Dovolená ve Francii

16. 7. 2011 2011, Oblíbené, Cestování

Úžasná a krásná dovolená ve Francii – přes Paříž do okouzlující Bretaně a zase zpět.

Protože jsme tušili, že budete nuceni nedočkavě čekat na vyprávění a fotky velmi, velmi dlouho, udělali jsme v podstatě hned po návratu tzv. rychlovyprávění. Stáhl jsem alespoň svoje fotky do počítače a bez promazání či jakýchkoliv úprav jsem je nasázel za sebe do animace. Pokud tedy nemáte moc času, můžete si celou naši Francii užít za 1 minutu a 9 vteřin alespoň ve zrychlené verzi :)

Celým vyprávěním Vás budeme provázet dva – Pavel a Dejna ;-)

Když jsme původně přemýšleli nad naší letošní dovolenou, moje první úvahy směřovali k Irsku, kde jsem sám už jednou byl a které jsem si chtěl užít ještě jednou a chtěl jsem zkusit využít svoje tehdy načerpané zkušenosti. Cíl jsme nakonec změnili tralalá O:-) – místo kamenitého Irska jsme zvolili výrazně romantičtější Francii – a rozhodně toho nelitujeme!

Využili jsme nabídky naší kamarádky Anči, která se sebevražedně rozhodla pohlídat nám obě naše holky – takže jsme byli bez pesanů a o to agilnější jsme tu naši dovolenou mohli plánovat. Což v našem případě znamená, že jsme dopadli stejně jako tenkrát ve Finsku a dovolenou nakonec vlastně neplánovali vůbec :-). Vyrazili jsme s mapami pár francouzských krajů v mobilu, hotovostí, kreditkou, s adresou několika hostelů F1 na papíru, se skvělým knižním průvodcem a s velice stručným itinerářem cesty, který byl opsán od dvou českých cestovek.

Měli bychom asi vysvětlit i hned první fotku v galerii – je to květina, kterou dostala Dejnuš k narozeninám. A protože bohužel (já vím, jsem hrozný) není úplně zvyklá kytky dostávat, to už není o rok později vůbec pravda :), nechtěla ji nechat doma. A tak milá zlatá kytička projela celou Francii s námi mezi předními sedačkami :-) Díky přepychu klimatizace opravdu zvládla celou dovolenou a vyhozena byla až opět v Čechách.

Autem po Francii

Na cestu jsme se vydali naším Oslíkem (Oslíkem, který se ale původně jmenoval Zdeňka :D), který měl v době odjezdu ujetých akorát zájezdových 2000km, takže v Německu jsme už mohli trošku řádit :) Oslík celou dovolenou vydržel skvěle, tempomat a klimatizace jsou úžasné vynálezy 21. století. Při dojezdu tachometr ukazoval tuším něco kolem 7500km.

Trablů jsme s ním zažili jen pár – zhruba polovina benzínek ve Francii neměla ráda moji kreditku (Dejninu naštěstí ano ;-)) a hlavně Dejnuš dlouho trpěla na to, že je malá – přes ergonomické sedačky se špatně nejenom vystupuje, což žirafa Marta nemohla potvrdit, ale i řadí šestka :(. Normální diskriminace malých! Jinak Oslík jel skvěle a bez výhrad! To se zas musí nechat že dneska mám to auto fakt ráda :)

Ve Francii mají rádi značky. Mají je rádi moc. Při nájezdu na dálnici vás nejdříve upozorní na „Dej přednost v jízdě za 500m“, potom vám ukáží přikázaný směr jízdy doprava (2× – jednou u cesty, podruhé na svodidlech samotné dálnice), dále zakáz odbočení vlevo a ještě jednou „Dej přednost v jízdě“ na konci připojovacího pruhu. A po otočení pohledu o 180° ještě zahlédnete za vámi jednosměrku. Na samotné dálnici je potom u každého nájezdu ještě samozřejmě zákaz odbočení vlevo. Má to jednu výhodu – značka „Za 500m vesnice“ je příjemná na vypnutí tempomatu.

Značky, to je vůbec kapitola sama o sobě, Francouzi mají divné značky, například podél dálnic jich je spousta otočena směrem od vašeho pohledu, připraveny být zas kdykoliv pootočeny zpět, aby povýšily do platného stavu.

