Že jsme milovníci severu, kteří se ho nedokáží nabažit, to je známá věc. Že jsme tam už v uplynulých letech byli mockrát:

• 2014 – Expedice Skandinávie I. – 21 dní
• 2015 – první krytí Eterky – 7 dní
• 2016 – Svatební cesta – Skandinávie II. – 22 dní
• 2017 – druhé krytí Eterky – 2 dny
• 2018 – Návštěva GoodGirl agility kempu – 10 dní
• 2022 – Skandinávie III. – Ta krátká – 11 dní
• 2023 – Soukromá galerie

to taky není tajemstvím. Že už toho ve Švédsku, Finsku, Norsku a (taky trochu) Dánsku máme navštívého spoustu, to je taky fakt. Přesto jsme se rozhodli letos znovu vyrazit tímto směrem a i tak tato cesta měla neuvěřitelnou spoustu poprvé.

Poprvé obytňákem… S klukama (3 a 5)… Se dvěma psy a štěnětem… Neuvěřitelné… Nekonečné… Náročné… Dokonalé… Dobrodružné… Plné božích hlášek… Kamarádů… Luxusních kadibudek… Spaní na divoko… Západů slunce na plážích… Dechberoucí přírody… Zábavních parků… V té nejlepší společnosti!

O ROK A PŮL DŘÍVE…

…byl začátek jara 2022 a já jezdila společně s Jiřinkou a Lucou na Maďarsko-Ukrajinské hranice pomáhat. Tehdy padl nevinny nápad, že bychom mohly naplánovat společnou expedici na sever v obytných autech. Střih – léto 2023 – a skutečně, 3 autoposádky, každá po vlastní ose, vyrazily vstříc společnému dobrodrůžu. V domečku na kolečkách, jak začali prakticky hned říkat naší zapůjčené obytné dodávce naši kluci, jsme ve složení: Dejna, Pavel, Vojta, Radim, Eterka, Hygge a Bien strávili neuvěřitelných téměř 6 týdnů.

A ještě pár našich tipů a poznámek:

• Lyopet – Holky cestě baští Lyobarf od Lyopetu, což se ukáže jako super (i když trochu dražší) volba a prospívají na něm úplně stejně (čti, nesbíráme po nich hromady jako po granulích) jako doma na barfu, jen dávkování jsem neodhadla a teriéří spalování se ukáže jako téměř dvojnásobné.
• Mapy.cz – Naprosto bezkonkurenční a častokrát mnohem podrobnější pomocník při plánovaní výletů a pěších tras než místní značení.
• Zaplacená apka Park4night = pomocník při spaní na divoko (všude po severu).
• Venčení na divoko (baltské země), vodítkový režim (Finsko a Švédsko).
• Nejméně přívětivé k nutné cestovní údržbě obytňáků Německo a ČR, na severu fungovalo vylévání odpadní i šedé vody všude skvěle.
• Doporučení na datovou e-simku Airalo
• Hotovky.cz – Velmi dobré, cenově dostupné a velké porce české kuchyně. Stačí si k nim uvařit 3 minutové těstoviny a máte hotovo.
• Magnetické a iq hry do auta.
• Dětem příště zabalit mnohem méně hraček.
• Nebát se praní v kempech a vézt méně oblečení.
• Navštívit zábavní parky na severu!
• Určitě nevynechat jízdu na drezínách ve Švédsku!
• Pobaltí je zatím stále ještě super punk, málo pravidel, pejsci na volno, můžou na pláže, pohoda.
• Je fajn jezdit po sezóně (od půlky srpna, kdy už na severu skončily letní prázdniny a sezóna), což tentokrát úplně neklaplo.
• Nebát se jet s dětmi. Bylo to úplně jiné, často náročné, ale taky megamoc vtipné a plné božích hlášek.

---

Den 1. – pátek 21. 7.

VZHŮRU ZA NOVÝM DOBRODRUŽSTVÍM

• V autě: 5 hod (Kluci 2:15)
• Ujeto: 325 km
• Země: ČR, Polsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 26°C

První den jen tak na rozjezd. Kluci vyrazili napřed s Pavlikovo rodiči na chalupu do Orlických hor a my máme tak větší klid na to dobalit auto. V 11 máme finálně naloženo. Je horko. Vyrážíme. Ale už ve vedlejší vesnici to otáčíme a vracíme se pro chlupatý pelíšek. Holčičí must have. V Praze na Čerňáku ještě proběhneme v rychlosti Decathlon a dokoupíme nějaké potřebnosti a frčíme pro kluky.

V 16:30 sedíme i s klukama v autě a vyrážíme, ať ještě dneska něco málo ujedeme. Zastavujeme zhruba po 100 km poblíž místa Wojcice u Jezera Nyskie, kde si protáhneme nohy a nasvačíme se.

Jsme na cestě v kompletní sestavě asi hodinu a půl a už si nejsem jistá, že dovolená v této podobě, byl ten nejlepší nápad. Z Vojtova neustálého „proč?“ mi asi exploduje hlava, a následně to Ráďa posouvá na další level hláškou: „že už mu to stačilo, a že už vůbec nechce být na dovolené.“ Načež ho Vojta ho ujišťuje, „že to bude dobrý, že tahle hrozná cesta brzy skončí.“ Už jen zhruba 5 týdnů. Tádydádydádydá :-D

Povede se nám všechnu droboť znovu přemluvit k nastoupení do auta a popojedeme ještě půlhodinu, než začíneme hledat nocleh. První zastávka na parkovišti s kamioňákama se nám nelíbí a na druhý pokus u rybníčku beze jména nás málem povečeří hejna krvežíznivých komárů. Napotřetí ale nacházíme skvělý poklidný plácek u Lombinowice-Dworzysko. Je 21 hod a čeká nás první noc v obytňáku.

---

Den 2. – sobota 22. 7.

NAPŘÍČ POLSKEM

• V autě: 5 hod a 45 min
• Ujeto: 570 km
• Země: Polsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 22°C

První nocleh plac byl parádní. Nikdo nikde, klídek, krásné místo i na ranní venčení, na kterém mi dělá společnost Vojtík. Až ráno mi Pavel prozrazuje, že jsme na parkovišti u hřbitova v místě bývalých zajateckých válečných táborů.

Přeskládáváme poprvé (a rozhodně ne naposledy) auto, snídáme a v 8 jsme už nachystaní pokračovat dál. Chvíli po konzultaci s Jiřinkou, která se chystá teprve vyrážet, zvažujeme také návštěvu jezera Mucharskie, ale protože bychom museli jet zase směr jih, rozhodneme se pokračovat dál na sever a přiblížit se co nejvíc Lucce, která už na nás čeká v Litvě, kde má agility camp.

Heslo dnešní dne: (a taky nepočítaně mnoha dalších) je: „Bobky prdí každý den!“

Čeká nás dlouhý den, do Litvy to máme 11 hodin, volíme co nejpřímější trasu. Ale prakticky pořád někde zastavujeme. Na čůrání, na svačinky, na protažení nožiček, na venčení štěňátka, na kakání. Pak konečně usíná Ráďa (Háleluja), Vojta je ochotný se dívat potichu na pohádku a konečně se trochu pohneme.

Obědváme na plácku u silnice u Mlochówa, kde pořádně projdu v lese psí holky, zatímco kluci jezdí kole kolem. A s jednou další svačinovou zastávkou a spoustou pohádek v tabletu pokračujeme na náš další nocleh. Hygge se rozhárala.

Ujeto dnes máme už přes 5,5 hod a vypadá to, že to je i maximum, které jsou kluci schopní a ochotní v sedačkách zvládnout. Na Radima je to totiž dost i s pohádkama, které ho po chvíli nebaví. Během cesty se od Vojty dozvídáme, že by ukrutně rád viděl „doopravdickou přejetou lišku.“ A Ráďa se vytrvale ptá:, „kam jedeme? A kdy už tam budeme? A kdy zas budeme v našem (zděném) domečku?“ Na což mu Vojtík odpovídá: „že náš dům je pro příštích několik týdnů, auto, ve kterém jedeme."

Místo dnešního noclehu Pavel našel předem. Na odlehlou louku u řeky u vesnice Piątnica Włościańska přijíždíme v podvečer a je to tu geniální. Geniální! Nic bůhví jak pohledného, ale! Kluci si tu hned najdou u řeky písečnou plážičku (všehovšudy 1×1,5 m), kde Radim musí hned vyzkoušet plovací vestu a plavky. Ale hlavně široko daleko je jen řeka a obrovská posekaná louka a tak si tu troufnu i splašenou Bien vypustit na volno. Kluci si spokojeně hrají na písku (ten metr a půl čtvereční je zabaví na vážně dlouho) a holky si pobíhají a loví myšky. Je příjemně teplo, polojasno a naprostá idyla. Jen se ukazuje, že pořídit Bien místo stopovačky pružné lanko, není úplně nejchytřejší nápad, a které když mi vyklouzne z ruky, no, radši nic. Povečeříme kaši s párkem, vyzkoušíme autosprchu a v 8 už kluci spí. Program na další den máme vymyšlený, a tak si jen užíváme večerní pohodu s pobíhajícími pejsky při západu slunce a na dobrou noc si dokonce pouštíme film, Akta X (který jsme do konce dovolené už nezvládli dokoukat).

---

DEN 3 – NEDĚLE 23. 7.

LITVA A LUCA

• V autě: 5 hod a 15 min
• Ujeto: 475 km
• Země: Polsko, Litva
• Počasí: polojasno, déšť
• Teplota: 20–15°C

Před 8 jsme opět nachystaní k odjezdu. Eterka si ještě stihne najít balonek, zatímco zbylé holky už jsou zavřené, a tak si ho náležitě užije. První zastávka je hned po pár km na benzině v nedalekém městečku, kde dotankujeme a chceme dokoupit zásoby v místní Biedronce. Jenže brzy zjišťujeme, že je zavřeno, protože je neděle. Narychlo ověříme, že v Litvě mají v neděli otevřeno, a tak dneska hlady neumřeme.

Pokračujeme dál na sever a kluci to víceméně zvládají bez tabletu. A opět perlí spoustou hlášek:
R: „Zastavíme, já se vyčůrám, trochu si poběhám a pak zase pojedeme dál.“
V: „Mami, já se opravdu můžu vyčůrat, i když se mi nechce!“ (!!!)
V: „Ráďo, musím usnout, pak ta cesta bude rychlejší. Uvidíš. Já třeba večer usnu a vzbudím se a je ráno!“
R: „Moje jídlo bude výborný. Krásně výborný.“ (a naštěstí bylo a chutnalo :-D)

Po hodině a půl stavíme na odpočívadle na čůr pauzu. Chceme tu doplnit vodu, ale Pavel mi rozbije můj milovaný cestovní kanadský barýlek. Holky si taky protáhnou nohy a kluci se mezitím zabaví na hřišti. Pavel se mě snaží zahubit prošlou Manou. Vjíždíme do Litvy! Prší a je 17 stupňů. A taky je tu o hodinu víc!

Na oběd se stavíme v centru města Kaunas. Raďa si přeje hamburger, a já chci v místním hobby marketu Senukai (podaří se mi nejprve vygooglit, jak se jmenuje místní „Hornbach“) dokoupit konev na doplňování vody a v Lidlu nějaké zásoby.

Začínáme jídlem a návštěva McDonaldu (pro kluky úplně první a rozhodně ne na této cestě poslední) se ukáže jako ukrutný fail, protože na jídlo se s ne úplně vhodně naladěnými kluky čekáme HODINU A PŮL! Čekání nám ukrátí čtení recenzí , ze kterých jsme se dozvěděli, že jsme si vybrali ten nejvíc nejpomalejší McDonald asi v celém vesmíru. :-D Cítíme se trochu líp. Ale je pod mrakem a tak pejsci v pohodě celou naší 2 hodinovou zastávku na oběd přečkají v pohodě v autě.

Bohužel další hodinu strávíme nákupem v hobby shopu, kde stejně nic pořádně nemají, funguje jen jedna kasa a přede mnou je pán, co má plný košík nějakých plastových spojek (asi 3 různých typů). Paní za kasou je začne ale markovat po jedné a kasa nestíhá a každou z položek načítá s několika vteřinovým zpožděním. (!!!) Následně Pavel není v Lidlu o moc úspěšnější, mou objednávku zazdí, ve frontě stráví také věčnost a když přijde na řadu, tak prodavačka místo markování volá někoho, kdo by uměl anglicky. Na pásu má totiž 4 piva a alkohol se v neděli prý prodává pouze do 15 hod. Je 15:06. Návštěva Kaunas byla náročná, vyčerpávající a dlouhá, ale konečně jedeme. Radim usíná. Vojta čučí na pohádku a pejsci si žvýkají kostičky.

K Lucce to máme ještě 2 hodiny. Máme domluvený parking na pozemku u její kamarádky agiliťačky Rasy v Rudiškiai, u které Luca bydlí a pořádá agility camp. Je to tu bezva. Jsme tu zatím sami, a tak tu po oploceném pozemku běhají kluci i holky. Počasí se lepší, neprší. Ještě zvládneme večeři a hygienu a už přijíždí i Rasa s Luckou. Než dokecáme a uspíme kluky, je
22 hod a jdeme taky spát. Sice je na kulicha, ale v noci je menší zima než předchozí noc.

---

DEN 4 – PONDĚLÍ 24. 7.

ZEMĚ PUNKU

• V autě: 2 hod
• Ujeto: 110 km
• Země: Litva
• Počasí: polojasno, déšť
• Teplota: 18°C

Vstávám v 6, abych vyvenčila holky dřív, než na pozemek vypustí pejsky Rasa. Je mokro, chladno a ráno je takové rozvleklé. Konečně kolem 10. potkáváme Lucu se Šimonkem a jdeme se pozdravit i s paní domu. Dotankujeme vodu, zabalíme a o půl 12 i s Lucou vyrážíme směr Dinopark v Raubonių pramogų parkas, asi hodinu a půl jízdy. Kluci už jsou po pár dnech dlouhých přejezdů docela nevrlí, a nechce se jim nic. Pavel zůstává v autě, pracuje a hlídá pejsky.

My s Lucou a klukama nejprve projdeme dinopark, kde si s klukama vyzkoušíme virtuální realitu a pak ještě pokračujeme do vedlejšího zábavního a zooparku, který je větší a jsou v něm atrakce, které jsou v ceně vstupného. Park je plný nešťastných zvířátek a ještě nešťastnějších brigádníků, taková přehlídka zoufalosti :-D, ale kluci vypadají, že si to tam docela užívají. Vyzkouší si většinu atrakcí, nakrmí zvířátka, zvládneme horskou dráhu, která je sice od 7 let, ale obsluha nic nenamítá ani na 3letého Radima. Nakonec si i Ráďa vyzkouší virtuální realitu. Mně je po všech těch atrakcích docela blbě. Je čas popojet na dnešní nocleh do městečka Biržai.

