaným okýnkem u stropu je rovnou chodník hlavní třídy města. Že tam chodí a vždy chodily davy lidí. A jen kousek pod nimi jiní lidé umírali. V místnosti jsou předčítána jména lidí zde popravených. Mrazivé.

Venku hledáme, kde se najíst. Nedaří se nám najít restaurace, která by zaujala nabídkou. Až u jedné se nás chopí naháněč a nažene nás dovnitř, kde si sedáme jako jediní hosté. A za chvilku zažíváme chuťový orgasmus. Naháněč a majitel v jedné osobě je Ital, stejně jako jeho kuchaři. A svěřuje se nám, že zkrátka ví, jak má dobrá pasta chutnat a nehodlá dělat kompromisy, i když to znamená, že je jídlo dražší (a na české poměry rozhodně dražší nebylo). Dáváme si meníčko i dezert a … je to fakt bomba! Bistro68 na hlavní Andrássy ulici taky musíte navštívit!

Původně jsme ještě na závěr naší cesty chtěli z Muzea do lázní Sechényi, ale tam jsme jen nakoukli a zahřáli se u topení. Nakonec totiž měníme plán a děláme dobře – popojdeme jen kousek vedle do místní Zoo. A ta je super!

Najdete tu spoustu zvířat, které nemáme ani v naší skvělé pražské Zoo. Například Koaly! Ke klokanům normálně vejdete a páv si sedne klidně vedle vás. A tmavé místnosti se budete divit jen tak dlouho, než si všimnete ohromného netopýra visícího 20cm vedle vás na větvičce (a mezi vámi nic). Vtipné byly děsně přátelské vydry, které nás hlasitě vítaly už po vstupu do pavilonu a luxusně aportovaly klacíky a pak takové superultrarychlé myšky, které běhaly po tmě a nešly zrakem skoro zachytit. A ten palác, ve které mají hrochy a slony! Whow! Určitě návštěvu místního Zoo zařaďte do programu, stojí za to! A vyhraďte si na ni víc času než my :)

Nám se bohužel už čas krátí. Stihneme ještě fotku s jedním opravdovým revizorem (nebojte se, že byste je nepotkali. Jsou všude – například u každého vstupu do metra :-)) a pak už hurá do lůžkového vozu ČD a přes noc pohodlně v peřinkách až domů.

Výlet do Budapešti byl úžasný. Metro s neopakovatelnou atmosférou, procházka na hradní vrch, podél řeky a do tržnice… jen Markétin ostrov bych chtěl určitě vidět znovu ve chvíli, kdy by byl rozkvetlý!

Stejně jako Zoo i Muzeum Teroru je něco, co musíte vidět. A my snad už příště navštívíme i ty proslulé lázně!