Skandinávie III. (2022) - ta krátká

Sever milujeme (kromě několika návště v v rámci pracovních cest, to byla zejména naše Expedice Skandinávie I. (2014) a Svatební cesta – Skandinávie II.(2016), první (2015) a druhé (2017) krytí Eterky a Návštěva GoodGirl agility kempu (2018)), bylo tedy jen otázkou času, kdy nás to tam opět zavane. Po „dětské“ pauze jsme neodolali nabídce babiček na pohlídání kluků a odskočili jsme si na bleskovou 11denní dospěláckou dovolenou v duchu „jako před lety“. A podle výsledné statistiky, jsme prostě jen naskočili do stejného cestovatelského módu, jako dřív.

O co byla tato expedice kratší, o to byla intenzivnější!

A tak ačkoliv jsme vyrazili tentokrát jen na poloviční dobu, ujeli jsme úctyhodných 4900 km. Zcela nám chyběly odpočinkové traverzové dny (vyjma prvního a posledního) a včasné odpolední shánění kempů, neb jsme často nocovali v naší dodávce, a protože už narozdíl od našich prvních cest existují neomezená data v EU, skvěle funguje i booking chatiček. Každý den jsme zvládli přesun i výlet, dva, tři :), stihli vidět většinu z našeho wish listu, na kterém byla převážně jen zvířata, a bylo jako vždy úplně božsky.

FAQ

• PROČ zase sever? – Protože to tam máme nejraději. Překrásná příroda, fajn lidi, kamarádi, čisto, dostupné po vlastní ose, ideální dovolená s pejskama.
• PROČ z celé Skandinávie preferujete právě Švédsko? – Líbí se nám tam nejvíc. Nejlíp dostupné autem (den jízdy), nejlíp se nám tam v lesích (nejen) výletí s pejskama a přitom je tak akorát, ani placaté (Finsko), ani skalnaté (Norsko), a co chceme, to tam vždycky najdeme. Každopádně i ve zbylých zemích máme spoustu restů, které teprve čekají na naši znovunávštěvu, třeba jako letošní pižmoni a NP v Norsku.
• PROČ tolik přejezdů (hodin strávených) v autě? – Rádi jezdíme autem a protože se nám líbí, když je naše dovolená vždy co nejrozmanitější. Když už někam vyjedeme, tak abychom toho co nejvíce viděli (moře, hory, hluboké lesy, tajgu, pláže, skály, divoká pobřeží) a často to i vymýšlíme a měníme až během cesty.
• PROČ v září? – Nejlepší roční období. Stále teplo, ale už je chladnější vzduch (na výlety ideální), žádní komáři, méně turistů (je po sezóně), stále všechno otevřené (většinou), příroda se začíná krásně barvit (spíše až později) a také už se dá při troše štěstí zahlédnout polární záře. (ověřeno 4×)

---

Balíme…

… a někteří se obávají, aby nebyli zapomenuti doma :)

Nakonec vyrážíme o den/dva později, protože se nám s Hyggankou protáhlo natáčení na Slovensku. A také máme víc štěstí jak rozumu, že při poslední cestě do Prahy za doplněním zásob Pavlik vyrazil Emánkem (Mondeem) a Lída (dodávka) bezpečně zůstala doma a my tak měli čím jet…

---

Den 1. – neděle 28. 8.

Po 4 letech vyrážíme!

• V autě: 9 hod (+ 2,5 hod na trajektu)
• Ujeto: 909 km
• Ujito: 0
• Počasí: v ČR zataženo, na severu polojasno
• Teplota: 24°C

Po snídani naložíme poslední věci do dodávky a vyrážíme směr Rostock, kde nám v 18 hod jede trajekt. Před naloděním v přístavu už tradičně rovnou zajíždíme k "našemu venč plácku“ vypustit holky, ve frontě aut je nakrmíme a pak už vzhůru na trajekt. Původně chceme nechat pejsky v autě, ale po konzultaci se sympaťákem, co prodává palubní jízdenky, se rozhodneme vzít holky na palubu a děláme moc dobře. Podaří se nám ulovit místa na venkovní palubě na zádi. Je opravdu překrásně, teploučko, sluníčko svítí a já mám pocit, že nám opravdu začíná dovolená a nemůžu se toho pocitu nabažit. Holky si to také užívají, se zájmem pozorují ubíhající vlny, ostatní plavidla a pevninu, která se vzdaluje. S námi tu je spousta dalších pejsků. Po hodině začínáme být už trochu vyfoukaní, a tak se na druhou půlku plavby přesuneme do vnitřních prostor. Tam je to trochu těsné, lidi jsou úplně všude a Eterka není úplně nadšená z všudypřítomných dětí. Ale to už kotvíme v dánském Gedseru.

Naše auto není vybrané k prohlídce, a tak můžeme pokračovat kousek za přístav, kde děláme venčící pauzu mezi poli a pak už spěcháme k mostu přes Öresund, který spojuje Dánsko se Švédskem. Ten přejíždíme už za tmy a můžeme obdivovat jeho impozantní modrožluté nasvícení (symbolická podpora Ukrajiny). Půl hodiny za Malmö nachází Pavlik rest plac u jezera Saxtorpssjöarna, který se pro dnešek stane naším místem pro nocleh.

---

Den 2. – pondělí 29. 8.

Švédsko! Family meeting day – aneb den parsonů

• V autě: 3 hod
• Ujeto: 256 km
• Ujito: 15 km
• Počasí: zataženo, postupně polojasno
• Teplota: 20°C

Probouzíme se kolem sedmé. Pavlik chystá auto a snídani, zatímco já jdu projít kolem jezera holky. Už se tu venčí i pár dalších pejsků. Jsme ve Švédsku a na můj vkus je tu zejména kolem piknikových míst spousta odpadků, které by holky rády vyžíraly. U vody nacházím výstražnou tabulku oznamující zákaz koupání lidem i zvířatům, jelikož ve vodě žije jakási breberka „zebra insect“, která zamořuje vodní toky a kontaminuje další přes mezihostitele. Pejsci proto mají vodítkový režim. Posnídáme a vyrazíme.

Dnešní první zastávka je Falkenberg, kde máme sraz s Fredrikou. Nejprve se pozdravíme s „naší“ En (Ayen Tacketera), která si nás k mému zklamání vůbec nepamatuje a pak už Fredrika vypouští své zbylé 3 teriérky z auta a vyrážíme společně na 2hodinový přímořský hike skrz borovicové lesy a pískové duny. Je to tu tak nádherné! Jen pejsci musí být celou dobu na vodítkách a ani na pláži si to neužijí, neb je stále sezóna a až do půlky září je tu volné pobíhání pejsků zakázáno. Po celou dobu se snažíme stíhat Fredričino velmi svižné tempo a ušetřit nějaký dech, abychom zvládali i konverzovat. Zpátky na parkovišti ještě v klidu dopovídáme vše podstatné, předáme dárky a loučíme se. My pak ještě testujeme náš nový vařič v naprosto cute balení, zalíváme instantní kelímky a můžeme vyrazit za další návštěvou.

Trochu lituji, že tak brzy opouštíme pobřeží bez toho, aby si holky stihly poběhat v moři. Jen na něj toužebně koukaly a trochu si pohrabaly v písku. Moc doufám, že bude ještě příležitost. Teď už nás čekají necelé 2 hodiny směrem do vnitrozemí, do Boråsu a jeho hlubokých lesů. Cestou posloucháme podcasty a já i doháním spánkový deficit. Ve městě nejprve navštívíme outdoorový shop, abychom pořídili ponožky a občíhli bundy a po chvilce nás tu už přepadává Anna se svýma psíma klukama. Domlouváme, že ještě podnikneme krátkou podvečerní procházku v lese 3 minuty jízdy odtud. Ten kontrast mezi plážemi u Fredriky a místními lesy je až neuvěřitelný. A procházka je prima nápad. Pejsci běhají konečně na volno a holky (zejména Eterka) si přítomnost Anniných kluků, Pandy a mlaďocha Deye, moc užívá <3. Je to až dojemné. Po vycházce nám Anna ukázala svou dílnu firmy Out-n-out a já jsem v naprostém ráji. Mám pocit, že potřebuji mít ve výbavě úplně všechno. Holkám tu dokupuji chybějící výbavu a Ajtík si tu nachází zatoulaný balonek, který si odváží jako suvenýr. Pak pokračujeme na večeři, kde tak dlouho povídáme, až je tolik hodin, že s díky přijímáme pozvání na nocleh u Anny doma. Kvůli sprše jsme pro dnešní den měli v plánu najít nějaký kemp. Večer je dlouhý a povídáme a povídáme, zjišťujeme, že obojky Foresto, se všude jinde za hranicemi prodávají pod značkou Seres to :-D a vůbec jsem zas a znovu v úžasu z toho, jak prima pejsky Anna má.

---

Den 3. – úterý 30. 8.