Je docela velké a má moc prima kemp, ve kterém jsme téměř sami. Najdeme si pohodlně kemplac a ještě vyrazíme projít pejsky k nedalekému super jezeru. Pan recepční je úplně boží, mají tu normální sprchu bez žetonů, kluci si spolu skvěle rozumí, já testuji plůtek na pejsky a je tu božsky. Dlouho do noci sedíme pod pergolou a já začínám být úplně zešílená z komárů, kteří se rozhodli, že mě psychicky zničí a spořádají zaživa. Žádný repelent zdá se nefunguje a všichni ostatní jsou úplně v pohodě, protože s nimi sedím já.

Litva se nám při naší druhé návštěvě jeví jako země čápů, nádherných řek s travnatými břehy a jezer, komárů, roviny, deště a sympatických lidí. Ale taky je tu neskutečný punk, takový výlet do minulosti, svobody a nepravidel.

---

DEN 5 – ÚTERÝ 25. 7.

BOUŘKA NA ROZHLEDNĚ a JIŘINKA

• V autě: 30 min
• Ujeto: 17 km
• Země: Litva
• Počasí: déšť, zataženo
• Teplota: 18°C

Budíme se do vydatného deště. Rozhodnu se vyvenčit holky, které mě nesnášejí. Bien se plazí pod karavany a tváří se, že čůrat nepotřebuje vůbec. Prší skoro celé dopoledne a pak přestává a já se opět snažím vyvenčit pejsky. Máme takový líný den. Kluci si hrajou, zlobí se, hrajou si, jezdí na šlapadle, my si povídáme, Pavel pracuje, Bien odchází z ohrádky a Eterka stresuje v kennelce.

Po obědě vyrazíme na výlet k 8,5 km vzdálené rozhledně Kirkilai, okolo které dáme s dětmi a pejsky zhruba kilometrový okruh. Je tu moc hezky a počasí docela přeje. V půlce zastavíme na dětském hřišti, kde Eterku, Hippíka a Diesla poštípou vosy. Těch je tu neskutečné množství a po příchodu k autu jich z něj vyháníme asi 6. Začíná se opět zatahovat, ale ještě se rozhodneme vyšplhat na rozhlednu. Už cestou nahoru začíná pršet a když se dostaneme úplně na vrchol, zastihne nás tam bouřka. Ani nestíháme fotit a s dětmi rychle upalujeme zpátky dolů. Než slezeme dolů, rozprší se úplně šíleně. Ale zároveň všude lítají hrozivé blesky a nepřijde nám úplně dobrý nápad se schovávat právě pod rozhlednou. Volíme úprk přes parkoviště k autům. Jsme totálně promáčení, ale v autě. Je výhoda mít domeček na kolečkách a všechno po ruce. Převlíkneme se, posvačíme a se zastávkou v supermarketu se vracíme do kempu, kde se rozhodneme prodloužit si pobyt a počkat na poslední posádku, Jiřinku, která by měla dojet večer. Prakticky hned začíná další průtrž, kterou vystřídá sluníčko, na kterém se snažíme usušit všechno, co máme durch.

Protože sluníčko nepřestává svítit, rozhodneme se ještě pro večerní procházku. Kluci berou kola a vydáváme se po dlouhatánském mole přes jezero. Na druhé straně je zámeček, tak tu tak zevlíme, fotíme, děti se koupou, psi se koupou a při západu slunce jdeme zase zpátky. Bien se učí chodit na vodítku.

Přijíždí Jiřinka s Míšou! Všude jsou komáři, kteří si smlsávají hlavně na mně. Večer je dlouhý, Šíma odpadl sám, ale naši kluci ne a ne zabrat. Než jsme zvládli večeři, sprchu, zuby, je půl 11. Jsme unavení úplně všichni, ale stejně se nám povede jít spát až kolem 1.

---

DEN 6 – STŘEDA 26. 7.

JEŠTE JEDEN DEN V KEMPU

• V autě: 20 min
• Ujeto: 10 km
• Země: Litva
• Počasí: jasno
• Teplota: 22°C

Vstávám v 7 a venčím pejsky. Teda jen štěně a přidává se Hygge, Eterka se tváří, že rozhodně nevstává a dělá, že spí. Kluci spí. Po příchodu se jdu teda taky ještě natáhnout.

Pak vstane Ráďa a prakticky hned má záchvat. A to takový, že ho Pavel bere mimo kemp, aby všechny nevzbudil. Radim mu tam říká: „Budu ticho, ale až se vrátíme zpátky k autům, budu zase nahlas křičet.“ Děti jsou radost! :)

My s Vojtou vylézáme v 9 a teprve se to venku schází. Než si vyčistíme zuby, nasnídáme se, vyprostíme oblečení z pod postelí a poklidíme, je půl 12. Tohle já osobně moc nedávám, ale snažím se netrhat partu. Kluci si ale mezitím půjčují zase čtyřkolku, pak staví bunkr u nás v autě a vypadají spokojeně. Hlavně si spolu skvěle rozumí. Dospěláci si užívají opět slunečného počasí a spřádáme plány na další dny.

Luca musí zpátky na jih, kde ji čeká další agility seminář a protože jsme už jen kousek od hranic s Lotyšskem, nám se azimut směr jih podnikat nechce. Jiřinka se naopak chce přidat k Luce a potrénovat si agility. Naše cesty se tedy na chvíli rozdělí. Ale až zítra. Dneska strávíme další odpočinkový slunečný den v kempu a jeho okolí.

Po obědě se přesouváme s paddleboardem k jezeru, kde Vojta pronese: „Jee, tady si to pamatuju. Tady jsme byli s babičkou s jednou kočkou."
Načež se přidává Ráďa: „My viděli stejný a trošku jiný.“
U vody je to paráda. Děti nadšený, Míša nadšený, všichni se povozí, někteří za i zaplavou dobrovolně (já) nedobrovolně (Šíma), Eterka si zaskáče do vody. Kluci v písku staví přehrady a je tu pohoda, sluníčko krásně hřeje. Prostřídám u vody pejsky, aby si užily všechny holky. A den se pomalu chýlí ke konci.

S klukama se ještě naložíme do auta a chceme se projít v další nedaleké místní zajímavosti, Sinkhole u Mantagailiškis. Jsou vzdálené jen 10 minut cesty a tak si věříme, že kluci nestihnou usnout. Čeká na nás zhruba 600m dlouhý okruh kolem divnoděr, co se propadly do země. Je to tu fajn, pejsci jdou, kluci jdou, jen kdyby se nás tam nepokusili sežrat komáři za živa, a tak druhou půlku stezky doslova utíkáme. Po cestě nazpátek do kempu nakoupíme pro všechny posádky.

Vojtík tu udělá zkušenost s hracím automatem, co loví tou divno packou plyšáky a říká: „že až bude mít obchod, postaví tam vlastní automat, kde budou všichni vyhrávat a bude to děti bavit.“

Je 7, prodlužujeme kemp o další noc, večeříme, potrénuju si s Bienkou a doufám, že by kluci mohli usnout rychle. Radim záhy usíná, ale tentokrát má záchvat Vojtík. Nakonec kolem 10. také usíná. Stále platí, že se zítra naše cesty rozejdou, ale nic víc konkrétnějšího naplánovat nestihneme.

---

DEN 7 – ČTVRTEK 27. 7.

NEJKRÁSNĚJŠÍ PLÁŽ

• V autě: 2 hod
• Ujeto: 140 km
• Země: Litva, Lotyšsko
• Počasí: jasno
• Teplota: 21°C

Abych nemusela vstávat ráno, zkouším si vzít Bienku tentokrát do postele. A spát na obytňákové dvojposteli (na které s klukama ležíme napříč, abychom to měli širší, když oni zabírají na délku je půlku místa a já se tam skoro napříč taky vejdu) a ještě k tomu se třema psama, to je trochu náročnější.

Je půl 12 když vyrážíme z kempu opět směr rozhledna Kirkilai. Ale předtím si kluci krásně hrajou, já zvládnu v poklidu sprchu a i nás zabalit.

Hodinu a půl strávíme na rozhledně a okolí, i tam poobědváme. A pak už se zbylé dvě posádky vydávají na jih a my od rozhledny vyrazíme s důvěrou v navigaci po hliněné (Vojta: „To není betonovka. To je drncavka.“) a později po lesní polňačce směr sever. Ale ty okolní lesy a mokřady jsou tu doopravdy super. Strašně hezky se na ty trávou porostlé břehy všudypřítomné vody kouká.

Jsme v Lotyšsku! Kluci stihli prakticky hned usnout. Já studuji možné destinace k dnešnímu noclehu, míjíme Rigu a rozhodneme se jet rovnou na pláž a případné výlety nechat až na další den. Lotyšsko je od pohledu bohatší země, co na nás působí na první pohled lépe. Krajina se více vlní a velmi brzy přijíždíme do borovicových lesů s písečným podložím, které nám evokují moře.

V 16 hod přijíždíme na parkoviště u Carnikavas promenāde. Pavlik má call a Radim chce zůstat s ním. Vojtík vyráží se mnou a s pejskama prozkoumat, kudy na pláž. Moře má být jen kousíček. Jen asi 300 m přes borovicový lesík. Ten je bohužel plný nachystaných mračen komárů. Jsem zoufalá. Moje nohy z kempu z Litvy se ještě nestačily dohojit a dostávám další přídavek. Aspoň že ostatní členy rodiny tolik nežerou. Prakticky hned je moře na doslech.

Vojtík je úplně nadšený. Tak strašně moc se těšil na moře, že je úplně kouzelné ho pozorovat, jak je celý nedočkavý. U moře mě předbíhá, poskakuje, výská a ta jeho upřímná dětská radost je úplně nakažlivá. A stejně tak happy jsou i pejsci. Pláž je písečná, zleva doprava prakticky od obzoru k obzoru a nikde nikdo! Navíc moře má jen malinké vlnky. Úplná idyla. Rozhodně jedno z nejkrásnějších míst celé expedice.

Vracíme se po kluky do auta, balíme věci, abychom u moře vydrželi až do západu sluníčka, a pak se vracíme a jen si užíváme. Koupeme se, kluci oblékají vesty a plavou se mnou do hloubky a pak se nechávají unášet zpátky ke břehu. Holky aportují na pláži kolečka, Bien loví vlny a holky. Dokonalost. Jen ten západ slunce nezvládneme, protože v 7 večer, kdy se vydáváme na cestu nazpátek, je sluníčko stále ještě vysoko vysoko na obloze. Západ slunce je až o 3 hodiny později a my ho vidíme skrz les, který vypadá, jako by celý hořel. Ale komáři z nedalekých močálů začínají útočit, tak se rychle schováváme za síť do auta.

K večeři ohříváme Adventure Menu a pak už se marně snažíme uspat kluky. Po posunu času usínají téměř až v 11 a to už uspím rovnou i sebe neschopna ničeho dalšího. Noční venčení pejsků si tentokrát nedobrovolně vylosuje tedy Pavel. Ale říká mi, že komáři už spali.

---

1. TÝDEN

---

Jsme týden na cestě a zatím je to pecka a nad očekávání na pohodu! Ani zabít se zatím překvapivě nechceme :)

Jen se z druhé řady v pravidelně nepravidelných intervalech ozývá:

• R: „A za kolik minut tam budem?“
• R: „Nejsem připoutanej!“
• R: „Já chci ještě něco jíst!“
• R: „Moje heboučká špína!“
• R: „A kdy už budeme doma? Jako ne na kolečkách.“
• V: „A proč jsou tak malý čísílka na navigaci a my je nevidíme?“
• R: „Kolik minut?“
• R: „Nejsem připoutanej!“
• R: „Chci jíst!“
• R: „Jak minut?“
• R: „Nejsem připoutanej!“
• R: „Kde je moje HEBOUČKÁ ŠPÍNA!?“

Statistika za 1. týden:

• celkem 1647 km
• v autě celkem 20 hod a 50 min
• průměrně 235 km za den ujeto
• průměrně 3 hod v autě prosezeny
• navštíveny tyto země: Česko, Polsko, Litva, Lotyššsko

---

DEN 8 – PÁTEK 28. 7.

LIGATNE NATURE TRAILS

• V autě: 2,5 hod
• Ujeto: 160 km
• Země: Lotyšsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 21°C

Ráno máme pomalé a lepší už to tuhle dovolenou asi ani nebude :-D Musíme popojet dodávkou v rámci parkoviště na sluníčko, kde nežerou tolik komáři, všechny nasnídat, vypustit autíčko a využít luxusu místní toi toiky. Holky kakaj písek, ale mořská voda je naštěstí vůbec neprohání. Díky písku spíš naopak.

Opět přeorganizováváme naše balení pod postelemi, chystáme batůžky, tentokrát nezapomenout na síťky, a vyrážíme opět strávit část dne na pláž k moři. Jenže ačkoliv je azuro, tak tentokrát dost fouká, vlny jsou opravdu velké a kdo by to byl řekl, když je z pláže vidět krásně západ slunce, znamená to, že ráno bude většina pláže ještě ve stínu a písek úplně ledový. Ale moře je teplé, tak se vykoupeme. Ráďovi se velké vlny ale nezdají. Nakonec měníme plány a na odpolední výletní program vyrážíme už teď.

Vracíme se zpátky k autu, kde doplňuji pejskům granule, protože jim krmná dávka sušeného barfu, dle doporučení a dle mých výpočtů nestačí a začínají hubnout. Jinak jsem s touto formou krmení od firmy Lyopet doopravdy moc spokojená, holky na lyofylizovaném barfu prospívají jako na domácím syrovém, mají malé hromádky i na cestování je úplně ideální. Jen krmnou dávku by potřebovaly téměř dvojnásobnou, ale to bude spíš záležitost rychlého spalování šílených teriérů. Než se zabalíme, Pavel se připojí ještě do práce, kluci posvačí a můžeme jet do Līgatne Nature Trails, kde je i ZOO a kam to máme hodinu cesty.

Přijíždíme v době oběda, ale okruh má jen 4–5 km, tak se rozhodneme, že to zvládneme jen se sváčou a oběd si uděláme až pak. Bohužel pejsci do areálu nesmí. Což je škoda, bylo by to jinak úplně ideálně strávené odpoledne se všemi následně unavenými. Takhle vymýšlíme kam na otevřeném parkovišti zaparkovat, abychom pejsky mohli nechat v autě. Stavíme auto co nejvíc pod stromy a ještě přes něj přehazujeme hliníkovou plachtu. Ale přeci jen je pořád polojasno a sluníčko občas vysvitne, takže celou dobu jsem tak trochu nervózní.

