Island

27. 6. 2017 2017, Oblíbené, Cestování

Autem kolem Islandu za jeden týden, aneb jak jsme se ve 4 vydali zkusit přežít na tento bohem zapomenutý ostrov.

Vyprávění se tentokrát ujala původkyně všech budoucích potíží, hlavní hybatelka expedice, Eliška. Já ji budu do toho jen krátce vstupovat drobnými doplňky, kde něco omylem opomněla. Třeba vyprávění z prvních dvou dní a tak. – Pavel :-)

  • „Brácha, pojedeme na Island?“
  • „Cože?“
  • „Island. Já, ty, červen, auto, na 10dní.“
  • Tlumený rozhovor s někým sedícím vedle něj. „…. Jana (milovaná manželka) říká, že mám jet.“
  • „Fajn. Kupuji letenky.“

Poprvé ve svém životě jsem kupovala letenky půl roku předem. Na červnový Island.

Nápad s jízdou na Island jsme měli už kdysi, když jsme byli malí caparti. Tenkrát jsme tam chtěli jet zahradním traktůrkem. Nakonec jsme zvolili letadlo. Přeci jen je to rychlejší :D

Po koupení letenek jsem začala zjišťovat, kolik co na Islandu stojí, jak to tam vypadá, co chceme vidět, půjčovali jsme auto a různé jiné blbosti (rozumějte esenciální informace). Na základě ceny auta, po které jsme trochu zpanikařili, jsme se rozhodli přibalit ještě dva kamarády (Dejnu a Pavla), aby byla větší zábava a auto se dalo rozpočítat. A v neposlední řadě, abychom se s bráchou nezabili. Ve finále si myslím, že to bylo jedno z nejlepších panických rozhodnutí, vzít je na výlet.

A tak jsme tady. O 15 let později, stojíme před „vejcem“ v Keflavíku. Bože. Rozklepaly se mi ruce. Jsem tu. Ííííik. Posíláme domů povinné selfíčko a jdeme otevřít mapu. Poprvé. Sice jsme měli několik schůzek, ale tam jsme domluvili jen to, že vezmeme 1 stan, dinosaura (další indicie, jež vám pomůže pochopit mysl toho, kdo nás na Island dotáhl!) a lékárničku.

Nutno doplnit několik podstatných faktů. Na odletovce v Ruzyni všude po Evropě svítilo 24+ stupňů, na Islandu 12. Báli jsme se. Vědět do čeho jdeme, slavíme, že tolik tepla snad ani není možné! V Keflavíku na letišti jsme se také poprvé potkali s islandským suchým až cimrmanovsky geniálním humorem. A dali jsme si Boston Cream Dunkin'Donuts!

Dohodli jsme se, že chceme jet až tam, kam to půjde. Uvidíme, podle počasí. A tak jsme se vydali na cestu… Nebudu vám říkat, co všechno jsme viděli. Bylo toho moc. Ani jednou jsme se nepohádali. Brácha to statečně celé odřídil. A nám se všem splnily sny. S Dejnou jsme viděly papuchalky v divočině, viděli jsme losy, brácha si zařídil na Islandu mimo cestu. A Pavel? Měl mnoho úžasných možností na focení. Občas vznikaly momenty, kdy jsme byli rádi, že máme profesionálního řidiče.

1. den – úterý

Jak jsme přiletěli do krásného západu slunce, nad ránem se na studené letištní podlaze budíme do odporného deště. Tedy odporného dle českých měřítek. Podle těch islandských je hrozně fajn. Díky velké (ehm) letištní budově prší jen ze 3 stran a ne ze 4. A je nad nulou. Takže paráda.

Půjčujeme starší Ford Escape, který má po složení zadních sedaček prostor na spaní cca 165cm, což plně vyhovuje Dejně, o něco méně Elišce. Nám klukům je to docela ukradené, budeme spát ve stanu. Ohromně praktické v nonstop Islandském dešti :-). Co naopak praktické je, jsou kožené sedačky v autě. Dají se jednoduše otřít od vody vždy, když se jich dotknete po návratu z výletu „tam venku“.

