Skandinávie II.

Naše druhá cesta na Sever, svatební cesta: Pobaltí – Finsko – Norsko – Švédsko.

Že se jednoho dne opět vypravíme na sever – konkrétně primárně do Finska, to jsme věděli už při naší poslední expedici. Že to bude v rámci svatební cesty o 2 roky později, to tak nějak vyplynulo. Ve hře byla už v tu dobu Kanada. Jevila se pro takovou slavnostní příležitost téměř jako ideální, ale pak zvítězil opět sever. To proto, že psí holky nám nemládnou, hlavně tedy Babsinka, a jelikož byla v roce 2016 ve svých 11,5 letech stále v čupr kondici, bylo rozhodnuto, že nebudeme „pejsčí dovolenou“ odsouvat až po Kanadě a vyrazíme hned. Kdo ví, co bude za rok, dva, tři…

Samotnému odjezdu na tuto expedici předcházelo několik naprosto šílených dní. Hektický týden v práci, pátek okořeněný naší svatbou, v sobotu ranní přejezd na MČR v agility, naše první, na které jsme se s Eterkou nominovaly. Dva nabité dny toho nejlepšího českého agility, celkem 3 snové brambory (tak blizoučko jsme byly bedně, celkem 3 čisté běhy, 2 pro družstva, dvě 4. místa a 4. i to celkové a v sobotu pak krásné 7. místo po ranním jumpingu jednotlivců), nádherné výkony i na naší straně. Pecka. V neděli večer přejezd domů, v pondělí aklimatizace po tom všem a konečně taky balení na třítýdenní dovolenou. Uff.

Výsledná statistika

  • 22 dní
  • 10 Zemí – ČR, Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Norsko, Švédsko, Dánsko, Německo, ČR
  • 8990 km celkem (v průměru ujeto 408,5 km denně)
  • 112 hod na cestě (denně v autě průměrně 5,5 hod)
  • 3 losi, hodně sobů, 1 laponka, 1 polární záře, 2 kamarádi z Čech, 1 dřevěná horská dráha, Eterky ženich Panda a 1 doopravdický nefalšovaný Santa Claus
  • teplota: 3–20°C
  • účastníci zájezdu: Dejna, Pavel, Babsi, Etera a Mulder & Scully

DEN 1. – úterý 6. 9.

Směr sever

  • V autě: 9,5 hod
  • Ujeto: 885 km
  • Země: ČR, Polsko
  • Počasí: v ČR zataženo, polojasno, v Polsku polojasno až jasno
  • Teplota: kolem 20°C

Zabalit jsme stihli v rekordním čase během pondělního večera. Snad máme všechno :) V úterý vstáváme kolem 7, naskládáme věci do auta a kolem 9. už vyrážíme z Barrandova. Všechno jde podezřele jako po másle. Stavíme se ještě na Spořilově pro věci na vaření a kolem 9:30 už jako doopravdy vyrážíme na naši cestu na sever. Oproti minule nás veze už náš vlastní velký vůz, Ford Mondeo Emánek a posádka čítá kromě Dejny, Pavla, Babsinky a Eterky ještě svatebního Muldera se Scullyovou ;-).

Cílem je prozatím dost neurčitě „jen“ Finsko a cestu do něj volíme ze zvědavosti po pevnině přes Baltské země. První zastávkou je Hradec Králové, zastavujeme na záchod a oběd v Tescu, dokupujeme tuňákovou pastu. Pavel na parkovišti nacouvá do auta za námi. Mělo nárazník na nosorožce. Emánek má zářez. Všichni přežili, můžeme dál :-D

Cesta přes Polsko je v pohodě až do Waršavy. Tam se za volantem měním s Pavlem a začíná peklo. Tuplem, když se později úplně setmí. Jedeme po rozestavěné dálnici, asfalt je rozbitý, neustále nás to svádí tu doleva tu doprava, cik-cak, kužely a svodidlové tvárnice nemají odrazky a proti nám jezdí velká spousta kamionů. Cesta je hodně náročná. Řídím cca 4 hodiny, na poslední 2 se vyměním s Pavlem a ihned usínám. To nejhorší máme dnešním dnem za sebou. Polsko jsme zvládli přejet téměř celé.

Na předem zabookované ubytko ve městě Augustów, přijíždíme po 22. hod. Vítá nás paní v županu, “co mluví jen polsky” a tak se lámaně česko-polsko-anglicky domlouváme. Pokojík je moc hezký, jsme tu sami, teče pouze studená voda.


DEN 2. – středa 7. 9.

Traverz skrz Pobaltí

  • V autě: 9 hod
  • Ujeto: 721 km
  • Země: Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko
  • Počasí: mlha a polojasno (Polsko), zataženo (Litva), zataženo-polojasno (Lotyšsko), polojasno-jasno (Estonsko)
  • Teplota: 17–19°C

Vstáváme kolem 7, snídáme z našich zásob, loučíme se s bytnými, já balím a Pavel zatím venčí u městské pláže utopené v mlze. Vyrážíme. Na hranice to máme zhruba hodinu jízdy. Všechny přejezdy jsou opuštěné a projíždíme bez zdržení a jakékoliv pozornosti.

I dnes nás čeká dlouhatánský traverz. V plánu máme jen přibrzdit u moře, nechat holky vylítat na pláži a jinak ujet co nejvíce zvládneme.

Litvě je zataženo a celkově to tu na nás působí tak nějak smutným dojmem. Prakticky celý den jedeme po naprosté placce, po rovných silnicích. Neprojedeme snad jediným městem. Rychlost je kolem 100 km/hod, jedeme po kamioňácké trase. Je to nudný traverz. Zpestřením je zastávka na benzínce, kde holky lítají po poli a norují v bujné vegetaci, až nejsou vidět. Co je v Litvě legrační, jsou jejich dopravní značky. Jejich chodci i jeleni vypadají tak nějak prostě jinak než ti naši čeští :)

Další na řadě je Lotyšsko, které na nás působí už sympatičtějším dojmem. I přesto ale nedočkavě odpočítáváme dlouhé kilometry k pláži. Je zataženo, ale neprší, musíme protáhnout holky, ať nejsou celou dobu jen zavřené v autě. Zajíždíme do obytné čtvrti Ziemeļblāzma a parkujeme jak nejblíž moři to jde. Holky vylítnou z auta a tuší. Peláší přímo k vodě. Tam půl hodinu lítají jako smyslů zbavené sem a tam, řádí v poměrně slušných vlnách, aportují staré dřevo, chaluhy, Eterka i kameny a brzdí v oblacích písku. Myslím, že si to vážně užívají. Na závěr absolvují povinné oplachování od soli a písku u auta a nakládáme se na další cestu. Čeká nás ještě pořádný kus cesty Lotyšskem na dohled k moři. Oproti Litvě projíždíme už i obytnými čtvrtěmi a vesnicemi a je to celkově veselejší. I když i tak ne o moc.

Konečně jsme v Estonsku. Je o hodinu více. V předchozích dvou zemích byly značky jen „pozor jeleni“, tady se už objevují i losi <3. Estonsko na první letmý pohled z auta vypadá o dost vyspěleji než předchozí dvě země. Projíždíme skrz hodně vesnic, včetně té s názvem Libatse, kde si musíme udělat povinné selfie :)

Hotel na periferii Tallinu máme zabookovaný z předchozího večera. Nabídka v naší cenové relaci byla dost prachbídná, vybrali jsme tedy pomocí google map/street podle nejbližšího okolí s možností snadného venčení holek. A také, abychom to druhý den ráno měli do půl hodiny na trajekt.

Ubytování se nachází hned vedle dálnice. Ano zhruba posledních 25 km před Tallinem se rozšiřuje silnice na 4 pruhy a povolená rychlost se zvedá na 110 km/hod. Recepční nás nepříjemně rozčarují, když nám připočítávají navíc 2/3 původní ceny za psy, a ještě diskutují o tom, zda nás nepřehodit do horších pokojů. Ujišťujeme je, že máme holky v přepravkách a nechají nás tedy na tom hezčím.

Na pokoj hodíme jen pár věcí a znovu v celé sestavě nasedáme do auta a vyrážíme do centra Tallinu. Najdeme bezplatné parkování blízko historického centra. Je už půl 9 a stmívá se. Obejdeme s pejskama historické centrum a zamíříme zpátky s tím, že bychom si dali kebab. Pavel si vzpomíná, že cestou minimálně jeden zahlédl. Popojedeme autem a najdeme všeho všudy dva, oba psané 0–24 hod, ale ačkoliv je teprve 22:00, ani v jednom nepochodíme. Obzvlášť paní z prvního kebabu je velice vtipná a ukazuje si na hodinky a ťuká si málem na čelo. Nakonec končíme s teplým wrapem z benzínky a pokračujeme na hotel/motel. Má wi-fi! Hodně rychle usínám, aniž bychom stihli naplánovat další den. Pavel alespoň bookuje trajekt na zítra v 10:30 z Tallinu.


DEN 3. – čtvrtek 8. 9.

Finsko!!!

  • V autě: 5 hod 40 min
  • Ujeto: 308 km
  • Země: Estonsko, Finsko
  • Počasí: jasno (Estonsko, trajekt), jasno až polojasno (Finsko)
  • Teplota: 18–20°C

Ráno se budíme bez budíku v 8:15, máme cca 40 min na to se zabalit, přestěhovat do auta, vyvenčit a využít hotelové snídaně. Ta je hodně hodně vtipná a dlouho jsem neviděla nic smutnějšího (toustový chléb, šunkový salám, eidam na plátky, okurka na plátky) :-D Při vrácení klíčků chce recepční ještě překontrolovat pokoj, když jsme tam měli ty psy, že jo. Zkoušku jsme složili a máme to půl hodiny k trajektu společnosti Tallink Silja.

Do přístavu přijíždíme akorát, prokazujeme se pasy. Pejsky máme bezplatné s tím, že zůstanou po dobu plavby (2 hodiny) v autě. Na palubě bychom museli i s přepravkami a zaplatit. Navíc v autě na trajektu jsou už zvyklé a je jim tam myslím docela fajn. Čekáme v 5řadé frontě, zatímco z trajektu se valí nekonečné řady aut, ale i chodců. Ještě krmíme v mezičase při čekání holky a už se konečně něco děje a můžeme najet na trajekt.

Do háje, tohle už se nám jednou stalo. ve frontě jsme byli tak nešikovně, že na nás zbylo místo zrovna na nekryté zádi a sluníčko dneska jak na potvoru pálí. Holky 2 hodiny v autě na přímém slunci nechat prostě nemůžeme. A tak narychlo ve fofru, co je na trajektech vždy, vymýšlíme, co s tím. Holky chtě nechtě musí s námi. Vzpomínáme, že na jeden zámořský trajekt nám při poslední skandinávské expedici dali visačku na zrcátko “Animal inside”, a že by to mohlo takové situace poměrně snadno vyřešit. Jsem proti tomu se na palubu vláčet i s přepravkami, a tak vyrážíme jen s pejsky na vodítkách, nahoru na loď se někam plácnout. Zdá se ale, že všude jsou jen kabinky. Achjo, to nám tak scházelo. Pak náhodou vcházíme na venkovní palubu na zádi, která je zalitá sluníčkem. A jsou tam volné lavičky! Později se přesouváme na lepší místa a celou plavbu s holkami strávíme na otevřené palubě. Ani kulicha ve výsledku nepotřebuji, jak je krásně teploučko. Jen holky jsou docela nervózní. Babsinka brzy nachází uspokojení v opalování se, Eterce trvá déle, než se stočí Pavlikovi na klíně. Ale pak už chodí i s ocáskem nahoru, i když sebejistě nevypadá tedy vůbec. Moc to tu hučí, plachty práskají a vůbec :)

Je fakt teploučko a naprosté azuro celé 2 hodiny plavby. Až do cíle dojedeme bez pozornosti kohokoliv z personálu. Jen holky jsou za atrakci a mazlí si je spousta lidí. Pavel klimbá. Loď to není jen tak ledajaká. Uvnitř hraje živá hudba :-o

Po příchodu k autu se podivujeme se nad tím, že ačkoliv je slunečno, vedlejší řidič ostřikuje sklo, aniž by dával bacha, že stojíme zrovna vedle. A pak vlezeme do auta a pochopíme. Čelní sklo je kompletně pokryté krustičkou soli tak, že přes něj není vůbec vidět a už ostřikujeme také jak diví. Ne úplně úspěšně. Ale alespoň řidič něco vidí. Jsme ve Finsku, jsme v Helsinkách. Při výjezdu z přístavu čekáme, zda se budeme muset prokazovat, nebo ukazovat očkováky holek s povinným odčervením, ale nikdo nic nechce.

Frčíme městem a cestou si všimneme kebabu, na který máme už od včera chuť. Pavel přes ručku háže auto smykem do volného místa na ulici. Přebíháme silnici, vcházíme dovnitř, avšak tyč na které se má opékat kebab zeje prázdnotou. To né! Propadáme zoufalství. Někteří z nás. Ale obsluhující Arab nás potěší a kebab přeci jen z tajných zásob připraví, s porcí hranolek pro jednoho (což je ve výsledku porce tak pro 4). Bohužel kebab, přesněji jeho rajčatový dressing, nestojí za moc a tak jsme stále kebabově neuspokojeni. Pokračujeme na severovýchod. Naším dnešním cílem je Karelie. Cesta je ale už únavná, a cestování v autě a dlouhé traverzy už i nám zkušeným autocestovatelům a milovníkům dlouhých hodin strávených v autě, začínají pomalu vadit.

Okolní krajina se mění, borovicové lesy plné mechů jsou mnohem nižší než v Polsku. Všude se aktivně staví nová dálnice. Rychlost je 120 km/hod. Cestou je spousta značek losů, ale žádného nevidíme. Párkrát zastavíme na benzínce, marně hledáme kýbl, houbičku a stěrku na omytí zbylé soli z okna. Nenajdeme. Párkrát přibrzdíme na čůrpauzy celé posádky na odpočívadle. Já statečně spím, Pavel to statečně odřídí. Je krásné počasí, a sem tam zahlédneme nazrzlý nebo z půlky červený listnáč. Těšíme se na rusku. Pozn.: ne do Ruska, ale na rusku, což je termín, který označuje podzimní barevné čarování přírody na severu.

V 17:01 přijíždíme do městečka Lappeenranta, k turistických informacím, které mají do 17:00. Vypadá to, že vesmír je stále v rovnováze a od našich cestovatelských norem se nic nezměnilo :-D Po bližším ohledání (za dveřmi je hromádka pošty a na dveřích finská cedulka), a na radu nějakého místního pána, který se nám snaží něco vysvětlit rukama nohama, anglicky neumí, usoudíme, že se na pár dní informace někam přestěhovaly. Papírový průvodce nám radí ubytovat se v kempu Huhtiniemi, tak vyrážíme po směrovkách z centra města.

Na recepci potkáme milou místní, otvíračku do 22 hod a bereme si chatičku. Podle očekávání je s námi v lesním kempu plná už jedna další chatka, jeden karavan a jeden stan, jinak pusto. Paráda, tohle milujeme :-D Malinko nám zatrne, když se blížíme k chatičce, ale ta nejmenší a nejvíce zarostlá není naše. Naše je poměrně velká (2 postele a lednička, wc a kuchyňka pak v docházkové vzdálenosti) Po zkušenostech z Norska víme, že ubytování se psy není na severu vždycky standard, ale tady bez problémů.

Vybalujeme věci a vydáváme se projít se po okolí. Kemp je hned na břehu jezera Saaimaa. Holky jsou opět venku z auta ultranadšené. Koupou se, bojí se na molu, vybíhají ztrouchnivělé schody na starý skokanský můstek a lítají jak smyslů zbavené. Cestou zpět do kempu ještě Eterka vyštěká sochu a blíží se k nám místní hlídač kempu. Odtušíme, že nás jde pokárat za to, že Eterka řve jak na lesy. K našemu překvapení se jde jen pomazlit s pejskama. Snaží se nám u toho něco říct, ale nerozumíme mu ani slovo, ani z gestikulace se nechytáme. On se ale fakt snaží, omlouvá se za svou angličtinu a bohužel nedozvíme se, co měl na srdci.

Na chatičce Eterka chytá paniku z pípacího zařízení u stropu na hlášení požáru. Ale to pořádnou, až tak, že se jen celá klepe, funí, dýchá a do toho kničí. Nejde to vyřešit po zlém ani po dobrém a tak se Pavel vydává na recepci. Vrací se s náhradními baterkami a situaci zachrání. Můžeme se všichni v klidu navečeřet (holky konzerva, my šunkofleky z Billy) a jít spát.