Park je zajímavě řešený, má pár výběhů s lokálními zvířaty a tak postupně potkáváme rysa, medvěda, divočáky, losy, lišky a psíky mývalovité. Výběhy na sebe přímo nenavazují a kluci jsou zpočátku hodně nadšení. Vojtík se ujímá vedení s tužkou v ruce a mapičkou. V půlce trasy je ale síly opouštějí a ačkoliv se nám daří jim zlepšit náladu ovocnými kapsičkami, je druhá půlka výpravy o dost náročnější. Nicméně kluci to zvládnou statečně odšlapat a k autu dokonce běží. Já taky, protože mám starost o holky. Zbytečně, i po 2,5 hodinách mají uvnitř v autě příjemný chládek a auto stále stojí ve stínu.

Zatímco kluci chystají oběd, mám další šichtu a musím projít pejsky. Uděláme si v okolí hodinovou vycházku k řece, obhlídnout místní přístřešky na spaní a útesy. Když se po venčení napůl za jízdy naobědvám konečně i já, je 17 hod. Trochu jsme to dneska protáhli. Pavlikovi došla data a já jsem na tom s nimi jen tak tak. Musíme ještě dokoupit potraviny a ideálně najít i nějakou wi-fi a zjistit, jak je na tom Jiřinka, která už míří zase za námi a která má dojezd na naše přímořské parkoviště v 9 večer. Kontroluji počasí a zjišťuji, že má od večera do rána pršet, na wi-fi zprovozňujeme Pavlovi neomezená data a Vojta usíná. Zatímco Radim na nás huláká: „že už nechce být a spát u močálů.“ Když ale zjistí, že to znamená, že jedeme hned a dostane tam speciální večeři, huláká: „že chce spát u močálů. Míjíme jeden z dalších cílů město Sigulda a jeho hrady a míříme zpátky k „naší pláži“.

Místní „dálnice“ nás baví. Smí se po nich jezdit rychlostí 110 Km/hod. Mají na nich přechody, co nejsou přechody. Prostě k nim vede, a na druhé straně pokračuje, chodník. Běžně tu lidi jezdí po dálnici na kole, a pak tu taky přímo na dálnici mají odbočky-otočky do protisměru. Před nimi je na asfaltu spousta zadriftovaných otisků pneumatik. A jeden takový pokus lotyšského řidiče nám málem způsobí infarkt, když přímo před námi, k nám zleva vjede auto rovnou z protisměru, my brzdíme jak šílení a on si v klidu jede jako nic. Fuj.

Prší. K nám „domů“ přijíždíme kolem 19. hod a protože už padá jen sem tam kapka, komáři se toho nebojí a útočí. Vojtík se budí a jeho první slova jsou: „Zmrzlina!“. Budí se Radim a jeho první slova jsou: „Jsme v mokřadech! Zmrzlina!“. Kluci povečeří zmrzlinu.

Oblékáme bundy a i přes kapky deště se s pejskama vydáváme znovu na pláž. Překvapivě tam nejsme sami. Pršet přestává, holky spokojené a nakonec se všichni ještě v probleskujícím sluníčku a zajímavém večerním světle vykoupeme v moři. Mezitím dorazí i Jiřinka s Míšou. Všichni odpadáme kolem 11.

---

DEN 9 – SOBOTA 29. 7.

PLÁŽ, SIGULDA A ESTONSKO

• V autě: 3,5 hod
• Ujeto: 220 km
• Země: Lotyšsko, Estonsko
• Počasí: polojasno, jasno
• Teplota: 24°C

I přes pozdní večerku se ráno budíme před 8.
Radim: „Já nechci, aby už bylo ráno! Já chci, aby byla normálně ještě noc!“
Radim o 10 vteřin později: „Vstávááám a jdu dělat borčus.“
Vojta: „Jé, já bych chtěl do zábavního parku. A co je to vlastně park?“ Je polojasno. Rychlovyvenčím štěňátko u auta, převlíknu se a než se kluci postaví na nohy, beru ještě naposledy pejsky na nejúžasnější pláž ze všech pláží. Miluju moře. Miluju se hodinu procházet s holkama po pláži a poslouchat hučení moře a potkat za celou dobu jen 2 další lidi.

Vracíme se na snídani během které se domluvíme, že i Jiřinka s Míšou si nemůže nechat ujít takové dokonalé místo a rozhodneme se strávit dopoledne u moře. Kluci staví obrovský pískový hrad a koupou se. Mně už se nakonec do vody nějak nechce, protože i když sluníčko pálí a je azuro, pocitově je teď voda mnohem studenější, jak ráno a pořád jsou velké vlny. Pejsci se spokojeně sluní. Je víkend a lidí je na pláži mnohem víc, jak předchozí dny.

Na oběd se vracíme k autům, zahrajeme deskovky, nespěcháme. Kolem třetí vyrážíme přeci jen do města Sigulda, prohlédnout si místní hrad. Je 24 stupňů a krásně teploučko. Rozhodneme si užít si město bez pejsků a hledáme proto parking ve stínu. Pro jistotu opět přehazujeme přes auta plachty.

Pocouráme se hradem, který ale za půl hodinu zavírá, protože se v areálu chystá nějaký koncert. Vojtík je smutný, že koncert neuvidíme. Vyšplháme se na věž, prozkoumáme modely okolních hradů, hradby, koupíme si zmrzlinu, doplníme zásoby v obchodě a ještě na parkovišti zakecáme s týpkem, co zkoumá náš obytňák, chystá se prodat dům a cestovat. Jiřinka jede napřed. Je 7 večer, když nás čeká zhruba 2 hodinový přesun do kempu do Estonska.

Je krásně. Pořád víc jak 20 stupňů, vrátíme se k pobřeží, kudy vede hlavní tah na sever. Je jasno a borovicovým lesem prosvítá večerní sluníčko. Míjíme nádherné lesy a vkusné domečky. Musím říct, že tentokrát na mě i Lotyšsko udělalo o dost větší dojem, než při naší svatební cestě před 7 lety. Obě země se posunuly mílovými kroky. Fakt je tu hezky, ale je čas jet dál.

Potkáváme se s Jiřinkou na benzínce a dál jedeme opět společně. Do estonského kempu Jõulumäe Recreational Sports Centre přijíždíme v 21 hod, zaplatíme, ale o chvíli později zjišťujeme, že místo pro karavany je na asfaltu (nepostavíme ohrádky pro pejsky) a že hned vedle parkuje jiný obytňák s na volno běhajícími psy a taky, že se nám přímo před autem prochází kočka. Tak jen zjistíme, jaké jsou možnosti nechat si tu vyprat prádlo a rozhodneme se odjet přenocovat raději někam jinam na divoko.

Jiřinka zjišťuje, že je možné si nechat vyprat naše prádlo zítra ráno mezi 8 a půl 10 a že musíme zaplatit předem. Pak na poněkud zvláštní dotaz odpovídá, že budeme prát asi 3 pračky a zaplatí. Pozitivní zjištění je, že tu nejsou po týdnu pekla žádní komáři. Na ty si já prostě nezvyknu.

Balíme se už za záře červánků ze zapadajícího sluníčka a přesouváme se jen o 10 min dál na kempingplac doporučený v aplikaci Park4night. Podle očekávání je bohužel úplně plný a my jen dost závidíme, protože tu u vody museli mít dneska dost luxusní výhled na západ slunce. Ale opět všudypřítomná mračna komárů jim už závidíme míň.

Pracně nadvakrát otáčíme auta, abychom nakonec zaparkovali jen kousek po cestě nazpátek na takové rozdvojce. Už je skoro tma a není moc co vymýšlet. Jen vyhodíme pejsky na večerní čůrání kolem auta a zaháníme kluky do pelechu. Večeříme sushi a nastavujeme budík na 7, abychom v 8 stíhali praní v kempu.

---

DEN 10 – NEDĚLE 30. 7.

ÚDRŽBOVÝ DEN V KEMPU a NP SOOMAA

• V autě: 1,5 hod
• Ujeto: 80 km
• Země: Estonsko
• Počasí: jasno, později zataženo s deštěm
• Teplota: 21°C

Budím se dlouho před budíkem už někdy v 5:40. Je krásně azuro a teploučko od rána. Navíc je to tu kolem auta dost bezva a pejsci si tu můžou na pohodu pobíhat kolem. O půl 9 přijíždíme zpátky do kempu plného jednosměrek. Praní má být k dispozici do půl 10, říkáme si, že kdyžtak vypereme jen jednu pračku s nejnutnějším. Je nám to trochu divné, ale co už. Zaplaceno máme a domluvené to také máme.

S Jiřinkou vyrážíme hledat prádelnu. Včera dostala instrukce. Přesto, i když procházíme hlavní budovou sem a tam už poněkolikáté, prádelnu nenacházíme. Zato už poněkolikáté narážíme zas a znovu na jídelnu, kde se právě podává snídaně. Kemp je plný lidí. A tohle je úplný návrat do dětských let. Ty zvuky, to cinkání nádobí a příborů.

Jiřinka nakonec pátrání po pračce za dvoukřídlými dveřmi vzdává, ale objevily jsme aspoň ještě sušárnu mokrého oblečení, sprchy a záchody. Zamíříme se poptat na recepci. Tam se na nás dívají teda dost nechápavě a zvláštně, radí se mezi sebou a pak nás váhavě zavedou do jedné z místností s velmi dlouhým názvem, za kterými, mimo jinými uklízecími prostředky, stojí i jedna pračka. Paní z recepce zůstává stát mezi dveřmi a dost podezřele nás sleduje. Asi zda to jako doopravdy myslíme vážně. Ale naše 3 tašky plné oblečení a 2 lahve s pracími prášky, co máme v rukách ji přesvědčí. První pračku ještě zapínáme za její asistence. Máme hodinu, než dopere, tak si zaběhnu do sprchy umýt si pořádně hlavu. A tam mi to docvakne. Běžím najít Jiřku, která včera neplatila za 3 praní mezi 8 a půl 10, ale za 3 snídaně! Řekneme si, že si teda tu snídani jdeme aspoň užít :-D Vyrazíme jen samy holky, nikdo z kluků se přidat nechce a přicházíme 5 minut před koncem snídaně a stíháme, i když kolem nás už paní kuchařky leští stoly hadrem. Musíme se smát.

Doplníme vodu do aut, vypustíme odpady a záchody a posnídáme u venkovních stolečků. Je krásně. Kluci mezitím zkoumají místní prolejzačky, mě zaujme obří kulečník s fotbalovými míči, zazávodíme si na místním běžeckém oválu a pozorujeme cvrkot kolem. Doopravdy to tu žije, v areálu je ubytovaných spoustu sportovců s trenéry.

První pračka je dopraná, zapínám druhou a věším mokré prádlo do sušící místnosti. Máme další hodinu. Sedíme na sluníčku a čas využíváme k tomu, abychom vymysleli plány na nejbližší dny. Luce skončil seminář a chce za námi do Estonska další večer přijet.

I druhá pračka je v sušící místnosti a než se prádlo aspoň trochu vysuší, odjet stejně nemůžeme. Pavlik pracuje, kluci se u Míši dívaji na Harryho Pottera a my s Jiřinkou se vydáme s pejskama do sousedícího lesa, kde by měl být 15 km okruh. Ten nenacházíme, zato spoustu košů na disc golf a okružní asfaltky, na kterých se prohání inline běžkaři. Párkrát se zamotáme a zase najdeme. Velmi nám pomáhají české mapy.cz, které jsou podrobnější i než místní značení. Jen kdyby tu byl signál.

Po 2 hodinách se nám úspěšně podaří vrátit se do kempu. Poobědváme, počasí se začíná kazit. Sbíráme suché prádlo (hurá, i moje prostěradlo – háravka v obytňáku je bezva věc). Jsou 3 odpoledne, když máme sbaleno a můžeme vyrazit směr vnitrozemí do NP Soomaa, kam to je něco přes hodinu cesty. V něm máme vytipovaných několik krátkých okruhů skrz rašeliniště po dřevěných chodníčcích.

Nejprve dojedeme na parkoviště, co je zároveň výchozí bod jednoho treku. Cestou míjíme několik možných spacích míst a dumáme, zda zakempit přímo na parkovišti, kde právě stojíme, nebo po výletě popojet. Rozhodneme se pro druhou možnost, ať mají pejsci více trávy a my větší soukromí. A vyrážíme všichni na hike.

Procházka je úplně boží. Bienku hodně baví lítat v mokřadech a v bahně. Také už docela obstojně začíná moje malé Mauglí zvládat chůzi na vodítku. Občas. Jen počty kousavého hmyzu jsou tu úplně monstrózní a trpíme, protože ani hektolitry repelentů, ať už přivezených z Čech (testovaných v lužních lesích), tak ani těch místních zakoupených, některým z nás (Dejna se hlásí) nepomáhají. Kupodivu, když vyjdeme z lesa do otevřených močálů, komáři zmizí. Po pár km zakroužíme kratší cestou zpátky k autům, protože omladina začíná reptat a stejně začíná krápat. Jedeme najít místečko na přespání.

Ta, co jsme viděli cestou sem, jsou všechna už obsazená a my si říkáme, že tu určitě najdeme něco odlehlejšího, kde bychom s našimi 7 pejsky mohli mít více klidu. Nakonec skončíme na druhém břehu řeky. Sice směrem tam jedeme lesní jednosměrkou, ale my to riskneme. Po pár stovkách metrů cesta končí dřevěným zábradlím. Jsme tu úplně sami. 100 m za zábradlím je čisťounká kadibudka, přístřešek s ohništěm a vybaveným dřevníkem. Taková severská klasika, kterou miluju. Škoda jen, že je tu tak enormní množství komárů a hlavně hovad, které mě odkážou na domácí vězení za roletkou auta. Ale stejně začíná pršet a nám citelně chybí pergola, kterou jsme neprozřetelně nechali při balení auta doma. Při dešti je prakticky nemožné nechat otevřené šoupačky, protože do auta prší. Kluci jsou venku pod pergolou Jiřinčina červeného auta a já se zbytkem komunikuji jen skrz pootevřené okýnko.

Povečeříme, pejskům už se ven do deště a za kousavýma potvorama vůbec nechce. Ty létají a žerou nás i holky přes poměrně hustý déšť. Tím náš společný den končí a zalézáme do aut. Kluci si ještě dlouho hrají a Bien mi při svém zběsilém lítání po celém autě prokousne ret.

---

DEN 11 – PONDĚLÍ 31. 7.

TAK KRÁSNĚ DLOUHÝ (a nabitý) DEN

• V autě: 3 hod
• Ujeto: 180 km
• Země: Estonsko
• Počasí: zataženo, později polojasno
• Teplota: 21°C

Ráno se budíme a podle předpovědi neprší. Je překvapivě teplo, ale všude totálně mokro a komáři taky nepolevili ve svém úsilí sežrat nás zaživa. Ráno máme pomalé, odvážlivci se pohybují na vlastní nebezpečí venku a pejsci to tu mají úplně parádní na vyběhání se. Téměř idylka, kdyby Eterka nebyla bitch na všechny ostatní a kdyby Hygge nebyla v nejlepším a nesváděla úplně vše, aby je vzápětí bila.