Začíná cesta! Plán je utéct po Ring 1 co nejdál a nejprofláklejší okolí Reykjavíku si nechat až na závěr dovolené. Chytrý to plán, který nám pomohl přežít! Ale o tom až později…

Zastávka číslo 1, vodopády Ægissíðufoss u vesničky Hella. Takové to klasické „rychle, vodopád, zastavit a fotit!“. O několik dní později, kdy kvůli vodopádům už ani nepřibrzdíte v autě, to vypadá trošku komicky. Každopádně holky si zkusily neodletět v Islandském dešti a já zase jaké je to fotit v dešti a snažit se udržet přední čočku foťáku prostou kapek vody.

O pár kilometrů dál je už profláknutý Seljalandsfoss. A s ním první trošku panika. Těch aut na parkovišti je opravdu hromada. A lidí násobně víc (překvapivě). A s ohledem na to, jak funguje celá Ring 1 – tj. že parkoviště je maximálně 200 metrů od turistického cíle, to bolí o to víc. Na druhou stranu pak si stoupnete za vodopád a … prostě tomu Islandu na chvilku odpustíte.

Eyjafjallajökull vybuchla naposledy v roce 2010. A ano, v těch mracích asi není moc vidět :-) Nesmí se tam létat s drony (jako na mnoha místech na Islandu) a určitě je sranda zkusit si vyslovit její název :-)

Vodopád Skógafoss není největší, nejširší ani nejúžasnější. Ale je takový… prostě má úžasnou islandskou atmosféru, která vás naladí na islandskou romantiku. A po pár schodech se dá vyběhnout nahoru nad něj!

Jak jsou výlety kolem Ring 1 náročné je vidět asi na tom, co jsme dneska všechno stihli :) protože kromě toho předešlého jsme si ušli i náš nejdelší (bohužel) islandský hike. K troskám letadla Sólheimasandur a zpět, to vše v krásné romantické islandské krajině :-). Turistů cca jen 10 na metr čtvereční, je vidět, že čím dál od Reykjavíku, tím je to lepší a lepší (bez ironie. Fakt.)

O kousek dál fotíme pověstnou batmaní horu, abychom za několik málo dní zjistili, že to vůbec nebyla ona. Ta opravdová je ale v mlze a brutálním dešti, tak jsme rádi za tuhle naši soukromou :-). Eliška vám ji případně na druhé fotce pomůže najít.

Nás dnes čeká už jen první nocleh v prvním kempu v městečku Vík. Já začínám svoji tradici „zase jen studená voda ve sprše“. V kuchyňce narváno hlava na hlavě, od vařiče k židli se nedá skoro prorvat. Venku prší, takže všichni jsou schovaní zde. Mimojiné to nabízí dost zajímavý sociologický průzkum na téma: co si kdo je schopen uvařit v kempu. Od polotovarů z horké vody až po luxusní masíčko s cibulkou.

Každopádně my si vyzkoušíme jaké je to ráno bourat stan v dešti a pak ho sušit v kufru auta :-)

2. den – středa

Ráno nás přivítá jemný islandský deštík, takže se rozhodneme vyrazit k pobřeží k majáku a dvěma zkamenělým trolům Dyrhólaey, kde doufáme ve větší vítr, abychom se mohli s Islandem konečně pořádně seznámit. Na pobřeží parkujeme vedle auta plného jiných turistů, kteří za celou dobu našeho hiku (15 minut) nevystrčí nos ven. Nedivíme se. Louže tečou do kopce. Naše vytuněné trekové oblečení vydrží suché cca 5 vteřin. U foťáku najíždím na klasické „když stál tolik peněz tak musí něco vydržet“,protože jinak bych se zbláznil.