Ještě plánujeme, co podnikneme nejbližší dny. Už máme dlouhých přesunů až nad hlavu. Ale jsme ve Finsku, juchůůů. Teď je 20:34 (v ČR o hodinu míň) a je skoro tma. Cedulky na záchodě varují před místní cityfox. Venku necháváme víčko od plechovky od masa pro holky, tak uvidíme, zda tam ráno bude.


DEN 4. – pátek 9. 9.

Konečně mimo civilizaci

  • V autě: 4,5 hod
  • Ujeto: 375 km
  • Země: Finsko
  • Počasí: jasno, polojasno
  • Teplota: 14°C
  • Eterka má nové povolání – čistič vodních ploch a toků

Plechovka tam byla. Ale kolem chatičky nám někdo šátral. Rozhodli jsme se, že se ráno nebudeme honit a co nejvíce si po dlouhých traverzech odpočineme.

Ráno vstávám dřív a venčím holky. Naše molo ze včerejšího dne je zalité sluncem. Vracím se do kempu pro Pavla. Ten mezitím také vstává a připravuje meltu a čajíky ve vzdálené kuchyňce. Vydáváme se posnídat na „naše“ molo. Parádička.

Pak se už balíme a kolem 10. vyrážíme. A světě div se, máme odsolené auto?! Ani jeden z nás si ale neuvědomuje, že by večer pršelo. Dnešním cílem je oblast jezer, ale nevíme přesně. Jediné, co víme, že nechceme v autě strávit celý den. Už nám z toho totiž trochu hrabe. A jak se ukazuje později, není to trochu, ale trochu víc.

Kolem poledne dorazíme do městečka Lusto, kde navštívíme turistické informace, vybavíme se mapičkami a naplánujeme dva krátké cca 5 km okruhy v okolí. Zajímavostí má být zdejší val, po jehož hřebeni se táhne silnice spojující ostrůvky, a vše má válečný podtext. Holky jsou znovu venku ultra nadšené. Babsa lítá, jak kdyby jí bylo tak třikrát méně, Eterka svede lítý souboj s kládou, kterou se rozhodne zachránit před utonutím a sama málem utone, když nám několikrát zmizí pod hladinu. Ale nacucanou mokřadní kládu, 3× těžší jak ona, nakonec vyvleče až na břeh. Voda je navíc překvapivě teplá, a pohrávám si s myšlenkou se vykoupat, ale kolem je poměrně rušno a tak se nakonec stydím :)

Cestou vymýšlíme, kam až se dnes dostaneme. Místní kemp hlásí plno a my bychom se stejně rádi přesunuli dál na sever. Cestou ještě zastavujeme v městečku Savonlinna. Tady si dovolím malou vsuvku. Nevěřte finským průvodcům a jejich pochvalným arijím na finské hrady. Nejednou jsme se přesvědčili, že skutečnost je krapítko jiná. Zdejší hrad podle popisku je totiž: „hrozivě rozkročený na skále mezi dvěma jezery je nejhezčím hradem Evropy.“ Tak zastavíme poblíž, pobaveně se zasmějeme, vyfotíme, dokoupíme pečivo v místním supermarketu a pokračujeme dál na sever. Ke studentskému městečku Joensu.

Den se krátí a my stále nemáme ubytko. Shodneme se, že nechceme bydlet v hotelu, už z důvodu, že bychom rádi vlastní kuchyňku, a že nějaký kemp a chatička v něm by byl ideální. Ukazatele na kempy přicházejí zhruba ve 20 km intervalech a tak si říkáme, že pojedeme co nejdál a že jak se bude blížit 20. hodina, někde zakotvíme. Ale ouha, kempy se přestaly objevovat. V průvodci ještě nacházím tip na skvělé ubytování na farmě kus od Joensu, Pavel tam volá, ale nejspíš tím, že je pátek, mají obsazeno. Začínám pomalu propadat trudnomyslnosti, že nás čeká noc v autě.

Do Joensu přijíždíme o půl 8 a Pavel nachází městský kemp. Do toho se mi moc nechce, protože až doteď jsme byli neustále ve městech a prostě to není ono. Tak zapíná data (ano, nacházíme se ještě pro cestovatele v obtížné době půl rok před jednotným evropským tarifem) a hledá a hledá, až najde dál směrem na sever, hodinu cesty od Joensu, ubytování na farmě Maatilamatkailu Jänisvaara, za cenu levnější jak kemp, pejsci zdarma, recepce 24/7. Vyrážíme.

Mezitím se setmělo a silnice zúžily. Najednou auto ob jedno před námi prudce brzdí, na brzdu dupeme i všichni ostatní a jooooo, obávaní a tolik vytoužení losi se rozhodli přejít. Jsou impozantní. Samice cestu přeběhne, samec se vrátí zpátky do lesa. Jak uhýbáme z hlavní cesty na čím dál menší, potkáme ještě hopkajícího zajíce a pravděpodobně jezevce nebo psíka mývalovitého. Finální úsek cesty k farmě je stará známá hliněnka.

Na farmě už na nás čekají a po formalitách nás posílají a baterkou svítí kamsi do kopce, že tam na nás čeká chatka s klíčem v zámku. Baterka ozáří několikero párů očí. Uvidíme ráno, co za sousedy to budeme mít vedle našeho ubytka. Z chatky se vyklube brutální palác se třemi ložnicemi, kuchyní, kachlovými kamny, 2 saunami (venkovní tradiční kouřová, vnitřní infra). Ó bože o bože o bože, tady se nám bude líbit. Hned večer při plánování na místní wi-fi se rozhodneme tu setrvat pár dní a dělat výlety v okolí, kterých průvodce slibuje až až. Jen škoda toho počasí, má pršet.


DEN 5. – sobota 10. 9.

Celodeňák kolem jezera

  • V autě: 3,5 hod
  • Ujeto: 200 km
  • Země: Finsko
  • Počasí: zataženo, odpoledne místy protrháno
  • Teplota: 10–12°C

Budíme se v 8 do zamračeného dne. Chytám z počasí deprese. Našimi sousedy je stádo krav. Po línějším ránu jde Pavel na farmu prodloužit ubytování o další 2 noci a já mezitím dopisuji včerejšek. Vrací se s dobrou a špatnou zprávou. Ta špatná je, že ještě jednu noc v ráji si budeme moc dopřát, ale pak má přijet velká skupina, která zabere celou velkou chatu, ve které teď bytaříme. Ta dobrá je, že se budeme moci přestěhovat do jedné ze dvou menších chatek, které jsou na farmě dál k dispozici. To nás tedy čeká zítra.

A pak už vyrážíme směr první národní park Patvinsuo. Je to ptačí rezervace plná mokřadů, medvědů a rosomáků. Průvodce je ale optimistický, cituji: „…v přírodní rezervaci žije asi 100 medvědů a 50 vlků – šance utéci jim jsou mizivé.” To nás dost uklidnilo. Přijíždíme k turistickým informacím, které dle průvodce fungují až do půlky září, a opravdu fungují a sympatický pán s paní nám dávají mapu okolí a doporučují jeden ze dvou okruhů. Vybíráme ten delší – 16 km (prý 5–6 hodin?), který obchází celé jezero Suomu.

Je pod mrakem, sem tam kápne kapka a je opravdu zima – 10°C. Balíme proto do batůžků vše, včetně psích oblečků, a vyrážíme. Holky jsou strašně nadšené a spokojené, hrajou si (ostatně to i ráno ještě na ubytku), honí se, štěkají po sobě a moc si to užívají. Mám radost hlavně z 11leté Babsinky, o kterou jsem se bála, jak to všechno zvládne, a ona je tu úplně šílená a hyper a lítá jak magůrek.

Převážná část cesty je opravdu v těsné blízkosti jezera. S čím jsme nepočítali (a i vzhledem k výběru roční doby se ve Skandinávii a na severu zatím nesetkali), jsou komáři, kterých je v úvodu trasy požehnaně. Postupně naštěstí ubývají. Repelent, pořízený před dvěma lety na severu Švédska, je samozřejmě daleko na pokoji.

Jakmile se přiblížíme jezeru, holky jsou k nezavolání. Brouzdají se v mělké vodě, loví klacíčky, kamínky a lítají po plážičkách. Eterka si našla novou zábavu a sice čištění vodních toků od napadaného dříví. A jelikož je voda průzračná a nečeří se, ani když v ní chodí, trajdá v mělké vodě podél břehu, najde klacek, našátrá si ho pacičkami, potopí hlavu a vynese na břeh. A tak dokola celý den :)

Voda oproti vzduchu je docela teplá a tak neodolám. Když mi k tomu ještě vysvitne sluníčko, které podle předpovědi vůbec dnes nemělo být, jdu se také potopit do vody. Ze solidárnosti se mnou jde teda jen Eterka :-D a pak taky pěkně klepe kosu. I já :-D

Cestou je několik pěkných tábořišť, na kterých nechybí nádobí, sekyrka a pěkný záchod. Tohle prostě na Skandinávii a Finsku miluju. Poslední hodina cesty (4km) je už docela úmorná. Se všemi našimi zastávkami, a že jich bylo, dáme celou trasu za předpokládaných 5,5 hodiny. Za celou dobu potkáme jen jednoho jediného člověka, 3 stany, 2 karavany na parkovištích a jednu lodičku uprostřed jezera. Fantazie.

Nasedáme do auta. Ještě přemýšlíme, zda nepopojet ještě o kousek dál, ale nejvýchodnější bod EU si necháváme až na zítra. Rozhodneme se, pro nás dost netypicky, zůstat na farmě ještě další 2 dny. Tady je toho k prozkoumávání vážně spousta. Domů to máme skoro 2 hodiny a já ihned usínám. Teda chvíli zírám do stmívajícího se večera, zda nezahlídnu losa a to mě zmůže úplně.

Před chatičkou ještě zažíváme menší drama, když Pavel nemůže najít klíče, ale pak už zasloužené teplo v podobě teplé večeře – párek s kaší, roztopené sauny, horké sprchy a deky. prostě paráda. Holky jsou supertuhé a ultrasladké.

Myšlenky na závěr dne:

  • Nejděsivější na finských lesích je to hrobové ticho. Nikde ani živáčka, ticho tichoucí. Jak může být v ptačí rezervaci ticho? Děsivější je, že ticho je podle průvodce vždy v okruhu 20 metrů kolem medvěda :-)
  • A ty dálnice, co tu staví mravenečci.
  • Medvěd nespatřen.

DEN 6. – neděle 11. 9.

Nejvýchodnější bod Evropy

  • V autě: 7 hod
  • Ujeto: 430 km
  • Země: Finsko
  • Počasí: zataženo
  • Teplota: 14°C

Ráno se budíme a balíme, protože ačkoliv chceme pobyt prodloužit, musíme chatičku vyklidit. Snídáme a uklízíme chatičku, pak se stavujeme u paní bytné, mimochodem moc sympatická paní s krásnou angličtinou, což jak zjišťujeme je ve Finsku spíš výjimka, a domlouváme si další 2 noci. Bohužel tedy v předem avizované jiné chatičce. Je zataženo a skoro to vypadá na déšť. Achjo! I proto na dnešní den volíme po trajdacím včerejšku spíše autocestovatel­ský režim.

Cíl dnešní cesty je nejvýchodnější bod EU. Přístupný teprve od roku 2010. Do té doby se nesmělo do finsko-ruské pohraniční oblasti vstupovat. Čekají nás 2 hodiny do městečka Hattuvaara, kde nás ve vojenském Muzeu Bojovníka vítá asi bývalý voják v uniformě. Kouří jak fabrika a vypadá velmi nespolečensky. Ačkoliv průvodce nám slibuje pamětní list, žádný tu nevydávají. Obhlídneme výstavku válečných strojů, expozice a nasedáme zpátky do auta, abychom popojeli ještě 25 km po hliněné cestě až na nejvýchodnější bod. Tam prý ale nic moc k vidění není. My tam potkáváme harleyáře, jinak jsme sami.

S holkami dojdeme ještě ten kousek od parkoviště. Uděláme pár fotek, přes vodu nakoukneme do Ruska a vydáme se zpět. Cestou ještě zastavujeme u dvou odpočívadel s volně přístupnými chatami, do kterých zvědavě nakukujeme. Jsou to nádherné dřevěné sruby, sauny, vnitřní grily a kadibudky. Eterka je trochu nejistá z dřevěných trámů, které podpírají střechu. Jsou ze stromů a jsou ozdobné, protože jsou to samorosty. Stejně tak madla dveří. Míjíme národní park Koivusuo a pokračujeme přes Hattuvaaru do dalšího cíle. Tím je 2. největší finský venkovní skanzen v Lieksa.

Do Lieksy přijíždíme ve 4. Kupujeme si občerstvení v místním stánku autogrilli, ze kterého se po chvíli, co tam stojíme, stává asi nejnavštěvovanější občerstvení ve městě. Jak zjistíme, otevřelo právě ve 4 a krom nás tam stojí ve frontě 3 auta a pár lidí příchozích pěšky. Moc nevíme, ke kterému okénku se postavit, ale Pavel má šťastnou ruku. Obsluha však nemluví vůbec anglicky a my zas vůbec nerozumíme nabídce na tabuli. Chytíme se jen u nápisu Kebabhamburger a tak si ho dáváme dvakrát. Není o nic lepší, než ten z Helsinek a ještě je v jakési opečené housce. Achjo.

Pak už se přesouváme k Muzeu, holky necháváme v autě a čekají nás necelé 2 hodiny ve vnitřní i venkovní expozici. Venkovní nemá chybu. Je krásně udělaná, spousta srubů z různých období, rozdělených podle využití a s anglickými popisky, které dostaneme zapůjčené na pokladně od milé paní, která mluví pěknou angličtinou. Skanzen zavírá v 6 a my jsme tam až do konce. Na závěr ještě bereme letáky o místním okolí a radíme se, kam vyrazit. To už je paní se svou angličtinou trochu na rozpacích a povolává kolegyni.

Kromě národního parku Koli, kam máme v plánu zamířit zítra, nám doporučují ještě cca 30 km vzdálenou oblast Ruunaa. Ještě je světlo, je to z Lieksa kousek, a protože nás nalákají visuté mosty, sedáme do auta a ještě dnes vyrážíme.

Předtím venčíme holky a Babsinka ztropí srdceryvnou scénu paním z muzea, že nechce s námi do auta a pláče a pláče a pláče a ony ji litují a mazlí a mazlí.

Na parkovišti v Ruunaa si u mapy najdeme zhruba kilometr vzdálený visutý most vydáme se k němu. U parkoviště na odpočívadle hoří oheň, Finové tu mají táborák. Je kolem 19 hod, avšak jak je zataženo, denního světla rychle ubývá.

Už samotná cesta k mostu je úžasná a dokonalá a krásná. Moc se nám tu líbí. Vede lesem a kopíruje břeh poměrně svižně tekoucí řeky na které se v létě hodně raftuje a sjíždějí peřejky. Dojdeme až k mostu, který vypadá super. Zamáváme turistům na druhý břeh, kteří mají táborák na “spacím místě” u přístřešku. Stejný najdeme i na “našem” břehu a rozhodneme se, že bychom v takovém mohli jednu noc zvládnout. Tyhle volně přístupné spací přístřešky potkáváme ve Finsku často a jsou opravdu boží.

Poradíme se s mapkou a zvolíme pro dnešek ještě jeden kratičký procházkový okruh (celkem cca 1,5–2 km) zpět k autu. Znovu musíme konstatovat, že tady se nám opravdu líbí. Měníme plány a zůstaneme v Karelii ještě o den déle, abychom si udělali výlet i zde. Pravděpodobně i s noclehem.

K autu docházíme již za úplného šera a vydáváme se na 2,5 hodinovou cestu domů. Dnešní zvířecí statistika: v muzeu jsme viděli veverku, vedle cesty hopkal králík a po cestě domů prudce brzdíme o losí samici ladně překlusávajíc nám přímo přes cestu. Jsou to fakt impozantní obři.

Na farmu přijíždíme kolem 22. hod, ale mají již zavřeno a nechce se nám je prudit. Tušíme zhruba směr, kde leží naše “nová” chatička, a tak se naslepo vydáváme po tmě autem a opravdu brzy nacházíme rozsvícenou pravou skandinávskou chatičku. Nakoukneme oknem. Nikdo uvnitř, klíče v zámku, tak ta bude naše :) Není tak pěkná, jako velká z předchozích 2 nocí, ale je dost dobrá a navíc má saunu a opravdová kamna na dřevo. Jen nám chvíli trvá, než najdeme sprchu. Ta je totiž přímo v sauně. V ložnici máme krb a vzhledem k počasí a teplotám venku se teším, až ho zapálíme. Nicméně po vaření (instantní těstoviny a pak ještě normoš těstoviny s Uncle beans omáčkou, kterými se dojídá Pavel) je v chatě opravdu velké teplo. Tak krb vyzkoušíme třeba zítra.