Ráďa se budí a má jen jedno oko. Je celý oteklý od štípance. Populace komárů vs. Hovad je tu tak 50:50. Nebýt jich, bylo by to tu opravdu snové místo.

Nejen kluky dohání únava a nejprve se vzteká Vojta a následně má nekončící záchvat Radim. Nechce se oblíkat, čistit si zuby, nic. Ale jsme naložení, tak hlavně nezapomenout Eterku uvázanou venku u kůlu, protože v autě v kennelce má čím dál větší hysterie. Náročné ráno je to pro všechny, takže když pak ještě Pavel začne vyšilovat ze svých dnešních pracovních callů, poprvé se na dovolené rafneme. Mám lépe plánovat program, přesuny a parkoviště, kde bude moct být včas na signálu. Z toho důvodu rušíme další okruh v tomto parku, který už celý nestihneme, ale když procházku vynecháme úplně, další hovor mu vyjde zas nešikovně. Není to plánování a pracování při dovolené úplně jednoduché. Ale velká vděčnost, že se ta naše dlouhá cesta s Pavlovou prací vůbec takto poskládala a že to vůbec šlo.

Nakonec zvolíme jen jeden 2 km krátkookruh. Míša zůstává v autě s pejskama. My vyrazíme s Jiřinkou v plné sestavě. Bienka už doopravdy krásně šlape a jsou s Vojtou bezva dvojka. Později jdou všichni pejsci na volno. A hurá, žádní komáři! Pidiprocházka je to boží. Cestou tam nepotkáme nikoho. Pak chvíli zevlíme u leknínového jezírka, kde se s námi dávají do řeči Poláci. Je sluníčko, je tu pohoda a celý pidiokruh nám se zastávkami zabere asi 2 hodiny. Cestou zpátky už lidí potkáváme více a mezi nimi i první Čechy. K autu se vracíme akorát, aby Pavel mohl pracovat a mě čeká první řízení obytňáku. Bohužel, s moji pidivýškou, mám i při maximálním poštelování sedačky při řízení nohy stále ve vzduchu. A jako ne, že by se to vůbec nedalo, dalo a proto jsem i teď, když bylo potřeba, kus odřídila. Ale nic moc příjemného to teda není.

Ještě doplníme zásoby v Coopu a k naší další zastávce to máme asi hodinu půl. Kluci mají po pár dnech zase tablet a v něm Rychlou Rotu a přejezd s jednou povinnou líbací fotící srovnávačkovou zastávkou u města Libatse (jeli jsme tudy při naší svatební cestě před 7 lety), je fajn. Ráďa splaskává.

• 

Kolem 3 přijíždíme do vápencového lomu a bývalé zatopené věznice Rummu. Platíme vstup do obojího a nejprve se i s pejskama vyškrábeme po ostrých útesech lomu až nahoru. Naskytne se nám impozantní podívaná na nově vzniklé jezero s absolutně průzračnou vodou. Je to opravdu velkolepá podívaná. Pod čirou hladinou se rýsují zatopené budovy. Voda vypadá přízračně a mrtvě. Při cestě dolů se snažíme, aby nás naše pří spřežení nesundala dolů po zadku. Pejsky zavíráme do auta, Pavel se odebírá pracovat a já balím plavky, vesty a vyrážíme k vodě. Míša si kupuje vstup do nafukovacího vodního světa, kam ze břehu musí doplavat a já s Jiřinkou a klukama se necháme Vojtíkem přemluvit na šlapadlo. Vejdeme se všichni 4 a nápad je to skvělý.

Hodinu se projíždíme nad zatopenými budovami a stromy, které nám občas škrtají o dno. Je to nepopsatelný, i když trochu děsivý, zážitek. Šlapat si vyzkouší úplně všichni a na závěr nastane trochu drama při kotvení. Ale jsme zpátky na souši. Mobil mi hlásí plnou kapacitu a nefunguje mi sync na cloud. Pavlik stihl odpracovat, co potřeboval. A i když je krásně a u vody je příjemně. Je 5 a musíme ještě zavčasu najít dnešní nocleh plac, kam za námi dorazí Luca se Šimonkem. Těšíme se, že to bude tentokrát zas někde u moře, ať máme změnu. Zakoupenou prohlídku věznice si necháme na někdy příště.

K pláži v Laulasmaa Nature parku přijíždíme v 6 a všude už stojí nějaké zakempené auto, a hoří ohníčky. Nakonec ale nejdeme dostatečně velký flek pro naše tři auta (Luca má za námi dorazit v noci). A jdeme se hned podívat na pláž. Moře tu naplno krásně voní jako moře (v Lotyššku si to nevybavuji) a je plné růžových medůzek. Mezitím se úplně luxusně vybírá počasí, mraky mizí a my si slibujeme, že konečně zažijeme nádherný západ slunce na pláži, který nám zatím utíkal. Předtím se ještě otočíme zpátky do města pro buřtíky k večeři, Vojtík to celé zaspí a je z toho rozmrzelý, že chtěl taky do obchodu.

Než kluci rozdělají oheň a seženou napichováky na buřty, já venčím pejsky v lese. Velice oceňuji, že je tu minimum komárů. Na ty si asi nikdy nezvyknu. A navíc nádherně svítí sluníčko. Je čas vyrazit na pláž udělat pár fotek. Což se ale jako každá aranžovaná fotosession za přítomnosti mě a Pavla ukáže jako velice náročná chvíle. Povede se, západ je úplně boží, psí holky si tu běhají na volno a kromě nás už je tu široko daleko jen jeden další pár. Fantazie.

Jiřinka to dneska balí dřív. Kluci usínají až někdy o půlnoci. Ráďa překvapí, když pronese nečekaně pozitivně laděné hodnocení: „To byl tak krásně dlouhý den.“ A Pavel ještě čeká, aby pomohl Lucce s parkováním karavanu, až každou chvíli dorazí.

---

DEN 12 – ÚTERÝ 1. 8.

NP LAHEMAA, KUNDA A ROZLOUČENÍ V ESTONSKU

• V autě: 3,5 hod
• Ujeto: 260 km km
• Země: Estonsko
• Počasí: déšť
• Teplota: 21°C

Budím se brzy, bohužel ale ne tak brzy, abych stihla východ na pláži (Luca ho cca ve 4:45 stihla spolu i s duhou. Pak už jen prší a prší. Čekám v autě až už to v 8:30 nemůžu vydržet, zatímco všichni stále spí, a jdu vyvenčit holky. Komárů je o trochu víc jak večer, ale pořád ve srovnání s posledními dny jen sem tam jeden. I tak mě ale nakonec solidně doštípou. Také potkáme srnu, kterou naštěstí vidím jen já. Je chladno.

Kluci jdou ještě před snídaní na pláž zkontrolovat jejich včerejší písečnou stavbu, stojí a zabydlel se v ní ptáček. Máme všechno obalené vlhkým pískem a je doopravdy lezavo. Pobalíme, posnídáme a o půl 11 můžeme vyrazit dál. Hned teda stavíme ve městě v obchůdku a pak se do něj natřikrát vracíme, protože kluci si kupují autíčka – odtahovačku. Ta nemá dlouhou životnost a možná ještě ten den přijde k úhoně. Každopádně kluci jsou z ní nadšení i dál.

První dnešní zastávka je 2 hodiny vzdálený NP Lahemaa. Řídím zase já, aby Pavlik mohl cestou pracovat. Ale řídí se mi vážně blbě. Ve 13 hodin jsme na parkovišti v Käsmu, počasí nám přeje, a tak vyrážíme na dobrodružný okruh po pláži tam a lesem zpátky. Dobrodružný proto, protože jít nějak spořádaně s háravkou v nejlepším a celkově 10 psama, z toho pár nekastrovanýma, nevyběhanýma a štěnětem, které miluje borderky, ale které mají oči jen pro háravou Hygge, bylo trochu… náročné. Každopádně je to tu kolem nás tak nádherné, že to za ty vytahané ruce a vykřičené hlasivky stojí. Úplně tu na nás dýchla atmosféra přímořských ospalých městeček plných krásných dřevěných domečků. A moře tu opět voní ukrutně moc. Zasním se, že bych jednou chtěla bydlet takhle na severu v domečku u moře. Načež Ráďa má ihned jasno (ostatně jako se vším:): „Fuj, tady to smrdí, to moře. Fuj, bleee.

Všude z moře čouhají kameny, holky se cachtají, Bien s Eterkou loví řasy (je babiččina, říkám to pořád!). Jsou na vodítkách, protože lidí je tu opravdu hodně. Na to nejsme zvyklí. Kluci s Pavlem to po chvíli otáčí zpátky po pobřeží k autu a my si s holkama a Šímou dáme ještě pejskoprocházku lesem podle značených tras v mapy.cz. Jsou skvělé! Znovu se ukáže, že se podle nich dá chodit lépe, než podle místního značení.

Naše pouť Estonskem téměř končí a doopravdy nás nadchlo. Jakože nečekaně moc. Je to tu nyní takový maličký sever, jen s méně striktními pravidly. Hodně se všechny baltské země od naší poslední cesty proměnily k lepšímu.

Na parkovišti si dáme oběd z místního bistra. Jen mně je následně z přemíry dresingu ve wrapu dost nedobře. Musím ještě obrat pejsky (hlavně Eterku) od strašného množství klíšťat. A se zastávkou na místním epickém dětském hřišti v podobě doopravdické lodi, odkud kluky pochopitelně nemůžeme vytrhnout, vyrážíme směr další město. Kam, jako správní Češi, prostě musíme.

• 

Po cestě zase prší. I tuhle dovolenou nám prostě to počasí funguje na objednávku. Po tři čtvrtě hodině přijíždíme k ceduli Kunda, ze kterou je takticky kruhák, na kterém se můžeme pohodlně otočit. A za kterým je ještě taktičtěji umístěná autobusová zastávka, kam se vejdou všechna naše 3 auta včetně Lucky přívěsu. Pořizujeme povinné foto a ze samolepkami polepené tyče cedule je víc než zřejmé, že tohle je Čechy často navštěvovaná destinace. A to už nás čeká cesta zpátky k Tallinu, kde v kempu strávíme poslední společnou noc všechny 3 posádky. My s Jiřinkou a Míšou pokračujeme dále na sever, Luca se Šimonkem to otáčejí naopak pomalu k jihu a domů.

Do kempu přijíždíme o půl 8 s mírným zpožděním. Minimálně 10 minut se totiž během cesty dohadujeme s Radimem, že na dálnici opravdu nepůjde čůrat ven, tím spíš, když máme v autě záchod. Kam za boha nechce, protože to v něm smrdí. Kemp je drahý (36 euro), ale zato totálně bizarní. Hned se mi vybaví naše návštěva nejsevernějšího švédského kempu v nejsevernější švédském kostelním městečku daleko za polárním kruhem. Paní na recepci neumí moc anglicky, všude visí nějaké cedulky, všude je miliarda často opravdu hodně divných sošek, obrázků, tabulek a dekorací. Třeba jako šmajchlkabinet a houpací sáně. S Lucou to tam zkoumáme a máme totální záchvaty smíchu.

V kempu jsme téměř sami, krmě jednoho karavanu zaparkovaného hned vedle nás. Prší a pak zas neprší. Je zima a komáři tu žerou jen přiměřeně. Zvládneme tu sprchu, mytí hlav, procházku s pejskama po divnolesních vysekaných travnatých chodníčkách přímo v kempu a holky si pak ještě užijí pořádné vylítání se za pullery na louce. Ještě jedno obří mínus má tenhle kemp, a totiž čerstvě posekanou trávu. Od ní tak máme úplně všechno, pejsci jsou zelení. Než děti odpadnou, je opět půl 12 a nemáme čas ani síly už cokoliv plánovat. Na zítřejší ráno máme zabookovaný trajekt do Helsinek.

---

DEN 13 – STŘEDA 2. 8.

FINSKO! A NÁVŠTĚVA U SARI

• V autě: 1 hod (+ 2 hod na trajektu)
• Ujeto: 150 km
• Země: Estonsko, Finsko
• Počasí: déšť a sem tam polojasno
• Teplota: 19°C

Vstávám v 6:30 a venčím zatímco všichni ostatní spí. Nakrmím pejsky a nachystám nám i dětem věci na trajekt. Ve zbylém čase vymetám z auta to neskutečné množství trávy. Kluci vstávají až před 8. Loučíme se s Lucou a v 8:45 jsme všichni nasnídaní a nachystaní v autě. Ještě vylijeme v kempu záchody a můžeme popojet 20 min do přístavu.

Jiřinku potkáváme v přístavu, kam dojela před námi a řadíme se hned za ni. Projdeme check-inem, vyfasujeme visačku „pet inside“ a můžeme pokračovat po rampě na trajekt. Jiřinku odvelí doprava, nás doleva. Pejsky necháme uvnitř aut. Nejprve to ale vypadá, že z aut nikdo nevystupuje a trochu znervózníme. Ale vše probíhá standardně. Najdeme si 6 míst k sezení a chvíli po vyplutí se přesouváme na venkovní palubu. Navlíkám nás všechny do bund a Pavel se mi směje a ví proč. Otevřená paluba je jen maličká a prakticky celá kolem dokola chráněná plexiskly. Je tam sice teplo, ale přijde mi to jako úplně poloviční zážitek. Na chvíli najdeme místo, kde můžeme přeci jen vystrčit ven hlavu a dýchat mořský vzduch zatímco nám vítr vlaje ve vlasech.

Během 2 hodinové plavby odehrajeme s klukama několik partií deskovek, navštívíme automat na nápoje, opakovaně, stejně jako záchody, obchod, ve kterém pořídíme neoriginálně nějaké prezenty pro Sari a cesta rychle uteče. V Helsinkách prší. Společně s Jiřinkou vyvenčíme pejsky a pak se rozdělíme. Jiřinka s Míšou jedou na prohlídku města a my nejprve popojedeme na oběd do McDonaldu a pak se přesuneme k Sari domů do Nurmijärvi. Což je jen 30 min. cesty.

Jaké je to milé setkání. Kromě Sari tu na nás už čeká i Anne s Minim, Hygginky štěňátkem z prvního vrhu. Nezbytné mazlení a focení a pak už mi Sari ukazuje svůj agility plac a své pejsky. Bienku seznamujeme s její jen o pár dní mladší Saanou. Pavel se musí připojit do práce, kluci mají pohádku, tak já beru pejsky a jdeme se se Sari a Anne projít na hodinu a půl do lesa. Na vodítkách, jak je ve Finsku pravidlem. Když se vrátíme, už vedle nás parkuje u Sari před domem i Jiřinka s Míšou. Z Helsinek je vyhnal déšť. Tady počasí zatím přeje.