Btw, zákaz kempování zde v místech, kde se nedá skoro ani stát ve stoje, bereme jako další ukázku islandského humoru. Víc o něm ale ještě později.

Island umí být ale opravdu i půvabný. Kaňon Fjaðrárgljúfur.

Jedete si takto cestou necestou a najednou něco, co na Google maps nemá ani název, a přitom… ok, dneska jsme ještě u vodopádů s autem zastavovali. :-) Kromě toho lze potkat i výhledy do úžasně popelavé islandské přírody.

Další zastávka je taková typicky naplánovaná. „Hele, tam jede hodně aut, jedeme tam taky!“. Mno, ledovec. Nevím, zda je milujete, tak jako my. Až do návštěvy Skalistých hor v Kanadě jsme si totiž mysleli, že ledovec je něco vzácného, co není tak úplně jednoduché na vidění :-). Seznamte se, Hvannadalshnúkur.

Dřevěný kostelík ve vesničce Hof. Jako hlavní zajímavost uvedu úžasné čisté a krásné záchodky naproti. A takové dost morbidní kopečky u každého křížku…

Největší naše zklamání. Ne z krajiny, ale z kombinace krajina + počasí. Na ledovou lagunu Fjallsárlón jsme se opravdu těšili, chtěli jsme vidět tyrkysově modré kry ledu s pozadím nádherných hor s ledovcem. Ale na Islandu platí jediné pravidlo – příroda dává, příroda bere. Zde nám ten zážitek vzala. Na druhou stranu nám pak další dny všechno ostatní dala. Takže velké a trošku smutné – díky! Toto by stálo za to vidět s azurovou oblohou a sluníčkem nad hlavou! :-)

Naštěstí díky Elišce jsme si aspoň šáhli na ledovec, který Eliška hrdina vytáhne z vody a přinese z pláže až k nám :-).

Štěpáne, brzdi, sobi!

Věděli jsme, že je šance je tu potkat. A doufali jsme. A příroda začala vracet, jak jsem psal výše :-) zastavujeme na blikačky, vybíháme, fotíme. Postupně zastaví asi 5 aut, ptají se nás, zda nepotřebujeme pomoc? Stačí ukázat na soby a fotí také, děkují, že bez nás by si jich nevšimli :-). Další bod z našeho islandského checklistu odškrtnutý!

Dnešní nocleh je tak trošku naslepo, mimo hlavní silnici, po opravdu prudkém stoupání. Večer nás vítá milá paní majitelka, déšt na stavbu stanu, teplá kuchyňka se super milými Němci, co jedou Island v opačném směru. Ale hlavně… hlavně nás čeká zítřejší ráno!

3. den – čtvrtek

Probudilo nás slunce. Opravdové slunce! To jsme si nemohli nechat ujít, takže jsme sundali bundy, podvlíkačky a pláštěnky a šli se projít. Z našeho ubytování, na které jsme narazili omylem, jsme se vydali směrem nahoru na kopec. Obrovské množství fialově kvetoucí lupiny. Štěpán si stěžoval, kolik peněz za ni dali v Janou v Praze a tady roste jako plevel. Cestou nás sledoval pták. On si s námi pak i povídal!! Narazili jsme na jurský park. Dejna úplně viděla, jak si tam hraje s gumovými dinosaury (my všichni jsme si to také představovali, ale neřekli jsme to nahlas). Po krátkém výletě, fotkách jen v mikinách, kdy Dejně nebyla zima a Štěpán nespadl do potůčku, jsme sedli do vozu a vydali se na cestu.

A první brod! Teda mimo cestu, ale dalo se k němu sjet, několikrát ho projet sem a tam a vůbec se chovat jak děti s novou hračkou :-).

Cestou zpět na Ring 1 jsme ještě zastavili u roztomilého a bezpečného vodopádku Sveinsstekksfoss. Island má tu skvělou vlastnost, že tu ještě nestihli vybudovat ochranná zábradlí. Nebo alespoň ne všude. Zde alespoň zatloukli několik informačních cedulí pro turisty. A test inteligence pro vstup ze silnice na stezku k vodopádu :-).