Babsa ihned odpadla, cestování po hliněných cestách, kterých je v Karélii požehnaně, ji docela zmáhá. Eterku zas vyděsila kůže/koberec na zdi nad postelí a mě děsí podivné zvuky vycházející odkudsi z útrob chatky (potrubí?). Pavel je prý neslyší, tak mě to děsí snad ještě víc.

Bohužel předpověď se nepotvrdila a venku je pořád zataženo. I vítr nabírající na síle mraky nerozehnal, a tak z polární záře, která měla být dnes viditelná i hodně na jihu, nic nebude :( Snad se počasí do dalších dní umoudří! Wi-fi tu funguje jen na mobilech :(


DEN 7. – pondělí 12. 9.

NP Koli

  • V autě: 0,5 hod
  • Ujeto: 14 km
  • Země: Finsko
  • Počasí: Ráno azuro, během pár hodin ale mraky a zataženo. Odpoledne zase sem tam sluníčko, až polojasno, a pak k večeru zase zataženo a hrozný vichr.
  • Teplota: 11–14°C

V noci vichřice sílí a bubnuje liják. Nad ránem už je ale obloha vymetená a plná hvězd. Dnes poprvé za dovolenou vstáváme na budík a velmi časně. Do národního parku Koli, který máme jen 15 min od noclehu, chceme dorazit brzy a dobře děláme.

Na místě jsme před 8 a na vyhlídce na nádhernou dech beroucí scenérii Ukko-Koli máme téměř azuro. Proto zde nějakou tu chvíli vydržíme a fotíme a kocháme se po dlouhé době zase modrou oblohou a výhledy, co taky jednou nejsou placka. Ale co dál?

Popojdeme kousek na další vyhlídky, ale už se zase zatáhlo a my vymýšlíme, co podniknout dále a jakou trasu zvolit. Eterka si cestu zpříjemňuje závažím v podobě klády, kterou brnká o schody, ale statečně ji vláčí. Babsinka má zase tendenci se celou vycházku otáčet a vracet zpět k autu a to tak, že ji jednou musíme hodně dlouho volat, aby se k nám uráčila vrátit :-D Nakonec se neohroženě vydáváme na prudký sešup až dolů k jezeru Pielienen.

Je to asi zatím nejhezčí místo, které jsme ve Finsku navštívili, ale určitě hodně moc dělá i slunečné počasí, které teprve dodává tu pravou atmosféru žloutnoucím stromům a nekonečným jasně modrým vodním hladinám. U jezera jsou zas nadšené holky a na pláži opět strávíme nějaký čas. Pavel udělá fotografickou chybu a šlápne si při couvání do vody.

Čeká nás kus po silnici a pak už nás lanovka vyveze zpátky na kopec a k autu. Bohužel na místě zjišťujeme, že lanovka (tedy spíše lyžařský vlek) je v provozu jen v zimě, plus tedy i v létě, ale jen od 1. do 31. 7., takže nic. Tentokrát to není ani o fous. Zoufale se zadíváme na mapy s vyznačenými sjezdovkami a vydáme se na cestu vzhůru.

První překračujeme černou sjezdovku a vypadá zespodu opravdu hrozivě. Zvláště když je v některých úsecích v obou krajích lemovaná skalisky. Nahoru se nám moc nechce, a tak nám to trvá a doslova se vlečeme. Holky jsou ale na sjezdovkách nadšené, kopec je nijak nelimituje, naše šnečí tempo jim maximálně vyhovuje a s nadšením v poklidu norují a užívají si to.

Dofuníme nahoru a rozhodneme se, že si po týdnu zasloužíme pořádné jídlo v místní hotelu. Do restaurace nesmí pejsci, a tak je zaběhneme (zajedeme vtipným lanovkovým výtahem) uklidit do auta, které ještě přeparkováváme na bližší a stíněné parkoviště a lanovkovýtahem vystoupáme zpět k hotelu. Uvnitř je wi-fi, já propadnu Instagramu. Nakoupíme suvenýry a pak už můžeme zasednou na oběd.

Trochu se obáváme finského jídelního lístku, ale uvítá nás milá servírka s vynikající angličtinou a anglickým jídelákem. Dáváme si po týdnu finských kebabů a glutamátových rychlo zalévacích instajídel zaručeně bez glutamátu pořádnou flákotu masa. Gril steak, flank steak. Pavel se salátkem a hranolkama, já s brambory a špenátem s houbičkami (musíme si objednat 2 přílohy!) :) Měli to fantastické. Pak ještě zajedeme natankovat a do místní sámošky doplnit zásoby a na nás nezvykle brzy zamíříme domů.

Nechce se mi z auta, je v něm krásně teploučko, svítí do něj sluníčko, Eterka vzadu poštěkává, tvrdě spí i když je Pavel už dávno venku. Čeká mě práce, plánování dalších dní, balení na nocleh venku a po týdnu odtejpování mých zad. Na ubytku ještě bojujeme s internetem. Zlanaříme dokonce i paní bytnou, aby s tím něco provedla. Ta chudák donese svůj notebook, abych mohla pracovat, ale po restartu (asi padesátém) routeru se to nějak podaří a na wifinu se chytne můj mobil a můj notebook, a tak už to raději necháme.

Pavel ještě dlouho kecá s paní o škole, dětech, sociálním systému a drahotě ve Finsku, o chození, tedy spíše nechození, do restaurací. Je neuvěřitelně milá. Chceme ještě doobjednat snídani, ale podává se až od 9 hodin a to je na nás dost pozdě.

Zatímco jsem ve sprše, Pavel roztopí v krbu, holky dostanou předčasnou večeři a umřou na gauči. Večer uteče jako nic při plánování dalších dní. Ještě blbnu s instagramem, večeříme těstoviny a carbonara omáčku ze sklenice. Zbyde nám porce ještě na zítra, tak využíváme sklenic a připravujeme dvě porce rovnou do nich ke snadnému ohřátí. Ještě kecám s Danielem, který také míří z ČR do Finska a v 11 už taky prchám do pelíšku.

Venku je opět vichřice a honí se mraky. Viditelnost malá :( Za to v chatičce je nyní ukrutný vedro :-D No, musíme naakumulovat na zítra! To budeme s láskou vzpomínat. Dobrouky.


DEN 8. – úterý 13. 9.

Ruunaa a spaní venku

  • V autě: 2 hod
  • Ujeto: 130 km
  • Země: Finsko
  • Počasí: jasno, polojasno, zataženo, jasno
  • Teplota: 11°C

Ráno nás budí azuro. Je to poslední noc na farmě v Maatilamatkailu Jänisvaara. Chceme vyrazit co nejdřív, ale balení a vyklízení chatky nám zabere poměrně dost času a vyrážíme až kolem 9. Taky ještě musíme najít Babsinku. Je to její první minus dnešního dne a je to také její novinka, kterou si zde, na dovolené, osvojila. Zatímco balíme a nakládáme auto, prostě zmizí… vydá se bůhví kam, pryč. A tam buď v dostatečné vzdálenosti od auta sedí, nebo jde jednoduše dál. Tentokrát ji Pavel našel zhruba 20m o chatičky na příjezdové cestě.

Dnešním cílem je opět oblast Ruunaa. Do výchozího bodu dnešní výpravy dorazíme kolem 11. Já se dopuju prášky, začínám cítit dutiny, ale nadopovaná vydržím celý den na pohodu. Na mapičce u rozcestníku zvolíme okruh, který má možná jedno „ale“, to ale máme zjistit až na místě.

Trasa se se svými 22 km nakonec ukáže jako naše doposud nejdelší. Ale moc se nám líbí. Počasí je krásné a cesta rozmanitá. Začíná v chatové oblasti, pak pokračuje po břehu řeky, kde je nadšená Eterka.

První úsek nám zabere poměrně dost času, užíváme si sluníčka, barev podzimu a spokojených holek. A pak to přijde. Bod, který je na plánku označený piktogramem človíčka v lodičce a cesta pokračuje na druhém břehu řeky. Místo, které bude závislé na tom, zda je závislé na sezoně, která už dávno skončila, jak pociťujeme každým dalším dnem i výletem. Rozetne se tu naše obava, zda se budeme muset vrátit stejnou trasou zpátky, nebo se na druhý břeh dostaneme.

A máme štěstí, na konci stezky na nás na břehu čeká instruktážní tabulka, bedna se záchrannými vestami, ale hlavně i lodička na kladce. Studujeme kreslené pokyny a systém přepravy na druhý břeh, tak, aby na obou březích byla vždy k dispozici pro další příchozí právě jedna loď. Čekají nás celkem 3 cesty přes vodu.

Druhý břeh je ale nedaleko. Méně optimisticky to vypadá s proudem. Spouštíme loďku na vodu, Babsa už plavení zná a tuší, Eterka vůbec a je jak z divokých vajec. Pavel se chytá zkušeně vesel a moc parádně mu to jde. Přesto cvičně nabíráme směr druhý břeh přes oblouk, aby nás proud neodnesl moc daleko. Nakonec se ale ukáže, že i proud jde vcelku na pohodu upádlovat.

Jsme na druhé straně. Tam podle instrukcí seberu z bedny 2 ks vest a spustíme na vodu i druhou loďku. Nasedneme do první a chvíli spekulujeme, za co druhou přivázat. Nakonec se rozhodnu ji jen držet. Zdá se, že to půjde v pohodě.

Vracíme se s oběma loďkami na první břeh. I přes protesty Babsinky, která se nám pokoušela sdělit něco ve smyslu, že na nás klidně počká už na souši, zatímco Eterka se osměluje a potřebuje za každou cenu chytit vesla, nebo vodu, nebo ideálně oboje. Alespoň na chvíli se do vesla zakusuje :)

Jsme zpátky na prvním břehu, vykládám vesty, aby jich tu byl plný počet a vytahujeme přivezenou loďku na kladku a jistíme. Pak už se vydáváme na 3. a poslední cestu na správný břeh. Uděláme na vodě ještě pár povinných fotek a už kotvíme a vytahujeme na kladku i tento člun.

Mezitím holky najdou kus ryby, podaří se mi je okřiknout, ale Babsa se v nestřežený okamžik znovu do ryby pustí. A tak spolu máme rozpravu, kdy ona po mně cení zuby a cvaká. To už máme další mínus. Skutečně se dneska dobře nevyspala. Ale ono se jí taky nedá na těch hliněných cestách, po kterých v posledních dnech nejčastěji jezdíme a které hodně drncají, moc co divit. Je to náš miláček.

Jsme na správném břehu a čeká nás rozhodnutí, který okruh dál vybrat. Volíme ten nejdelší, ale zato s rozhlednou a visutým mostem. Cesta je pohodová, chvíli po pěšinkách lesem, chvíli po chodníčkách v rašeliništi. Strašně nás ta proměnlivost baví. Holky jsou také spokojené, jen počasí se začíná kazit.

Na rozhlednu, která je zhruba v půli trasy, docházíme už za zatažena. Ačkoliv to nevypadá, je z ní moc pěkný výhled na okolní řeku. Mysleli jsme si totiž, že kvůli její malé výšce a tomu, jak je schovaná mezi okolními stromy, že z ní uvidíme prd. Borka je Eterka, která všechny schody a žebříky až nahoru vyleze sama. Babsa se poponese. Nahoře děláme fotky a holky mezitím natvrdo zalehávají a usínají na mé bundě. Asi toho mají, chuděrky, taky docela dost. Nás, ale čeká ještě kus cesty a už je odpoledne. Zapíšeme se do návštěvní knihy, kde byl zapsaný poslední člověk ze včera.

Zbytek cesty vypadá, že bude každou chvílí pršet, ale spadne jen pár kapek u visutého mostu Při příchodu k autu už se obloha opět trhá. Nakonec jsme si závěrečný úsek zkrátili a kus šli po hliněné silnici místo po břehu řeky. I tak jsme k autu došli až kolem 7. hodiny večer.

Krmíme holky, jo a myjeme Babsu. Která se ještě na závěr výletu zvládla vyválet v rybině, když jsme dělali pár sluníčkových fotek. Moc se jí drhnutí v ledové řece nelíbilo. Zajímavostí je, že za celý den jsme nepotkali jediného člověka.

Pak už přejíždíme autem o pár km vedle na parkoviště, kde to už známe z předvčerejška. U auta se převlíkáme do připravených věcí na nocleh v přírodě, do batůžků balíme nezbytnosti, psí „ovce“, samonafukovačky a spacáky do rukou, naše carbonara připravené ve sklenicích, a vyrážíme na cca tři čtvrtě kilometrovou procházku k přístřeškům u 2. visutého mostu v této oblasti a modlíme se, ať už nemají nocležníky.

U mostku jsme zas za šeda a šera, nádherný západ si to odbyl cestou k parkovišti, kde jsme nechali Emánka. Bohužel přístřešek na druhém břehu, na který jsme si dělali zálusk, je už obsazený, hoří tam oheň a štěká pes. Modlíme se, ať je druhý prázdný a skutečně je a čeká na nás. Zakempíme.

Připravuji ležení, Pavel mezitím rozdělá oheň, doneseme vodu z nedaleké řeky, a přímo nad ohněm v místním hrnci si ohřejeme večeři. Vypadá to zatím jako super nápad. Pak jde Pavel dořezat a dosekat dříví, aby měli i další návštěvníci malá polínka hned po příchodu. Na našem vařiči vaříme čaj a dlouho do noci posloucháme hučení řeky a zpíváme si a vzpomínáme na naše tábornická dětská léta.

Velký strach máme z komárů, kteří nás zlobili už přes den na výletě, ale naštěstí jsme ani repelenty nemuseli použít a nic nás nežralo. Za zmínku krom super vybavené kůlny (plná polen, k dispozici koza, 2 pily, sekyrka) stojí luxusní suché záchodky s vychytávkou v podobě polystyrenového prkýnka, které vůbec nestudí do zadku. Vedle prostě normálka zásobník na tolaťák. Luxus prostě.

Od tepla ohýnku se nám moc nechce, navíc úplně luxusně na protějším břehu svítí měsíc skoro v úplňku. Obkloupuje nás jasná obloha s tisícem hvězd, plápolající oheň na protějším břehu u druhého přístřešku, hučení řeky a jinak absolutní ticho lesa. Holky jsou dávno zavrtané ve spacácích a spí. Sundaváme boty, přidáváme vrstvy (já funkční merino tričko s dlouhým rukávem, na tom funkční mikinu, dlouhé moira kalhoty, štrupny, vavrysky ponožky a na tom druhé merino ponožky. Na hlavu šátek přes čelo, chytit kapucou z mikiny a přes to kulicha. Pod sebou samonafukovačku, psí ovce (nejluxusnější věc mimochodem – vetbedky – fakt hřejou), spacák a to vše překrýt dekou. Do spacáku dvě topení. Bylo mi fajn. Babsinka někdy v noci vylezla a přestěhovala se k Pavlikovi, Eterka se jen z nohou přesunula k mojí hlavě, aby střídavě vystrkovala hlavu a schovávala ji jak já. Noc byla nakonec úplně v pohodě.


DEN 9. – středa 14. 9.

Z východu na západ

  • V autě: 6,5 hod
  • Ujeto: 430 km
  • Země: Finsko
  • Počasí: mlha, jasno, polojasno, zataženo, pár kapek
  • Teplota: 5–17°C

Jsme pěkně uzení, ale přežili jsme :) Mysleli jsme si, že když jsme v tak těsné blízkosti vody, že nás na ránem vyžene zima zpátky do auta. Ale budíme se až v 7. Naskytne se nám nádherný pohled na mlhu, která se v cárech převaluje přímo nad řekou, a nad mlhou postupně víc a víc problikává sluníčko a tušíme azuro. Ale zima je, ne že ne.

Chceme počkat, až sluníčko zapůsobí a mlha se rozplyne, abychom konečně pořídili fotky na lanovém mostě s modrou oblohou. Rozděláme nejprve oheň, pak pomalounku balíme, křoupeme vassa chlebíčky a vaříme čaj. Prolistujeme návštěvní knihu a zjistíme, že přístřešek je o prázdninách hodně využívaný, v září už o poznání méně. Poslední výprava odešla předevčírem a byla tu 3 dni. Jsou tu v podstatě jen finské zápisky a jeden německý (Švýcarský z léta). Celou tu dobu je Ajtíček zalezlý ve spacáku a odmítá se hnout. Babsinka se jde aspoň vyčurat a vyfasuje k velkému nadšení obleček. Oblíkáme i Eterku, ale ta se stále odmítá hnout.

Mlha se ani po hodině a půl nemíní hnout, a tak balíme finálně. Spacáky až naposledy, leží v nich zachumlané holky. Eterka se teda odmítá vzdát do úplného konce. Zatímco pod ní ní mizí čím dál víc vrstev, stále si zarytě znovu a znovu lehá zpátky do spacáku. Je vážně děsně legrační.