Pokud jedete s novým autem do Paříže, tak se dobře pojistěte a snažte se meditací dostat do vyššího stavu existence. Po pár křižovatkách totiž pochopíte, proč je každé druhé auto sedřené či pomačkané. Oslík přežil ve zdraví! Jsem upřímně ráda, že zrovna v Paříži jsem byla šoférování ušetřena.

Itinerář cesty

Odjezd

Naše cesta začíná už ve čtvrtek, kdy večer v Litomyšli necháváme pejsky (nevím, kdo měl z odloučení větší stres, ale tuším…) a jedeme se dobalit a vyspat do Prahy. V pátek ráno potom ještě nakoupíme v Albertu poslední zásoby (hlavně pití – to nám vydrželo prakticky až do konce dovolené). Ještěže tak, ve Francii totiž neznají jiný než broskvový ledový čaj!

Vyražíme na Plzeňskou směr Rozvadov – Německo – Francie. Cesta ubíhá relativně pomalu, ještě totiž nejsme zvyklí na dlouhé přesuny, což se v průběhu dovolené radikálně změní. Přes celé Německo nás bez jediného zádrhelu převeze Dejnuš a my podvečer bez potíží dojíždíme na naše první ubytko – Motel F1 na kraji Chalons-en-Champagne. To jsme ještě měli rezervované dopředu :) První francouzské dojmy? Všude kolem se pase neskutečné množství kraviček všech možných barev. Ale převažují bílé Charolais. :)

Remeš

Protože jsme přijeli ještě za světla, vyhazujeme věci na pokoj a rozhodneme se zajet na výlet do Remeše, kam jsem původně chtěli jet až ráno cestou do Paříže. Zkoušíme do navigace zadat cestu bez poplatků (dálnice ve Francii jsou jinak povětšinou placené a ne zrovna nejlevnější) a uspějeme – jedna vede rovnoběžně s dálnicí :-)

Remeš je příjemné městečko, kde jsme si prohlédli katedrálu se skvělými chrliči a setkali se s prvními milými domorodci. Ti na náš nesmělý dotaz, zda nehovoří náhodou anglicky, směle odvětili: „No!“ takovým tónem, že jsme se hodně rychle pakovali. Městečko nám přišlo nějaké prázdné, dokud jsme neobjevili jednu širokou třídu, kde byly snad jenom restaurace a kluby – tady jsme ochutnali první a poslední francouzskou zmrzlinu :-)

Paříž

Ráno se vypravujeme rovnou směr Paříž, a stejně jako první den zkoušíme jet po cestách bez poplatků. Ty jsou tu vtipné – jsou opravdu rovné, když je náhodou po pár kilometrech rovinky mírná, fakt mírná, zatáčka, tak vás na ni pro jistotu upozorní ano, uhodli jste správně minimálně jedna značka. Cca každý kilometr je dokonce i malé odpočívadlo – luxus. Se zapnutým tempomatem nemám ani pocit, že bych řídil auto. Tyhle rovné silničky vedoucí napříč celou Francií, to je ale věc. Nejenže v kombinaci s omezenou rychlostí a tempomatem mají velmi příznivý vliv i na průměrnou spotřebu, ale po dlouhé době se mi dařilo v autě číst, hledat v mapách a vůbec dívat se za jízdy i jinam, než před sebe ven, bez toho, aniž by se mi udělalo špatně. Za cestu pak velmi zdomácněla hláška: „Pozor, brzdím.“

Jedna věc nás v kraji proslaveném svým šumivým mokem překvapila – nikde jsme neviděli žádné vinice, celá oblast je jedna velká placka. Když už se někde nějaký kopeček náhodou objeví, je na něm hned pár řad vinic, ale opravdu jen pár… že by proto bylo šampaňské tak drahé, protože se dá pěstovat jen na pár keříčcích?