Tiveden National Park

• V autě: 4,5 hod
• Ujeto: 300 km
• Ujito: 14 km
• Počasí: polojasno, jasno
• Teplota: ráno 10°C, odpoledne 18°C

Vstáváme před půl 7. S Annou posnídáme, dopovídáme všechno, co jsme nestihli a chvíli dokonce uvažujeme nad tím, že bychom se ještě přidali na ranní procházku. Ale nakonec se loučíme a po 8 vyrážíme dál na sever. Kolem poledne přijíždíme na centrální parkoviště NP Tiveden, který leží mezi největšími švédskými jezery Vänern a Vättern. Hned při příjezdu mě vyděsí množství zaparkovaných aut, ale paní v turistickém centru náš ujišťuje, že park je velký a že se nemusíme velkého počtu lidí bát a vytipuje nám i trasu. Poobědváme chleba se šunkou a vyrážíme na nejdelší okruh, 10 km kolem dokola jezera Stora Trehörningen. Hned v úvodu ještě odbočíme na jinou stezku vedoucí do skal, a pak už zamíříme k jezeru. Informace slibovaly 4–5 hodinový trek, který zvládneme ujít za 3,5 hod i s častými kochacími pauzami. Každopádně i přes lidi na stezce, se nám tu moc líbí.

Holky chodí převážně na volno, zejména v náročnějších terénech, a moc si volnost užívají. Hlavně Hygganka je v úplném rauši. Musím říct, že jsem ji takhle vlastně zatím ani neměla moc šancí vidět. Je uvolněná, spokojená, vyskakuje po všech kmenech, kamenech, nosí klacíčky, drbe si záda. Na obou holkách je vidět, jak si to tu užívají. Co už tak pěkné není, je množství lidí, a tak často končí zase na vodítkách. Potkáváme i hodně pejsků a všichni jdou na dlouhatánských stopovačkách, aby splnili podmínku být připnutí na vodítku.

Lidí je tu ale opravdu hodně, a to jak na stezce, tak zejména v okolí několika vstupů na okruh, vždy poblíž parkoviště a grill míst. Obzvlášť u největší písečné pláže. Uff. Tohle je na nás už mooooc. Když kolem nás výjimečně nikdo neprochází, opět si všímáme severské zajímavosti, že lesy kolem nás jsou až děsivě tiché. Nikde ani ptáčka živáčka, žádný zvuk.

Zpátky u auta namažeme chleby s tím, že pořádné jídlo vyřešíme až večer a kolem 16. hod vyrážíme opět na cestu směr Örebro. V mezičase vymýšlíme další plány. Ve městě zajedeme nakouknout do centra na hrad, prvně doplňujeme zásoby v supermarketu a na parkovišti dumáme, kde dneska budeme nocovat. Zvažujeme kempy, ať už přímo v Örebro (ten i navštívíme a je tak supermoderní, že zjišťujeme, že to nepotřebujeme) a tak zkoušíme možnosti dalších kempů dál cestě, až se rozhodneme přespat v autě. Šikovná aplikace, kterou má Pavlik v telefonu, nám pomůže najít vhodný plácek u Pershyttans Kulturreservati se záchody pod městečkem Nora. To je dle průvodce rozkošné a stojí za návštěvu, ale my toho máme pro dnešek už dost a dáme přednost včasnému utáboření.

V cíli nás čekají dva vlakové vagóny, které v sezóně fungují jako bistra a dva zakempované karavany. Zatímco procházím pejsky v nedalekém lesíku, Pavlik chystá spaní a teplou večeři. Dnešní den testujeme Adventure menu. Po pár letech stravování se s dětmi mi přijde až nepoživatelně slané, a tak šáhnu po osvědčené kombinaci instantní brkaše s párkem.

Před spaním ještě pročítáme informační tabule o místní historii a pak už se schováváme v autě, abychom naplánovali, co dál. Musíme konstatovat, že je neskutečná svoboda mít evropská data všude na dosah a vzpomeneme na to, jak nelehce jsme to řešili při minulých cestách

Zatímco pejsci si spokojení hoví v peřinách, my spřádáme bláznivé plány na další dny. Dokonce si na pár minut pohráváme s myšlenkou, že bychom opět dojeli až za polární kruh (protože jih je přece pro děcka a protože nám dlouhé sezení za volantem nevadí, a když už jsme prostě tady). Jenže máme před sebou už jen týden (vždyť jsme sotva přijeli, ne?) a protože zjišťujeme, že dostat se do tamních národních parků bez pořádné infrastruktury, není jen tak, nakonec padne rozhodnutí popojet zítra k vodopádům jen na sever oblasti Dalarna. Tak přesně v tuhle chvíli se stalo, že Pavlikova předvytipovaná mapička míst vzala za své. Mě tedy myšlenka na traverz kamsi daleko stále neopouští a říkám, si, že třeba ještě přijde ke slovu. Ale možná později, nebo možná někdy příště. Zkontrolujeme počasí, které má být stále pěkné, opatrně se zeptáme holek, zda se půjdou ještě na noc vyčůrat. Ale ty nám dají dost jasně najevo, že z peřin už nehodlají vystrčit ani nos a tak jdeme spát i my.

---

Den 4. – středa 31. 8.

FULUFJÄLLET NATIONAL PARK, vodopád Njupeskär

• V autě: 6 hod
• Ujeto: 400 km
• Ujito: 14 km
• Počasí: jasno
• Teplota: 10–16°C

Ráno se budíme kolem 7. Zatímco venčím pejsky, Pavlik vrátí auto do cestování-schopného stavu. Při snídani k jeho nelibosti zjišťujeme, že v naší autozásuvce nerozchodíme kávovar, co sebou vezeme. Vodu vaříme opět na vařiči a Pavel je bez kafe (to máme jen v kapslích). V 8 už sedíme v autě vstříc dnešním krásným místům. Zhruba po 20 minutách jízdy s hrůzou zjišťujeme, že jsme přeci chtěli navštívit městečko Nora, v jehož těsné blízkosti jsme nocovali. Zvažujeme naše časové možnosti. Do národního parku, kam dnes míříme, to máme 5 hodin jízdy, a tak poučeni z minula, zavčasu zjišťujeme možnosti večerního ubytka (rádi bychom dneska sprchu) a nacházíme jeden kemp, kam smí na chatičku pejsci, a kde mají check-in do 21 hod. Máme tedy čas, ubytování zařízené a můžeme se vrátit.

Nora je maličké ospalé městečko s maličkými domečky a dlážděným náměstíčkem, o kterých se zmiňuje průvodce. Projdeme se, zamáváme autobusu plnému důchodců, holky se vyvenčí (po kolikáté dneska už?!) v místním parku a můžeme pokračovat v jízdě. Čeká nás 4,5 hodinový přejezd do dalšího národního parku.

V polovině cesty zastavujeme na zajímavém odpočívadle Siljansfors Forest Museum. Protáhneme sebe, pejsky, namažeme chleby a poprvé v přírodě vidíme vraní oko čtyřlisté, které jsem si opravdu na kratičký okamžik spletla s borůvkou a proto si ho vůbec všimla.

Krajina se opět proměnila. Hluboké šťavnatě zelené lesy ustoupily výrazně severštější vegetaci. Míjíme nízké řídké borovicové lesíky s lišejníky a také sněhové tyče podél silnic s červeným asfaltem a typické dvojí značení letních a zimních stezek (červené kříže), vše značí, že stoupáme zeměpisně výš a výš.

K NP Fulufjället, který leží přímo na hranicích s Norskem, přijíždíme takticky až kolem půl čtvrté odpoledne a přesto je to opět docela strašidelná záležitost. Velké parkoviště stále plné aut a lidí. Trasu máme tentokrát vytipovanou už dopředu a tak rovnou vyrážíme s pejsky připnutými k sedáku. Ještě v informacích ověříme správnost našeho časového odhadu vybrané trasy (měli bychom to i s odbočkou pod vodopád stihnout za 3 hodiny, čili za světla i s přejezdem na ubytko).

V prvním stoupání potkáváme ještě hodně lidí v obou směrech, když pak ale nahoře zvolíme navíc 2km odbočku k chatě mezi dvěma náhorními jezery, jdeme už sami. Pouštím holky a ty poskakují z kamene na kámen, cachtají se v jezírkách i mokřadech pod dřevěnými chodníčky. U chaty, ve které se dá přespat, zkoumáme i trvale postavené stany k pronájmu a vrtulník s vodním vakem, co manévruje nad jedním z jezer a cosi do něj opakovaně vylívá.

Cesta zpátky k vrcholku vodopádu je náročné poskakování z kamene na kámen a já jsem v takovém terénu vždy raději, když si holky jdou na volno svým vlastním tempem a nestrháváme se navzájem vodítky. Na vodítku je sice pes jištěný proti případnému pádu, ale holky jsou malé, díry nepřekračují, ale přeskakují, a už mnohokrát se mi stalo, že zrovna při takovém přeskoku pukliny bylo právě vodítko to, co je nepustilo do bezpečného pohybu vpřed a naopak je strhlo zpátky. Často velmi nebezpečně, pro nás pro všechny. Jsem proto ráda, že potkáváme už jen pár zapomenutých lidí.