Máme zabaleno vše a můžeme se vydat k autu. Holky mají stále oblečky, ale cestu si moc užívají. Navíc už pár metrů za mostem se mlha rozplynula a sluníčko parádně hřeje. Pořídíme pár azuro cvaků u řeky a jdeme k autu. Dnešním cílem je opustit Karelii a vydat se dál na sever.

Nakonec je z toho nečekaně o něco kratší cesta (cca 4,5 hodiny) na severo-západ. V průvodci se totiž dočtu o ostrovu na západě Finska v Botnickém zálivu, kde mají super maják a ještě lepší námořnické ubytko přímo vedle. A tak proč si neudělat výlet k moři? Na druhou stranu země? :-D Cestovací den jen v autě nám neva. Docela po včerejším výletu cítíme nohy a holky jsou taktéž nedospalé z posledních dní. A tak vyrážíme.

Stavíme na benzínce, tankujeme, čuráme, a rozhodneme se tu i najíst v místním rychlém bufetovém občerstvení. Vybíráme z nabídky podle obrázků. Já si objednávám něco, co jsem měla ve Finsku už posledně, sobí maso s brkaší a okurkou. Je toho kotel. Pavel má cosi jako kuřecí řízek s plátkem ananasu a americké brambory. Jeho příloha je překvápko, neb nás obsluhuje paní, která je z kuchyně zavolána jinou paní, a ta už sice mluví anglicky, ale ne s nějak závratnou slovní zásobou. Ještě zkontrolujeme fb a instagram a můžeme pokračovat. Holky zatím čekaly na parkovišti na sluníčku s pootevřenými okýnky a měly v autě úplně krásně.

Kolem 16. hod si říkám, že se venčily vlastně jen ráno, a že bychom je mohli vzít taky provětrat. Ale zatím se ani ven nehrnuly. Je opravdu teplo. 17°C je po lednici posledních dní parádní změna a jen v mikinách si to na sluníčku užíváme.

Stavíme o kousek dál a vypouštíme pejsky na trávu. Tam je chytne total spokojená nálada, každá si nosí a nadhazuje a kouše svůj klacek, válí se po něm synchronně na zádech a prostě celkově z nich čiší naprostá spokojenost. Nám je taky skvěle. Pak jim ale zábavu kazíme a nakládáme je zpátky do auta, máme to asi ještě necelou hodinku do přístavu v Oulu, odkud jezdí bezplatný přívoz na ostrov Hailuoto, náš dnešní cíl.

Přístav najdeme v pohodě. Trochu tápeme v jednotlivých lajnách, přesněji v tom, co je nad kterou naspáno. Nakonec usoudíme, že si stoupneme do té, která s pomocí finsko-anglického slovníčku zní asi jako “other things”. Pavel jde ještě zjistit info a vrací se plánkem a mapičkou. Z té se dozvídáme, že trajekty jezdí přibližně každou hodinu, a ve špičce, tj. i teď, dokonce i každou půl. Trajekt má přijet do 15 min a skutečně je po čtvrt hodině tu.

Nejprve klasicky čekáme, až z něj vyjedou všechna auta. Pak dostane zelenou druhá lejna, než jsme my. Začínám propadat panice, že se na poměrně malý převozní škopík nevejdeme. A skutečně, naší lajně blikne zelená, auta pomalu najíždějí a přesně 2 auta před námi se rozsvítí červená. Tak nic, budeme si muset počkat na další. Když v tom ještě najíždí náklaďák a pak zřízenec v reflexní žluté bundě mává ještě na stojící auta z naší lajny, ať také jedou. Jede jedno, pak to těsně před námi a …. my taky můžeme. Ještě se vejde jedno auto za nás a konečná. Uf, tak to bylo o fous.

Stojíme trochu nakřivo a když se trajektík rozjede, Fini z auta před námi se protahují těsně kolem nás, okukují auto z obou stran a něco si vykládají. Vylézáme se také podívat ven a Fin z auta před námi na mě začne mluvit. Omlouvám se, že pouze anglicky, tak spustí jeho paní. Ptá se, jestli jsme měli svatbu, když okukuje nápis na zadním skle a Muldera a Scully ve svatebním za čelním sklem a ptá se odkud jsme a přeje všechno dobré. Je to moc milé. Stejně jako zatím všichni Fini, se kterými jsme cokoliv řešili (ubytko, restaurace, a to bez ohledu na to, zda umí dobře anglicky nebo jako většina spíš vůbec).

Po chvíli se nás ptá ještě další Fin a zabředá do rozhovoru. Jeho angličtina je už horší. Ptá se, kam jedeme a odkud. Potvrzuje, že září je pro Finy to nej roční období plné barev a že na rusku většina zamíří do Laplandu. Ajaj, tak uvidíme, snad tam nebude moc plno, na to totiž sázíme :) Pak nám ještě říká, že se máme na trajektu pořádně dívat na moře, že můžeme zahlédnout velrybu, která se u hladiny nadechuje. Tak si můžeme oči vykoukat. Ještě nás posílá nahoru po schodech na vyhlídku. Poslechneme ho, necháme se vyfoukat když se kocháme výhledy, a pak se už utíkáme schovat do tepla auta. Pomalu se honí mraky.

Na ostrově začneme záchodem, a pak zamíříme na jeho 30 km vzdálenou opačnou stranu, kde je maják a ubytka z průvodce i z letáčku, který jsme dostali. Cestou míjíme uprostřed ostrova městečko s kostelem ve tvaru stanu. Docela to tu žije, hodně aut a dost lidí.

Dorazíme až na západní kraj ostrova k majáku, vedle kterého je hned situovaný doporučovaný hotel a hned vedle další ubytovávací podnik. Nejprve zkoušíme hotel. Ten ale zavřel recepci v 5, tak zkoušíme druhý podnik a nejsme sami. Zahlédli jsme sice živou bytost, ale na bouchání nikdo nereaguje, stejně tak na volání na telefony na všechna uvedená čísla. V případě hotelu dokonce některá nefungují, jiná prostě jen nikdo nezvedá. A to vidíme, že dole v restauraci svítí zapálené svíčky.

Opět se setkáváme s Finem z lodi, který se k nám zas nadšeně blíží. Také se nedoubouchali. Říká, že je z Oulu a že sem dnes vyvezl svého kamaráda, který tu nikdy nebyl. Dává nám tipy na případné další ubytko na ostrově. Vůbec je děsně moc milý.

Ubytovaní nejsme, ale jdeme se alespoň projít s holkama na báječnou pláž se zapadajícím sluníčkem, které se pro nás prodralo z mraků. Je to tu nádherné! A i holky si to tu neuvěřitelně užívají. Honí vlny, lítají sem a tam po písečné pláži, cachtají se v mělké vodě, nosí chaluhy a koušou po sobě i po mně. Prostě naprostá paráda.

Celé okolí, včetně majáku, je úplně bájo. Travnatá písečná pláž, o kousek dál široké dřevěné chodníčky, do toho ten nádherný západ slunce. Zkrátka jasné místo pro ubytko dnešního dne v hotelu nebo v některé z rozesetých chatek na pobřeží.

Asi to zkrátím, nepovedlo se. Nikam jsme se ani po návratu z pláže nedovolali (19:30), nedobouchali. V těsné blízkosti hotelu Pavel chytá wi-fi a hledá alternativy. Ukáže se, že jeden těchto podniků dnes dokonce přímo na svém fb psal, že má otevřeno do 22 hod, a že se k nim máme přijet ubytovat nebo na večeři. Prostě Finové. Zjistíme další možnosti a vydáme se po ostrově, ať do 20 hod prozkoumáme nabízené možnosti B&B.

V prvním nás uvítají milí Fini, kteří umí dohromady asi 3 slova anglicky a paní je krátkozraká, tak ani ukazování v mobilu ve slovníku moc nepomáhá :) Ale Pavel se s nimi nakonec nohama rukama domluví a dostane na telefonu paní, která mluví anglicky o trochu lépe. Do auta se vrací s nabídkou noclehu za 105 Euro. Zdá se nám to hodně a tak s díky odmítáme. Zakroužíme dál po ostrově a zjistíme, že zde fakt nic není a vracíme se s nadějí zpět k majáku.

Stále, nikdo nikde. Znovu kontrola možností na wi-fi u hotelu. Na pevnině v Oulu je něco za 88 euro, a pak dvě dražší. Těch nabídek je maličko, když chceme ubytovat i s pejskama. Hotel u majáku domácí mazlíky například nebere vůbec. Poprvé za letošní cestu se s tímto problémem setkáváme. Jiný kraj a je to tu :) i ty ceny a vůbec.

Nakonec se rozhodneme, že cesta na pevninu by zabrala spoustu času a dřív jak v 22 hod bychom stejně nikam nedojeli. A že raději než hotel bychom stejně chatičku s kuchyňkou, abychom si mohli uvařit večeři… Ještě nás napadá místní Air BnB, ale ti nepronajímají na jednu noc.

Naposledy neúspěšně zakroužíme po ostrově. A tak v úvahu připadá už jen návrat na pevninu, nebo stan, nebo nocleh v autě. Moc se nám nechce kempovat dvě noci po sobě a navíc jsem nakřáplá, ale nakonec není moc jiných možností. Nocleh ve stanu na pobřeží zavrhneme, je tam fičák jako hrom, a nocleh v přístřešku značeném na mapičce taky, ani netušíme měřítko a jak daleko je. Vyhrává nocleh v autě, teď jen vybrat vhodné místo.

Vyrazíme směr přístav a za městečkem uprostřed ostrova, kde ještě nakoukneme do kempu, který zavřel v 5, a jednoho zhaslého B&B odbočíme na polňačku a zastavujeme mezi balíky sena u posedu. Následuje vyskládání všech věcí, lůžková úpravy auta (jen soukat se pod ochrannou mříž oddělující kufr je trochu kovbojka a doufám, že ráno si ji, až se po probuzení posadím, neobtisknu do úsměvu), rozdělení věcí, které se na noc vejdou do auta, a které pod pončem necháme venku, a zasloužený odpočinek. Mám podezření, že nám chybí nějaké deky.

Před zalehnutím a po psí večeři ještě hledáme, skoro už tradičně, Babsu, která se od auta vydala opět kamsi a musím pro ni dojít. Naši véču odbydeme. Nemáme hlad, oběd byl vydatný a stačilo už jen nějaké zobání po cestě v autě. Holky hned usínají ve spacácích, Pavel skládá venkovní věci a já ještě vybíjím komáry, kteří mezitím do auta nalétali. Pak už všichni kolem mě usínají. Já ještě klofu do notebooku zápisky z uplynulých dvou dní a 5 minut po půlnoci už taky zhasínám.


DEN 10. – čtvrtek 15. 9.

Ze západu na východ

  • V autě: 4,5 hod
  • Ujeto: 311 km
  • Země: Finsko
  • Počasí: polojasno, zataženo a déšť, oblačno, polojasno, azuro
  • Teplota: 14°C na ostrově, 11°C na pevnině

Noc v autě na ostrově byla poměrně teplá, respektive nebyla nám nikomu zima, a to jsme rozhodně měli o dost méně vrstev než předchozí noc. Budíme se před 8. V noci pršelo, a tak se trochu bojím, jak dopadly naše venku uložené věci pod pláštěnkou. Ale všechno je suché.

Za světla vypadá naše místo na nocleh parádně. Jen to tam trochu smrdí hnojem :)) Z lůžkového vozu opět uděláme kombíka, uvaříme si něco teplého k pití a posnídáme. Babsinka se klepe, ale neodchází. Vyrazíme směr trajekt. Rádi bychom chytli ten v celou.

Je zhruba 8:45 když napravo v lese zahlédnu 3 losy! Euforicky křičím, otáčíme auto, Pavel připravuje foťák a jedeme zpět. A fakt, jsou pořád tam. Mezi stromy kousek od silnice a je to celá rodinka. Máma se ohlídne a začne si nás poměřovat, zatímco táta pořád vesele baští. Brzdíme, Pavel vytahuje foťák a cvaká. Rodinka to otáčí a dává se poklidným klusem hlouběji do lesa dál silnice. Kontrolujeme fotky a zjištujeme, že foťák selhal a z fotek asi nic nebude. Ale je to zatím ten nej zážitek s losy, který jsem kdy měli! Vidět takhle zblízka mámu, tátu i prcka bylo wow samo o sobě. Kousek popojedeme, abychom se mohli otočit, a když znovu míjíme místo, kde byli, vidíme, že se vracejí zpátky k okraji lesa. Přibržďujeme ještě jednou a jen se kocháme.

Honem pokračujeme směr přístav. V protisměru potkáváme řadu aut, to znamená, že trajekt už připlul. Je 8:58 a jsme doslova pár set metrů od trajektu. Pavel jede jako závodník a modlíme se, ať na pevninu jede hodně aut, kterým bude dlouho trvat, než se naloží. Není tomu tak, trajekt je naložen a nám zbývá pár desítek metrů.

Ve chvíli, kdy se už blížíme po čekací rampě, naskočí na semaforu červená. Pavel zklamaně dupe na brzdu, ale zřízenec na lodi na nás ještě zamává, ať jedeme, a tak rychle najíždíme jako poslední auto na poloprázdný trajekt. Uf, to bylo o fous. Ale jsme tu. Sedíme po celou plavbu zmrzlí v autě. Moře je rozbouřené, na přídi cáká vysoko voda a rozbíjí se o sklápěcí vrata. Také se dost vody dostává pod rampou přímo na palubu. Je to docela strašidelné. Ale na druhý břeh doplujeme. V Oulu na benzínce stavíme na záchod, čistíme si zuby, a pak vyrážíme na severovýchod.

Jsme v Laponsku. Vítají nás nové značky „pozor sobi“. A hned po chvíli potkáváme první u silnice a během dne ještě několikrát. Skupinky i jednotlivce. Jsou boží a na pohodu si chodí po krajnici.

Naší první dnešní zastávkou je městečko Pudasjärvi, kde máme získat informace o nedalekém NP Syöte. Informace na uvedeném místě nenacházíme, a navíc je hrozně ošklivo, zataženo, tma a prší. Zakroužíme ještě na benzínku k informační mapě, ale vzhledem k počasí, vzhledem k absenci okružních tras a vzhledem k čerstvým zkušenostem s nesnadno hledaným úbytkem (a že dneska už bychom rádi spali zase jednou v posteli), rozhodneme se pokračovat dál a v dnešním cíli si včas ubytko zajistit. A protože jsme poměrně utahaní, tak nám ani další den dlouhých přejezdů nevadí. Holky taky neprotestují. Navíc doufáme, že se mezitím na druhé straně Finska probere počasí.

Z našeho auta se stává místo, jak bych to jen řekla, pro otrlé. Ale možná to má na svědomí jen poslední nocleh v něm? Všude jsou drobky, písek, chlupy a do toho všeho se statečně snaží osvěžovač vzduchu :-D

Kolem poledne stavíme na záchod a tankujeme na benzínce. Vybrali jsme tu větší a na radu průvodce se zajímáme o místní bufet, který jsme včera zahlídli. Za jednotnou cenu 9,50 EUR si můžete z nabídky vybrat cokoliv, včetně kávy a piva. Pavel si vybírá nějaké lečo s rybou a rýži, studený rýžovo-tuňákový salát, já zeleninové placičky, zeleninový salát a zapečená kolínka se sobem. Vše je moc dobré. A pořádně se nacpeme. Navíc slečna za pultem umí parádně anglicky. Cena je taky parádní, jinak jsou ceny za jídlo cca 2–3× dražší.

Kolem 14:00 jsme v městečku Ruka, což je největší finské lyžařské středisko. A skutečně, kolem jsou dokonce obrovské kopce. A taky spousta lidí. Převážně tedy důchodců. Vystupujeme v centru a jdeme do turistických informací, když jsme konečně někde dřív jak v 5 odpoledne :-D Je tam milá paní, která nás zásobuje mapkami NP Oulanka a kterou trochu zbaběle poprosíme o vyzjištění volného ubytka. Rádi bychom bydleli ve vedlejší vesnici Juuma, ze které přímo začíná Malý Medvědí okruh, který bychom si rádi prošli.

Paní volá, ale první varianta je plně obsazená. Ou, tak s tím jsme tedy vůbec nepočítali. Paní se tváří, že je pro Finy skutečně to nejoblíbenější období v roce. Most popular. A však jo, i proto jsme sem až takto na podzim taky jeli, že jo. Trochu nám zatrne, ale naštěstí na druhý pokus už je paní úspěšná a říká, že když hned vyrazíme, tak ubytko seženeme. A navede nás přímo do kempu, ve kterém začíná malý medvědí okruh. Paráda.