Příjezd do Paříže je pro nás nepříjemný šok, nakonec ale musíme uznat, že asi bylo fajn začít dovolenou tím nejhorším. Dejnuš prospí příjezd, kde se chvilku jede po dvanáctiproudé silnici a budí se až kousek před cílem, kdy nás potkává zácpa na sjezdu. Na něm postávají místní občané tmavší pleti se stěrkami v rukou a i přes mé ustavičné kroucení hlavou, že nic nechci, mi začínají mýt čelní sklo. Když se zácpa trošku rozjede, snažím se ujet, ale jde to jen na pár metrů. Následuje hádka na téma: „Zaplať“ – „já nic nechtěl“ – „utrhnu ti stěrač!“ – „já nic nechtěl a nemám peníze“ – „támhle ve dveřích vidím peněženku!“ :-) nakonec se spokojí s volně položenými 20 centy. Uf, ujíždíme dál. Jsem se docela hodně bála. :) Doprava je ale peklo – všude spousta aut, tlačí se jakoby smyslů zbavení, každé druhé promáčknuté plechy a odřené. Navigace nestíhá, takže jednou odbočuji špatně, abych musel auto v křižovatce hezky na blikačkách otáčet. Znovu si opakuji, jak jsem ráda, že nesedím za volantem! Poslední metry k hotelu jedeme přes trh, kde jsou všude kolem nás spousty lidí, skútrů, kol, dalších lidí, stánků, :-) krásný Montmartre! Jsem rád, že jsem přiobjednal podzemní garážové stání :-) Moc lidí, všude je moc lidí. Úleva, když na chvilku zapadneme do klidu v boční uličce a jdeme se ubytovat.

V romantické Paříži jsme se rozhodli připlatit si za hotýlek. Ten byl hezký a relativně čistý, s nádhernou koupelnou. Veselý zážitek pak nastal v momentě, kdy k nám dvě pokojské stěhovaly ještě jednu matraci na postel. Bylo docela legrační je sledovat, jak se tou velikou duchnou snaží manipulovat a vytáčet na hotelovém uzoulililinkém schodišťátku. Trošičku jsme zápasili se dveřmi, které jsme uměli zamknout jenom zevnitř. Ale i to jsme nakonec zvládli metodou pokus-omyl (což znamená, že doteď nevím, jak jsme je vlastně pokaždé zamkli :-)) Možná lepší nepátrat po tom, zda vůbec byly i po našem odchodu zamčené. :)

Bylo teprve dopoledne, času dost, a tak jsme vyrazili hned do města. Zjistili jsme, že jsme ubytování jen pár desítek metrů od Sacre-Coeur – k němu vystoupáme a užíváme si výhledu na Paříž. Šokuje mě výhled na město. Tak nepodobný naší Praze. Všude šedivo, všechny střechy jsou šedivé. Poté nás už čeká seznámení s místním metrem, kde si kupujeme denní jízdenku a usedáme do vagónů směr – ano, trošku neoriginálně, jak poznamenávají místní studentky podávající nám mapku metra – Eiffelova věž.

Před Eifelovkou si dáváme první svačinu – hotdog a palačinku – a jíme ji s vtipným pidiptáčkem přímo u Seiny. Spolu s námi si tam dává jídlo i Richi, kamarád Lucky Louieho – na fotce je zachycen jeho zatýlek. Snažila jsem se být nenápadná. Ale my jsme si jisti, že to byl on! Fakt že jo!

Po jídle už jen proběhne nutné focení před věží, pod věží, za věží, .. výstup nahoru ale vzdáváme při pohledu na dlouhatánské fronty okolo.

Všude potkáváme spoustu nejrůznějších psích plemen – ta běžná i ta méně běžná, většinou od každého exempláře hned po dvou. Až po chvilce nám docvakne, že jsme se termínově trefili do právě v Paříži pořádané světové psí výstavy. Nikoho známého ale nepoznáváme a tak dál míříme pěšky na další stanici metra, abychom se přiblížili k Notre Dame. Na ten se podíváme, ale konstatujeme, že je to zkrátka „další kostel a pěkná nuda“ a tak se vydáváme podél řeky k Louveru. A děláme dobře! Celé pobřeží je lemováno prodejci nejrůznějších starých knížek, pohlednic, plakátů, kde nakonec neodoláme a nějaké ty pohledy a plakáty nakupujeme – první dárky pořízeny! Tady mimo hlavní ruch vypadá Paříž opravdu i docela romanticky.