Sluníčko klesá a my čím dál tím zřetelněji slyšíme hučící vodopád Njupeskär. Je hodně wow. Po lávce přejdem přes jeho vrcholek a pak už sestupujeme po druhém břehu. Terén je náročný a jde se velmi pomalu. Konečně jsme dole a ještě to vezmeme na vyhlídku téměř až k vodopádu.

Zpátky k autu můžeme vybrat ze dvou tras a volíme jižnější, která by snad mohla vést více otevřeným terénem mezi mokřady. Sluníčko už je velmi nízko, a tak si ho chceme ještě trochu užít. A je to skvělá volba. Zapadající sluníčko příjemně hřeje, máme to tu úplně sami pro sebe, a tak se loudáme a vůbec nespěcháme.

Potkáváme se s Němcem, co se s námi dává do řeči. Ve Švédsku žije už 25 let a říká, že jsme si vybrali nejhezčí roční dobu, ale i hodinu na návštěvu. A my to víme a souhlasíme. I toto je důvod, proč na naše procházky vyrážíme často až pozdě odpoledne, kdy se už všichni vrací zpátky a okolní příroda je nám tak mnohem blíž. V nohách máme necelých 9 km a k autu se vracíme v půl 7. Na parkovišti jsou kromě nás už jen 2 další auta.

Nocleh máme pro dnešek už přece vymyšlený, kemp v městečku Idre, kam to máme asi 45 min dál na sever. Po cestě máme štěstí a blízko u silnice zahlédneme dva obrovitánské impozantní losy. Hned otáčíme auto, abychom je vyfotili, což se jim vůbec nepozdává a odcházejí. Tahle podívaná se nám neomrzí. A pak, těsně u Idre, když obdivujeme krásné písčité pláže u jezera, zahlédneme také první značku „pozor sobi!“. Tak že by přeci jen? Z wish listu už máme odškrtnuté fjordské koníky a losy, tuleně jsme vyškrtli, takže zbývají už jen pižmoni a sobi.

Jsme v kempu a po chvíli čekání dorazí i vtipný majitel, co zná Jindřichův Hradec, ubytuje nás v jediné „dog friendly“ chatičce (už to prostě zase funguje) a nechce po nás ani tučný příplatek za úklid. Zaeviduje nás jako Slováky, protože Česko v systému nemá. Maximálně si užíváme teplé koupelny, wifi připojení a konzumace jídla na židlích u stolu :) Zatímco Pavel ještě řeší svou nenabíjející nabíječku na baterku do foťáku, usínám.

---

Den 5. – čtvrtek 1. 9.

Vodopády, sobi a Östersund

• V autě: 6,5 hod
• Ujeto: 420 km
• Ujito: 6 km
• Počasí: polojasno
• Teplota: 5–12°C

Ráno máme línější a teprve před 9 předáváme klíčky. Včera nás nadchly místní písečné pláže a tak se rozhodneme nějakou takovou navštívit, aby si ji užily hlavně holky. Po konzultacích s mapami jednu takovou najdeme. Ale místo to není vůbec ideální a ještě do jedné větší písečné duny zapadneme autem, když se Pavel snaží objet celý výběžek souše. Naštěstí se nám podaří si pomoci tím, co nabízí okolní lesík a zase úspěšně vyjedeme a sami sobě se smějeme. Chvíli to zas tak optimisticky nevypadalo. Místní plážičky jsou buď ve stínu (a protože je jen 5°C nechce se nám zrovna extra holky zmáčet a taky máme hned úplně do červena prokřehlé ruce) a nebo jsou plné ostrých nebezpečných kamínků. Místo toho ale zkoumáme obrovské losí stopy v mokrém písku. Nasedáme zpátky do auta a vyrážíme stále ještě dál k severu.

Chvilku váháme, zda to vzít na sever přes Norsko nebo zůstat ve Švédsku, ale konzultace s mapami nám ukáže, že norská cesta nebude o moc víc horská ani fjordová a zůstáváme u švédské varianty.

Příroda se opět proměnila a borovice dál řídnou a přibývají ve sluníčku zářící břízy i značky pozor sob. A hned na to jednoho potkáváme. Podle očekávání není poslední a my si setkání s nimi opět užíváme.

Cestou do Östersundu děláme neplánovaně zastávku a protahujeme nohy u moc krásného vodopádu Sångbäcksfallet, který Pavel objevil jen náhodou v navigaci auta. Hygganka tu ztropí ostudu, když vyštěká nějaké důchodce, kteří se zčistajasna zjeví za námi, a pak už mažeme chleby a pokračujeme dál.

Jak se blížíme k městu, projíždíme velkým množstvím lyžařských středisek. Z nabízených tras navigace vybíráme tu nejpomalejší, která vede kolem jezer. Je to nádhera, počasí je skvělé, modrá obloha se odráží od hladiny, všude potkáváme farmy s typickými červenohnědými domečky usazenými v neuvěřitelně šťavnatě zeleně vypadající trávě, která je ale vesměs všude, včetně svahů, upravená. Když míjíme vývěsku lákající na losí safari, vybavíme si, že tudy jsme už jeli při naší úplně první expedici před 8 lety, jen tehdy v opačném směru.

V Östersundu zaparkujeme na hlavním parkovišti. Je pod mrakem a tak se nebojíme nechat pejsky v autě. Na pěší zóně hledáme fotoobchůdek, na který dostal Pavel tip v místní fotografické internetové skupině. Boží. Lída nejspíš zkratovala nabíječku a foťák se tvářil, že vydrží ještě tak maximálně den a finito. Doteď nechápu, že v tom mikroobchůdku nabíječku měli a že to někdo věděl a Pavla nasměroval. V týmu zavládne o dost lepší nálada :-D – Huge thanks to Tim Malmborg from who helped me to find this shop! Poobědváme kebab, nestandardně bookujeme už teď další nocleh v chatičce. Jsme docela utahaní a navíc máme trochu trable v plánování dalších dní, tak si to chceme porádně a v pohodlí promyslet.

Ještě zavzpomínáme na naši poslední návštěvu, kdy jsme i s holkama nocovali z důvodu velmi pozdního příjezdu (a bez možnosti spát pořádně v autě) v hotýlku přímo na pěší zóně s tou nejvíc nejlepší snídaní. A bílými peřinami, které si holky zase jako umí pokaždé užít :) Ještě musíme dotankovat a opět mě pobaví, že tady je jedno, ze kterého směru k benzínce přijedete.

A pak už jedeme do kempu Karolinen Hotell AB, kde chceme jen přebrat klíče a udělat si ještě jeden výlet. Zatímco podávám telefonické zprávy do ČR, chlapík na recepci kecá s Pavlikem o naší SPZ, Aktech X a zve nás zítra lanovkou do kavárny, kde pracuje.

Na závěr dne přejíždíme kousek k největšímu švédskému vodopádu Tännforsen. Jako správní turisti přijedeme až téměř k němu, slezeme dolů, vyšlápneme si to zpátky nahoru, vyfotíme, poplácáme se, jaký to byl dobrý nápad dojet už dnes až sem. Je 7 večer, na parkovišti stojí jen 3 obytňáky a venku potkáme jen jeden zbloudilý pár. Pro nás značka ideál. Samotný vodopád je skutečně ohromující a budící respekt.

Zpátky na chatičce jsme docela pozdě a když konečně zasedneme v klidu k plánování, je opět půl 10. A to jsme si dali předsevzetí, jak se hezky dneska ubytujeme na pohodičku v 6. Nám to prostě nevychází. A to nás teprve čeká večeře. Ale máme nádherné počasí, luxusní výhledy a hlavně máme plán na další dny!

---

Den 6. – pátek 2. 9.

Největší zima,
nejvyšší nadmořská výška i
nejvíc našlapaných kilometrů

• V autě: 2,5 hod
• Ujeto: 152 km
• Ujito: 26 km
• Počasí: polojasno
• Teplota: 1–12°C

Ráno máme opět líné, vstáváme před 8 a pak jde Pavlik nakoupit do místní ICA, zatímco já venčím a balíme. Vyfotíme, naložíme auto, oválečkujeme gauč a v půl 10 sedíme ve vymrzlém autě. Je 6 stupňů a nahoře na hoře Åreskutan má být ještě o 5 míň. Při přejezdu dvakrát potkáme našeho recepčního a pokaždé na nás mává.

Parkujeme pod lanovkou Åre Kabinbana a zatímco já nás chystám na zimu na vrcholku, Pavlik vybíhá zjistit víc info. Lanovka jezdí nahoru každých 20 min, ale pejsci smí jen do té, která jezdí na pravém lanu. Do jejího odjezdu máme akorát 20 min a to nám krásně vychází. Oblékáme sebe i pejsky a turniketem procházíme přesně ve chvíli, kdy lanovka přijíždí. Nahoru jede nakonec celkem 5 pejsků a je docela veselo.

Nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale z Eterky se v téměř 12 letech stala moudrá a zkušená cestovatelka, která se tu chová jako profík. (Zavzpomínáme na její mladá léta plná paniky a šílenosti snad úplně ze všeho, obzvlášť v kontrastu se za každé situace vyrovnanou Babsinkou). Aktuálně je (a to i při potkávání se s jinými pejsky) větší jelítko Hygganka. Ta se sice ničeho nebojí, ale u všeho chce být, všechno vidět, všechny přivítat! Celá se to u toho vždy rozvlní a hlavně (a to Pavla dere nejvíc) je u toho všeho pořád slyšet!

Nahoře je úplně wow výhled. Počasí nám už skoro týden v kuse přeje. Mraky v různé výšce a zahalený vrcholek dělají celou podívanou ještě o to zajímavější. Ale taky je tu pěkná kosa a nepříjemně fučí. Rovnou ozkoušíme nejnovější oblečky pořízené u Anny. Díky! Hned po výlezu z lanovky uslyšíme: „Dobrý den“. Je to český kluk, co tu pracuje a také nám říká, že k vrcholu hory Åreskutan, kde je i kavárna, kde pracuje kluk z kempu, je to asi 3/4 hodiny cesty. A stejnou cestou zpátky. Původně jsme měli v plánu jet nahoru i dolů lanovkou a stihnout ještě odpolední výlet. Hezky v pohodičce si teď ráno dát v kavárně wafle, na které nás zval právě kluk z kempu. Ale my tu spontánně změníme plán, vrcholek i zpáteční cestu lanovkou si necháme ujít a vydáváme se dolů po svých. Podle českého kluka to mají být strmější cestou přímo pod lanovkou necelé 2 hodiny.

Je to výborný nápad. Kocháme se výhledy a jdeme úplně sami. Později už začínáme potkávat hloučky lidí šplhajících vzhůru. Pejsky jsem proto prakticky hned pustila z vodítek, protože seskoky pro nás pro všechny byly na vodítku nepříjemné. Chytám si je jen, když se máme s někým míjet. Při sestupu si ještě užijeme zbytků sněhu, sluníčka a ticha. Protože v prostředku kopce, tam, kde končí sedačková lanovka, značně přibyde lidí. A hlavně cyklistů, co se sem nechávají vyvézt a dolů jezdí singltraily. Sluníčko svítí a je dostatečně teplo svléknout sebe i pejsky. Ty připínám na flexiny, protože je tu opravdu živo a cesta pro pěší se často křižuje s dráhami, po kterých to dolů neohroženě sviští cyklisti.

Poslední úsek je hodně příkrý, nepříjemný a zdá se i nekonečný. Stezka pro chodce prakticky kopíruje černou sjezdovku. Už se nemůžu dočkat, až budeme dole. Ještě jedněm postarším turistům s pejskem ukazujeme kudy mají pokračovat, odkud my přišli, (a vůbec jim to nezávidíme), a pak už s menší zacházkou skrz duhový les, plný barevných psychedelických houbiček a skřítků, konečně dojdeme dolů. Holky dostanou back-on-tracky a velmi ochotně si zalezou do přepravek. Je 13 hodin a nás čeká krátký přesun k přírodní rezervaci Vålådalen.

Nejprve stavíme u návštěvního centra, kde poobědváme instatní stravu. Pak popojedeme pár desítek metrů na správné parkoviště. Je půl 3, ideální čas vyrazit na výlet. Z vycházkového okruhu proti nám proudí davy. Sluníčko svítí, ale je pouhých 10°C. Dumám na volbou bot. Po dopoledním horském terénu mám nohy docela ošlapané a trochu mě to táhne k ponožkobotám. Volba to byla dost fajn. Terén je takový akorát, je sucho a jde se mi příjemně.

Samotný 15 km dlouhý okruh rezervací je úplně boží. Zpočátku je tedy lidí hodně. A pejsci budí různé emoce. Nejprve potkáváme starší paní, která doslova naláká holky, aby jí poskákaly a opusinkovaly a hned o pár metrů dál nás jiná paní slušně žádá, abychom s pejskama na vodítkách ustoupili ze stezky ještě o kousek dál, že má strach. Ještě nakoukneme na odpočívadlo, kde nějaké dámy za svitu odpoledního sluníčka svačí a už jdeme konečně úplně sami.

Je to tu úplně boží, skvělé, úžasné. Sluníčko báječně hřeje, terén je tak akorát zvlněný, lidi nikde, holky na volno. To způsobí, že se docela loudáme a užíváme si každé změny v okolní scenérii. Začínali jsme v hustém lese plném mechu a šťavnaté zeleně, pokračovali skrz březový hájek a také se slunili v mokřadech. Potkáváme odbočku k vodopádu. Ale mají to být další 3 km tam (a pak zpátky) a my už tak vyrazili na 4,5 hod procházku docela pozdě. A ještě jsme si pro dnešní den vysnili bližší přejezd k zítřejšímu cíli. Také průvodce nás varuje, že k vodopádu se dostaneme jen, pokud půjde přebrodit říčka. Cesta má řeku protínat asi po 300 m a protože jsme zvědaví, rozhodneme se k brodu dojít. Vody není moc a na druhém břehu se dá s trochou trpělivosti pokračující neznatelná stezka zahlédnout. Vracíme se zpátky na naši trasu a terén se opět mění, musíme šplhat po schodech. Šplháme na hřeben. Nahoře se nám zatají dech. Nemůžeme oči odtrhnout od neskutečně čisté a průzračné modré řeky dole pod námi, která v tom místě akorát vtéká do blankytně modrého jezera, cíle této výpravy.

Z fotek v průvodci mi jezero Blanktjärn přišlo jen jako maličká louže, ale je obří a já jsem úplně paf. Hned si vybavím naše putování po kanadských národních parcích. Jezero je tak průzračné a skutečně blankytně modré. Navíc už zas máme štěstí na modrou oblohu a sluníčko, které celou podívanou jen umocňuje.

Potkáváme spoustu cedulek, abychom se drželi vyznačené stezky a nescházeli dolů, kola parkovali jen na určených místech (vážně se sem někdo vydá na kole?!). A u vyhlídkového místa, kde je i záchod, ohniště a dá se odtud úzkým vyznačeným koridorem dostat a po schodech sejít až přímo k hladině jezera, se dozvídáme, že se za posledních 9 let (my byli na naší první skandinávské expedici před 8 lety), počet návštěvníků této oblasti narostl z 2 800 (2013) na neskutečných 16 000!!! (2021). A je to poznat na první pohled. Okolní borůvčí i další vegetace je silně poničená, Vyšlapané stezky jsou úplně všude. Informační cedulky žádají návštěvníky, aby dali přírodě opět možnost se zregenerovat. Doplňují je smutné fotografie. Podobné cedulky byly i dole v mokřadech, kde by se zas přílišným vyšlapáváním nových stezek z louky stalo navždy jezero bez vsaku.

Na vyhlídce nad jezerem potkáváme jediný další pár turistů a pak už klesáme rozmanitou okolní přírodou chvíli nahorů a pak zase dolů. Terén se vlní, dřevěné chodníčky střídají měkké lesní pěšiny, lemované obřími kameny, pak chvíli jdeme hlubokým pralesem plným popadaného dřeva, zarostlého mechem a lišejníky. Jak nás opět informují tabulky, ideální místo pro život sobů a losů. A také tu potkáváme spoustu stop v blátě, stejně jako hovínek a dumáme, proč je kromě jednoho druhu černých hovínek na cestičkách (i jinde) i tolik mrtvých hlodavců.

K autu docházíme i se všemi kochacími zastávkami za avizované 4 hodiny. Je půl 8, když zvládneme navečeřet holky a naložit se do auta. Nějak nám ty brzké kempingy nejdou. Ještě rozmýšlíme, co dál. A nejen dneska, ale i další dny. Ať víme, kam a jak daleko se ještě dneska posunout. Ve hře je nocleh tam, co dneska (v kempu), a že bychom zítra dali další hike v této oblasti (zatím se nám tu líbí nejvíc z celé dovolené) a nebo přiblížení se co nejvíc Norsku, abychom to měli blíž k pižmoňům. K těm je to stále víc jak půldenní přesun. Zvolíme nocleh v autě někde kousek odtud a k tomu zítřejší 2hod procházku na hranicích Švédska s Norskem.

Na google street nacházíme vhodné odpočívadlo pro zakempování. K hranicím je to asi 40 min zpátky přes Åre. Po cestě ještě vyskakujeme z auta u vodopádu Vålåforsen. Jen vyběhneme, vyfotíme a pokračujeme dál. Pak už jen ve stmívajícím se lese, ubíhajícím za oknem auta, vyhlížím losi. V Åre zastavujeme na semaforu na červené a kdo to stojí přímo před námi? Ano, náš známý z kempu. Zabliká na nás a pak už opouštíme Švédsko. Málem bychom si ale ani nevšimli, dokonce jsme i minuli vybraný plac k přenocování. No neva, za pár km máme v merku další plácek. Je tu čistý suchý záchod, parkují tu už další tři obytná auta, hoří tu ohně a vůbec je tu na náš vkus příliš živo. Ale taky je už pozdě, jsme vcelku dost utrajdaní a máme hlad. Ještě nepadne shoda na výročním menu, když máme dnes těch 6 let od svatby, ale to už jsme zaparkovaní a hltáme chleba s máslem a šunkou. Pak už jen vyvenčit a spát.