Čekala nás dlouhá cesta na severovýchod, až na konec, kde měl být legrační, maličký, krásný a červený domeček v jednom z nejkrásnějších fjordů na ostrově. Cestou přes úžasná údolí po neupravené cestě, kde zjistíte, že není dobrý nápad předjíždět pracující pomalý pluh, který teprve rozhrabuje čerstvý štěrk vysypaný uprostřed :-). A to úžasné sedlo, které jsme museli přejet s info prosklenou budkou a záchodky! Cíl – vesnička Bakkagerði – je úžasné a opravdu magické zákoutí.

Domeček byl navíc magický. Kousek od něj bylo papuchalčí hnízdiště. Íííík!! Další sen splněn :-)

Mimochodem, papuchalci jsou opravdu úžasní a racci trošku svině. Papuchalek letí na moře, umí se potopit až do 60 metrů, kde naloví rybičky a s nimi letí zpět. Není expert na přistávání, takže sebou prostě švihne o zem, až to zaduní. Racci naproti tomu jen krouží podél pobřeží a čekají na papuchalky, které se snaží seštípat do zadku, aby je donutili pustit nalovené ryby a na skalách/mělčině si je potom posbírali sami. Bohužel foťák jsem měl nastavený na přistání a ne na útok ve stínu, takže jediný, který jsem stihl sledovat hledáčkem, mám echt pohybově rozmazaný :/.

Cestou zpátky jsme uprostřed ničeho potkali domeček, kde bydlel nějaký umělec. Ve stejně velkém domečku bydlela jeho loď. Za nejasných okolností umělec zmizel. Což se nedivím, já bych se šla zabít, kdybych bydlela několik hodin od civilizace.

„Štěpáne, brzdi! Tamhle je super most!“ – a tak sjíždíme z Ring 1, abychom si přejeli jeden rozbitý starý most na vedlejší cestě, vyfotili si to, zapomněli na něj a při až při prohlížení fotek si na něj opět vzpomněli a zveřejnili na internetu. Typická dovolená s CK Humpolcovi :-).

Najeli jsme do vnitrozemí a ráz krajiny se změnil. Sopečný popel, keře a zeleň se změnila v černý písek a sem tam trs hnědé trávy. Přijeli jsme do Mordoru. Severovýchod ostrova, někde kolem jezera Mývatn.

Po 50km bez signálu, kdy jsme potkali jediné auto, jsme viděli ukazatel na kemp. Odbočili jsme. Bez signálu. Bez aut. Bez civilizace. Začalo se stmívat. Jedeme asi 15minut. A dorazili jsme k recepci. Hurá!! V kempu Möðrudalur nás překvapilo množství karavanů. Bylo jich asi 30. Tak jsme si mezi nimi postavili svůj malý stan, vzali pivo a šli vyrobit něco k jídlu. Kemp byl na planině, takže dost foukalo a pocitová teplota byla na –2°C. A všude, fakty všude byly ovčí bobky. A přitom jsme žádnou ovci neviděli….

Ani kousek rovného místa v kempu, sprchy 200 metrů jedním směrem, hodně cool zakopaná kuchyňka (typická skandinávská stavba) 150 metrů druhým směrem, záchody takticky jen 20 metrů. Teda pokud do nich nechcete jít a nejste zrovna v té 150 metrů vzdálené kuchyňce… Ale ta benzínka stála za to :-).