Večer se pomazlíme se štěňátky, které zrovna Sari má, kluci si neskutečně zablbnou na trampolíně. Míša jim koučuje MMA zápasy. Jen dvakrát po sobě prohravší Vojta to nedá a s pláčem uteče. Míša je z toho překvapený. Nojo, nezralým mozkům dětí se to musí správně dávkovat. A pak už nás čeká večeře, na kterou jsme zvaní k Sari domů. Pohostí nás speciální polévkou z finských surovin, sobím masem a k tomu tradičními finskými rýžovými plackami s máslem a vínem. Děti se zas úspěšně zabaví většinu večera s ledovačem v lednici.

Ještě společně promýšlíme, co podnikneme další dny, Sari nám nabízí i možnost u nich před domem nocovat, dává nám tipy na to, co máme zaručeně vidět, a zve nás na víkendové agility závody, které píská náš Petr Pupík. Zní to všechno lákavě, ale my už musíme být o víkendu blíž k Vassa na západním pobřeží, odkud budeme trajektem přejíždět do Švédka. Domluvíme se ještě na zítřejší výlet a protože je pozdě a jsme unavení, jen vyvenčíme pejsky a jdeme spát. A začíná pršet. Počasí vyšlo, no jako vždy.

---

DEN 14 – ČTVRTEK 3. 8.

JIŽNÍ FINSKO A BADMINTON U JEZERA

• V autě: 3 hod
• Ujeto: 200 km
• Země: Finsko
• Počasí: polojasno, zataženo, déšť
• Teplota: 20°C

V půl 10 máme se Sari sraz před domem. Chce nás vzít na hike do lesa. Ke snídani si dojdeme natrhat borůvky jen přes cestu do lesa. Je to boží. Ale to už je Sari venku a Vojtík pláče, že chtěl ještě pohladit štěňátka. Radim pláče, že chtěl ještě skákat na trampolíně a že určitě nikam dál jezdit nechce. Máme skluz jen 15 min.

Jedeme asi půl hodiny za Sari prý někam k Espoo, na místo s názvem Vaakkoin, které je ve skutečnosti od Espoo docela vzdálené :-D . Na parkovišti už pár aut stojí, ale tohle mě na severu tak fascinuje, že lidi jsou tu tak rozprostření, že většinou ani nikoho nepotkáte. Procházka se nakonec ukáže jako trochu delší, než jsme všichni mysleli, že i Bienka si po cestě lehá a nechá se dokonce i ochotně nést v batohu a Pavel občas nese oba kluky. Ale jinak je zejména Vojta vážně velkej borec, že všechny výlety z většiny na pohodu už odšlape. Počasí se vybralo, sluníčko svítí a my jen litujeme, že máme dlouhé kalhoty. Procházka je boží, Sari nás vede po neznačených stezkách, kolem jezer, nahoru a dolů, se skvělými výhledy, chvíli to i vypadá, že jsme zabloudili, ale ve 13 hod jsme zpátky u auta. Holky totálně vyšťavené, jak nejsou prakticky zvyklé na chůzi v tahu na postroji připnuté k sedáku.

Rozloučíme se se Sari a popojedeme hodinu do města Porvoo, což je jeden z tipů od Sari. Pejsci mají pro dnešek splněno, přímořské město plné barevných stařičkých domečků, s kočičími hlavami dlážděnými rozkošnými uličkami by si zase mohli užít víc kluci. Ráďa ale téměř celou návštěvu prořve a tempo máme přímo vražedné. A tak, když konečně nasedneme zpátky do auta k pejskům, přejedeme k obchoďáku, kde nakoupíme, popojedeme vylít šedou a černou vodu a doplnit pitnou, je 17:30 a na dnešní předvybraný kemplac to máme ještě hodinu cesty.

Děti po cestě usínají a pak se budí a usínám naopak já. Těsně před příjezdem na náš nocleh k jezeru Lappalanjärvi, kouknu na předpověď počasí a chytím nerva, že odteď už bude jenom pršet a že holky byly celé odpoledne (tj. nějakých 5–6 hodin) zavřené v autě. A že teď je nepůjde ani nijak vyběhat. Jde mi hlavně o Bienku. Starší holky by to určitě na pohodu zvládly dál jen na omezeném prostoru auta. Ale pro bláznivé štěně je uzavřený obytňák příliš malý.

Po příjezdu spadne pár kapek. Beru pejsky k nedalekému jezeru, kde mě překvapí cedulka „zákaz vstupu se psy“. Ale přímo z této pláže začíná okruh, který vede pěkně lesem. Po pár vodítkových dnech se tu tak holky proběhnou beze svědků zase hezky na volno a kluci mezitím zvládnou večeři. Pak se jdeme všichni kromě Pavla vykoupat do jezera. Není studené, ale je dost mělké. I 20 m od břehu je vody stále jen po kolena. Namočíme se všichni až po krk, umyjeme a můžeme ven. Na celé pláži i písečném parkovišti není nikdo další, tak pouštíme kolem aut pejsky. Pak nás na dlouhou dobu zabaví badminton. Jen tedy nablbané teriéry je potřeba zavřít. Eterka loví košíčky, Hygge zase raketu a nakonec mě rafne za předloktí. Zkoušíme místní kadibudku, která postrádá eleganci té poslední estonské, a protože jsme po hře splavení, skončíme opět v jezeru. Na to, že mělo po příjezdu pršet, se předpověď nepotvrdila a já jsem nadšená.

Po chvíli na opačnou stranu obřího parkoviště přijíždí ještě jedno autíčko na nocleh a introvertní Vojta naprosto překvapí, když vezme badmintonovou síť a odchází k autu, aby pár pozval na hru. Návštěvníci jsou trochu zmatení, badminton nikdy dřív nehráli, ale nechají se zlákat a pinkají. Kdybych to neviděla, neuvěřím .

Slejvák začne přesně ve chvíli, kdy jdeme uspávat kluky. O pár hodin později déšť ustává, ale místo něj se zvedá silný vítr, tak Jiřince pomáháme zabalit pergolu. Ještě venčím holky a akorát přijíždějí uprostřed noci další 3 auta na přespání.

---

2. TÝDEN

---

Překvapivě to spolu na malém prostoru stále skvěle zvládáme.

Navíc kluci už najeli na obytňákový režim a skvěle se zadaptovali. Zlepšují se dojezdy i nálada v autě. Také postupně zvládají více nepravidelné jídlo, když mají na stolku před sebou pořád něco malého na zub. Přejezdy jsou ale výrazně kratší než v prvních dnech. Tablet je v provozu jen doopravdy výjimečně. A také ubývá stanovišť, na kterých bychom trávili více nocí. Hodně si spolu povídáme, nebo po výletech kluci usínají. Což má tedy za následek sice klidnější přejezdy, ale bohužel to znamená i jejich velmi pozdně noční usínání. Jo, člověk nemůže mít vše :)

Statistika za 2. týden:

• celkem 1250 km
• v autě celkem 18 hod
• průměrně 179 km za den ujeto
• průměrně 2,5 hod v autě prosezeny
• navštíveny tyto země: Lotyššsko, Estonsko, Finsko
• 2 NP: Soomaa (EST), Lahemaa (EST)

---

DEN 15 – PÁTEK 4. 8.

NA VORU A SEM A TAM

• V autě: 3 hod 15 min
• Ujeto: 170 km
• Země: Finsko
• Počasí: polojasno, déšť
• Teplota: 20°C

Spíme dlouho. Bienka spala tuhle noc zas se mnou a ne v kleci a tak toho využiju, že mě nebudí na venčení. Ven vylézáme až v 8. Červené autíčko také dospává, Jiřince nebylo nějak dobře.

Posádka aut, které dorazily až pozdě v noci, už je taky vzhůru. Když procházím kolem nich, trochu je vyděsím pozdravem „dobrý den“. Jsou to Češi. Původně jsem si myslela, že než všichni vstanou, vyběhám holky na pláži, takhle opět obejdeme včerejší okruh. Hezky bez vodítek.

Snídáme, kluci si hrají s dětmi z druhé české skupiny. Pejsci se potloukají kolem a dokonce vysvitne sluníčko. Podaří se mi udělat nějaká psí údržba, Eterce seškrábnu zubní kámen a Bien a Hygge ostříhám drápky. Zvažuji, že bych vyrazila s klukama a pejskama na paddleboard na jezero, ale nakonec Pavel zavelí, že by nejraději stihnul pracovní call za jízdy v autě a tak se naložíme a vyrazíme do NP Repovesi, ke kterému to máme lehce přes hodinu jízdy.

Zvládneme tu ve správném směru (to je důležité) obejít okruh kolem dokola jezera dlouhý ideálních 3,5 km, který vede přes visutý most na začátku, skrz les i po kamenité kozí stezce přímo u hladiny jezera a který je zakončený atrakcí v podobě voru/přívozu na vlastní ruční pohon. Proto ta důležitost správného směru. Ať je nějaká motivace pro ne tak nadšené turisty.

Počasí nám opět přeje a až když se přeplavíme na druhý břeh a zbývá nám posledních asi 200 m k autu, rozprší se. Naobědváme se v autě a pak se přesuneme ke stánku pro kafe, naplánovat další dny. A už zase svítí sluníčko.

Vymyslíme azimut přesunu skrz Finsko, napíšeme si o doporučení Sari a kolem půl 4 vyrážíme směr Tampere. Do toho to je ale 3,5 hod a dnes tam určitě nemáme v plánu dojet. Jen si načrtneme směr cesty.

Prší, kluci spí a kolem 17. hod přijíždíme na kemping plac ve Vääksy, kde máme v plánu si zaplatit za spot s elektřinou, sprchou a záchodem. Prší. A zrovna v tu samou chvíli se nám ozve naše kamarádka Klara, kde zrovna jsme a jestli se nechceme stavit u ní na sprchu, saunu, vyprat si a vůbec se konečně potkat taky naživo, ne jen, přes facebook. Jiřinka už je ale zakempená a nechce se jí. Tak se rozdělíme a vracíme se asi 30 minut nazpátek na východ za Klarou do městečka Heinola. Rádi využijeme možnosti normální sprchy, umyjeme si hlavy, dobijeme autíčko na elektrické přípojce přímo před domem a doplníme vodu. Vypereme (konečně máme zase voňavé ručníky!) a využijeme i sušičku. Vyklube se z toho naprosto skvělý večer plný parsonů, povídání, tipů, co ještě ve Finsku stihnout a co ne a taky plný pohádek. Ráďa docela brzy odpadá na gauči a Vojtík statečně do půlnoci kouká na Rychlou Rotu a mazlí se s pejskama.

Ještě se domluvíme, že ráno nás Klara vezme na vyhlídku nad město a po cestě nazpátek si vyzvedneme usušené oblečení. A pak se už přesouváme za našimi holkami do auta.

---

DEN 16 – SOBOTA 5. 8.

SILNICE HEINOLA – TAMPERE POTŘETÍ

• V autě: 3 hod
• Ujeto: 215 km
• Země: Finsko
• Počasí: zataženo až skoro jasno
• Teplota: 18–22°C

Noc byla šílená. Zase jsem si k sobě vzala Bien, ať nemusím ráno vstávat, hned jak se z klícky nad ránem ozve, ale vyklubala se z toho mnohem horší noc plná nonstop zalézání a vylézání z pod peřiny, samozřejmě za mé nutné asistence. Takže v 7 už je víc než jasné, že o moc delší ráno stejně nebude. Venčím, snídáme a o půl 9 nám píše Klara, jak jsme na tom a že oblečení máme suché. Dojdeme si ho poskládat a pak už můžeme všichni vyrazit na slibovaný výlet na vyhlídku. Je pod mrakem.

Vydrápeme se všichni nahoru, kluci už skoro ani nemrčí. Uděláme pár fotek a chvíli posedíme nad srázem a kocháme se výhledy. Jen já jsem tu docela nervózní z kluků i pejsků. Zpátky u auta se nám nedaří odjet a ještě dlouho povídáme. Pozveme Klaru aspoň na náš oběd – mungo a matcha limču. A protože se dozvídám, že Klara pracuje na veterině, konzultuji s ní Bienky dráp, který si před pár dny zalomila a sice nekulhá, ale čas od času o něj někde zavadí a pak jí teče krev.

Dráp při bližším prozkoumání vypadá mnohem hůř, než jsem čekala. Děláme fotky a na dálku je konzultuji s kamarádkou Martou v Čechách. Ta potvrzuje, že prst je oteklý a že by doporučila dráp úplně strhnout. Dává nám kontakt na svou finskou známou, která je ale asi 4 hodiny cesty odtud a ještě blbým směrem. Achjo, co teď?

Loučíme se vyrážíme po cestě plné nádherných scenérií a přes hráz mezi dvěma jezery za Jiřinkou s Míšou, kteří už jsou v Tampere, míří do prádelny a následně do zábavního parku Särkänniemi. Bez nás. To neeeee :(

Samotná cesta do Tampere je hodně wooow. Plná jezer a upravených farem, rozkošných domečků, právě tak akorát zvlněnou krajinou, a navíc nás celou cestu doprovází sluníčko a azurová obloha. Navigace nám hlásí příjezd do Tampere až kolem 5. večer. Po cestě dumáme, co s Bienky drápkem, kde ho vyřešit, až se nám s pomocí Klary podaří získat přednostní termín u nich na klinice v Heinola na pondělní poledne! Vypadá to, že nás krásná scenérie čeká minimálně ještě jednou, pokud dráp do té doby neupadne sám.

Přijíždíme do Tampere, kde se máme potkat s Míšou a Jiřinkou. Park Särkänniemi nestihli, takže si ho zítra budeme moct užít všichni. Jupí. Těším se moc! Můj dětský sen se mi splní. Také se to všechno moc hezky poskládalo i s termínem Bienky zákroku a počasí je též optimistické a bez deště.

Děláme zastávku u jezírka Pikku-Niihama přímo nad Tampere, kde kluci zůstávají s Hyggankou na břehu a já si s nohatkami na vodítkách obejdu okruh kolem jezera. Jen se zapomenu nastříkat repelentem (který na finské komáry, narozdíl od těch v Pobaltí, docela funguje) a brzy toho v mokřadech lituji. Co byla ale jednoznačně dobrá volba, sandály. Brzy se brodím bahnem a rozhodně uschnou rychleji jak plné boty.

Trasa vede přes kořeny podél jezera, pak odbočuje po dřevěných chodníčkách skrz mokřady až téměř k okraji druhého jezera. K tomu ale vedou, zdá se jen soukromé cesty od rezidentů. Nakonec přeci jen jednu pěšinu nacházím, ale i tak na nás vyběhne z posledního domečku dost agresivní šeltie. K jezeru se dá v závěru doskákat po kamenech, bohužel tu není žádný prima vlez, který jsem si slibovala, ani pláž, za to spousta komárů, kteří se na nás sesypou, jakmile se zastavíme. Tak to otáčíme a jdeme raději zpět.