Někteří z vás by teď měli přestat číst – Louver totiž tak nějak míjíme. Chození po muzeu nás netáhne, to v parku postavený zábavný park je jiné lákadlo! Zkoušíme vynikající dům hrůzy (a že se do té doby nesmírně vysmátá Dejnuš toho smrťáka, který ji upřeně pozoroval a nakonec po ní sekl mečem, opravdu lekla!) no fuj, já věděla, že se kouká fakt divně. Ládujeme se cukrovou vatou :-)

Pěšmo pokračujeme po Champs-Elysées (širokánská cesta, na které je spousta lidí, parků, obchodů,…) Cesta je hodně moc dlouhá a musíme dotankovat tekutiny nákupem vody od místního černocha. Konečně přicházíme až k Vítěznému oblouku. Tam počkáme v krátké frontě, koupíme si lístky (občas se hodí býti studentem) a hurá nahoru – schodů je sice hodně, ale výhled stojí za to! Zrovna se začíná stmívat, takže můžeme sledovat jak se rozsvěcí Eifelovka a shodujeme se, že lepší je na ni koukat zdálky, než na ni šplhat :-)

Kolem oblouku je ohromný kruhový objezd pro auta bez značených pruhů. Když shora tu dopravní situaci sledujeme, už chápeme, proč většina místních má ta auta tak sedřená. Šílené! A to ještě Pavel neví, co přijde… :)

V průvodci (fakt doporučujeme, nejlepší průvodci!) nacházíme seznam stanic metra, které by nikdo neměl minout, a zjišťujeme, že se nám je podaří docela hezky s trochou zajížděk projet cestou domů. Takže se postupně vydáváme do starověkého Egypta (zrovna rekonstruovaného a tak prázdného :-/) nebo do ponorky a užíváme si také jízdy za předním sklem automatické soupravy bez řidiče – super! Každá linka metra má své vlastní vozy, různého stáří a technologie.

U naší stanice metra si ještě projdeme červenou čtvrtí – muzeum sexu a Moulin Rouge jen míjíme a stejně tak i další noční kluby. Kupujeme si ale aspoň kočičí tašku – další dárek z krku :-) Máme toho po celé dni na nohou docela plné kecky. Jak se znám, tak jsme toho asi ani moc za celý den nepojedli. Alespoň vzpomínky na podrobnější stravování v Paříži nemáme ani jeden žádné.

Ráno si užíváme první opravdovou francouzskou snídani. V pekárně kupujeme čerstvé pečivo (do té ani od té doby jsem tak dobré dvojitě čokoládové rohlíčky nejedla) a vystoupáme nahoru k Sacre-Coeur. U něj si přikupujeme horkou čokoládu, sedáme na schody a snídáme s výhledem na panorama Paříže. Kolem nás spěchají udýchaní turisti, kteří ten den chtějí stihnout celé město a my jen v klidu dlabeme – pohoda!

Dejnuš se ještě vyfotí se živou velmi sympatickou sochou. Z toho má stres ještě teď :) Pán byl z Polska a jak zjistil, že jsme Češi, hned reagoval: „Becherovka, knedlíčky!“ :-) a pak už jen sedáme do auta a jedeme z Paříže pryč.

Z města se dostáváme za pomocí navigace, když ta najednou upozorňuje na ohromný kruhový objezd, který se blíží. Podle znázornění na mapě je opravdu, ale opravdu veliký a začínám tušit, že by to mohla být ta mnohoproudá šílenost, na kterou jsme koukali z Vítězného oblouku „Použijte 5. výjezd“ tady vypadá asi jako „jeďte rovně“ :) Kruhák se blíží, Pavel je víc a víc nervózní a … uf, nakonec je to jen obyčejný kruháček s asi 3 pruhy. Pokračujeme dál.

Versailles

Původní plán bylo stavit se na zámku v Chartres, ale když si Dejnuš všímá ukazatele na Versailles, není co řešit – to bychom si opravdu neměli nechat ujít! Sjíždíme tedy z dálnice a parkujeme před ohromným zámkem, který stojí na konci ohromné silnice, abychom zjistili, že jsou před ním ohromné fronty na vstup dovnitř a ohromné zahrady za ním. Sami vyrážíme právě jen do zahrad, které nám učarují – jsou krásné, plné spousty barevných květin, bzučících čmeláků a – kaprů ve vodě! Ale jakých! Každý z nich by stačil průměrné rodině tak na týden :-) To byly kosatky! fakt :) Sedíme u vody, počasí je příjemné, a nám se vůbec nechce se zvedat. Po uspěchané Paříži je to tady parádní relax.