---

Den 7. – sobota 3. 9.

Ahoj Norsko!
(nejsevernější místo našeho výletu, moře, maják a západ slunce na písečné pláži v ráji)

• V autě: 6,5 hod
• Ujeto: 365 km
• Ujito: 6 km
• Počasí: polojasno
• Teplota: 8–16°C

Ráno se budím před 7 a všechno kolem spí. Tak mám chvíli jen zavřené oči a pak si poprvé za dovolenou čtu. Snažím se nevzbudit Pavlika který zatím nonstop řídí a holky po včerejším programu taky neprostestují. Navíc chuděra Hygganka má falešku jako hrom a mlíko z ní teče na všechny strany. Při venčících pauzách je vždy dost náročné dostat ji ven z kennelky, ve které si vždy jen horlivě stele. Pavel se budí o půl 9 a než se tak nějak vyhrabeme, je 9.

Z našeho kempovacího místa Skurdalsvolldam­men se vyklube doopravdy kjuuut plácek s jezírkem a odbočkou k řece, kam se ráno jdeme s holkama projít. Než dovenčím a posnídáme, odjíždí první auto. Táta s klukama, co tu stanovali. Ostatní obytňáky vypadají, že mají stále půlnoc a to už bude skoro 10.

Nás čeká dopolední výlet zhruba půl hodiny zpátky do Švédska. Cestou ještě stavíme na moc pěkném odpočívadle, kde je i tekoucí voda a čistíme si tu zuby. A pak už se přesuneme na začátek trasy Storlien. Vypadá to tu, no přesně takhle si představuju, že to vypadá na Aljašce, včetně nádraží. Najdeme parkoviště Královské květinové cesty a dokonce i oblíkneme sebe a pejsky a vypravíme se pár prvních metrů, když se zeptám Pavla, zda tedy platí dnešní přejezd k pižmoňům a zítřejší prohlídka parku. Pavlik za chůze kontroluje web a zjišťuje, že máme smůlu, že všechny prohlídky na neděli jsou už plně obsazené. Volno je v pondělí. Děláme rezervaci a dumáme, co tohle posunutí o den pro nás znamená, a zda i tak všechno stihneme. Přeci jen jsme v nejsevernějším bodu naší dovolené a domů daleko a čas se nám krátí. Každopádně to znamená, že tady na severu máme den k dobru. Namusíme spěchat, nebo naopak podnikat jen rychlou procházku a dlouhý traverz, ale můžeme zkusit vymyslet nějaký pořádnější výlet. Přes velké překvapení holek se vracíme zpátky k autu, květinovou cestu si necháváme ujít a raději volný den využijeme k tomu, že navštívíme norské pobřeží a moře za Trondheimem. Vyrážíme zpět přes hranice rovnou na západ.

Stejně jako při naší poslední cestě, i teď mám pocit, že jakmile přejedeme ze Švédska do Norska, okamžitě se zvednou všude kolem nás hory. A zas je to prostě wow. Tohle se neomrzí. Příjezd k Trondheimu jen úžasný. Voda, Moře, kopečky, výhledy, k tomu všemu opět luxusní polojasné počasí a stoupající teplota. Je nám hezky i jen při koukání ven z okýnka auta.

Jen cestou do Trondheimu projedeme asi 7 tunelů a průměrná spotřeba klesne na 7,5 l/100 km. Město však mineme a pokračujeme dál po pobřeží s tím, že si dáme sváču/oběd až v cíli za hodinu a půl. Poprvé (a ne naposledy) za dnešek narazíme na to, že na rozdíl od Švédska, v Norsku nemají všude záchody. Vlastně je nemají téměř nikde. Doposloucháme tematické audio Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel a rozposloucháme naší cestovatelskou klasiku Na samotě u lesa. Během jízdy po pobřeží se kocháme domečky, počasím, vlnkami na moři a přístavy a také si připomeneme, jak je vlastně objíždění fjordů dost ubíjející a únavné :-D

Ale to už cesta končí. Dál nevede. Jsme na parkovišti u majáku Agdenes Lighthouse, ke kterému je to ještě 800 m po pěšině. A jsou tu, nepřekvapivě, lidi. Chodí směrem k němu i proti nám. Přímo u majáku jsme ale úplně sami. Holky vypadají megaspokojeně a válí se tu v trávě (tohle už z návštěvy Norska známe posledně), a my si také užíváme nicnedělání rozpláclí na kamanech za majákem. Pozorujeme moře, sluníme se jen v tričkách s krátkým rukávem, což je po posledních dnech dost prima změna a vůbec se nám nechce se zvedat. I holky si tu spokojeně pobíhají kolem. Eterka relaxuje a po vzoru Babsinky, zírá se zaujetím na lodičky na moři a Hygganka píská nudou a popohání nás k cestě zpátky za jejími „štěňátky“. Člověk stále ani jeden. Jen maximální dovolenková pohoda. Tahle zastávka se povedla.

U auta zalijeme kelímky a ukrojíme chleby a ještě trochu dobijeme naše osobní solární baterky a pak už zamíříme podél pobřeží nazpátek směrem k Trondheimu a dál na jih. Maják byl nejsevernějším bodem naší cesty.

Příroda se opět mění. Kopce jsou kolem nás stále, ale mnohem více zalesněné, mezi nimi jsou zelená údolí a zemědělské usedlosti a všude kolem tradiční zelené střechy na norských domečcích. Zas o tolik jiná podívaná. Ale záchodky na odpočívadlech stále nikde. Navíc nám přijde docela podezřelá vtipkující navigace se svým velmi pesimistickým odhadem času a my dumáme, co za tím může být. Trasu Trondheim-Dovrefjell jsme již jednou v minulosti jeli, ale tentokrát jedeme jinudy. Když nás pak navigace svede na hliněnou cestu, pochopíme.

Ale to už máme poslední půl hodinu do dnešního večerního cíle – písečné pláži Rauøra u jezera Gjevilvatnet. Zaplatíme automaticky se strhávající mýtné, přejedeme pár protiovčích retardérů a klesneme dolů k jezeru. Je 6 večer a těšíme se, že pro jednou budeme kempit tak nějak včas.

Už na prvním parkovišti nás zaskočí počet aut. A na tom našem, spodním, je jich ještě víc. Jako tušili jsme, že na písečné pláži a obzvlášť o víkendu, asi někdo bude, ale pláž je obří a určitě to nebude tak hrozné.

Je to mnohem horší. Je to tu doslova jak na Václaváku. Úplně všude jsou stany, hamaky, nepočítaně hořících ohníčků a lidi, lidi, lidi všude. Jímá mě úzkost. Alespoň využiju místní záchodky a přemýšlíme, co si počít. Pak bereme ven protáhnout pejsky a mezi ovenkami zkusíme jít na druhou stranu od lidí na úplný konec pláže až do míst, kde ji protíná zuřící říčka bez mostku. Dál se jít suchou nohou nedá. Ale, jsme tu úplně sami. A je to tu nádherné. Tohle by šlo.

Pavlik ještě utíká zpátky k autu pro foťák, protože se blíží zlatá hodinka. Sluníčko se akorát vymanilo z mraků. Holky běhají po pláži, blbnou, honí se, aportují klacíky, šišky, kusy kůry a přesně tohle jsem si pro ně vysnila už před pár dny u Fredriky. Je tu vážně nádherně a nádherný západ slunce to vše korunuje. Nevěřila bych, že se z tak otřesného místa, jak mi to tu připadalo po našem příjezdu, vyklube taková nádhera a dokonce úplně bez lidí. Asi nejkrásnější večer a výhledy z celé naší cesty. Spokojení jsme tu všichni.

Na nocleh se ale rozhodneme popojet dál. Do větší samoty. A nakonec je to jen kousek vedle. Ještě před výjezdem ze zpoplatněné oblasti, ale už vysoko nad jezerem, se nachází odpočívadlo Grøtsetra, kde kromě pár zaparkovaných rolb (které naznačují, že je zde horské centrum) a suchého záchodu! není nikdo a nic dalšího. Máme to blíž k rannímu sluníčku, až bude na východě vycházet neschované za kopci a také tu máme naprosto skvělý a ničím nerušený výhled na sever. To jen kdyby náhodou, když už jsme opět tak vysoko na severu, že?