V kempu je to trochu spartakiádní, žádné informace, všude kolem samí raftaři a chvíli nám trvá, než se zorientujeme. Ale nacházíme recepci s pobaveným pánem, a ten nám pronajímá chatičku se sprchou, po které už po 2 dnech tolik toužíme.

Z chatičky se vyklube nádherný srub ze šedých kulatin, wow. Jen nakoukneme, nastavíme saunu aby se vyhřála přesně na náš návrat z výletu a vyrážíme na 12 km dlouhý okruh malé medvědí stezky. Podle informací bychom ho měli zvládnout projít za 3–4 hodiny a tak bychom to měli stihnout ještě za světla.

Je zataženo a šedivo, teplota se drží na 11°C. Vyrážíme. Přemýšlím, jaká vzít holkám vodítka a nebo zda dokonce sedák s amortizérem? Vybírám ten a dobře dělám. Už po pár krocích narážíme na davy. Důchodci převládají, ale jsou tu mraky a mraky lidí a jsme z toho po týdnu v pustinách doslova zděšení. Pavel se snaží být optimistou, ale když vidíme, jak na parkoviště o kus dál najíždějí autobusy pro ty davy lidu, přijde nám to šílené a hrozné a vůbec. Také na prvních 3 kilometrech potkáme tolik psů, kolik ani za celou dovolenou ne. Všichni tedy spořádaně na vodítkách, tak máme holky také připnuté. Ale je to doopravdy milion psů a 2 miliony lidí. Hrůza!

Ale je přeci jen už pozdě odpoledne a říkáme si, že jsme to vlastně dobře vymysleli, že by lidí mohlo na okruhu ubývat, jak se bude blížit večer. A naštěstí ubývá. I holky po chvíli pouštím na volno. Ještě míjíme jeden pár, který nás varuje, že o kousek dál u tábořiště je pes, ale pak už je to na pohodu.

Stezka, trasa i okolí je ale nádherné, tolik nepodobné všemu ostatnímu. Cesta se vine podél divoké řeky a šplhá do roklin kaňonů i po strmých schodech až na vrcholky kopců. Je to vážně paráda, navíc se vyčasí a svítí na nás večerní sluníčko, které okolí rozehrává nádhernými podzimními barvami. Je to paráda a krása a lidi už nepotkáváme skoro žádné. Jen na tábořištích.

Všechna, která míjíme, jsou obsazená, včetně luxusních volně přístupných chat, podle mě i s elektrikou, neuvěřitelné. Cestou zamáváme důchodcům na raftech, kteří se v kempu chystali, když jsme vyráželi. Přejdeme 3 lanové mosty, které se pekelně prohýbají, a na které může max. jeden člověk a mineme pár vodopádů. Je to tu vážně nádherné a večer bez lidí a za sluníčka je jen milý bonus. Opět mi to tu přijde jako nejkrásnější místo ve Finsku, které jsme zatím navštívili. Okruh nakonec se všemi fotícími zastávkami zvládneme za předpovídané 4 hodiny. Právě se začíná se stmívat.

Na chatičce zvládneme saunu, sprchu, teplou véču – houbovou polívku a já tady odpadám. Bohužel wi-fi tu nikde v okolí není. A tak další plány musíme nechat na další den. Pavlik ještě upravuje fotky.


DEN 11. – pátek 16. 9.

Setkání s kamarády na polárním kruhu

  • V autě: 3 hod
  • Ujeto: 225 km
  • Země: Finsko
  • Počasí: jasno, polojasno
  • Teplota: 3–10°C

Ráno se budím na gauči, kde mě předchozího večera zanechali všichni totálně tuhou. Pak si dáváme pomalejší rozjezd a já dopisuji deníček. Podle fotodůkazu zjišťujeme, že pohřešované deky zůstaly úhledně složené a nachystané u stolu na farmě.

V 9:30 vyrážíme, je azuro. Postupně se ale počasí standardně kazí, je 8 stupňů a zataženo. Za cíl si vyhlídneme další část Národní parku Oulanka – Oulanka Canyon. Z hlavní odbočujeme na nejudrncanější hliněnou cestu, jakou jsme zatím v celé Skandinávii a Finsku potkali. Navíc je vážně dlouhá, asi 6 km. Jak se blížíme k parkovišti, jímá nás hrůza. Je plné, že už i my máme problém zastavit, a přijíždějí další a další auta. Dojdeme si na záchod a rozhodneme, že včerejší výlet byl dost fajn a i vzhledem k mému zdravotnímu stavu, který stále není ok, a zkaženému počasí, to odpískáme a místo toho napíšeme Danovi, zda jsou už v Rovaniemi, kam pár dní po nás z Ostravy vyráželi. Bilancujeme, že podzimní Oulanka je skutečně ráj důchodců a davů.

Nabíráme směr pro nás už staré známé Rovaniemi. Cestou se počasí zase začíná trochu probírat. V půli cesty stavíme a kupujeme si koblihy v supermarketu. Dělá se mi trochu líp. Pak projíždíme super městečkem Kemijärvi, které se nám moc líbí, sedí na břehu velkého jezera a i sluníčko vykukující mezi mraky mu hodně pomáhá.

Cestou si píšeme s klukama z Čech, fakt nám to vyšlo a kolem 15. hod si dáváme sraz ve vesničce Napapiiri na severním polárním kruhu u Santy Clause. Vtipné je, že ke značenému místu, kde je severní polární kruh, přijíždíme tak nějak ze severu. Už jsme ho tedy museli jednou minout. Asi na vedlejších silnicích nedosahuje jeho značení tak okázalé důležitosti.

V informacích nás na procházku posílají zhruba o 10 km po silnici na sever, odkud jsme přijeli a kde jsme viděli cedule označené jako “hiking area”, jen prý psy máme mít kvůli sobům na vodítkách. Popojedeme, vybereme si okruh, pravděpodobně pro skútry, a vyrazíme. Sobi nikde žádní a tak pejsky pouštíme.

Jdeme a kecáme, o všem možném. O sobech, psech, Finech o Santa Clausovi, hezky to utíká. Jen terén je čím dál víc podmáčený. Postupně Dan, který je navíc marod, končí po kotníky v bažině, pak Pavel a nakonec tam do půlky lýtek zahučím i já :-D Takže až na Ondru máme všichni boty durch. Po značce STOP raději volíme už hliněnou silnici v azimutu, který by nás mohl při dobré vůli vracet směrem k zaparkovaným autům. A kupodivu skutečně vede až přímo k nim, paráda.

Jako my, i kluci přijeli do Finska, mimo jiné, lovit polární záři. A na dnešek předpovídají předpovědi velkou aktivitu a i přiměřeně polojasné počasí. Domluvíme se proto, že si dáme večer vědět a zajeli bychom společně někam na lov.

My se ještě stavíme v Santově vesničce na wi-fi, abychom si zabookovali nějaký hotel přímo v Rovaniemi. Požadavky máme jen na to, aby tam s námi mohly být holky, a aby tam byla wi-fi, kterou bychom po pár dnech už rádi na další plánování. Podle obrázků vybíráme druhou nejlevnější nabídku a jdeme obhlédnout krámky se suvenýry a pak už se jedeme ubytovat. Jak se blížíme, zahýbáme na hlavní ulici, míjíme muzeum Arktikum, je nám to tu nějaké povědomé. To neee, my jsme se znovu trefili do úplně stejného trága ubytka, jako při naší poslední cestě přes Rovaniemi. Jen tentokrát nejsme tedy na hotelu, ale v apartmánech.

Ve výsledku připlácíme za psy a wi-fi na našem apartmánu prostě neběží. To je k vzteku. Ale alespoň máme vlastní saunu, kterou ihned zapínáme a dáváme do ní sušit naše promáčené boty a oblečení :-D

Večer si znovu píšeme s Danem a posílá nám ulici, kam máme na půl 9 dorazit. Na dané adrese jsou kluci ubytovaní u finských majitelů odchovu od Danova Zeppa. A ti se rozhodnou nám udělat večerní program. Nasedáme do aut, zastavujeme ještě pro buřty a pivo v supermarketu, a pak už nás sympaťák Jaako vede mimo značenou oblast na mapách, do přísně utajovaného a střeženého vojenského areálu, za zamčenou závoru a kolem vysokého plotu s ostnatým drátem a varujícími cedulemi na něm rozvěšenými. Je to děsné dobrodůžo a já si připadám jak Mulder a Scullyová ve svých toulkách v Aktech X. Mezitím nám teploměr na autě cinkne ikonkou, že jsou 3°C.

Parkujeme, vystupujeme. Ani nedutáme, nefotíme a v naprostém tichu jdeme za Jaakem. Ten nás s pomocí čelovky vede zhruba 250 m dlouhou stezkou podél plotu až k dřevěnému přístřešku a ohništi.

Tam rozdělá oheň, posedáme si, klábosíme v angličtině, posloucháme historky, a psiska od Jaaka a Laury se svítícími obojky pobíhají mezitím kolem. Pod námi se rozprostírá svítící Rovaniemi, nad námi jen lesy a tma. Je to paráda, opékáme buřty a marshmallows. Pavel a kluci si hrají s foťákem a vznikají vtipné fotky. V jednu chvíli nad námi přelétají helikoptéry a atmosféra celého místa se ještě umocní. Jen bohužel mraků je hodně, zvláště na severu, kam se pomalu přesouvají a aktivita polární záře se podle radarů snižuje. Takže tentokrát opět bohužel.

Mimo jiné se bavíme také o rusce a Laura říká, že letos je ruska nic moc. Že z důvodu hodně mokrého léta, nehraje teď podzim tolika barvami jako běžně, a že je spíše hnědá než oranžová. A má pravdu, kolem Rovaniemi jsou břízy buď ještě žluté, nebo už opadané a celkově to působí hnědým dojmem.

Dopečeme poslední buřt, dopijeme pivo, dofotíme poslední fotku a vydáme se s čelovkami na mrazivou cestu k autům. Tam se loučíme jak s našimi finskými táborákovými hostiteli, tak s českými kluky a přejeme si hodně štěstí do dalších dní nejen při lovu polární záře.


DEN 12. – sobota 17. 9.

Milovaná divočina

  • V autě: 3,5 hod
  • Ujeto: 287 km
  • Země: Finsko
  • Počasí: azuro
  • Teplota: 4–12°C

Opět si dopřáváme línější ráno. Navíc máme i hotelovou snídani, která je o něco lepší, než ta poslední hotelová z Talinu. Ale ne o moc… Snažíme se stále vybojovat aspoň něco z nefunkční wi-fi. Jediné, co jde dobře, je můj fb přes aplikaci. Ovšem pouze facebook, zprávy přes messenger už ne. Jde nám hlavně o to zabookovat pro jistotu ubytko na další noc.

Nakonec nasedáme do auta a kolem jedenácté přijíždíme opět do Nappipirji k Santa Clausovi. Kluci nám včera vykládali, jak za ním byli, a že s ním dokonce mluvili. A taky, že mu prozradili, že si přejí vidět polární záři, a že je pokáral, že sebou nevzali pejsky, a že je určitě máme vzít, jestli za ním půjdeme.

Procházíme poprvé celý areálem. Při naší první návštěvě před dvěma lety, tekly z nebe provazy vody a nám se nechtělo z auta. Nyní konstatujeme, že je to docela milá zastávka. Všude panuje milá atmosféra, z repráčků hrají vánoční koledy, je tu docela legrace a lidí přiměřeně, řekla bych, že naopak docela málo. Však taky hlavní letní sezóna už je pryč a to pravé zimní období, kdy to tu musí být asi naprosto kouzelné, ještě nenastalo. Nu, Santa pracuje celoročně. A tak se na něj jdeme taky podívat. Ale kam? Všude jen spousta šipek. Až jednoho najdeme.

A to už nás k sobě láká. Hrozně se stydím a fakt se mi k němu nechce, ale zas, co když už nebudu mít příležitost pokecat si se samotným Santou? A už nás má. Ptá se odkud jsme a přeje nám ke svatební cestě. Pak nás přemluví na společnou fotku a chce, abych se mu posadila na klín. Chlípný strýček Santa Claus. Je to docela prča, ale fotku za už ne tak vtipný poplatek s díky odmítneme. Ještě vyfasujeme od fousáče samolepku „True Santa“, že jsme u něj jakože byli. Wow. Ale stejně mám pocit, že byl nějaký falešný, ani se nás neptal, co bychom rádi dostali na Vánoce a to se Santové vždycky ptají, ne?

Nakonec vezmeme útokem shop se suvenýry – pořídíme mi čepici, Pavlikovi tričko, suvernýry domů a dokonce si vezeme mrtvýho soba. Pak ještě chvíli blbneme s foťáky u linie vyznačující severní polární kruh a z pošty Santa Clause odesíláme domů pohledy. Navíc Santa má free wi-fi! Když už jsme po hodině a kousku toho všudypřítomného kýče nabažení, nasedáme do auta a jedeme dál na sever. Dnešním cílem je kemp v městečku Ivalo.

Je opravdu nádherně a jasno a tak stavíme na blikačky u krajnice u značky pozor los. A po chvilce za námi zastavují dvě Finky a doslova utíkají, se Pavla fotícího značku, zeptat, zda je všechno v pořádku, a zda nic nepotřebujeme. Tak si vysvětlíme, že blikačky u krajnice se u nás používají jen proto, aby bylo auto lépe vidět, a ne, že je problém. Ale děkujeme za milou starost. Je to vážně milé. Stále platí, že všichni Finové, se kterými jsme se zatím setkali, jsou moc milí.

Je příjemných 12 stupňů a za sluníčka vypadá všechno mnohem barevnější a hezčí a i přes Lauřiny pesimistické řeči se nám to tu fakt líbí. Během cesty na sever se autobusové zastávky mění z červenohnědo­bílých skandinávských na laponské šedočervené. A to si i vybavuji z minula.

Přijíždíme k našemu milovanému parku Urho-Kekkonen, míjíme Killopu, kde jsme byli ubytovaní při naší poslední cestě a pokračujeme dál na sever. Dnešní den chceme pojmout pouze jako traverz na sever. Pak tankujeme a čůráme o kus dál ve středisku Saariselka. Benzínka je automatická na kartu, ale přilehlá budova je kouzelná. Je typicky místní, s milou prodavačkou a uvnitř prostě všechno z vitrínek i z regálů volá “dej si mě, kup si mě” Musíme se smát, že to tak působí na nás na oba a tak neodoláme a kupujeme si lákavě vyhlížející sladkosti, koláčky a čokoládové bonbony v pytlíku. Koláčky jsou moc mňááám. Obzvlášť ten můj s moruškou nahoře, pudinkem, ježiš, moc mňam. Strašně cool stylová prodejna a taky zatím nejdražší benzín.

O kus dál také pochopíme proč, když zajedeme do centra. Všude je trilion a jeden člověk, všude jsou hotely s kapacitami připravenými na davy lidí a všude davy jsou. Evidentně ruska doopravdy frčí a podzim je pro Finy, zvláště ty postarší, hlavní obdobím roku. Uf uf uf. Vypadá to jako peklo na zemi. Ale krásné počasí a vidina již zabookovaného ubytka jen o hodinu vedle a pěkný čas, teprve 16:00, nás do našeho nejoblíbenějšího finského národního parku přeci jen vylákají.

Parkujeme na hlavním parkovišti u sámsky zdobené brány a u informační cedule vybíráme okruh. Vybereme jeden z nejkratších, cca za 4 hodiny bude úplná tma. Ze začátku není cesta nic moc. Vede podél sjezdovek a potkáváme spoustu lidí. Ale pak se vylidní a my od potůčku zabrousíme do kopečků a do lesa. Jde se nám tak dobře, že na rozcestí vybíráme delší variantu a dobře děláme.

Chatičky pro nocleh jsou opět všechny obsazené a plné lidí. Evidentně skutečně probíhá hlavní mimosezóna a navíc je víkend. Šlape se nám skvěle, že těch 16 km uteče jako nic. Holky běhají na volno. Jen Eterku v jednu chvíli raději na chvilku chytám na vodítko, když začne moc větřit.

Je to tu nádherné a počasí je boží. O dost lepší jak naposledy. Kocháme se jezírky, potůčky a mrtvými stromy, které rostou do vývrtky a hlavně tím večerním liduprázdnem.

Před koncem naší cesty nás ještě vyruší telefonát, nějaké finské číslo. Volá pán z kempu z Ivala, kde jsme při bookingu vyplnili čas příjezdu kolem 18 hod a že je už 20, a tak jen, jestli se nám něco nestalo. A my zatím jen změnili odpolední plány. Ti Finové jsou vážně milí. Ještě nám popřeje šťastnou cestu a ať si dáme za tmy pozor na soby, kteří se teď rádi houfují podél silnic i na nich.