„Víte, že to pivo má jen 2%?“ „Hm.“ „Bavte se.“

4. den – pátek

Od rána prší. Překvapivě. Na začátku dne to považujeme za špatné znamení, ale vše se v dobré obrátí. Pamatujete, jak jsem psal, že příroda občas dává a občas bere? Dnes tím ranním deštěm ve skutečnosti dávala. Přiměla nás projet turisticky obložená místa svižně a stihli jsme tak dojet na jeden z TOP zážitků celé dovolené…

Bublající bahno Hverarönd bylo naší velice rychlou zastávkou. Bylo mokro, na to jsme už byli zvyklí, ale proboha, ten smrad!! Který očekáváte, ale stejně to smrdělo jako mrtvé dítě. Provedli jsme několik pokusů o fotku bahenní bubliny, nevyšlo a prcháme na sopku Krafla. Byl krásný pohled na krásně zelené traviny a keře, když zem byla černočerná. Nádhera. Vyfuněli jsme, spolu s dalšími 30ti auty, na sopku. Wow. Každý z nás viděl ledacos, ale tohle ne (tak trošku mám pocit, že si Eliška plete Kraflu a Hverfjall, což by dávalo smysl, protože na Krafle – kráteru zaplaveným tyrkysovou vodu – tak moc pršelo, že jsme tam vydrželi přesně 3 vteřiny :)).

Sopka Hverfjall o kousek dál nás již vítá přívětivějším počasím. Přestává trošku pršet a tak šlapeme nahoru, v obavě o navrátivší déšť ale neděláme túru kolem dokola (trošku taky tušíme, že ten výhled by byl po celou cestu asi dost monotématický) a zase sbíháme dolů.

Druhá zastávka je Godafoss, vodopád s největším průtokem v Evropě. Když jsme schnuli k obchodě se suvenýry, někteří kupovali pohledy, jiní přemýšleli nad ponožkami. Ale co jsme si koupili všichni jako skupina, byla magnetka „I survived Iceland“. Nicméně Pavel vyhrožoval, že předbíháme událostem.

Dejna a Pavel nás podle svého průvodce navedli k soutěsce Kotagil. Byla mimo silnici, jelo se k ní po staré hlavní silnici. Občas skrze závoru, kterou jsme si museli zvednout. Občas v protisměru, protože jeden pruh byl sesunutý dolů ze svahu. Chtěli jsme dojít až na konec, ale strach nám to nedovolil. Přeci jen, už byl večer. Každopádně to byl příjemný team building. A navíc vzniklo nové panorama. Doufám, že už to Pavel a Dejna dali na svůj blog a zapatentovali.

„Vedle Mordoru leží království Rohan, země lidí a koní.“ Nebo skoro. Krajina vypadá přívětivěji, je rovnější, tráva zelenější, signálu je také víc, začínají se objevovat koníci. Objeli jsme Mývatn (super, jsou tu všichni, my nemusíme). Asi 6hodin jsme jeli jedním údolím (??!!) a dorazili jsme ke krásnému kostelu. Pidimidi kostel. Ani nevím, jak se jmenoval. Ale nikdo už mu jinak neřekne. Každopádně v této oblasti vyvstala důležitá otázka, je ovce šikanována koňmi?

„Cítím se čistá.“ „Vždyť nesmrdíš.“ Aneb sprchování v sirných pramenech.

5. den – sobota

V naší úžasné kuchyňce, pračka kempu, jsme vytvořili akční plán na dnešní den. (Ono je to tak, že kemp měl jenom kuchyňský kout. Jakože kout venku vedle sprch. Trošku chladný i na Islandské poměry. Zato v technické místnosti s pračkou byla skoro sauna a spousta prostoru pro 4 promrzlé a hladové Čechy :-)) Plán, že prostě pojedeme. Ale dostavil se úspěch, Dejně, zužované zánětem močáku, bylo poprvé teplo.

Plánem bylo jet se podívat na nějaký kámen ve tvaru trola (Hvitserkur :-) v bistru u parkoviště mají vynikající horkou čokoládu, kafe a hezké pohledy!), který jsme pak nenašli (našli a vyfotili :-)), a na tuleně, které jsme našli (další bod z checklistu splněn!). Mám pocit, že jsem nikdy neviděla tolik bahna a tolik dní s předpovědí na 100% šanci deště, jako na Islandu. Každopádně jsme s Dejnou zjistily, že mají balíky sena a slámy baleny do růžových a bílých fólii. Éra obřích Marshmallow začíná!!