Pojíme těstoviny ze skleničky, shodneme se, že kdysi chutnaly o dost líp, krmíme pejsky a zjišťujeme, že máme na všechny večerní potřeby (vaření večeře, mytí nádobí, čištění zubů, krmení pejsků, ranní vaření čaje nebo jiné pití a ranní krmení pejsků) dost málo vody. V půl 11 máme večerní povinnosti hotové. Napsaný deník z cest, vyvenčeno, rozestláno a krom mého nefungujícího internetu, hotovo. Haha, a to jsme si mysleli, jak to všechno dneska zvládneme včas. Mno, nic. Chvíle na to začít vymýšlet, co nás čeká zítra ještě před tím, než dojedeme na zabookovanou chatičku u NP Dovrefjell-Sunndalsfjella. Před usnutím ještě kontrolujeme večerní oblohu a… JE TAM! Sice úplně maličká a za stále více a více mraky, ale je ZASE tam! Polární záře. Nejsilnější aktivitu má mít až nad ránem kolem 5. Mraky však přibývají. Pavlik usíná a já nastavuji budík na půl 3 a půl 5 a pak ještě dlouho do noci zírám.

---

Den 8. – neděle 4. 9.

Rondane National Park a zase ta polární záře!

• V autě: 4 hod
• Ujeto: 283 km
• Ujito: 18 km
• Počasí: polojasno, déšť
• Teplota: 9°C

Vstáváme po 8. Noc byla náročná. Krom budíku mě budily i zvonce a Eterka. Nebylo jí dobře a blinkala. První budík navíc venku ukázal zatažené nebe a ten druhý už příliš světla. Takže z velmi silné aktivity polární záře (5kp) nebylo vidět nic. Zůstalo nám tak jen pár neumělých rozmazaných mobilo cvaků z večera. Místo, kde kempíme, je ale úplně super. Jsme tu sami a společnost nám dělají jen cinkající ovečky, které se potulují kolem. Vyrážíme směr Oppdal doplnit zásoby, ale hlavně vodu, které máme úplně kritický nedostatek po 2 dnech noclehu v autě. Tohle musíme vychytat do přístě lépe.

Zastavujeme na odpočívadle Gravfeltet Vang, které nám vynahrazuje celý včerejšek bez záchodů. Stojí tedy na bývalém pohřebišti, ale záchody mají nejenom tekoucí vodu, ale jsou celé krásné nové a vonící dřevem. Pak už pokračujeme směr město, kde dlouho hledáme v neděli otevřené potraviny (všude chcípl pes). Nakonec v Rema 1000 nakupujeme, i když nemají skoro žádné pečivo a neumíme v nabídce rozluštit, co by asi mohlo být něco jako naše Lučina. Vůbec tu pro nás mají spoustu vtipných produktů, ve kterých se na rozdíl od Švédska, vůbec neorientujeme.

Pokračujeme dál na jih a přijíždíme k NP Dovrefjell-Sunndalsfjella. Je to nepopsatelná krása a zjišťuji, že si to z minulé návštěvy ale vůbec nepamatuji. Dechberoucí překrásné soutěsky, tyčící se hory, zurčící průzračná říčka a vlaková trať. K tomu modrá obloha s bílými mráčky. Aaach. Jak namalované.

Postupně se vyšplháme proti proudu trochu výš a krajina se začíná placatět a otevírat. Stromy ustoupily holým kopcům a lišejníkům a také přibylo oblačnosti a všude kolem nás se válí mraky. Odpočívadel potkáváme dnes spoustu a už zase mají záchody a všude je spousta zaparkovaných aut a karavanů. Znovu si říkáme, že lidí za těch 8 let od poslední návštěvy přibylo geometrickou řadou. Tenkrát už v půlce srpna nebyl nikde nikdo, natož v září.

A mraky se přibližují čím dál víc a když přijíždíme do NP Rondane, kde máme dnes v plánu dlouhý hike, prší. Nebo, spíš tak trochu víc mrholí, ať jsme konkrétní. Za okýnkem se střídá pastelově zelená dutohlávka sobí s křišťálově čistými a pěkně hlučnými horskými říčkami, kameny, drobnými borovicemi a břízami. Opět zcela jiná příroda kolem nás. To nás na těch našich road tripech baví. Kolik toho zvládneme vidět. Bohužel jsme v mracích, které visí všude kolem nás a tak okolo se tyčící horské štíty jen tušíme.

Po poledni přijíždíme na parkoviště Strømbu. Prší. A ne zrovna málo. Vtipné je, že v aplikaci na předpověď počasí yr.no o děsti zatím nevím. Norové. Ve vlastní aplikaci :) Naplánovaný máme zhruba 5hodinový hike, kolem 15 km. Je tu nával aut (už nás to ani 14 dní po sezóně nějak nepřekvapuje) a na parkoviště proudí doslova davy lidí s krosnami, co se vracejí z parku. Ten se evidentně vyprazdňuje. A stále prší. Tak oblékáme sebe, holky, do pláštěnek s tím, že zjistíme, jak moc je naše barefootové vybavení vhodné. Vlastně úplně první severská zatěžkávací zkouška.

Po prvním kilometru podél říčky se rozprší jakože hodně moc. Máme mokré boty, nohy, ale statečně jdeme dál, vždyť otočit to můžeme vždycky.

Po dalších pár km ale pršet přestává a k našemu velkému štěstí, už ani nezačne. Jen oblačnost je stále hodně nízká (partly cloudy, haha) a vidět je jen na pár desítek metrů. Co je kolem nás si tak můžeme jen představovat. Ale příroda je tu okolo nás naprosto magická a nádherná. Všude lišejníky. Všude. A jsou docela fotogenické.

Když se vyšplháme výš, čeká nás zase skákání po kamenech. V první části potkáváme ještě docela dost lidí. Hodně z nich reaguje moc hezky na naše psí holky. I paní, co neumí jinak než Norsky, ale přesto má potřebu se s námi dát do řeči. Ale později už se doháníme/předháníme jen se dvěma staršími dámami v červeném a dvěma holkama v modrém.

Na vrcholku naší trasy se najednou zázračně začíná oblačnost protrhávat a my víc čí míň zahlédneme okolní kopce. Jsou vážně obrovské a nečekaně blízko. Užijeme si tu výhledů, protože pak už opět sestupujeme dolů k chatám u další z křišťálově čistých říček. Přejdeme přes spousty mostků, těch pevnějších i méně pevných, některé děravé. Projdeme kolem původních srubů, borůvkovým rájem a pak už naše trasa opouští vyznačenou stezku a dál věříme mapy.cz a pevně doufáme, že nás jejich výběr trasy zpátky k autu dovede. Na další odbočce ale nějaká sotva znatelná pěšina je, a tak věřím Pavlikovi i českým mapám a vydáme se po ní.

Holky jdou dneska většinu trasy na volno. Nepotkáváme žádné další lidi po celou dobu 5 hodinového výletu, a to je dost boží. Mraky se sice opět zatahují, ale naštěstí už z nich neprší. I tak je vody vše dostatek a my jsme stále mokří. Postupujeme po neznačené a jen trochu vyšlapané stezce, která rozhodně není turisticky opečovávaná a místo dřevěných chodníčků přes mokřady jsou tu často v tom lepší případě jen halabala položená prkna, v tom horším případě jen klády a klacky. Přes jeden potok vedou dokonce stará vlnitá svodidla, jiným mostkům zase chybí některá prkna úplně. A tak my i pejsci často balancujeme a přeskakujeme a poskakujeme z klacíku na kládu a snažíme se co nejméně se ještě víc namočit. Potůčků a mokřadů potkáme hodně. Ale cesta je to jinak velmi vtipná, studená, ale pořád liduprázdná a vlastně dost fajn. Také se mi podařilo konečně vymyslet nejvhodnější set up na vodění holek na vodítkách. Ze všech možných variant: krátká vodítka a flexiny, je to sedák s jedním amortizérovým vodítkem a pohyblivou rozdvojkou!

Prvenství v největším zmáchání z výletu vyhrává Hygganka, která přeskoky přes potůčky občas bere i s následnými parakotouly po dopadu (prostě si občas zaválí ještě sudy) a já zjišťuji až u auta, že mé nizkoučké a ošlapané Merrellky, docela tu mokrou nálož a sem tam i šlápnutí do většího mokra, zvládly a promáčené zůstaly ony, i vložky back-on-track, ale merinové ponožky zůstaly suché a nohy jsem měla po celou dobu v teple. Hygge při každém zastavení pokračuje ve svém nesnesitelné „faleška módu“ a piští na nás, ať hejbneme. Má to blbý, ťapat bude a mít v hlavě jiné myšlenky. Ach ty hormony. Je s ní sranda. Ale jinak je to s holkama děsně fajn. Chovají se způsobně a hrozně pěkně si nás na výletech hlídají, jsou na dohled a chodí se pravidelně „hlásit“.

Na parkovišti zaneseme do turistických informací nalezené brýle, projdeme nerezovým záchodem (jako zlatá polystyrenová prkýnka a dřevěné kadiboudy), vyfotíme dětské hřiště a přesuneme se na půl hodiny vzdálené a dopředu zabookované ubytko – soukromou chatičku, odkud to budeme mít zítra jen čtvrt hodiny ke vstupu do NP Dovrefjell-Sunndalsfjella.