Dojdeme procházku a je nám báječně. Jsme rádi, že jsme nakonec na výlet vyrazili. A opět si Urho-Kekkonen obhajuje svou pozici nejhezčího místa ve Finsku. Jen ti sobové nám po cestě tentokrát chyběli a bylo bez nich smutno. Ráz krajiny byl také o trochu jiný jak minule, více lesů, stromů, méně holých kopečků a více skalisek a říčkatých kaňonků. Navíc zapadající sluníčko vše krásně zabarvilo a zapadlo až na úplně poslední kousek cesty.

Za šera docházíme v 20:15 k autu. Jsou 4°C. Posvačíme housku se šunkou a před devátou už se hlásíme na recepci kempu v Ivalo. Kemp je moderní, čistý a majitel je vtipálek, co má rád Velkopopovického kozla a Čechy. Prý mu jich tu hodně pomáhá.

Hurá, konečně máme internet na ubytku a můžeme plánovat z postele. Kontrolujeme počasí a předpověď polární záře. Ta vypadá slibně na pondělní večer. Tak už jen najít místo, kde bude tou dobou jasno. Máme tedy jeden „nevyužitý“ den a rozhodneme se zajet co nejvíc na sever to jde. Ano, minule jsme byli trochu za snoby a Nordkapp vynechali. Letos se to ale přímo nabízí.

Jak ale studuju průvodce, zrak mi padne na jinou pěší stezku, která vede na skutečný nejsevernější bod kontinentální Evropy, ze kterého je Nordkapp na dohled, a který je ještě o nějaký ten stupeň dál. A to zní jako plán! Zítra nás tedy čeká dlouhá cesta na sever a potom 9 km dlouhá cesta na úplný konec kontinentu a zase zpět.

K večeři si ještě děláme hotovou Panzani omáčku 4formagi na těstoviny a shodně konstatujeme, že se to nedá jíst a jídlo vyhazujeme a dojídáme se chlebem.


DEN 13. – neděle 18. 9.

Nejsevernější bod norské pevniny

  • V autě: 6 hod
  • Ujeto: 430 km
  • Země: Finsko, Norsko
  • Počasí: jasno, sem tam mráček až polojasno, zataženo
  • Teplota: 3–17°C

Tentokrát vstáváme brzy a už v 8 vyrážíme na cestu. Čeká nás toho dneska hodně. Po 10 dnech opouštíme Finsko. Hranice s Norskem přejíždíme v 10 a opět se nekoná žádná kontrola, nikde nikdo. Teplota pomalu stoupá, 5°C.

V Norsku je o hodinu méně (bacha, stmívá se už v 7!), platí se tu Norskými korunami, mají bílé dopravní značky a barevnější domečky. Stále je sluníčko, ale sever je v mráčkách. Potkáváme spoustu aut, některá prostě jen tak zaparkovaná v příkopech :-D Na obzoru jsou nejen mráčky, ale téměř hned také kopce a na odpočívadlech tu mají záchody. Unifikované kadibudky, kterým chybí finská polystyrenová prkýnka, co nestudí zadky, ale za to mají štětky?!?! na co proboha? :-D

Čím déle jedeme, je tu víc a víc zelené trávy, pastvin, farmářských usedlostí (na to nejsme z Finska zvyklí) a přibývají hory, další hory a hory (i na to nejsme zvyklí :-D ), zakrslé opadané břízy, barvy (všechno to hraje neskutečně žlutooranžovou­červenou barvou, prostě wow. A ty výhledy a taky moře. Navíc to tu po moři i voní! Skvělá změna. Tohle je tedy ta Ruska!

O chvíli později projíždíme prvním tunelem. Je hodně surový, prostě jen vysekaný do skály a přijde nám vážně úzký. Rychlost je v něm omezená na 30km/hod. Celkem ještě po pobřeží a kolem zálivů projedeme 6 různě dlouhými tunely. Celý den vzdycháme nad všemi výhledy a těmi barvami kolem. Ale také si připomeneme únavné a pomalé cestování podél zálivů v Norsku.

Téměř ihned přibylo i dalších cestovatelů. Ve Finsku jsme potkávali jako turisty jen další Finy nebo sem tam Rusy. Ale tady jsou Němci, Švýcaři, Holanďani, Fini, Norové… my.

Po cestě se ještě stavíme na našem ubytku, vyzvedneme si klíče od pokoje a pro jistotu si ještě vyměňujeme pokoj, za ten, který má okna na sever. Honí se sice mraky, ale co kdyby!

V půl druhé dorážíme na „Parking for real Nord Kapp“, který je asi 6 km jižněji pod mýtnou bránou na Nordkapp a vydáváme se na 9km štreku na nejsevernější bod Knivskjelodden. Už tu parkuje dalších 6 aut. Také cestou tam postupně potkáme všech 6 vracejících se posádek.

Cesta není náročná. Terén se trochu vlní a prakticky stále klesáme. Jen je hodně kamenitý, vlastně celý kamenitý a sem tam bažiny, jezírko… Ty si užívá Eterka. Cestou taky potkáme jednoho sněhuláka a spoustu sobů. Juchů. Jsou opravdu blízko kolem nás a já mám radost, že obě holky můžou kolem nás i se sobi pobíhat bez problému na volno. Cesta je krásná, lidí pramálo a svítí nám k tomu sluníčko, jdeme hodně na lehko. Teploměr ukazoval 17°C, pro nás zatím nejteplejší severský den.

Za 2 hod a 20 min dorazíme do cíle. Sem už zapadající sluníčko nedosáhne. Uděláme pár fotek, hlavně ty, kde je v pozadí na jihu vidět pravý Nordkapp :), zapíšeme se do knihy a já ještě slezu k bouřícímu severnímu ledovému oceánu si smočit ruku. Holky mají amok a lítají po trávě a zoubkujou se na sebe. Mají evidentně dost energie. Z vln a klouzajících skalisek mám docela respekt, narozdíl od Eterky, kterou jedna větší vlna málem spláchla. A pak už se vydáme zpět.

Cesta zpátky je náročnější a úmornější, obzvlášť hned první stoupání od moře a hopsání přes kameny a průrvy. Ale jde se moc dobře. Nejsme poslední a potkáme ještě jedny turisty, kteří teprve na konec míří.

Sluníčko je za mraky a za kopci a celou cestu strašlivě fučí. Navlékáme na sebe vše, co jsme sebou měli. Ještě za světla po 5,5 hodinách dorazíme zpátky k autu. Celou cestu k autu Babsinka šlapala vpředu.

Na parkovišti ještě kecáme s mladým Francouzem, který sem přijel sám na kole. Strašně vtipnej cápek, kterému někdo dnes prozradil, že pravý sever je o kus jinde a tak postavil stan a zítra se chce vydat na Knivskjelodden. Od nás zjišťuje podrobnosti a kecáme a je prostě děsně vtipnej. My zas od něj zjistíme, že na Nordkapp se dá dojet bez poplatku, a tak ještě za setmění dojíždíme udělat povinné foto na pravý Nordkapp. Je to tu trochu polovičaté oproti 18km cestě, kterou jsme dnes podnikli, dovézt se sem autem, udělat cvak a zas se odvézt zpátky.

Uťapkaní zamíříme honem zpátky na ubytko, kde je wi-fi jen ve společné kuchyňce. Kontrolujeme tu polární záři, kecáme s Italy, kteří mluví německy, a kteří jedou podobně jako my předloni po vlastní zhruba ose Norsko a Lofoty. Už viděli polární záři, včera, ale jen pidi, neb ji zastiňoval úplněk. Těší se, až uvidí pořádnou. K večeři mají podobně jako my instantní hrachovou polívku a nalévají nám víno. No sranda.

Pak už dáváme sprchu ve smrduté koupelničce na pokoji. Ubytovaní jsme v pokojíku v areálu kempu, který sousedí s brutálním ubytovacím komplexem. Pro jistotu usínáme s roztaženými závěsy, ale honí se mraky.


DEN 14. – pondělí 19. 9.

Jak jsme lovili polární záři

  • V autě: 5,5 hod
  • Ujeto: 375 km
  • Země: Norsko
  • Počasí: zataženo
  • Teplota: 11–17°C

Aktivita polární záře byla nízká a oblačnosti mnoho. Standardně se budím podle finského času, v Norsku je teprve 6 hodin. Nakonec z postele vylezeme až v 8.

Ráno se zabalíme, nasnídáme a na meteoradaru ověříme, ve které části Laponska má být dnes v noci bezmračno. Stále se tak tváří východní okolí od trojmezí. Za cíl si nakonec po brainstormingu dáme norské městečko Kautokeino, do kterého to odtud máme 5 hodin. Pro nás nic co by nás mělo zastavit.

Ono najít si zelený kus pevniny, kde to vypadá na jasno, totiž ve Skandinávii jaksi nestačí. Ona tamtudy musí také vést nějaká silnice, že jo. Ale udělali jsme maximum, aktivitu záře stále slibují největší, ostatní už je o štěstí.

Ještě se rozloučíme s Italy, zaběhneme na recepci poslat nejsevernější pohled a pořídit si osvědčení o dosažení nejsevernějšího bodu, které má finančně pomoci na provoz a péči o stezku Knivskjelodden Trail. Cena 70,– nás poněkud zaskočí, ale Pavel nehne ani brvou. Nakonec si oba dva řádně oddychneme, protože už nejsme ve Finsku a cena není v Eurech, ale jen v norských korunách :)

Plán dnešního dne je dostat se na takové místo, odkud půjde v noci pozorovat polární záře slibované vysoké aktivity.

A tak se vydáme k jihu, severněji už to stejně nejde. Opět přes 6 tunelů, kdy nám najednou ten poslední nejužší už tak úzký jako na začátku nepřijde :-D Norsko, rybářské domečky, moře, zátoky, oranžové listí podzimu na stráních a všudypřítomné vodopády, to je vážně kýčovka. My ale opouštíme včerejší finský azimut a pokračujeme dál do vnitrozemí a přímo na jih.

Ráz krajiny se hodně moc změní. Stromy už jsou tu bez listí a barvy přecházejí v hnědou všude kam se podíváš. Mírně zvlněná rozmočená krajina s kopci na obzoru je hodně bezútěšná a zatažená obloha tomu také moc nepřidává.

Rozptýlí nás ale vtipný dělník, který nás na stavbě nejprve zastaví, pak dojde až k nám a zapřede řeč s pokývnutím na M&S se ptá, zda jsme měli svatbu a vtipkuje. Mluví plynně anglicky. To je příjemná změna po Finsku. Pavel je tak konsternovaný, že ani neví kudy pokračovat a musí se poradit s navigací :)

Po chvíli se krajina opět mění, jak se stáčíme na jihovýchod. Zvedají se kolem vysoké štíty, které prořezává jen divoká říčka a naše silnice. Do říčky pravidelně přitékají z kopců rychlé svižné vodopády. Kopce se pak rozevřou v údolí, kde sídlí kýčovité městečko Alta, se šťavnatou zeleňoučkou travičkou na fotbalových hřištích i zahrádkách. Vypadá to skoro až nepatřičně. Celé je to tu prostě wow, opět podzimní wow barvy, ty kopce, ty výhledy, vyhezkaná přívětivá městečka. Je to tu tolik jiné než ve Finsku na podobné zeměpisné šířce. Barevné domečky s přeplněnými zahrádkami. Optimisticky stoupá i teplota až na 17°C. Je ale zataženo, jen sem tam někde pohlédne zbloudilý paprsek.

Nakonec se krajina narovnává a opět hnědne a celý dojem posmutní. A to už přijíždíme do našeho dnešního místa pro lov polární záře. Opravdu nehezké městečko. Nejprve stavíme na Pitstop občerstvení, kde na wi-fi ještě kontrolujeme, zda vůbec zůstávat přes noc, zda je tu šance. Předpověď je stále stejně optimistická, tak máme radost a jedeme najít kemp.

Ten najdeme a v něm nás obslouží štramanda bábinka s jiskřivýma pobavenýma očima, takový rarášek. Spustí na nás norsky? sámsky? bůh ví jak? říkáme, že „only english“ a ona se jen směje, že maximálně tak ještě finsky nebo švédsky, nebo laponsky… takže společný jazyk fakt nenacházíme. Což nám ovšem nebrání v uzavření obchodu a z recepce odcházíme s klíči od chatky a instrukcemi, kde je záchod, sprcha a vše potřebné.

Městečko Kautokeino je celé sámské a kemp je takový svérázný. A jak později zjišťujeme, téměř plný. Chatky a teepee jsou z většiny obsazené asi nejspíš lovci se psy nebo rybáři. Docela to tu žije. Naše chatička je jednoduchá se 4 postelemi, zavěšenými na řetezech a s dveřmi, které musí otevírat a zavírat pouze Pavel, jinak by mi asi zůstaly v ruce :-D ale pohoda. Wi-fi k nám na chatičku nedosáhne. To už nás nechává v klidu.

Odpoledne ještě vyrazíme autem, abychom aspoň trochu vyvenčili holky. Vzhledem k vysokému množství loveckých psů všude v kempu, v něm chodí pouze na vodítkách. Za cíl si dáme skokanský můstek nad městečkem, které si aspoň chceme prohlédnout. Až k můstku se nám podaří dojet, ale bohužel na něm shledáme jasně řečeno „zákaz vstupu“, v podobě zřícených celých prvních schodů. Oukej, tak tam asi nepolezu :-D Navíc začíná pršet, a tak utečeme zpátky do auta a šup na wi-fi v kempu. Ta krásně šlape u hlavní recepce a tak zaparkujeme před a surfujem.

Na chatičce píšu, Pavlik vaří, holky večeří. Po přechodu na cestovatelské instantní psí žrádlo – granule nám naše masožravky začaly strašlivě hubnout a naopak odpad se jim mnohonásobně zvětšil. Už jsme úplně zapomněli, co krmení granulema obnáší. Aktuálně je krmím dvojnásobnou dávkou, co první dny a asi třikrát víc, než je doporučená dávka. Odpadů je z nich jak ze slonů a ještě lemtají jak divé. Jako granule jsou praktické, ale s Pavlem se shodujeme, že tohle už fakt ne. Sprcha je tu jen na drobné, které samo nemáme :)

Máme hotovo a kolem 8 vyrážíme opět k recepci na wi-fi, nastudovat podrobnosti k polární záři. Ty se tváří všelijak, ale aktivita je, a má být ještě pár hodin, nízká. Ta se vracíme na chatičku, Pavlik hned usíná, já klofu a dáváme si budíka na půlnoc, že ověříme, co dál. V teepee to žije.

O půlnoci nás nemilosrdně budí budík. Pavel venčí a klepe na mě, abych se šla ven podívat. Na nebi mezi mráčky je sem tam šmouha. Cvakne to na foťák a vyleze z toho zelenější čmouha. Je to ono, jedeme na lov!

Urychleně na sebe oblíkáme bundy a čepice, nakládáme holky do auta a vyrážíme z kempu, ve kterém je příliš mnoho světla a umělého osvětlení. Zamíříme za město na naší již ozkoušenou lokalitu ke starému skokanskému můstku. Tam jsme pěkně na kopečku a v téměř úplné tmě. A divadlo může začít. Stojíme s hlavami zakloněnými a sledujeme. A postupně je to čím dál lepší. Mraky jsou sice všude okolo nás, ale zatím nám umožňují i výhled. A představení je stále krásnější. Za hodinu, tj kolem jedné, neuvěřitelně graduje a fotíme a zíráme. Pak se připojím na data, abych refreshla aplikaci, a ta se tváří, že zatím jsme na stupni 2, a že má být i přes 4 zhruba za 45 minut.

Zalézáme do auta a koukáme na už malé čmoužičky z auta. Lepší podívanou už ale nevidíme. Opět refreshuji a aktivita má ještě stupat v následující tři čtvrtě hodině. A tak sedíme koukáme, kocháme se zbytečky a pozorujeme, jak se na obzoru stahují čím dál více mraky. A nakonec to po půl hodině balíme, je skoro zataženo a vidíme prd.

Na celém tom vyprávění mě nejvíc baví ten Dejny optimismus po letech! Ono totiž v campu na wi-fi jsme po příjezdu zjistili, že díra v mracích se během dne posunula a už není v plánu nad naším campem, ale o 200km víc na západ. A že tam nemáme šanci popojet, protože tam prostě fakt nejsou ty z rána zmiňované silnice. Dejna bojuje, že tam nějak přece projedeme, že jako jediná šance! A já tvrdošíjně hájím Google Maps, že cesta vede 30km a tam prostě a jednodušše končí a zbylých 170 km bychom museli po svých. A jo, jasně, jak Dejna říká: “Pavlův život” – za pár hodin o půlnoci je všechno jinak, mraky přeci jen zmizí a polární záři máme u nás!

A tak skončil úspěšně náš promyšlený lov jasného počasí v Laponsku a noční 3 hodinový výlet na kopec, zakončený mlžnou cestou dolů. JOOO!