Fougères

Mírně se stresuji, že je už odpoledne a já stále nevím, kdy a kde budeme spát, takže nakonec trošku umluvím Dejnuš a vracíme se do auta a jedeme dál. Původně jsem chtěl přespat u Fougères, ale nakonec se nám jede tak dobře, že se zde jen rozhodneme podívat na hrad. Ten je úžasný! A ty uličky okolo :-) krása. Po megalomanské Paříži konečně míjíme městečka a stavby, které jsou ta pravá Francie. Večer dorazíme do Saint-Malo. Našeho dalšího plánovaného místa pro nocleh.

Saint-Malo

V Saint-Malo opět končíme ve Formuli, kvůli tomu cestou hledáme McDonald, abychom využili a zneužili jeho wifi síť pro rezervaci ubytování. (jak reagovat na reakci? :) je super cestovat se studentem! Ona ví všechno! Já mám doma datový tarif a tak o tom, že _každý_ McDonald má free wifi jsem vůbec netušil! Super! :-)) A protože máme ještě síly, sedáme do auta a jedeme do centra.

Saint-Malo je úžasné. ÚŽASNÉ. Historické centrum je složené ze super cestiček, dlážděných cest, domků a krámků, restaurací, palačinkáren a kavárniček a všude mezi tím jsou muzikanti, kejklíři a akrobati. A ta pláž! Hned za hradbami a máme štěstí, je odliv! Hned sbíráme mušle, ulity a sledujeme západ slunce. Tady se nám bude líbit! Měníme původní hrubé plány, budujeme zde základnu pro výlety do okolí, a prodlužujeme si pobyt o 2 noci s tím, že se další den přesuneme z formule na okraji města do hotýlku v docházkové vzdálenosti od centra, kam vyrážíme během večerů.

Tuhle bývalou vojenskou pevnost jsme si opravdu zamilovali. Podařilo se nám se trefit ještě před začátek turistické sezóny a tak krom víkendu byl všude relativně klid. Dalo se zaparkovat u hradeb a přesto už byly teploty na koupání a všechny restaurace a krámky otevřené, včetně ulic plných pouličních malířů. U jednoho jsme se málem nechali zlákat ke zvěčnění se, ale budeme se sem holt muset ještě někdy vrátit. Město je známé pro největší příliv a odliv, rozdíl bývá až 15 metrů. Při odlivu po plážích pobíhají hledači pokladů s detektory a prostor pro hledání mají opravdu obrovský. Když je hladina nejníže, dá se suchou nohou přes pláž a skaliska dojít k jedné ze 2 pevností na ostrůvcích. To jsme si vyzkoušeli hned první večer.

Léhon

Náš první výlet do okolí Saint-Mala vede do městečka Dinan – jenže v rámci hledání parkoviště ho jaksitaksi projedeme celý napříč a skončíme ve vedlejší vesničce Léhon. Než nám dojde, že toto Dinan opravdu nebude, tak už máme za sebou menší procházku a spoustu fotek ;-) Venkov. Tohle je ta krásná Francie!

Dinan

Konečně to správné městečko! Ohromné opevnění, paní co umí hrát všemi svými končetinami na různé hudební nástroje (v jeden čas), velká věž s ještě větším varováním na vrcholu: „Pozor, zvon bije opravdu nahlas!“ a tatínek s klaustrofóbií, který na vrcholek věže doprovází své dvě dcerky (které tam hned začnou běhat – chudák táta!) – to jsou první dojmy, které jsou brzy přehlušeny dojmem výrazně silnějším, láskou na první pohled, kráskou nad kráskami čnícími – tuňáková bageta! Náš francouzský objev, který nás v nejrůznějších podobách (verze s mrkví vyhrála!) provází po zbytek dovolené. Mňam!