V lese holky vyplaší celé hejno nějakých tetřívků nebo křepelek a Bien je z toho úplně na větvi. Zbývá nám už jen doobejít jezero. Naložíme se a jedem za Jiřinkou do nákupáku. Ta mezitím hledá vhodný kemp na nocleh, abychom měli zítra výhodnou startovací pozici pro cestu do zábavního parku. Také potřebuje akutně elektriku a tak najdeme podobný tomu, ve kterém nocovali včera. Nachází se v Akaa a máme to k němu půl hodiny a taky je dost prima, že už víme, jak to v takovém typu kempu funguje, kde a v jaké app si ho máme bookovat. Vše tu funguje na kód a koupelna, sprcha i záchod jsou luxusně čisté. Dá se tu taky samozřejmě vylít a doplnit všechna voda, jen tu elektriku stále nemůžeme porazit, protože nemáme tu správnou koncovku.

Večer už ani neprocházím holky padá na mě únava. Kluci ještě zvládnou společnou sprchu. K večeři si ogrilujeme párečky na místním grilu, najdu síly na trochu potrénování pejsků (zlatí dospěláci, to štěněně je faaakt náročné) a brzy usínám.

---

DEN 17 – NEDĚLE 6. 8.

SÄRKÄNNIEMI THEME PARK

• V autě: 2 hod 45 min
• Ujeto: 185 km
• Země: Finsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 21°C

V 8 jsme všichni vzhůru. Já se ještě ráno zvládnu projít s pejskama lesem nedaleké k ptačí rozhledně u jezera a pak máme velmi dlouhé ráno. Z kempu vyrážíme až v poledne. Ale zase jsme zvládli ke snídani vajíčka, kluci si zajezdili na kole (včetně Rádi), stihla jsem sprchu, odpískovat celé auto, psí kennelky, postele a nachystat nám nějaké slušnější oblečení do města. A než nachystá auto Pavel, vyběhám ještě holky za pullerem přímo v prázdném kempu. Můžeme jet. Míša se zvládl dospat bez buzení, Ráďovi splaskla oteklá očička a Vojtíkovi přestane téct z ruky, za kterou ho chytla Eterka, když se jí pokusil vymotat nožičku z vodítka. Po cestě ještě stavíme na pejskovenčení a ve 14 hodin konečně parkujeme u zábavního parku Särkänniemi. Přes auta dáváme stínící plachty, i když počasí přeje a je pod mrakem.

Z parku vylézáme o půl 8 zmáčení z poslední atrakce. Jsme maximálně vydovádění. Nemůžu si strhnout z obličeje vysmátý výraz. Já, Míša a Vojtík máme neomezené vstupy na všechny atrakce a já si tu na šílených horských drahách plním své dětské sny. Park je ale skvěle nachystaný a každý si tu může najít to své. Myslím, že i Vojtík s Ráďou si své dětské atrakce do sytosti užili. Boží to bylo!

Vyvenčíme pejsky, rozloučíme se zas na chvíli s červenou posádkou, která putuje dál na západní pobřeží jako předvoj a my se naopak vracíme po staré známé silnici opačným směrem zpátky do Heinola, kde má zítra Bienka domluvený zákrok na veterině. Drápek musí pryč, samotnému se mu nechce.

Chceme dnes popojet ideálně 2 hodiny někam mezi ta dvě překrásná jezera s hrází v NP Päijänne a tam přespat. Ráno si tam trochu užít pěkného (ba přímo tropického) počasí, které na jeden jediný den slibují předpovědi a na oběd se přesunout na veterinu. Ráďa prakticky hned usíná, než si stihnu ze stánku donést kebab. Naopak Vojtík vydrží celý den a skoro i celou cestu vzhůru. Když konečně zabere Vojta, budí se Radim, že chce med a vzápětí usíná. Na hráz u jezera Päijänne přijíždíme skoro až za tmy. Kluci jdou naštěstí přendat spící do postele. Vyvenčíme a nakrmíme pejsky a stejně je zas 11 než zalehneme i my.

---

DEN 18 – PONDĚLÍ 7. 8.

HORKÝ DEN NA TUULIVET OY HEINOLA

• V autě: 4,5 hod
• Ujeto: 340 km
• Země: Finsko
• Počasí: jasno
• Teplota: 30°C

Z dnešku jsem nervózní a tak se budím už ve 4 ráno. Pokouším se usnout, ale nakonec beru ve 4:45 Bienku a jdeme se projít. A zůstaneme spolu venku až do půl 7. Hrajeme si spolu na břehu jezera Päijänne, které působí neuvěřitelně obrovské. Společně počkáme a užijeme si východ slunce. Jen mi mobil těsně před finále zahlásí, že je plný a raději se z toho celý vypne. Stále mně zlobí synchronizace na cloud. Nakonec obě ještě usneme v posteli. Znovu se budím až o půl 9. A už je pěkně horko. Dnešní teploty mají vystoupat na neuvěřitelných 30 stupňů. A trochu závidím Jiřince s Míšou, že dneska mají namířeno rovnou na západní pobřeží a užijí si horký den u vody.

Hned po probuzení beru všechny holky, že obejdu stezku v NP Päijänne na protější straně za silnicí a přidává se ke mně Vojtík. Nakonec se z procházky vyklube 4 km dlouhý okruh krásným lesem podél jezera. Holky jsou převážně na volno, užíváme si zastávky u velkých kamenů, na břehu jezera a sbíráním borůvek. Na zpáteční cestě na nás vybafnou Pavel s Ráďou, kteří se nám vydali naproti. Po snídani utřeme několikero Ráďových rozlitých čajů s medem a můžeme vyrazit směr veterina Tuulivet Oy v Heinola, kde má dneska Bienka domluvený zákrok.

Je poledne a teploměr ukazuje rekordních 28°C. Na veterině vše proběhne hladce. Teda hned po příchodu přímo v čekárně si o drápek nešikovně zavadí a začne jí z něj hrozně téct. Nejhorší ze všeho se nakonec ukáže uspávací injekce do svalu, která ji bolela hrozně moc. Jsem překvapená, že poměrně rychle a nezvykle klidně usíná. Mé předchozí zkušenosti s přispáváním do svalu u teriérů jsou totiž dost dramatické.

Už po čtvrt hodině přichází Klara s videem, na kterém mi ukazuje, že drápek musí určitě pryč celý až z lůžka, ve kterém je zalomený. Za další půl hodinu si už Biušku přebírám. Spinká. Má rozkošné bandáže s ovečkama a prasátkama. Paní doktorka nám o všem popovídá, dostaneme zprávu ve Finštině i Angličtině a fakturu na krásných 300 EUR za strhnutý drápek :-D (po dovolené se nám docela nečekaně podaří si nechat celou částku proplatit z pojištění), definitivně se rozloučíme s Klarou a můžeme jet. Měli jsme štěstí, že nám kamarádka zařídila expresní termín, prý to ve Finsku není vůbec běžné. Pro nás to vlastně znamenalo jen několik cest tam a zpátky.

Ve 3 jsme naložení v autě. Kluci poobědvají chleby, já za jízdy salát, Hygganka se přestěhovala dozadu do kennelky, Eterka dočasně do pelíšku pod nohy (rozhodně neprotestuje) a Bien dospává v kleci. Na pobřeží to máme 3,5 hodiny.

Klukům chystám na stolek všechno možné, co mě napadne, aby jim cesta dobře ubíhala a měli jsme s ohledem na Biušku co nejméně zastávek. Radim prakticky hned usíná, Vojtík brblá, že to bude dlouhá cesta. Venku je 32°C a i v autě je hic. Naposledy si projedeme a pokocháme se nádhernou scenérií mezi jezery před Tampere a pak už je to docela nuda. Země je placatá, kolem převážně farmy. Až se konečně přiblížíme k pobřeží a příroda začne zase čarovat. Borovicové lesy a mechy a lišejníky pokryté kameny jsou zkrátka wow.

Cesta je podle očekávání dlouhá a náročná. Vojtík neusíná, ale stal se z něj fakt hustej a pohodovej cestovatel. Je to už velký kluk. Bohužel Ráďa se budí, když to máme do cíle ještě hodinu a půl a je to hodně náročné. Bijunka naštěstí celé 3,5 hodiny prospí. Budí se až v závěrečném průjezdu městem. Zvládli jsme to! Jsme v Rauma.

Jiřinka tu našla super kemp a v něm super flek na kopečku přímo s výhledem na přístav a úžasnou funkční repliku staré impozantní plachetnice, o které už stihla zjistit ukrutně moc informací. Kemp je celý parádní, vše v něm bezplatné, včetně sauny. Ale my jsme utrajdaní z dlouhé cesty, chci hlavně zkontrolovat Bienku a projít pejsky. Kluci si hrají samostatně na pláži a večer uteče jako nic. Proběhneme sprchou, od Jiřinky si uvaříme první a rozhodně ne poslední hotovku – expresní jídla, která nás doopravdy nadchnou. A pokusíme se protestující kluky v 11 zahnat spát samotné, ať zvládneme ještě alespoň něco málo naplánovat na zítřek a případně i další dny.

Ráďa si během usínání několikrát zavolá Pavla, ale pak už sedíme v absolutním míru u Jiřinky na zahrádce i s našima holkama, které se nám choulí v klíně a dumáme, co dál. Biušce už je docela dobře, jen límec je malý a s přehledem si svým dlouhým čumáčkem na své dlouhatánské nožičky dosáhne, tak se maličko děsím noci.

Ještě několikrát vyběhnu vyfotit plachetnici v zapadajícím sluníčku, téměř za tmy a rozsvícenou po tmě. Toho pohledu se nedá nabažit. A stále je ukrutné vedro.  

---

DEN 19 – ÚTERÝ 8. 8.

PO ZÁPADNÍM POBŘEŽÍ

• V autě: 3 hod
• Ujeto: 175 km
• Země: Finsko
• Počasí: polojasno, déšť
• Teplota: 19–23°C

Noc byla překvapivě klidná. Bien spala se mnou a spala až do rána. Ráno fouká nepříjemný vítr a citelně se ochladilo. To je zprvu ale docela příjemné. Ten jeden horký den, který vyšel přesně podle předpovědi, byl vtipný. Jdu se projít s pejskama ven z kempu do sluníčkově borovicového lesa. Nespěchám, užívám si jen ten moment a na sluníčku je mi hezky. Biuška má velmi dobrou náladu, pobíhá si, cupuje mechy, třepe s nimi a taky si tu chvíli užívá.

U auta ji pro jistotu nasazuji botičku, které vozím pro všechny případy v lékárničce. Žádné divadlo se nekoná, na to, jak nesnáší postroje, jí botička nevadí vůbec a od první chvíle na ní šlape jako nic. V kempu zase vypustíme a napustíme autíčko. Počasí se kazí a schyluje se k dešti. Kluci si ještě užívají místního hřiště a v 11 jsme na cestě.

První zastávkou je historické centrum Rauma. Já si googlím, kde tu najdu nějakou veterinu, abych Biu pořídila větší límec a pak mi nápověda Sandra poradí úplně jasnou věc jak facka, nechápu, že mě to nenapadlo. „Nasaď jí náhubek.“ Tak elegantní řešení, které ani není prostorově náročně a vejde se s ním pohodlně do klece. Biju mě ale od té doby asi hodně nenávidí. I tak je vlastně ale strašlivě hodný pes.

V Rauma na druhý pokus a po okružní jízdě zaparkujeme a v tu chvíli se rozprší tak, že se zase utíkáme schovat do aut. Druhý pokus už klapne, ale neskutečně fičí a je fakt nepříjemně, že nás to po hodině procházení se mezi starými dřevěnými domečky zažene přes pekárnu zpátky do aut. Pavla stejně čekají pracovní povinnosti. Začíná pršet. Dobrý timing. Jen škoda, že celá návštěva Rauma má pozdější dohru, kdy Jiřinka najde za stěračem pokutu za parkování.

Další zastávka je hodinu vzdálené Yyteri a Ráďa ihned usíná, naopak Vojtík je celou cestu vzhůru, ale vůbec o něm nevím. Hraje si. Krásně si už kluci na tento styl dovolené zvykli.

Na Yyteri jsme dostali tip proto, že je tu dlouhá písečná PSÍ PLÁŽ. Trochu se ale bojíme, jak to tam bude vypadat a kolik pejsků tam potkáme. Jsme tam ale úplně sami. Přejdeme přes písečnou dunu a za ní je moře! Nadšení pejsci běhají v písku a ve vlnách, jen Bienku na zem pustit nemůžu, aby si nenamočila čerstvou ránu. Tak se mi v náručí za hlasitého ječení vzpouzí a zmítá se jak klubko hadů. Musím ji odnést zpátky do auta. Dospělé holky si tu do sytosti užijí chytání koleček. Mezitím Vojta dělá slidy v písku a svlíká se do naha a naopak Radim řve a řve, že tu nechce být, že fouká a že ho písek zvednutý silnými poryvy větru bolestivě šlehá do nožiček. Fučí doopravdy hodně. Pejsci i 2/3 dětí jsou mokří, šťastní, vyběhaní, mise splněna. Než se všichni odpískují a naloží, beru ještě do suchého písku samotnou Bien.

Čas máme skvělý a tak se rozhodneme, že dnes popojedeme až do NP Lauhanvuori. Hned po pár km cestou vyskakujeme neplánovaně u majáku Kallo na skalách. Vojtík skáče po obřích skaliskách a je z toho místa tak meganadšený, že jeho radost nakazí nás všechny. Jen mě tam solidně vyfouká hlava. Nasedneme do auta a začne slejvák. Opět skvělé načasování. Pak oba kluci v autě usínají, včetně mě.

Přijíždíme na parkoviště do NP Lauhanvuori a jsme tu sami. Příroda se proměnila. Stromy se zmenšily, vypadá to tu hodně seversky. Miluju to. Jen stále fest fičí a mává nám to s dodávkou. Postavíme ohrádku a je to ten nejlepší nápad. Sice nás vyžene z venkovního posezení déšť, ale jen na malou chvilinku. Jiřinčin radar sice slibuje slejvák, ale až po 9. večer a my jsme tu dneska zavčasu.

Povečeříme kuličky s brkaší a jdeme se hromadně projít k nedalekému jezeru, a najít, kde jsou zhruba 0,5 km vzdálené záchodky. Bien je frajerka a šlape jako zdravý pejsek. Navíc se večer ukáže, že její protinohožrací opatření je i perfektní protizplůtkuod­cházecí a plůtek tak poprvé plní svůj účel. Pejskům k večeři dávám nadměrnou dávku granulí, abych je trošku dokrmila. Rapidně totiž ztrácejí na objemu. Poměrně brzy se nám podaří zahnat děti spát. I když usíná jen Ráďa a Vojtík se sám baví Albi tužkou. Ale hlavně, ani večer tu nejsou žádní komáři a tak si tu užíváme ticho, prázdno a krásno.