DEN 15. – úterý 20. 9.

Norsko, Finsko, Švédsko

  • V autě: 7 hod
  • Ujeto: 550 km
  • Země: Norsko, Finsko, Švédsko
  • Počasí: ráno polojasno, pak už jen zataženo
  • Teplota: 10–18°C

Vstáváme o půl 9. Cestou do umývárky vidíme, že celý kemp žije a je plný lovců s brokovnicemi a loveckými psy, kteří se tak bezprizorně pohybují všude kolem, obzvlášť jedno štěňátko. Udivuje nás, že vstávají tak pozdě.

V poklidu se zabalíme, nasnídáme. Mně něco skřípe mezi sousty a s hrůzou zjišťuji, že je to zub. Můj nový umělý zub se mi uštípl o chleba s máslem a šunkou :(

O půl 11 jsme naložení a můžeme vyrazit. Tedy ještě se stavujeme na recepci a musíme si udělat společné foto s paní z recepce. Je trochu zaskočená, ale pak popadne sámské figurky a jde se s námi cvaknout :)

Je zataženo, jen kousek oblohy je modrý. Nejspíš v té divnooblasti, kam jsem chtěla jet pozorovat polární záři, tam, kam nevedou žádné cesty :-D

Odpoledne dorazíme do finského městečka Hetta, kde začíná národní park. V informacích nás ale nasměrují na opačnou stranu. Do parku se dá totiž dostat pouze přívozem. My usoudíme, že nám pro dnešek stačí jen krátká procházka. Volíme proto zhruba 5 km okružík přímo nad Hettou.

Svítí sluníčko, a tak se loudáme, sbíráme šedivé klacky a doplňujeme tak sbírku z Norska, co hodláme dovézt domů a prostě lelkujeme. Obdivujeme pasti na soby, holky pózují na sloupkách a je tu pohoda. Hlavně to sluníčko. Jen Eterce se podaří se vyválet a smrdí jak tchoř :) Čekají ji u auta vlhčené ubrousky. A pak už o půl 5 vyrážíme dál na jih.

O chvíli později míjíme zaručeně pravé laponské suvenýry, plné Sámů. Jdeme se podívat. Je tam strašná spousta lidí, strašně moc věcí, strašně moc věcí i mimo sortiment, je tam neuvěřitelný borčus, ale je to zároveň takové domácké. Mají sobí kůže a mají je samo levnější jak u Santa Clause. Vybíráme suvenýry a jsme dost paf z dild coby otvíráků:) Ještě se fotíme venku před obchodem u dokonalého dřevěného losa v životní velikosti. Chvíli uvažuju, že bych ho chtěla domů, ale pak zamáčknu slzu a nastupuju do auta bez něj. Čeká nás přejezd do Švédska.

Jedeme traverz přímo na jih po finsko-švédských hranicích. Po cestě nečekaně bez velké okázalosti přejíždíme severní polární kruh. Ve Švédsku nás po týdnu pobytu v Laponsku překvapí velké domy, na severu byla většina maličkých. Také je všude nečekaně zhasnuto. A v Ikee v Haparandě zavírají v 7. My přijeli až o půl 8.

Na místě hledáme ubytko, což by si myslíme, že by neměl být ve městě problém. Průvodce nám radí, abychom přejeli zpátky do Finska. Hostel najdeme, mají otevřeno, dokonce přístupné wc, wi-fi i heslo napsané na nástěnce, ale na nikoho se nedozvoníme a nedovoláme. Tak alespoň využijeme funkční wi-fi a na booking.com rezervujeme ubytování asi hodinu a půl odtud dál na západ ve Švédsku. Už teď se mi po Finsku stýská. Asi to tu mám vážně ráda.

Cesta je taková smutná a utahaná. My jsme unavení, je pozdě a je všude tma. V 10 hodin konečně přijíždíme do opuštěného westernového městečka v městečku Boden, kde máme zabookovaný nocleh. Opět nikde nikdo, zdá se, že všude chcípl pes. Nakonec se podle telefonických instrukcí dostaneme ke kódu a ke klíčům od chatičky. Auto musíme nechat před areálem. Brblám, že je to s věcmi k chatce daleko a vynášíme jen to nejnutnější. Těším se ukrutně na večeři, ale náladu mi ještě překazí venkovní otevřená polní kuchyňka. Na chatičce jsou jen postele. Wi-fi jen u recepce. Sprcha kdesi. Je zima a pomyšlení, jak drahé toto ubytování bylo, se mi nálada nelepší. Ale neměli jsme moc na výběr, vzhledem k pokročilé denní době. To jsme zas nevychytali.

Pavel je na tom líp jak já a nachystá nám teplou večeři, brkaši s párkem. Mňam. Alespoň, že postele jsou široké a pohodlné a spí se nám opravdu dobře.

Několik postřehů z Finska

  • mají billboardy
  • mají vanilkový jogurt!
  • neumí moc anglicky
  • dodržují předpisy
  • je tu zima :)
  • jezera jsou všude a nemají bažinaté břehy, ale spíše kamenité, nebo písečné pláže
  • voda v jezerech je teplá
  • žerou tu komáři
  • ticho v lesích
  • málo lidu
  • milí lidé
  • houbyyyyy, strašně moc a všude a obříííí a dokonce i přímo na cestách
  • zámky otáčejí na druhou stranu
  • počasí se mění hrozně rychle
  • lesy jsou vlastně pralesy, vůbec tu neuklízejí popadané dřevo a je to nádhera
  • výborná vychytávka, na kadibudkách polystyrenová prkýnka! Hřejou!
  • krásné lesní hřbitovy
  • hodně tu hrají šipky, terče visí všude
  • v obchodech nemají moc pití v lahvích
  • autobusové zastávky mají na severu i truhlík s kytičkami
  • neopravují silnice, mají je prostě pěkný

už víme, co jsme zapomněli:

  • plovací vesty pro holky
  • umyvadlo
  • prkýnko
  • na jednom ubytku, nejspíš na farmě, i naše modré ikea deky. 3ks

Den 16 – středa 21. 9.

Kritický den

  • V autě: 6,5 hod
  • Ujeto: 523 km
  • Země: Švédsko
  • Počasí: Zataženo
  • Teplota: 12°C

Spalo se nám opravdu dobře. Na ráno máme smluvenou schůzku s panem majitelem ubytka, abychom se vyrovnali. Nakonec je už 10 a pán stále nikde, a tak se rozhodneme přeci jen vyrazit. V plánu je to stočit po pobřeží na jih. Po cestě nám pán volá, zda jsme ještě na místě. Potom si s námi domlouvá rande na půl cesty a nakonec to ruší s tím, že nám pošle údaje k platbě jen do mailu. I přes několikanásobnou urgenci z naší strany do dnešního dne žádné podklady nepřišly a ubytovaní jsme tak byli zadarmo. Dejna tak ubytko přeci jen zpětně vzala trochu na milost :-)

Během cesty na jih děláme zastávku a procházku k majáku Ratan. Což se ukáže jako takový pidimajáček. Místo je to významné. Na počátku 19. století bylo svědkem švédsko-ruské bitvy. Holky jsou tu maximálně spokojené a počasí se taky snaží. Nicméně lidská posádka má krizi a chvíli to vypadá, že část pojede dál autem a část stopem.

Traverzujeme dál na jih. Stavíme v Umea, kde zavzpomínáme na First Camp. Na wi-fi u Mekáče plánujeme další cestu, konkrétně návštěvu druhého dnešního majáku. Bohužel na místě, odkud k němu jede trajekt, zjišťujeme, že nejbližší trajekt jede za hodinu, hodinu tam jede a hned zas jede zpátky, a ten poslední zpáteční by nám dal na místě jen 2 hodiny času. Rozhodneme se tedy maják Berguddens na ostrůvku Holmön nechat na nějakou z dalších návštěv a místo toho vyrazíme směr dlouhý přejezd k „silnici divočiny“, kterou nám doporučuje průvodce, jakožto „nejúchvatnější silnici ve Švédsku“.

Dnešním cílem se tedy stane město Vilhelmina, kde tato téměř okružní trasa začíná. Cestou proběhne ještě další krize, kdy to opět vypadá na oddělené cestování, také stavíme, tankujeme, venčíme holky a kolem 20 hod přijíždíme do kempu Saiva Camping na břehu bezejmenného jezera.

Recepce je opět prázdná a vše včetně klíčů řešíme jen po telefonu. Kolem 22. hod nás má přijít pán osobně zkasírovat a prozradit nám heslo na wi-fi, ale to já už víc jak hodinu spím.


Den 17. čtvrtek – 22. 9.

Vildmarksvägen – Silnice divočiny

  • V autě: 7,5 hod
  • Ujeto: 500 km
  • Země: Švédsko
  • Počasí: Zataženo, polojasno
  • Teplota: 12°C

Celý den strávíme na 500 km dlouhé okružní jízdě po nejkrásnější laponské (ale prý i švédské) silnici, nazývané Silnice divočiny, neboli Vildmarksvägen, či prostě jen silnice č. 342. Jedeme ji v protisměru, než doporučuje průvodce. Začínáme kousek od našeho noclehu ve Vilhelmina a pokračujeme nejprve přímo na západ až k norským hranicím, podél nich pak na jih a zpátky na východ do vnitrozemí.

Cesta je boží a okolí se mění. Kolem nás jsou všude wow podzimní stromy, velká jezera, ale i zurčící vodopády s kaskádovitými terasami. Během dne mockrát stavíme. Někdy jen, abychom pořídili fotky, jindy pouštíme ven i holky a necháváme je proběhnout kolem vody.

V místě, kde se silnice potkává téměř až s Norskem, se okolí změní v pustou náhorní plošinu plnou sobů. Ti nám chodí přímo před autem a můžeme se jimi pokochat opravdu zblízka.

Zhruba v půlce cesty si uděláme zastávku a procházku k vodopádu Hällingsåfallet. Je vysoký 43 m a padá do nádherného kaňonu.

Cesta je to vážně krásná, ale ke konci už nám už připadá nekonečná. Konečně už skoro za tmy přijíždíme do města Östersund, kde nejprve pokoušíme kempy. Bohužel je pozdě a všechny jsou už zavřené. Nezbyde nám nic jiného, než najít nocleh v městském hotelu. Nakonec los padne na hotel, který stojí na pěší zóně v centru města. Z auta tedy vynášíme jen nejnutnějších pár věcí a Pavlik parkuje o pár bloků dál. Já mezitím venčím holky v parku naproti hotelu.

Na hotel se nám moc nechtělo, zejména kvůli absenci kuchyňky. Jsme hladoví, je pozdě a skončíme o chlebu. Alespoň, že postel je boží a pohodlná a holky hned uléhají a taky nám tu šlape wi-fi.

Spát jdeme pozdě. Na dálku fandíme české agility výpravě reprezentantů ve Španělsku a také se předdomlouváme s Annou, že až se vrátí z MS, mohli bychom se na cestě domů u ní na skok zastavit a pozdravit se.


Den 18. pátek – 23. 9.

Den nestvůr

  • V autě: 2,5 hod
  • Ujeto: 182 km
  • Země: Švédsko
  • Počasí: Zataženo, déšť
  • Teplota: 11°C

Ráno se budíme v 7 a ještě chvíli si společně s holkama užíváme lenošení v pohodlné posteli. Bílé peřiny si prostě musíme užít vždy. V 8 už máme poklizeno a venčíme holky v parku. Pak už je necháváme v autě a vracíme se zpátky na hotel na snídani. Ta je hodně bohatá a absolutně super. Jíme dlouho, protože zkoušíme všechno možné. Domácí pečivo, domácí marmelády, výborný kafe a čaje, … super! Jedna z nej hotelových snídaní v mém životě!

Na pokoji posbíráme věci a ještě na wi-fi zkoukneme 4. průběžné místo našich medíkových holek na MS. Pak už Pavel přiveze auto před hotel, naložíme se a za deště opouštíme město. Pokračujeme k jihu.

Město Östersund se nachází na břehu jezera Storsjön a jezero je známé svou jezerní nestvůrou, známou též jako Great Lake Monster nebo místním označením Storsjöodjuret. Podle průvodce je její expozice v místním muzeu. Tak se ho rozhodneme navštívit. Otvírá v 11 a chvíli musíme počkat.

Prohlídka je zdarma, včetně sluchátek v angličtině. Muzeum je super, obzvlášť nás zabaví skládačka soba a pak dost děsivá holčička, co čas od času pohne hlavou a zadívá se přímo na vás. No fuj, být tady v noci, asi bych si ucvrnkla. Bohužel o příšeře tu není skoro nic.

V turistických informacích se dozvídáme o nově otevíraném centru celém věnovaném jen Storsjöodjuret. Je v městečku Svenstavik dál na jih a my tudy máme dokonce cestu. Bohužel otevírá až o víkendu.

Zamíříme tedy podél pobřeží jezera přímo na jih. A cestu nám kousek na městečkem Orrviken překříží Losí farma „Moose Garden“. Z průvodce už trochu dopředu tušíme, že nejspíš nebude takhle na sklonku září otevřená, ale přesto štěstí zkoušíme. Říkáme si, že přece losi na farmě musí žít celoročně a že nějakého určitě v ohradě zahlédneme. Bohužel po losech ani vidu ani slechu. Areál je uzavřený kompletně. Fotíme se tak aspoň u lákací cedule u cesty.

Pokračuje dál k Storsjöodjuret Center. To je podle předpokladů také zavřené. Nicméně uděláme pár povinných fotek s odkazem na Akta X, dokoupíme ve městě zásoby, kebab, vyvenčíme a můžeme pokračovat dál. Stále prší.

Na sklonku dne dojedeme do městečka Sveg, kde zakempíme v kempu (který se bookoval o kus dál vedle ve spolupracujícím hotelu). Chata je obří, s vlastní koupelnou a stojí na břehu říčky. V kempu nejsme sami, ale máme absolutní soukromí. Taky přestává pršet a tak uděláme ještě večerní procházku podél řeky na nedaleký ostrůvek. Ten je plný dřevěných vyřezávaných zvířátek, která zejména Eterce způsobí málem smrt.

Vracíme se už téměř za tmy. Povečeříme a na ukrutně pomalé (ale až na chatku dosahující!) wi-fi plánujeme další den.


Den 19. sobota 24. 9.

Traverz k nejrozkošnějšímu kempu

  • V autě: 6,5 hod
  • Ujeto: 465 km
  • Země: Švédsko
  • Počasí: Zataženo, déšť, jasno
  • Teplota: 12°C

Vstáváme opět brzy. Máme před sebou další několikahodinový dlouhý přejezd, musíme se co nejvíc přiblížit k výchozímu bodu naplánované nedělní celodenní túry. Jak jedeme směr jih, znatelně ubývají barevné stromy. Cestou poprchává. Z Babsinky je od minule vlastně už pohodová cestovatelka v látkové kennelce a už si ani nevzpomínám, kdy naposledy v autě funěla a stresovala. Zato Eterka začíná vzadu v kennelce funět a to není jen tak. Zastavujeme a Ajtík blinká a má průjem. Ale pak už je naštěstí zas v pohodě a můžeme pokračovat bez dalších zastávek.

Přijedeme do národní rezervace Glaskogen. Zkoušíme hned první kemp, kde nás nepotěší, mají plno a volné chatičky jen takové, kam nesmí pejsci. Ale dají nám doporučení na jiný kemp na druhé straně jezera ve městě Sölje Nakonec máme více štěstí jak rozumu. Přijedeme do zavřeného kempíku. Zavřel už někdy na konci srpna. Tj. před měsícem. Ale zrovna tento zářijový víkend je v něm partička důchodců, která kemp po sezóně zavírá. Mají tam právě zmrzlinovou párty, jsou děsně milí a nechají nás v jinak naprosto pustém kempu v jedné rozkošné chatičce přespat.

Máme ubytko, jdeme ještě využít sluníčka a vracíme se zpátky k prvnímu kempu, kde máme naplánovaný asi 6 km okruh. Na místě potkáváme české auto a vydáváme se na procházku.

Počasí je boží, příroda kolem nás taky. Trasa vede lesem, i podél jezera a podzim jako by sem ještě vůbec nedorazil. Stromy jsou zelené a holky spokojené. Nikam nespěcháme, sluníme se na molu, procvičujeme s holkama lety do náruče a nepotkáme jediného dalšího živáčka. Jen hejno kejhajících hus. Ukrutná pohoda a po deštivých dnech si sluníčka doopravdy užíváme.

Jediné, co nám kazí dobrou náladu, je ohromné množství klíšťať a klošů.

Naše červenobílá chatička leží jen kousek od břehu jezera a večer se k němu ještě zajdeme podívat na západ slunce. Pak už jen večeříme a spřádáme plány na zítřejší den. V 10 hodin máme už všichni půlnoc. Zítra nás čeká celodenní výlet.