Tady by mělo pokračovat vyprávěním popisu místních veřejných toalet. Abychom na ně nezapomněli, tak jsme je vyfotili. Jen co na nich bylo tak zvláštní jsme zapomněli snad už druhý den :) No byla tam nějaká divná tlačítka, skryté ovládání, rozsvěcení, splachování, pouštění vody, .. oba jsme ale zvládli potřebu i hygienu. A z historky tak není nic :-)

PS: balancovat foťák (balancovat s foťákem?) (češtináři, rozsuďte nás! :-)) se samospouští na zábradlí hradního příkopu je docela zvláštní pocit:-), ale další společné foto je potřeba.

Mont Saint Michel

Nasedáme do auta a pokračujeme na další bod v pořadí, který máme tento den v plánu. Cestou k mnou z fotek vysněnému Mont Saint Michel se zastavujeme na kopci u krásného větrného mlýnu. Moc dlouho se u něj ale nezdržujeme, uděláme pár fotek a pokračujeme rychle dál – přímo na ten pohádkový poloostrov, na který jsem opravdu moc chtěl: projít se po jistě romantických cestičkách, po pláži, prohlédnout si parky… Nakonec jsme si prohlédli jen auty a autobusy k prasknutí narvaná parkoviště a jednohlasně prohlásili, že po tomto netoužíme. Pidi okreskami a zemědělskými stezkami zakličkujeme do polí, vyfotíme si krásný Mont Saint Michel alespoň z dálky. Mé ČZU srdce zaplesá při pohledu na ve větru se vlnící moře obilí v pozadí s dominantou v podobě kláštera. A pak už po pobřeží jedeme zpět domů.

Po chvíli dáváme ještě jednu pauzu a zkoušíme se projít k moři, ale ledový vichr nás zažene zpět do auta – no co, aspoň jsme se pokochali pohledem na spoustu krásný oveček okolo :) každopádně z idey plavání v oceánu sejde, protože to by z nás byly nakonec asi jen dva rampouchy na pobřeží.

O kousek dál stavíme ještě na záchod – vedle jsou krámky s mořskými potvorami, které nám průvodce doporučuje ochutnat. Nevím jak Dejnuš, já nad tím chvilku dokonce i přemýšlel, no já taky chtěla. :) Chvilku. Smrdí to tak strašně, že raději jedeme pryč :)

Po návratu do naší základny, jsme se už vybaveni pořádným foťákem vydali znovu na pláž vše zdokumentovat.

Ale hlad nás vyžene konečně na pořádné jídlo. První večer jsme zakroužili jen na místní cider a palačinky. Jak můžou být tak vynikající, když jsou jen s máslem a cukrem? Ale tentokrát byl v plánu pořádný kus flákoty – hovězí steak ze všudypřítomných bílých kraviček. Co si budeme nalhávat, prase je prase!

Côte de Granit Rose – pobřeží růžové žuly

2. ráno v Saint-Malo. Probuzení v hotýlku. Při pomyšlení mě ještě teď začnou bolet záda. :) Kutálení se do středu postele na extrémně měkkých matracích bylo fakt vtipné. Celou noc jsem se snažila balancovat co nejvíc na okraji rámu postele, tj. paradoxně co nejdál od Pavla. Stačila chvilka nepozornosti a budili jsme se skutálení u sebe vprostředku :D. Zlatá formule!

Den začíná deštivě a při pohledu na předpověď počasí na další dny nás chytá panika, že jsme veškeré sluníčko propásli a už nebude žádná možnost smočit se v moři (a jak jsme se pletli!) Hele ty, i předpovědi to říkaly! Sedáme tak aspoň do auta a jedeme se podívat na vzdálené růžové pobřeží – cestou dokonce přestane pršet, takže nakonec výletíme za sucha.

Je tu spousta kytek, racků a hlavně velkých a vtipně tvarovaných kamenů. Na úplném konci nacházíme maják, ze kterého jsme trošku zklamaní. Těšili jsme se na krásný kulatý maják, ideálně červeno-bílo pruhovaný! Místo toho vidíme jen hranaté cosi. Cestou prolezeme krámek místních záchranářů, kupuje dárky a vyrážíme zpět k autu.