Cestou jsme rozebírali podmínky naši organizace Ovce v tísni. Pavel, jako aktivní člen (ač jsme o tom s Dejnou nevěděli) se neohroženě vrhnul na louku hledat ovci. Bylo dost mokro a daleko nedošel. Při procházce po pláži, pozorování opalujících se tuleňů a hledání trotlo-kamene jsme narazili na skupinu agresivního bílého ptactva. Připomínalo to scény z hororu Ptáci. Podezřívám Hitchcocka, že byl na Islandu.

Stavíme sněhuláky! Čemuž už druhý den nebudeme chtít věřit :-).

Dejna také správně dodává, že na Islandu si musíte dát velký pozor na to, kde čůráte. A odkud při tom právě fouká vítr.

Po delší cestě, motání se po fjordech, projíždění tunely, jsme všichni pili vodu z vodopádu!!! Juhů. Jako čuníci jsme si prostě nabrali do misky, u silnice. O chvíli později Pavel začíná kout plán, jak bude ničit islandský kýč navlékáním ovcí do oblečků s potiskem paneláků, vzniká organizace Kýč v tísni.

Skoro až na konci naši cesty, jsme objevili Arctic reserve a viděli jsme polární lišky. Už asi nemůžeme vidět víc.

Městský kemp v Þingeyri nás vítá bez recepce, zato s krásným západem slunce a teplou vodou ve sprše. Teda já ji opět nestíhám, ale prý tekla. Romantická procházka s defacto nealko pivem po pláži a hledání mrtvolek.

6. den – neděle

Sluníčko! A to jsme včera stavěli sněhuláka! Ehm… vracím slovo Elišce :-).

Jízda mimo cestu je asi takové islandské „must“. A i my jsme museli… vybrali jsme si malou cestičku. Měla mít asi 5 km kolem fjordu. Z 5 km bylo 15 km. Z hodiny se cesta protáhla na skoro 4. Bez signálu, společnost nám dělali pouze krkavci (což také nebylo nic moc). Dejna s Pavlem asi mají problém s tištěnou mapou :D Někde uprostřed toho všeho Štěpa prohlásil, že „ty autobusy tady musejí dostávat fakt sodu.“ Načež Eliška zakopla a přizabila se. Musí se nechat, že jsme projížděli brody a pod vodopádem. V místech bez lidí a signálu jsme se koukali na moře a doufali jsme, že ty prchající ovečky v panice neskočí ze skály… A také že nebude příliv, který by zatopil část cesty.

Eliška je taková stručná, ale tato offroad cesta, co větší část cesty ani nebyla oficiální cesta, byla prostě whow. Spolu s páteční soutěskou jeden z mých nejsilnějších zážitků na Islandu. Možná i proto, že jsme za celou cestu nepotkali ani nohu? Na Islandu dost vzácnost :-). Na druhou stranu dobře, že jsme nepotkali nikoho v protisměru. Nevím, co bychom dělali…

Po návratu na asfalt míříme ještě k vodopádům Dynjandi. Whow. Mimochodem – poprvé se celá výprava svléká až do triček! Konečně se totiž naplňuje teplotní předpověď z odletové cedule v Praze – 12 stupňů Celsia! Dalo by se skoro opalovat! Islandská aklimatizace proběhla opravdu rychle a důkladně…

Islandský koník! Žádný poník! Jako když kvůli něčemu obracíte auto a sjíždíte na soukromou cestu, tak byste o tom měli i napsat, ne? :-)

Jeli jsme dlouhým tunelem pod vodou, kde bylo zakázané jet na koni! Diskriminace. Ale byla tam křižovatka, tak jsme uvažovali, jestli ke kopání používali koníky. Islandský koník má přeci skvělý orientační smysl. Mimochodem, velikost některých aut občas zarazí i zkušené islandské cestovatele. Toto mělo kola vysoká jako paní prodávající průjezd tunelem…

V Thingvellir (místo, kde se potkává severoamerická a euroasijská tektonická deska) jsme byli rozpolcení. Skákali jsme z jedné desky na druhou, aby pak Dejna s Eliškou zalezly do průrvy a nemohly z ní ven. Trubky. Ale nepřekvapuje mě to. Každopádně jsme spali v národním parku. Buhahaha!