Den 20. neděle – 25. 9.

Nečekaně ukončená Lelångenská túra

  • V autě: 5,5 hod
  • Ujeto: 350 km
  • Země: Švédsko, Norsko, Švédsko
  • Počasí: opar, zataženo
  • Teplota: 13°C

Ráno poklidíme chatičku, vrátíme klíče a v 8 už jsme na cestě. Máme to necelou hodinu jízdy k parkovišti nazvaného Kalleboda, které ale leží od města Kalleboda zhruba 30 km daleko. Dnešní den chceme zdolat 19 km dlouhou Lelångenskou túru nejen kolem jezera Lelången.

Trasa je proměnlivá, ale vede převážně lesy plnými neskutečným množstvím gigantických borůvek, které si Eterka sama trhá. Některé úseky, jsou ale dost smutné, vykácené a nic moc na pohled. Co nás ale trápí v podstatě od úplného začátku, jsou kloši. Je jich tu úplně nehorázné množství a mám pocit, že jsem pro ně nejvíc největším lákadlem. Sundávám je ze sebe po desítkách a chytám čas od času slušnou hysterii. Mám pocit, že je mám nalezlé a zalezlé snad úplně všude. Když je zrovna nesundávám ze sebe, sundávám je z holek, které si z toho ale moc nedělají a vesele pobíhají na volno kolem.

Když pak, po dalším hromadném kloším ataku v řadě, kdy jen křičím na Pavla, že umřu, jakmile je ze mě IHNED všechny nesundá, se po zažehnání pohromy opět rozhlédneme, zjistíme, že nemáme Babsinku. Ve vší té hysterii kolem těch nechutných klošů, jsme si nevšimli ani jakým směrem se vydala. Na volání nereaguje a není po ní ani vidu ani slechu. Eterka je vedle nás.

Chtě nechtě se mi po pár neúspěšných voláních vkrádá na mysl to nejhorší a stejně panicky zní i můj hlas. Už se neovládám a jen křičím. Minuty mi připadají nekonečné. Kde, sakra, může být?

Připínám Eterku a s Pavlem se rozdělujeme. Nemůže být daleko. Pavel se vydává dopředu po cestě a já naopak směrem zpátky k autu. Ujdeme dobrých pár set metrů a nic. Já ještě zahýbám k odbočce k přístřešku, zda se neodpojila a nevydala tam. Jsme totiž zrovna v té části trasy, která vede bažinami a všude kolem vyšlapané stezičky jsou buď neprostupné keře, a nebo podmáčený terén. Hlavou mi běží, že Babsa by určitě kvůli pohodlnosti z cesty do okolního složitého terénu nesešla.

Tedy v případě, že by něco někde nezacítila. Sakra. Vracíme se s Pavlem zpátky k místu, kde jsme se rozdělili a sdělujeme si, že nic. Co dál? Nemůže být daleko, napadá mě. Ale, co když přeci jen sešla z cesty a někde zapadla do bažiny? Co když se někde zasekla za postroj? Ona je ten typ psa, který nezačne naříkat nebo štěkat, ale prostě jen v tichosti počká, až ji najdem. Co teď?

To jsem už úplně rozložená a v totální panice. Krom výše zmíněného mě napadají samozřejmě ještě doporučení nepouštět v této oblasti pejsky z vodítek, protože v rezervaci žijí medvědi a vlci a rádi si na psech smlsnou. Ale tak snad, když je to takto za bílého dne, tak snad by se tak blízko k nám nepřiblížili. A kdyby Babsu sebrali, to bychom snad něco zaslechli. Ne? Bože, je mi strašně. Celou dobu zoufale voláme a nic. Nemohla se vrátit k autu? Rozdělíme se a Pavel zkusí zaběhnout tu hodinu zpátky k autu, kdyby čekala na nás tam? Zatím ještě ne a pátráme a voláme na místě, kde se nám ztratila.

Nakonec se vydávám asi po nějaké zvířecí pěšince, která jen skoro neznatelně odbočuje z vyšlapané stezky, ale dojdu jen k okraji jezírka, a sama mám co dělat, abych nezapadla do bažiny. Doháje. Co teď? Teď je ještě světlo a den, ale co když se nám ji nepodaří najít do večera? Co pak? Má vůbec možnost přežít v takovém místě noc? Na krku má sice obojek s číslem, ale projde tu po nás vůbec někdo v následujícím dni, týdnu, měsíci? Je po sezóně a lidí pramálo všude. Panebože, musíme ji najít do setmění. Pak ji stopro něco sežere. A můžeme ji vůbec najít, kdyby se někde kus od stezky zachytila? Sakra, kde jen může být? A proč vůbec zmizela? A co když ji nenajdeme do večera, budeme muset odjet bez ní? Odjet s vědomím, že jsme ji nechali třeba někde živou uprostřed Švédské divočiny.

Samé strašné a ještě horší myšlenky. Nejhorších 20 minut mého života. Je schopná dojít k autu a počkat tam na nás, až se vrátíme? Voláme. Já už jen hystericky řvu. Musí nás slyšet až v nejbližším městě a nic. Ukrutná beznaděj.

Když v tom, Pavel volá, že ji má. Babsinka je asi 30 metrů od něj ve směru cesty a stojí, ocásek dole a čučí. Na volání vůbec nereaguje. V podstatě se jí nedivím, protože já musím znít hodně vyšinutě a ona je na mé nálady a změny v hlase a chování velice citlivá. Každopádně stojí tam a my si pro ni můžeme dojít a už ji nikdy nepustit z vodítka. Já bych teda řekl, že na mě vykoukla z poza zatáčky, s pohledem: “čau, vy jste furt tady?” se zase otočila a že půjde pryč. Prostě Babsa.

Proboha, kde celou tu dlouhou dobu byla?, honí se mi myšlenky v hlavě. Ale uuuuuuuf, je s námi, živá a zdravá. Ať už se dělo cokoliv. Do dnešního dne si to neumím vysvětlit. Nikdy se neztratila, nikdy nezmizela nikam po stopě. I když je pravdou, že tady na dovolené měla pár tendencí se někam sama vytrácet už i dřív, hlavně při nakládání do auta, které si úplně neužívá. Ale v lese? Jediné vysvětlení by mohlo být, že se bála, jak jsem vyváděla kvůli klošům a vydala se rychlým tempem sama napřed ve směru naší cesty. To ona často šlapala vepředu a jen si vždy kontrolovala otočením se na nás, že jdeme za ní. Je možné, že když viděla a slyšela, jak vyvádím, utíkala napřed a čekala, až se uklidníme, protože vracet se do hysterie, to není její styl a raději si postojí opodál. Jen si neumím vysvětlit, jak to, že ji Pavel, hned napoprvé nenašel, když se tím směrem vydal? Co přesně se dělo ví jen ona sama. Ale bylo to nejtíživějších 20 minut v mém životě. Hodinky jsou toho důkazem.

Uf, drama za námi, Babsa na vodítku a můžeme pokračovat. Stejně to nevydržím, a brzo ji zase pouštím na volno. Ale už se snažíme s Pavlem jít tak, aby Babsinka stále šlapala ideálně mezi námi. Počasí se vylepšuje a svítí sluníčko. Na stezce často potkáváme různá hovínka, zvířat tu bude asi plno. Nechci si představovat, jak by Babsa někde přečkávala noc. Kor s vlky v okolí, kteří jsou největšími lovci psů ve svém teritoriu. Fujtajbl.

Ale pokračujeme v cestě. Značení je tu dost špatné, a přístřešky, co potkáváme, jsou bez zařízení i bez dřeva. Zavzpomínáme na precizní Finsko. A to už zhruba po 3 hodinách přicházíme k jezeru Lelången, kde si již znovu uklidnění užíváme sluníčka, ticha a pohody.

Po dalších 2 hodinách přicházíme k hlavnímu hřebu dnešní výpravy a sice podruhé za naší svatební cestu se budeme v rámci výletu plavit na lodičkách. Systém je stejný, jaký jsem již potkali ve Finsku: na každém břehu jeden jeden člun a čekají nás 3 cesty zhruba 300 m přes vodu. Moc si to užíváme a pádlování nám dost zlepší náladu. A nejsou tu žádní kloši! Celkem jsem jich ze sebe za celý výlet sundala 322!

Pak se už vyškrábeme od jezera do kopce na písečnou silnici, která oblast protíná a začneme zvažovat kudy dál. Zda dojít okruh doporučenými stezkami, a nebo to vzít zpátky k autu podobně dlouhou trasou po této silnici, po které nic nejezdí, ale po které se na rozdíl od kozích stezek postupuje o dost rychleji a dost méně namáhavěji. A že my jsme už docela po tak dlouhé době na cestách, utahaní. A slovo dá slovo a mě napadne, že když bychom dnes včas skončili, mohli bychom teoreticky dojet dnes až do Göteborgu.

Zítra večer máme mít hodinu od Göteborgu v Borasu rande s Annou. A když už budeme v Göteborgu, mohli bychom tentokrát zkusit štěstí s Lisebergem, zábavním parkem s naprosto boží dřevěnou horskou dráhou, na kterou mám vzpomínky z dětství, a na kterou se nám minule nepoštěstilo se přes zavřený park dostat.

Je půl 3 odpoledne. Vytahuji mobil a zapínám data, abych zkontrolovala, zda má zábavní park Liseberg otevřeno. Má. Ale jen dnes do 20:00. Zítra má opět až do dalšího víkendu zavřeno. Takže to znamená buď teď, a nebo nikdy! Do Göteborgu je to od místa, kde parkujeme necelých 5 hodin.

Zahajujeme šílenou akci: „To dáme!“. Pavel se rozeběhne po cestě napřed, že vyzvedne auto a dorazí nám naproti. Já s holkama si to svižnou chůzí namířím za ním. Dojdeme na rozcestí, vydáme se doleva a za chvíli už vidím našeho Emánka, jak jede pro ti mě. Rychle se naložíme a vzhůru na jih.

Cesta nám má zabrat 5 hodin, to znamená, že budeme muset jet rychleji a nějaký čas někde nahnat, abychom to stihli. Volíme cestu přes Norsko, protože mají lepší dálnice. Cestou Pavel poruší několik překročení rychlosti, když se řítí za rychleji jedoucími místními a modlíme se, aby nás nechytli policajti, a nebo aby nám domů nedorazila obálka s pruhem. Ale to je teď všechno vedlejší, teď se pokoušíme stihnout jedinou a jedinečnou příležitost zažít otevřený Liseberg. Jednoduché spolehnutí se na to, že místní ví, kde se měří. Takže když mě nějaký místní předjede, mohu zrychlit na jeho tempo. No řekněte – kdo z vás měl koule letět ve Skandinávii po dálnici 200?

Zhruba v 19:40 přijíždíme k ohradě zábavního parku. Pochvalujeme si, jak bylo super, že to tu máme po městě naježděné už z krytí Eterky. Téměř smykem parkujeme na parkovišti zejícím už prázdnotou. A pak to mám celé jako ve zpomaleném filmu. V 19:43 vybíháme s Pavlem z auta směrem k parkovacímu automatu, v tu samou chvíli za námi z budky vylézá paní a říká nám, že už stejně nedostaneme lístek. „To né!“ zaúpím. Taková dlouhá cesta, taková akce a zastaví nás parkoviště :( Ale paní na nás stále mluví a nám teprve dochází, že říká, že už nám automat stejně nevyjede žádný lístek, že večer je už parkování zadarmo, a nabádá nás, ať si koukáme pospíšit do parku. V 19:45 přibíháme k turniketům a okénka, kde se prodávají lístky. Je zavřeno. To nééé! Tak jsme se dostali jen ke vstupu. Ale zřízenci u turniketů, na nás mávají, abychom prošli bez placení. My vbíháme a za běhu se ptáme, kde najdeme vstup na horskou dráhu. Posílají nás doprava a přes most. Utíkáme.

Horská dráha nejde přehlédnout, ale je obří a my stále nevíme, kde má vstup. Najdeme stánek, kde se prodávají fotky z horské dráhy a ptáme se, kudy dovnitř a kde se dají pořídit kupóny na atrakci. Ukazují nám. Přibíháme k automatu a nebere nám platební kartu. A vlastně ani nevíme kolik kuponů pořídit? Kolik stojí jedna jízda. Drahocenné minuty utíkají.

Přibíháme zpátky k pánovi u fotek, ten nám radí a taky rozmění peníze za drobné. Konečně zpátky u automatu kupujeme a tiskneme pro každého 4 kupony a jdeme k dráze. Všude kolem nás jsou samé děti. Ale to je jedno, důležité, že jsme to zvládli a že jsme tu!

Sedíme v prvním vozíčku a je to pecka nejvíc nejpeckovatější. Horská dráha je přesně tak skvělá, jakou jsem si ji pamatovala. Jízdu si užívám a jsem blažená a už je po všem a jsme zpátky na startu. Když v tom zřízenec něco švédsky říká a kolem nás se zvedne vlna nadšení. Brzy pochopíme, že na závěr dne je prodloužená jízda a tak se pro velký úspěch necháme provést ještě jednou. Boží.

Pak už jen vybereme památeční fotku, málem mě zamknou na záchodcích a spěcháme ven za holčičkama.

Na závěr dne už jen hledáme nějaké ubytování přímo ve městě a bookujeme malý levný hotýlek, ve kterém nesmí psi do postelí a mají ukrutně těžké dveře. Večer si ve společné kuchyňce uděláme kuskus a pak už jen unavení domlouváme na zítřejší den návštěvu u Anny a následnou cestu domů.


Den 21. – pondělí 26. 9.

V okolí Göteborgu

  • V autě: 7 hod
  • Ujeto: 565 km
  • Země: Švédsko, Dánsko
  • Počasí: zataženo
  • Teplota: 18°C

Ráno zjišťujeme, že ty cedule, co byly rozestavěné podél silnice, oznamovaly dnešní čištění silnic. Začíná se v 8 ráno. Pavel jde přeparkovat a potkává policistku, která se podivuje naší SPZ. Říká, že taková by jim ve Švédsku neprošla, že je příliš ofenzívní. Vysvětlujeme jí, co znamená, ukazujeme na panenky za oknem a nakonec se z paní vyklube fanynka Akt X.

Ještě vyvenčíme holky a vracíme je zpátky na pokoj, kde nesmí do postelí. Eterka hopsá z postele na postel a my odcházíme na hotelovou snídani. Pak se vracíme zpátky na pokoj a odpočíváme. Dnešní plány jsou až večerní a sice, že musíme být kolem půl 7 večer v Borasu, který je od Göteborgu zhruba hodinu. Po zbytek dne nemáme v plánu zatím vůbec nic, proto pokoj opouštíme až v nejzazší hodinu v 11 dopoledne.

Pak popojedeme jen kousek za město, abychom tu obešli procházkou jezero Delsjön. Dojedeme na parkoviště, venku prší, a tak na hodinu vytuhneme a usínáme v autě. Pak se na 2 hodiny vydáme na okruh kolem jezera. Procházka je to dost nijaká po všech těch severských krásách, také jsme už po 3 týdnech dost unavení a ani počasí nám nepřeje. Navíc cesta se nepříjemně vlní a já proklínám každé klesání, za kterým ihned přichází zas stoupání. Eterka si po cestě najde míček na šňůrce, bez kterého odmítá pokračovat a pobaví nás „Ikea mosty“, které mají místo plováků šuplíky z Ikey. Naprosto. Začíná pršet a výlet je skutečně takový utrápený, že jsme rádi zpátky v autě.

Popojedeme do Ikey, kde dáme oběd a který je moc fajn. A pak už vyrážíme do Borasu za Annou. Zase prší. Naštěstí na místě přestává, a tak se nám poštěstí se sejít přímo na cvičáku a užít si s Annou trénink agility. Pokecáme, zaběháme si s pejskama, povyměňujeme si pejsky. A já jsem ještě víc nadšená z Pandy než doteď. Je to božan.

A pak už nás čeká jen rozloučení se severem a rychlá cesta do Dánska na trajekt. Po zkušenostech z krytí volíme i tentokrát cestu z Gedseru do Rostocku. Ale musíme stihnout poslední noční trajekt před nočnobrzkoranním oknem. Trajekty jezdí celý den co hodinu, jen mezi jednou a 5. ranní mají přestávku. Bylo by nešikovné si ten půlnoční nechat ujet. Ale u Anny je parádně a moc se nám nechce.

Nakonec se loučíme a pádíme jižním Švédskem do Dánska. Zase to neskutečně rychle uteklo.


Den. 22. – úterý 27. 9.

Domů

  • V autě: 7,5 hod
  • Ujeto: 734 km
  • Země: Dánsko, Německo, ČR
  • Počasí: zataženo
  • Teplota: 17°C