Na zpáteční cestě také poznáme, co to znamená příliv a odliv – před hodinkou písčitá zátoka je už pod vodou. Jen se nám to jaksi nepodařilo dokonale vyfotit na památku :) Tak trochu si to můžete domyslet z následujících 2 fotek.

Dejnuš cestou neodolá, seběhneme dolů k moři (nebo spíš oceánu?) a hledáme kamínek, který bychom mohli vzít s sebou domů na památku. A nacházíme jeden úžasný! Jen se musím přiznat, že posledních 50 metrů zhruba z kilometrové cesty jsem ho už nenesl a raději jsem došel pro auto a .. znáte to. Když nemůže oblázek k autu, musí auto k oblázku! :-* Připomnělo mi to tahle zpětně Svatební cestu do Jiljí :)

Abbaye de Beauport u Paimpolu

Cestou domů děláme ještě krátkou a rychlou zastávku u ruin starého opatství. Je nám ale zima a máme toho opravdu dost, takže jen cvakneme pár fotek a prcháme zpět do auta a domů.

Poslední den v Saint-Malo nás budí sluníčko.

Naposledy vyrazíme do historického centra, které jsme za denního světla ještě neviděli. Vylezeme na hradby, kanonem vyfotíme kanóny i kousek nad hlavami létající racky.Počasí nám přeje, je krásně azuro a od moře vane příjemný větřík a my neváháme a stavujeme se v autě pro plavky a rychle na pláž. Hrajeme si v písku a nakonec i přes studený vítr vlezeme na chvilku do vody. Super! Jen moje frajeření v šatečkách a balerínkách končí tím, že bych nejraději šlapala s odřenýma nohama bosa.

Čas je bohužel nemilosrdný, nás čeká dlouhý traverz autem, takže musíme Sant-Malo pomalu opustit. Cestou z pláže navštívíme ještě poštu a snažíme se koupit známky na pohledy. Je to věda. Už jste někdy viděli poštovní automat s terminálem pro platby kartou? Mačkáme, ptáme se, mačkáme, ptáme se, mačkáme, .. a nakonec máme v ruce několik starých dobrých lepících známek na pohledy. Už jen nějaké napsat a poslat :-)

Sem ale musíme ještě někdy znovu. Minimálně si nechat nakreslit tu karikaturu od místního umělce ;)

La Pointe du Raz – západněji to již nejde

Mezi Saint-Malo a La Pointe du Raz nás čekal dlouhý traverz (tak nějak už nám ty přesuny ani nepřijdou dlouhé) a večer přijíždíme do Quimperu. Už jsme ostřílení a místo si ve formuli nerezervujeme předem. :) Vylosujeme si kuřácký pokoj a tak se snažíme co nejrychleji usnout.

Být v Bretani a nepodívat se na nejzápadnější cíp Francie by byl asi hřích. A tak se druhý den ráno vydáváme nejprve najít poštovní schránky, které mají 2 otvory pro vhození pošty a my nerozumíme, co na kterém píší. Tak takticky hážu půlku pohledů na jednu stranu a půlku na druhou s tím, že doma zjistíme, která byla ta správná. Správně byly zdá se ale obě. Všechny pohledy v pořádku dorazily do Čech ke svým adresátům. Vydáváme se na západ a na mys. Faktem je, že tam rostly moc dobré ostružiny a Dejnin komentář: „když tady tak koukám na ty jejich bunkry, tak se nedivím, že v té druhé světové dopadli jak dopadli,“ krátce shrnul část francouzské historie. :-) Faktem je, že dostat se k bunkru nebylo úplně zadarmo – ty keře všude okolo setsakra píchaly! A naše oblečení nebylo zrovna outdoorové :-) Přesto to za ten výhled stálo!

Na úplný konec ostrohu nejdeme, končíme tam kde většina turistů – u spousty z kamínků postavených komínků – a koukáme na to, jak se pere voda z jihu s vodou ze severu.

Před parkovištěm využijeme množství obchůdků a nakupujeme dárky – basu cideru, sladké jídlo, pohledy, … a zkoušíme si prstýnky ;-). Po cestě ve vesničce potom ještě kupujeme už tradiční svačinku – tuňákovou bagetu :) Ještě stavíme o kus dál v další vesničce, kde přes ulici mají hned 2 pekárny. Vlezem do první, mlsně jdeme obhlídnout, co nabízejí v té druhé, abychom se opět přes cestu vrátili opět do té první a nakoupili sladké a moc dobré, myslím, že se to jmenovalo eclairs.