Později přijíždí ještě jeden obytňák a déšť nás nakonec přeci jen zažene.

---

DEN 20 – STŘEDA 9. 8.

NP LAUHANVUORI

• V autě: 2,5 hod
• Ujeto: 125 km
• Země: Finsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 21°C

Opět si nechám přes noc u sebe Bien, což má za následek, že jsem víc vzhůru, než spím. Navíc mě ráno vytáhne ven nečekaně Eterka, která se už standardně odmítá večer venčit. Jenže v kombinaci s granulemi, které mě ani nevím proč napadlo holkám včera dát, je to trošku akutka. Kakaj všechny, hrozně moc a po celý den. Tohle fakt ne. Zlaté maso. Ráno nespěcháme. Je nám tu krásně odpočinkově až zenově. Strašně příjemné místo.

V 11:15 odchod na 9km okruh. Ráďa zůstává s Pavlem v základním táboře, Míša a Vojta si berou kola, my s Jiřinkou pejsky. Cílem je ohrada se soby kdesi v lese. Tohle je doopravdy jedno z nejlepších míst celé expedice. Pro mě samozřejmě. Soby v ohradě nezahlédneme, zato nás tam překvapí Pavel s Ráďou a odrážedlem. Čeká nás cesta k rozhledně, na které Bien ztrácí botičku, kterou naštěstí úspěšně nacházím hned po pár desítkách metrů, a závěr po silnici zpátky. Tam to i těm kolům pojede. Protože části lesní stezky, kudy jsme šli, nebyly pro cyklistiku zrovna ideální. Vojtík se s tím ale pere statečně. Často zastavujeme, lidi i pejsci sbírají borůvky. Unavené štěňátko do nich pak začne padat a vyslouží si odpočinek v batohu, stejně jako Radim na ramenou u Pavla.

Poobědváme a všichni po výletě vytuhneme. Kluci u pohádek, my a pejsci na sluníčku. Je příjemné počasí, svítí sluníčko. Moc se mi tu líbí. A i ohrádka tu funguje na jedničku. Skoro se nám nechce odtud odjíždět, ale čeká nás zítřejší přejezd do Švédska. Které má být tím nejdůležitějším bodem naší expedice.

Pavel nachází nocleh na hodně divném místě, na které jsem doopravdy zvědavá a Jiřinka s Míšou vyrážeji napřed. My si naopak užíváme dál magie tohhle krásného místa a chceme vyrazit až „na noc“. Aby kluci už zůstali spát. Poslední cesta na záchod a pak než sklidíme, zabalíme, posbíráme, dokoukáme, kluci se do sedaček posadí už převlečení v pyžámkách. Je 19:15, můžeme jet taky. Hned usínají, ale bohužel se po našem nákupu v obchoďáku oba budí. Ráďa křičí ze spaní. Vojťas je vzhůru úplně a pomáhá nám prohlížet tmavnoucí lesy kolem a hledat losy.

Volá Jiřinka, že jí nejede auto a čeká na odtah kousek za městem Kauhajoki. Ale že servis nebude určitě dřív než ráno. Potkáme se, probereme možnosti a přesouváme si booking trajektu z rána až na odpoledne, ať jedeme společně. Varianta, že by Jiřinka nejela dál, nás ani nenapadne. A stejně je to nakonec lepší s ohledem na předpověď počasí. Dopoledne má být sluníčko a odpoledne déšť. Byla by škoda strávit hezké počasí na lodi a na místo dojet za deště.

Jiřinka s Míšou přespí před servisem. My popojedeme na původní nalezené místo noclehu jen kousek od Vaasa. Náš dnešní parkplac u Vikby je ve skutečnosti ohromný a sám o sobě dost strašidelný vyštěrkovaný obdélník (jakože fakt obrovský o stranách několik stovek metrů) uprostřed lesů, co měl být snad koňským závodištěm a zůstal nedostavěný. Je to vážně docela děsivé místo. Ještě zvláštnější je tu parkovat. Protože místo je tak obrovitánské, že nevíme, kde auto nechat.

Ráďu se nám podaří spícího přenést, Vojtík je vzhůru, ale s uspáváním neprotestuje. Bien dostává na noc botu i náhubek. Botičku jsem ji chtěla sundat, ať pacinka dýchá, ale hned se v ní i skrz náhubek začala vrtat, tak ji má zpátky obutou. S botičkou je úplně ok, o tu se naštěstí vůbec nezajímá. Všichni už spí, když já ještě chvíli zírám do tmy. Pro jistotu kontroluji aktivitu polární záře, ale nic, stejně jako losí aktivita.

Zítra už se přesouváme do Švédska a mně je to skoro líto. Ačkoliv na rozdíl od Norska, a zejména námi milovaného Švédska, je Finsko mnohem více nedoceněné, já mám pro tuhle zemi zkrátka slabost. Miluju to tu. Miluju to všude na severu, ale Finsko si mě něčím získává doopravdy moc. Byla jsem tu potřetí a potřetí se jen nerada loučím a už mi hlavou běží, kdy se vrátíme zpátky. Při naší svatební cestě jsme vzali Finsko hopem od jihu k severu a některá místa, co jsme navštívili, jsou pro mě dodnes v mých TOP5. Letošní týdenní cestování po jihu mi znovu zabrnkalo na touhu poznat z Finska mnohem víc. Je to nádherná země, plná skvělých lidí (aspoň, co jsme měli možnost poznat), introvertův ráj, statečná země, která si na nic nehraje a vedle svých profláklejších skandinávských příbuzných je podle mě neprávem taková upozaděná, což může být i horší dostupností autem. Ale to zrovna pro nás není žádná překážka. HEI SUOMI PIAN TAAS!

---

DEN 21 – ČTVRTEK 10. 8.

PÁPÁ FINSKO – AHOJ ŠVÉDSKO

• V autě: 2 hod (+3,5 hod na trajektu)
• Ujeto: 200 km
• Země: Finsko, Švédsko
• Počasí: jasno, déšť
• Teplota: 19°C

Tak nějak všichni se budíme kolem 8. a až do 10 si užíváme toho naprosto introvertního světa, ve kterém se právě nacházíme. Vzhledem k ohromnosti plochy jsou všechny holky na volno a dobrovolně relaxují a sluní se na pelíškách a já s nimi. Netrpělivě však čekáme na hlášení od Červené posádky, že závada je opravena a můžeme se potkat před cestou na odpolední trajekt. Jupí.

Popojedeme blíž k Vassa, kde jsme si našli krásné místo na ostrově Fjärdskäret u mostu na ostrov Replot. A tam pokračujeme při čekání na Jiřinku s Míšou v relaxačním módu. Fotíme všechny možné úhly fotogenického mostu, užíváme si sluníčka, vůně moře, lození po kamenech a kluci i koupání. Jen pejsci sem mají zákaz vstupu. Když za námi dorazí i Červená posádka, rozhodneme se přesunout právě na ostrov Replot, kde jsme si vyhlídli venčící okruh, ať se i pejsci protáhnou před trajektem.

Procházka je prima, absolutní liduprázdno (to ostatně celý ostrov) a tak pouštíme i pejsky z vodítek. Ti si plnými doušky užívají volnosti, lesa a moře. Okruh je tak akorát dlouhý, takže děti jedou na kolech a zároveň je i naučný. Natrefíme na památník z druhé světové války a dozvíme se, že celý ostrov byl v tu dobu pokrytý děly. To kluky hodně nadchne.

U auta si Vojtík rozbije na štěrku koleno a Hygganku na loupežné výpravě za borůvkami vyženou z lesa vosy, které z ní musíme sundat až my. Nějak se nám povede přesvědčit kluky, že si dají jen malou sváču a oběd, že si dáme všichni až na trajektu (což nebude dřív jak v 5). Loučení s Finskem je parádní. Sluníčko svítí a hřeje, konečně nefouká, nejsou tu mračna komárů, je nám tu zkrátka hezky.

U check-inu v přístavu Vassa nás ohromí, že nás na displeji automaticky uvítají naše 4 jména po načtení RZ. Čekací řada je krátká. Jiřinku odvelí mezi větší auta. Nevypadá to na moc velký trajekt. Plavíme se se společností Wasaline. Při dumání nad možnostmi, jak se ideálně dostat z Finska do Švédska, jsme při googlení trochu ztracení, až nás nečekaně nasměruje fotka z naší první návštěvy Finska a na fotce název plavební společnosti. Tak najdeme i ideální přesun, který nám googlení vůbec nenašlo. Kolem lidé porůznu venčí své pejsky, také holky ještě protáhnu. Při tom se mi utrhne popruh pamlskovníku a Jiřinka mě pohotově zachrání šitíčkem. Čekání je dlouhé, začíná pršet, Pavel má call, kluci se nudí a já stihnu zašít pamlskovník. Konečně přijíždí náš trajekt a rozhodně není malý. Najedeme, parkujeme a můžeme na palubu. Čeká nás 3,5 hod do Švédska.

Přestalo pršet a tak ještě vyběhneme nahoru na otevřenou palubu zamávat Finsku. Baví mě, jak ještě dlouho po vyplutí stále míjíme ohromnou spoustu malých či větších ostrůvků v moři. Ale už je čas nejvyšší čas na obědovečeři, tak se jdeme schovat dovnitř. Vybereme si z místního samoobslužného bufetu, ze kterého jí navíc jako prtě Ráďa zadarmo. Zahrajeme pár partiček deskovek a kluci se pak přesunou do herny a já za Jiřinkou do salonku k živé hudbě. Po zbytek cesty se snažím porazit storiečka na Instagramu. Nakonec úpěšně!

Jsme v Umeå, nejsevernějším bodu naší cesty, a překvapivě tu neprší. A taky je tu o hodinu míň, teprve 19 hod. Zajedeme do nákupáku, kde se Jiřinka marně snaží sehnat mobilní data a já zatím krmím pejsky, ať už máme pro dnešek hotovo. Je čas najít kemp. Chtě nechtě padne vzhledem k pozdnímu času volba náš starý známý First Camp. Je obrovský, plný lidí, karavanů, dětí, psů, aut. Jako neuvěřitelně to tu žije. Tak velký kontrast oproti našemu předchozímu večeru :D. Přesto se nám podaří najít boží a úplně osamocený travnatý zastrčený a keři oddělený flek. Ráďa po cestě usnul a je přeložitelný do postele. Vojtík zahlédne obří nafukovací trampolíny a chce tam. Venčím, ale ven z areálu se mi moc nechce, tak na radu Jiřinky pouštím pejsky jen v dalším keřovém zákoutí vedle nás. Starším holkám to stačí a šly by klidně spát, ale Bien je po plavbě celá odpočatá a lítá jako šílenec aspoň v rámci našeho plůtku kolem auta. Zkouším s ní tedy trochu pocvičit, ale to zas zlobí všechny ostatní pejsky a tak ji nechávám jen lítat, až jí odlítává i botička a je celá z mokré trávy zráchaná.

A pak to přijde! Vlastně i jeden z důvodů, proč padla volba právě na tenhle camp. Beru Vojtu a tentokrát úplně legálně (a ne jak posledně) můžu jít do místní umývárky s želvami Ninja (co teda nejsou tak úplně želvy Ninja). I po 9 letech to tam vypadá přesně tak, jak si to pomatuju (a že jsem se chvílemi už bála, že se mi to tenkrát vzhledem k perným chvilkám tam stráveným, celé jen zdálo). Nezdálo! Záchůdky, želvy, sprcha ve výšce, vše je na svém místě. Umyju Vojtíka a sama jdu trapně do dámských sprch. Mezitím začíná brutální průtrž a než doběhnu až k našemu autu, jsem úplně durch. Kluci spí už oba, je 23 hod, čeká mě čínská polévka a spánek. Bien už spí zase v kleci a sem tam si přes noc zapíská.

---

3. TÝDEN

---

Jsme v půlce naší expedice. Máme za sebou 3 týdny na cestě a zatím 6 navštívených zemí. Nyní jsou před námi cca 2 týdny (pro Jiřinku 9 dní) na zkoumání Švédska.

A Vojta už je úplně ostřílený pohodový cestovatel.

Statistika za 3. týden:

• celkem 1410 km
• v autě celkem 21 hod
• průměrně 201 km za den ujeto
• průměrně 3 hod v autě prosezeny
• navštíveny tyto země: Finsko
• 3 NP: Repovesi (FIN), Päijänne (FIN) Lauhanvuori (FIN)

---

DEN 22 – PÁTEK 11. 8.

NP SKULESKOGEN a NEJROZKOŠNĚJŠÍ ŠVÉDSKÉ VESNIČKY

• V autě: 3 hod
• Ujeto: 220 km
• Země: Švédsko
• Počasí: déšť
• Teplota: 14°C

O budíček se postará Ráďa už v 6 hod. Naštěstí se nechá ukecat na pohádku a já si k sobě pod peřinu místo něj beru Pavla a Biju a ležíme, dokud se nevzbudí o chvíli později i Vojta. Je mokro. Pršelo v noci a teď chvilkama déšť ustává. Opět si vzpomenu na naší poslední návštěvu zde ve First Campu. Vyvenčím jen tam, co včera a i tak se s pejskama vrátíme do auta zráchaní. Utřít, zavřít, snídaně pejsků, snídaně naše, ranní cesta do koupelny, umývání nádobí, sklízení ohrádky, balení auta, vylévání záchodu, doplněné vody. Je 10:30 a můžeme vyrazit. Prší.

Z počasí jsem mrzutá. Tohle je totiž asi poprvé, kdy to na naší dovolené vypadá, že to neučarujeme a zrovna máme v plánu takový boží program, který vzhledem k našemu nabitému přesunu po Švédsku, nemůžeme odložit ani o den. Prší a prší fakt hodně. Úplné provazce vody. Nicméně do NP Skuleskogen, který je 2 hodiny jízdy na jih, je to ještě daleko. Ráďa cestu zaspí, Vojtík už cestování zvládá úplně jak superprofík, zabaví se sám, nebo povídáním s námi. Je to super.

Je 13:30, když podle předchozích domluvených plánů zanecháváme mužskou část posádky a některé hafany na parkovišti u aut a samy s Jiřinkou, každá se dvěma vylosovanými pejsky, se vydáváme na 11 km dlouhý nejkrásnější přírodní okruh, který jsem vůbec kdy prošla. NP Skuleskogen na pobřeží Höga Kusten. A zatím neprší!

Už po pár metrech na mě padne rozjitřená nálada, protože je tu přesně tak boží, jak jsem si to pamatovala. Začínáme ve starém hlubokém lese po dřevěných chodníčkách, jen tentokrát je všude mnohem víc vody. Všude. A bohužel i shora. Prakticky celých 5 hodin chůze překračujeme, nebo rovnou brodíme potůčky. No, spíše často přímo jdeme potokem. Jsem vděčná za nepromokavé ponožky. Boty sušíme celý další den.