Je tu teplo, teplá sprcha, teplá večeře (opět neuvěřitelně přesolené krůtí adventure menu a obligátní kaše s párkem), ale chybí wi-fi. Naštěstí už máme data a tak studujeme další den a vlastně i ty další. Zítra máme v plánu Norsko už definitivně opustit. Ale předtím chceme ještě ulovit polární záři!

Velká aktivita má začít po 11. Kouknu na pejsky, spokojeně zakutané v dekách na gaučíku a na Pavlika, spokojeně relaxujícího vedle nich a zamrkám: „Tak jedem?“ A Pavel, jako úplně vždycky, nevypadá ani teď, že by se mu vůbec chtělo. Ale vcelku ochotně se se mnou všichni přesunou do auta. Kolem nás je až příliš oblačnosti, a to i přes to, že předpovědi nám hlásí jasnou noc. Trochu nám pomůže aplikace Windy. Umí ukazovat model nízké oblačnosti, která bohužel na zhoršenou až nulovou viditelnost polární záře bohatě stačí. Zjistíme, že přibližně hodinu jízdy odsud směrem ne sever by mělo být ještě zhruba hodinu jasno, než tam doplují mraky z jihu. Rozhodneme se jim ujet!

Už cestou mezi vrcholy NP Dovrefjell-Sunndalsfjella vidím, že před námi bariéra mraků končí a začínají prosvítat hvězdy. Nemusíme dojet ani do Oppdalu, ale zastavujeme na odpočívadle přímo v soutěsce, kde už parkují dva karavany. Ty však mají půlnoc. Výhled máme zleva i zprava omezený kopci, ale sever máme v úplné tmě přímo před námi. A pak, prakticky hned po našem příjezdu, nebe začne čarovat. A my se jen kocháme.

Později zkoušíme přejet na otevřenější krajinu k Oppdalu. Ale překážejí nám tu dráty elektrického vedení a lov se rozhodneme pro dnešek ukončit. Přeci jen nás zítra čeká náročný den a brzký budíček.

Po cestě domů ale vidíme, jak polární záře čaruje do stále větší šířky a znovu zkusíme zajet na odpočívadlo ke dvěma karavanům. (Asi nebudou mít dnes moc klidnou noc). Kocháme se, blbneme s nastavováním foťáku, když v tom nám veškerou zábavu ukončí kamion, co probere všechno a všechny a nakonec zaparkuje s velkým lomozem přímo vedle nás. Asi znamení, že máme jít taky spát.

Po příjezdu k chatičce ale vidíme, že už i tady je jasná obloha a záře je teď natolik silná, že se dá pozorovat dokonce i pohledem na jih. Přebíhá snad po celé obloze. Nádherné noční představení.

---

Den 9. – pondělí 5. 9.

Pižmoni v Dovrefjell-Sunndalsfjella National Park

• V autě: 2 hod
• Ujeto: 140 km
• Ujito: 16 km
• Počasí: jasno
• Teplota: 7–18°C

Po krátké noci, kdy jsme asi do 2 do rána naháněli světýlka na obloze, nás v 8 budí budík. Je čas na další akci. Za hodinu jsme nasnídaní, pobalení, holky vyvenčené. Zapíšeme se do knihy hostů, jejíž starší sestřička je starší více než 40 let. Rozloučíme se s chatičkou, kde jsme měli opravdu maximální soukromí a klid, společnost nám dělaly jen krávy za plotem a popojedeme čtvrt hodinu do Hjerkinnu, kde je centrum NP Dovrefjell-Sunndalsfjella. Na dnešek tu máme rezervovaný výšlap s průvodcem za pižmoni, aby to nedopadlo jako při naší poslední návštěvě, kdy jsme v našem nabitém programu nestihli víc než podvečerní 2hodinovou procházku na vlastní pěst, při které jsme viděli akorát tak nic. Tak třeba tentokrát. Pižmoni jsou velice ohroženým druhem a v Evropě žijí ve volné přírodě jen ve dvou oblastech v Norsku.

Začínáme v 10. Informace nám slibují 3–6 hodinovou vycházku, která má být vhodná pro děti od 6 let a na kterou se smějí přidat i pejsci. My stále váháme, zda je brát sebou. Ale na rozdíl od včerejšího dne, kdy bylo zataženo a chladno a kdy jsme původně mysleli, že za pižmoni vyrazíme, je dneska azuro a tak máme strach je v autě nechávat i pod stínící plachtou. Zvlášť takovou dobu, když nebudeme ani odejití jen někde kousek.

Počasí a info o 6letých dětech mě zas nabijí optimismem, že Merrellky, tak jako doteď, budou dostatečně vhodnou obuví. Průvodkyně s dost vydrsnělou výbavou se nad nimi sice trochu podivuje (zajímavé, že nad mými se pohoršovala a Pavlovi ke stejnému modelu neřekla nic), ale už jsme na místě a stejně nemáme ani jeden žádné jiné boty na výběr. Naše dnešní průzkumná skupina kromě nás a průvodkyně „dogs lover“ Kim z Holandska čítá ještě 2 Nory – pár ve středních letech a Němku se dvěma syny. Fičí ledový vítr, teplota klesla (ráno na sluníčku u chatičky to bylo krátký rukáv), tak se přioblíkáme a nezateplené pláštěnky proti větru oblíkám i holkám. Připínám je k sedáku a můžeme vyrazit na lov pižmoňů.

Začínáme po široké dálnici, směrem k majestátně se tyčící hoře s familiérně znějícím názvem Sněžka-Snøhetta, ale průvodkyně po asi 2 km zahlédne v dalekohledu sotva postřehnutelnou 1 tečku/kámen/piž­moně na dalekém kopečku. A pak to začne. Zkusím to zkrátit. Následující 4 hodiny se prodíráme, klopýtáme mimo stezky norskou tajgou, skrz lišejníky, mokřady, borůvčí a až metrové keříky bushe. Několikrát se bojím o dostatečnost mých bot, ale uklidňuje mě, že je poměrně sucho a že nejpozději za pár hodin je budu moct zase sundat a případně usušit a těch pár hodin bych i v mokrých zvládla. Což se párkrát stane. Ale není to nic dramatického a merino funkční ponožky odvedou skvělou práci. Zbývá už je jen nenechat v nějaké bažině.

Dvakrát objevíme pižmoně. Nejprve dojdeme k té první zahlédnuté tečce a na dvakrát se přiblížíme až na cca 200 m. Holky si jí buď vůbec nevšimly, a nebo jsou prostě už jen hodné. Eterka už je profík a rozumná holka (fakt bych nevěřila, že to napíšu). Té už bych věřila i kdyby byla na volno. Ale Hygge je pošuk, co má tendence štěkat na každý prudší pohyb, rozbíhající se lidi i auta jezdící v dálce po silnici. I my lidi, a o to víc pejsky, se snažíme schovávat za terénními nerovnostmi a zbytečně na sebe neupozorňovat.

Později najdeme ještě jednu větší skupinu 12 pižmoňů. Je to naprosto boží a v podstatě velmi poklidný den. Teplota vystoupá na příjemných 17°C a dá se být jen v tričku. Hromadně svačíme jen kousek od pasoucích se pižmoňů (zase tak těch 200 m), abychom tohle velmi agresivní zvíře nerozlobili. Pižmoni totiž nemají rádi společnost a už při přiblížení se na cca 100 m nejprve varují, pudupávají, hrabou, nervózně potřásají hlavou a funí a pak se rozbíhají a není šance na záchranu. My je ale naštvat v žádném případě nechceme, a tak se tu u nich doma chováme slušně a jen se kocháme. Počasí nám vyšlo úplně na objednávku a říkáme si, že ještě, že včerejší prohlídky byly plně obsazené.

Holky si mezitím vyhrabou hnízdečka a klimbají vedle nás. Vypadají docela dost unaveně. S Pavlikem se shodneme, že tato dovolená je o dost víc výletová , než ty dřívější, není tudíž čas pořád vše dospávat a pejsci toho mají asi po právu docela dost. Navíc dnešní postup terénem bez vyšlapaných stezek (jinde ve Skandinávii se často šlape prakticky po vyšlapaných dálnicích nebo kamenech v horách), jim musel dát hodně zabrat a na dost místech je musíme dokonce brát do náručí, neboť keře jsou prakticky neprostupné i pro nás a máme je do pasu. Díky tomu jsem řádné pokřtěná Hygginky mlíkem. Eterka každé zastavení hned lehá a na sluníčku zavírá očička, až se i průvodkyně ptá, jestli zvládne cestu dál. Zvládla a na pohodu, ale už je taky vidět, že nožičky má ošlapané a že už taky umí šetřit síly a chodit v Babsinčině „stand by“ režimu.

Dozvíme se opravdu spoustu informací o pižmoních, všech možných hovínkách, losech, liškách a dalších obyvatelích místního parku. A taky dostaneme od ostatních členů výpravy tipy na to, co ještě v Norsku zaručeně navštívit.