7. den – pondělí

Štěpán s Eliškou poprvé mají mapu na předním sedadle!!!!

Viděli jsme všude marshmallow. Asi proto, že tu je více trávy než v Mordoru. Na základě toho jsme si řekli, že by bylo hezké, kdyby bouchla sopka. Pak by marshmallow pršely všude.

Už jsme byli skoro na letišti, tak jsme koukli na zbytek „golden circle“– Geysir, Thingvellir a Gullfoss. Všude bylo strašně lidí! Na toaletě vznikl největší fotografický podvod Geysiru všech dob. Jo a Dejna s Eliškou chtěly adoptovat Littli geysir. A konečně finálně jsme si mohli užít i ten islandský humor na varovných cedulích :-).

Mimochodem – bylo tu narváno. Opravdu, narváno. Jet na Island a moci cestovat jen v okolí Reykjavíku, jsme znechuceni. Začínat tady první den, asi nám to vezme sílu pokračovat. Tím, že jsme tady končili a věděli už, že existují místa, která ostatní asi nejspíš vůbec neuvidí, měli jsme… prostě dobrou náladu. Davy ostatních jsme si užili. U bandy introvertů to zní asi dost šíleně, ale my tu měli prostě svoji bublinu a do ní nikoho nepustili :-).

Nebo jsme možná byli už tak unavení nezapadajícím sluníčkem a někteří z nás i dlouhodobou nemocí, … kdo ví. Ale byla to prča :-).

Les! Jakože fakt! Island má aktuálně lesem pokryté 1% území a dovoluji si tvrdit, že většina toho byl tento les. Uměle vysázený, aby islanďanům ukázal, co to ten les vlastně je. A včetně dvou (!) turistických stezek, po kterých ho můžete projít komplet skrz naskrz. Ta delší má dokonce 600 metrů! A rostly v něm ananasy! :-)

Konečně, poslední den, jsme šli na tu rybu (v Reykjavíku :-)). Byla by to dost ostuda, kdyby ne. A povedlo se nám vlézt do nejlepší restaurace dle Trip Advisoru. To se může podařit jen nám :D

Ještě fotky hydrantu na letišti a hurá domů, do tepla!

Nejsem si jistá tím, zda jsme to přežili ve zdraví. Každopádně jsme stále kamarádi. Aspoň myslím. Ačkoli, od té doby jsem se neviděli… Neznám tuto osobu, nikdy jsem s ní nikde nebyl a ta společná selfie jsou kampaň a účelovka!

„Post box? Like for postcard?.“ „Yes.“ „Oh, that is so vintage.“

Fotky sebrané od všech a zmixované, takže © Dejna, Eliška, Pavel a Štěpán v abecedním pořadí.


Pod čarou, aneb na co jsme zapomněli, když jsme vzpomínali:

  • Auto – první nabídka týdenního pronájmu čtyřkolky pro čtyři – 60 000 Kč. Druhá 35 000 Kč. Nakonec máme staršího Ford Escape za 13 500 Kč. Kdo hledá, najde!
  • Drahé jídlo? Nakupujte v Bónusu, ten s růžovým prasátkem! Salámy drahé, pečivo tak nějak, ale věci jako sójové mléko nebo kokosový tuk výrazně levnější než u nás doma. Celkově vzato se dá na Islandu jíst docela v pohodě.
  • Párek v rohlíku – národní jídlo! Mají ho skoro všude a osmažené cibulky se vám nebojí pořádně naložit. Mňam!