Morhiry

Od nejzápadnějšího cípu Francie se dá jet autem už bohužel pouze jedním směrem – na východ, tj. k domovu. Moc zastávek už nestíháme – jednou z nich jsou Menhiry. Zajímavé. Průvodce jim věnuje hodně prostoru, podle množství parkovišť jsou i velmi oblíbené. Myslím si ale, že nás oba z té procházky víc zasáhlo plánování převratné nové počítačové hry, kterou jednou možná realizujeme. A ty největší menhiry jsme tak museli minout při diskusi nad jednotlivými algoritmy :-) Z procházky ale máme aspoň dárky pro naše šiškomilné holčičky – gigašišky.

Vannes

Dál a dál na východ.

Nadpis sice zní „Vannes“, ale ve skutečnosti jsme nejdřív vyrazili směr Quiberon s touhou se vykoupat – sluníčko se totiž vrátilo a to v plné síle. Městečko se rozkládá na konci štíhlého poloostrova a cesta k němu byla ucpaná auty. Po chvilce jsme kolony vzdali s tím, že přeci poloostrov znamená, že oceán je i všude okolo – a že byl! Ty vlny! Ohromné! Naháněli nám strach a my jsme se do nich přesto vrhali po hlavě (obrazně řečeno), to spíš ony se vrhaly po našich hlavách :) – voda byla plná řas, což zážitek z vln spolehlivě přehlušil. Alespoň než jsme se začli převlékat a objevovat, kam všude se takové řasy mohou dostat. Bylo to úžasné, jen prkýnka-surfíky k úplné dokonalosti chyběly a samozřejmě nějaká fotodokumentace :)

Ale zpět k Vannes – ubytovali jsme se opět kousek za městem ve Formuli a vyrazili se projít do centra. Stihli jsme akorát místní historické slavnosti, tj. všude byla spousta jídla (ano, dali jsme si překvapivě tuňákovou bagetu, i když tentokrát její pořízení nebylo tak jednoduché jako v Paříži nebo Saint-Malo, kde jsou přeci jen na cizince víc zvyklí. Zde nám s angličtinou nepomohla ani prodejčina dcera, ale nakonec jsme tuňákovo máslovou bagetu přeci jen zvládli pořídit), kejklířů a muzikantů. A desítky či stovky lidí v dobových kostýmech! Muselo se snad převléknout celé městečko. Z žebráků šel až strach… Jen jsem se modlila, ať si mě navšímají a nedejbože mě neoslovují :), skoro stejně jako z těch křivých domů, co vypadaly, že každou chvilku spadnou.

Západ slunce jsme proseděli v místním přístavu na lavičkách a užívali si pohody a dětí a rodičů hrajících si na prapodivných prolejzačkách, na které mě Pavel nezlákal :)

Cesta domů (Metz, Litomyšl)

S Vannes pro nás také skončila i Francie. Přesun domů byl rychlý – přes Francii jeden dlouhý travers, spánek kdesi v motelu formuli v Metz, následovalo menší bloudění cca 200km po Francii. Není Strassburg jako Strassburg, ikdyž to zní dostatečně německy :) Rychlojízda Německem, krácená posloucháním filmu Na samotě u lesa, k němuž není vůbec zapotřebí obraz a který jsme stáhli v noci na motelu, ukončená pomalojízdou na zbytky benzínových výparů v nádrži… být hranice o 100 metrů dál, asi bychom tlačili. :) Cestou západními Čechami ještě zastávka na domečku v Chlumu, kde jsme předali první dar, oblázek, rychlý oběd a loučení, abychom v pozdních hodinách příjeli za holčičkami do Litomyšle (ty vzdálenosti jsou v Čechách po těch dlouhých traverzech všechny tak nějak krátké.. od hranic do Litomyšle to byl nezvyklý kousek :)) Rychle to uteklo.

První Francie za námi. Otázka nezní, „zda“ se vrátíme, ale „kdy“ se vrátíme… já chci tuňákovou bagetu s mrkvičkou!