Rozloučíme se se stádečkem pižmoňů a čeká nás cesta zpátky. Jsou asi 3 hodiny odpoledne a já se trochu orosím při představě, že nás čeká to samé, co jsme ušli v honbě za „tečkama“ v terénu směrem sem. Průvodkyně se ale rozhodne najít cestu, pro snažší postup. Tu po pár pokusech skutečně nalézáme a postup do cca 6 km vzdáleného centra je o trochu příjemnější. Eterka už jde ve velmi úsporném režimu, kočička. V nohách máme asi 14 km v nelehkém terénu. Výprava trvala skutečně celých 6 hodin. I když prý běžně je tak na ty 3 hod a většinou jen po cestách, jak nám říká Kim.

Je čas vyrazit na jih a najít nějaké místo na nocleh. Tím se stane odpočívadlo u obřího zrcadlového losa Bjøråa picnic parking Eland, což je sice ne zrovna útulné místo v těsné blízkosti hlavní silnice, ale nás už dnes nic nečeká, je tu záchod a nacházíme si flek ukrytý trochu bokem mezi stromy. Potěší nás obě holky, které po zastavení nevypadají jako mrtvolky, ale obě chtějí jít hned ven a venku se obě hýbou s lehkostí rozhodně větší než my lidi. Přiznávám si, že jsem přeci jen měla o Eterku trochu starost, zda taková výprava na ni skutečně nebyla už moc. Ale vypadá to, že jen už umí rozumně šetřit síly.

Snad poprvé máme autíčko nachystané na spaní ještě za světla. Povečeříme čínské polívky a dokonce si i pustíme film. Kolem odpočívadla projíždí a burácí spousta kamionů. Někteří tu s velkým lomozem i parkují.

---

Den 10. – úterý 6. 9.

Tresticklan National Park

• V autě: 5 hod
• Ujeto: 400 km
• Ujito: 11 km
• Počasí: zataženo-polojasno
• Teplota: 10–18°C

Ráno nás budí až v 9 telefonát, že jsme právě definitivně přišli o našeho Emánka (stříbrné Mondeo, které s námi také v roce 2016 podniklo severskou expedici a pár dalších návštěv Švédska). Je zataženo a nikomu, ani pejskům, se nám nechce z peřiny. V nedalekém pidiměstečku Koppang doplňujeme zásoby v místním Coopu. Čerstvý křupavý chleba, salám a litrový čokodrink jsou příjemná změna po stravě posledních 3 dní (krom instantních věcí, nakyslý divnochleba a stejně divné sladkoplacky). Pořizujeme obložené sendviče k obědu, posnídáme v autě a ještě než vyrazíme na 5hodinový traverz po „nejnudnější norské cestě“ rovnou na jih zpátky do Švédska, snažíme se pořídit nějakou vůni v podobě smrdutého stromečku do auta a je to skoro nemožný úkol. Ale bez něj mám pocit, že v autě už padnu.

Cestou se otepluje, příroda je už po pár km taková obyčejná zaslesněná a já cítím, že už teď mi chybí ten sever víc na severu. Je to tak, jedeme pomalu, ale jistě, domů. Během jízdy poznávám vlakovou trať Oslo-Lillehammer, po které jsem jezdila z letiště k Norům z Non-stop Dogwear v rámci pracovních cest. Jinak je ale cesta, okolí, i silnice doopravdy velká nuda. A to i pro nás milovníky dlouhých hodin strávených v autě. Na druhou stranu je to poměrně vítaný odpočinek pro naše nohy a hlavně pro pejsky.

Kolem 17. hod a po celém dni v autě, přijíždíme k NP Tresticklan. Na parkovišti je v tuto docela pozdní hodinu pár aut a karavanů. Rychle se vyložíme a vyrazíme, ať ještě nějakou vycházku stihneme před setměním. Hned na začátku stezky potkáme čtyřkolku a za ní ještě další 2 zaměstnance parku a od té doby už jdeme jen sami. Zakroužíme 8,5km okruh naprosto úchvatnou a zajímavou krajinou. Sluníčko nám k tomu svítí po celou dobu a je to neuvěřitelný relax. Miluju tyhle severské podvečery v liduprázdné přírodě.

Park je to zajímavý pro své „skalní vlny“, které se až magicky noří do jezer. Holky mají vlažnější tempo. Hlavně Hygge vypadala, že se snad ani nerozejde, zato Eterka mi udělala radost a byla celá uvolněná si vykračovala vpředu. Později se probudila i Hygginka a spokojeně si na volno pobíhaly kolem, honily se a vypadaly dost šťastně. Zas a znovu jsem tak moc vděčná, že holky jsou ovladatelné a můžou chodit všude, kde se smí (a občas i kde se nesmí) na volno. Drží se samy stezek, drží se nás, hlídají si, kde jsme, chodí se hlásit a hlavně nemají vůbec tendence odbíhat po stopách. Zkrátka pobyt v přírodě je naprostý relax pro ně i pro nás.

Zpátky k autu docházíme se spoustou zastávek a kochání se po 2,5 hod s posledními paprsky sluníčka. Do půl 9 bude tma. Zkoukneme hlavní parkoviště a zjistíme, že má mnohonásobně hezčí a po dřevu vonící suché záchody a rozhodneme se, že přeparkujeme sem, a že tu i rovnou přenocujeme. Není tu nikdo, jen jedno další zaparkované auto, které ale vypadá dost opuštěně. Po cestě sem jsme s Pavlikem udělali bojovou poradu a rozhodli se, že toto bude naše poslední noc ve Švédsku. Zbývá nám tedy poslední den dovolené. Hrozně rychle to uteklo.

Před usnutím se vydávám ještě na záchod a beru sebou holky. Teda, z peřin se mi podaří vylákat jen Hygge (Eterka se ani nehne) a i ta celou cestu vypadá, že toho rozhodnutí maximálně lituje. Po štěrku demonstrativně pajdá a zpátky v autě pak dramaticky přehrává, když na mě žaluje Pavlovi.

---

Den 11. – středa 7. 9.

Losí safari a psí pláž

• V autě: 7,5 hod
• Ujeto: 650 km
• Ujito: 3 km
• Počasí: polojasno
• Teplota: 21°C

Za sluníčka posnídáme na piknikovém plácku přímo na parkovišti, kde jsme nocovali. Při odjezdu vidíme, že jsou karavany, parkující na druhé parkovišti, obehnané páskou a dumáme proč. Popojedeme do městečka Ed, kde dokupujeme zásoby a nakupujeme prezenty domů. Ve 13 hod nás čeká losí safari a ještě máme nějaký čas. Ten se rozhodneme využít najitím nějakého pěkného jezera, s kamenným břehem, s fotogenickými ostrůvky a červenými domečky v pozadí. Že bychom konečně provětrali paddleboard, který sebou vezeme a který nám popravdě dost v autě překáží. Jedno skoro takové ideální nacházíme. Vyrazíme se k němu projít i s holkama. Bohužel téměř hned na nás zaútočí enormní množství mravenců, že i holkám se nechce stát na místě a zoufale zvedají pacičky. Nevadí, tak paddleboard příště.

Ale to už skoro můžeme jet na otvíračku losího safari Dalslands Moose Ranch. Ačkoliv jsme na severu dohromady v součtu našich cest strávili už dlouhé měsíce, na losím safari jsme ještě nebyli a je vhodný čas to napravit. A tak krmíme, hladíme, koukáme a fotíme a posloucháme výklad. V obchůdku ještě dokoupíme zbývající suvenýry – magnetku pro mamku a nový přívěsek na klíče, za ten poslední z roku 2014 už celý rozpadnutý. A pak finálně zamíříme směr jih. Nejprve krásnými kroutícími se silničkami, později po dálnici.

V 17:15 jsme ve Falkenbergu, kde si to zamíříme rovnou na psí pláž Olofsbo Havsbad. Tohle jsem nám prostě nechtěla nechat ujít a vypadá to na ideální vyběhání pejsků před dlouhým přejezdem domů. Je příjemných 20°C a holky už u auta tuší, co je čeká. A pak běhají, lítají, aportují kolečka z vln a jsou tááák moc happy, že i já jsem. Tohle prostě milují. Skvělé rozloučení se Švédskem.

Pak už u auta pejsky odsolíme a odpískujeme a necháme je doschnout v trávě. Namažeme na cestu chleby a vydáme na poslední 4 hodiny Švédskem a Dánskem, do Gedseru na poslední dnešní trajekt.

---

Den 12. – čtvrtek 8. 9.

Noční cesta domů

• V autě: 7 hod (+ 2,5 hod na trajektu)
• Ujeto: 625 km
• Ujito: 0 km
• Počasí: tma
• Teplota: noc

Cesta ubíhá v pohodě. Z Rostocku až domů řídím celou noc já a přestávku děláme až v ČR. Německem projedeme hladce, jen kolem 4 ranní je nepochopitelně zvýšený provoz kolem větších měst. Kolem 8 akorát chytáme ranní špičku v Praze. Německo nám opět trochu zhoršilo upravenou spotřebu.

Jsme doma.
Tentokrát to bylo krátké.
Ale o to více intezivní.
Už teď se těšíme na příště.
Již brzy…