Lesy vystřídá otevřený prostor s kamennými poli, mokřady, kde ani chodníčky nejsou vidět, protože jsou pod hladinou, kolem nás tyčící se skaliska a mezi nimi úzká soutěska. S bláznivými teriéry na vodítkách se mi v tak náročném terénu nejde úplně dobře a závidím Jiřince klidnou sílu v podobě hovawartky Háji. Přesně do momentu, než Jiřinku strhne kolenem přímo na kámen. Zbytek cesty je proto chudák dost indisponovaná. Jsme teprve na začátku, ale o nějakém otáčení se zpět nechce slyšet. Tohle je dlouho slibovaná dámská jízda bez dětí a tu si prostě musíme užít.

Míjíme odbočku na sousední vrchol, na takovou střechu světa, na kterou mám moc hezké vzpomínky. Ale vzhledem k velmi nízké oblačnosti, dešti a nulové viditelnosti i tady dole, se ji rozhodneme vynechat. V náročnému terénu se snažíme jít co nejvíc samy a mít co nejvíc puštěné pejsky na volno, aby se i jim šlo lépe. Potkáváme další Čechy, dost vyhustělí, se 7 letou holčičkou a batoletem v krosně. Obdivuju. Prší a myslím si, že v tuhle fázi výletu toho už holčička musela mít v nohách vážně hodně. Cesta dolů soutěskou je zavřená. Musíme ji obejít po značení a místo dolů se dál šplháme nahoru, kam, to v mlze jen matně tušíme. A stále prší.

Nečekaně se dostáváme na protější kopec od vyhlídky, kterou jsme se rozhodly vynechat. Tam by mohly být dost podobné nádherné výhledy, jako si pamatuji. Kdyby… a počasí je nakonec skutečně tak milosrdné, že než se vydrápeme nahoru, začínají se mraky protrhávat. A jo, nakonec si užijeme i výhledy. Trochu zapršené, ale jsou! A je to stejná dokonalá nádhera, jak kdysi. Tohle za to fakt stálo. Výhledy na kopce, na moře, hluboké lesy. Je tu prostě úplně všechno. Nejhezčí národní park! Věřte mi.

Pak už začínáme s klesáním. A dokonce se tentokrát postupuje i mnohem snáz, než po trase v zavřené soutěsce, kterou si pamatuji z poslední návštěvy. U jezera odbočíme z hlavní stezky a pokračujeme si úplně v klidu už úplně samotné. Trochu nás děsí Jiřinky mobil, který, nejspíš po detekci jejího pádu, stále v pravidelných intervalech pokouší vytáčet tísňové volání a nedaří se nám to vypnout. Ještě, než skrz les dojdeme až na pláž k moři, začíná další slejvák a volá mi Pavlik, že se nám s klukama a Bien vydali naproti. Ale že v cestě jim stojí rozbouřený potok. K němu po nějakém čase dorazíme a po několika strategiích se nám podaří se úspěšně dostat na druhou stranu. Později se dozvídáme, že to bylo za pomoci vyrobené cesty právě od kluků, kteří tu byli chvíli před námi (i s kolem, jehož stopy jsem už před pár desítkami metrů ukazovala Jiřince), ale protože začalo pršet, vydali se raději na cestu zpátky. Setkáváme se s nimi kus za potokem a společně už dojdeme poslední kilometr a půl zpátky k autům.

Zabralo nám to s Jiřinkou 5 hodin a jsme sice mokré, zmrzlé, hladové, ale tak moc spokojené. Je 18:30, čas akorát se převléknout, nasednout a vyrazit na další noclehplac, který máme už předvybraný.

Prakticky kopírujeme v opačném směru naši poslední cestu. Máme to hodinu a půl do Barsta, jedné z „nejrozkošnějších švédských pobřežních vesniček“. Kolem 8. oba kluci usínají. Pavel zapomene 3× odbočit podle navigace a nakonec ještě omylem zajede do Bönhamn, což je druhá z nejrozkošnějších švédských pobřežních vesniček“. Naštěstí jsou jen 20 minut od sebe.

Trochu se obáváme, jak bude ten maličký kempík vypadat v sezóně (my tu v roce 2014 byli až po), ale je to dobrý. Aut a stanů je tu jen pár a místa jsou. Za deště z auta bookujeme online místa (což je dost rozdíl oproti minulému „když tu budete chtít kempit, vhoďte peníze v obálce támhle do schránky“. Přeneseme spící kluky do postele, sebereme Jiřince hotovku k večeři, ještě zvládnu vyvenčit, Pavlik na zítra postavit ohrádku, je 22 hod a jsme kantare.

---

DEN 23 – SOBOTA 12. 8.

MAJÁK !!! HÖGBONDEN !!! A MOST!!!

• V autě: 3,5 hod
• Ujeto: 250 km
• Země: Švédsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 18°C

Ráno se naše posádka budí brzy a to je dobře, protože jsme si při včerejším bookingu objednali rovnou i snídani v nedalekém domečku ve vesnici. Dost si jí užijeme a navíc je domeček uvnitř doopravdy krásný. Ostatně jako všechno v téhle vesničce. Už ten ranní pohled z auta na moře, už zase modrou oblohu a kontrastní červené domečky, to je prostě fantazie. Prodávají tu i moc hezké dřevěné pohledy, které ale zapomeneme koupit.

Pavlik si už ráno všimnul, že z mola u našeho kempu, pravděpodobně v 10:00 odjíždí malá lodička směr nedaleký ostrov. A naše zjištění potvrdí, že pojede na ostrov Högbonden! Ano, to je přesně ten ostrov s majákem, na který jsme se nemohli dostat při naší poslední cestě před 9 lety, protože jsme přijeli až po sezóně a poslední lodička odjela o den dřív! To nene. To není možné! Rázem je program na dnešní den jasný a přidává se i Jiřinka s Míšou. Vyvenčím holky, balíme se a před 10. už jsme nachystaní na molu. Tentokrát s námi jede Bien, nohatý holky měly program včera.

Cesta po moři maličkou lodičkou je pecka! A když vyjedeme z vod, které jsou chráněny okolními ostrovy a poloostrovy, začne ještě mnohem větší sranda. Moře, i když tak vůbec z pevniny nevypadalo, je plné ne úplně malých vln a s naší nevelkou lodičkou to pořádně smýká. Na můj vkus a žaludek docela až dost. Ale stejně nemůžu z obličeje servat blažený výraz, chechtám se jak blázen. Houp. Zmizí horizont. Střík. Moře všude kolem. A tak pořád dokola. I kluci stojí s námi na zádi a kochají se novým zážitkem. A Bienka je moc statečná holka, co je z toho všeho trochu nervózní, ale jenom trochu.

Ostrov Högbonden je nádherný. Přesně takhle si představuju ostrovy z knížek. Tak akorát velký a …. prostě ach. Než přijede lodička, aby nás odvezla zpátky na pevninu, prozkoumáme ho celý. Šplháme k rozeklanému pobřeží, kde se kluci nechávají postříkat burácejícími vlnami. Kocháme se místní saunou s výhledem, lanovkou. Bienka si spokojeně poskakuje a já dumám, zda ponožkové boty, které na sobě všichni máme, byl vlastně dobrý nápad. Na kamenité stezce je to v nich dost náročné, musíme našlapovat hodně opatrně. Na druhou stranu nám na skaliskách přímo u moře umožňují opravdu bezpečný došlap.

Nakonec se vyšplháme až k majáku, ve kterém se dá objednat i nocleh! A dokonce i s pejskama by to šlo, v krásných dřevěných pokojíčkách hned vedle. Najdeme tu otevřenou kavárnu a ten maják, ten je taky prostě ach. Vojtíkovi se podaří omylem strhnout nápis v kavárně, ale jinak je to tu boží boží boží. Fotíme maják zleva, zprava. Když jsme občerstvení a dostatečně nabažení, sejdeme boží krajinou tohohle kouzelného ostrůvku zpátky k molu. Ve 12:45 nám to jede zpátky. Bien při čekání odpadá a tvrdě usne na Pavlovo batohu. Cesta zpátky je zas krutopřísně houpavá a hustá. Jsem unešená. Další z mých snů si mohu odškrtnout. Byl to dokonalý výlet a kluci byli ze všeho taky moc nadšení.

Po příjezdu venčíme s Jiřinkou zbylé pejsky na stezce ke kapli, kde to já a Eterka už známe. Kluci zatím proběhnou sprchou a pak už se balíme. Čeká nás přejezd k ikonickému mostu Högakustenbron, kde vyskočíme jen na chviličku, abychom udělali fotku a pokračujeme do města Härnösand, pro doplnění zásob. A kde nakonec i nečekaně strávíme zaručeně nejdelší čas, co jsem kdy já, ale i ostatní, strávila v Mekáči. Prostě kecáme. Jsem zasvěcená do tajů Snap Chatu, kluci si hrají ve vnitřní i venkovní herně a až po 18. hod nasedáme do auta s tajnou vidinou toho, že kluci snad už při přesunu na další nocleh usnou. Jenže Ráďa ne. A tak už v autě dumáme, zda nezměnit plány a nepopojet dnes ještě o kus dál, ať to k zítřejší destinaci máme blíž. Pořád si říkáme, že už by to cestování s klukama mohlo být dneska jednodušší. Musíme se ale domluvit s červenou posádkou.

A vyřeší se to za nás samo. Místo původně nalezeného parkplacu ve Fränsta, nacházíme jezero. Řeka v okolí je absolutně rozvodněná. Ale jinak by to tu bylo moc fajn hezké a fajn místo na přespání. A tak se rozhodneme s Jiřinkou jen projít pejsky, nakrmit a protože už je 8 večer a Ráďa ještě nespí a spát se tu stejně nedá, popojet o hodinu dál do vnitrozemí. Aspoň budeme mít zítřek o to kratší.

Cesta, kterou pokračujeme je nádherná. Krásná silnice s božími výhledy na vodu a lesy kolem. Strašně moc se mi tu líbí a mám takový pěkný pocit. Ráďa už konečně taky spí. Vyhlížím losy, ale ani jeden a v závěru jedeme podél jezera/řeky a vidíme nádherný západ slunce. Bohužel nás parkplac je za a) až za mostem a na druhé straně jezera a za b) přijíždíme na něj asi tak o 10 minut později, když už nejsou na obloze barvy.

Je to tu jen asfaltový plácek u Östavall-Kölsillre hned vedle silnice a jedna dodávka tu už parkuje, ale to je nám fuk, protože dnešní večer nás už vůbec nic nečeká a zítra prostě jen pokračujeme dál.

 

---

DEN 24 – NEDĚLE 13. 8.

PROPRŠENÝ ÚDRŽBOVÝ DEN V KEMPU A NOCLEH U NEJVĚTŠÍHO VODOPÁDU

• V autě: 3 hod 40 min
• Ujeto: 265 km
• Země: Švédsko
• Počasí: déšť
• Teplota: 14°C

Na nohou jsme všichni od 7. Akorát začíná pršet a pak už jen prší, prší a prší. V rychlosti vyvenčím pejsky, posnídáme, kluci koukají na pohádku a my s ohledem na počasí, na nutnost si vyprat a na další plány, co vše ještě stihnout před odjezdem červené posádky, měníme plány. Neprozkoumané NP v této oblasti necháváme někdy na později a trochu nešikovně vyrážíme zase zpátky po včerejší stejné wow cestě (která za deště a bez amazing západu slunce už tak wow není) zpátky na sever, směr Östersund. Prší. A voda je úplně všude kolem nás. Hodně moc vody. Švédsko v tomto kraji postihly záplavy. Do kempu v Östersundu jsou to 2 hodiny, kluci hodně hlučí a jak prší, je nálada v týmu taková celá pochmurná.

První zastávkou v Östersundu je vyhlídlý kemp. Ideálně bychom si tu chtěli jen vyprat, usušit a dát si sprchu. To musí klapnout. A taky že jo, platíme a dostáváme spoustu kódů. Plán je takový, že naplníme pračky a než se prádlo vypere, stihneme sprchu a vylít a naplnit auta, pak prádlo přendáme do sušičky a stihneme my holky, v mezičase vyvenčit pejsky, zatímco kluci navštíví blízký Tekniland. To nakonec úplně nevyjde.

Vojta s Ráďou se i přes déšť dostatečně zabaví na místním kempovém hřišti, Míša se zas bez problémů zabaví se svým telefonem s daty. Navíc prací i sušící programy jsou krátké, pořád je co dělat. V prádelně je víc praček i sušiček a ovládají se naťukáním kódu z jednoho terminálu. Po chvilce na to přijdu a zapnu první pračku se švédskými instrukcemi. Nějak jsem si poradila. Přichází Jiřinka a jako první zkušeně na displeji pračky zabrousí do nastavení jazyků a vybírá si češtinu :-D No, dobře. Protože peru i spoustu merina, raději jsem zvolila nízkou teplotu a méně otáček při ždímání. Pak chci z pračky choulostivé kousky vyndat a zbytek dovyždímat na více otáček. Tím si ale vyplýtvám druhý kredit, který jsem měla na sušičku. K mému nadšení se dá kredit dokupovat přímo přes aplikaci, na kterou je qr odkaz přímo v prádelně na zdi. Boží prostě. Moje pračka je doždímaná, ale na terminálu pořád svítí, že mám předplacené další praní, že ždímání bylo krátké. Tak s Jiřinkou zvládneme naplnit ještě další pračku pozapomenutými věcmi a ložním, když už, tak už. Přece toho využijeme. Vyprané prádlo pak rozdělíme do 3 sušiček a protože v češtině rozumíme dobře i konkrétním programům, troufneme si vysušit i outdoorové věci.

Kluci vyhraní, nádobí umyté, všichni vymydlení, oholení, pejsci díky Pavlikovi projití. Můžeme jet dál. Prší. Jsou 4 odpoledne a do Åre to máme hodinu a půl. Podle předpovědi tam od 5 už pršet nemá, tak se domluvíme, že dojedeme k největšímu švédskému vodopádu Tännforsen, který by teď po těch vydatných deštích mohl být ještě víc fascinující, jak při naší loňské návštěvě.

O půl 6 vjíždíme do Åre a skutečně se oblačnost začíná protrhávat. Za dalších 20 minut parkujeme u vodopádu a neprší už vůbec. Dokonce to vypadá i na sluníčko mezi mraky. Bereme všechny pejsky, všechny kluky a sejdeme těch pár desítek metrů procházkou k vodopádu. Je OHROMNÝ. Mnohem hrozivější, než jak jsme ho viděli minulý rok. Strašlivě hučí. Pejsci jsou ukrutně odvážní a kluci vykoukaní. Užijeme si tu dosyta všech pater vyhlídek, až se Vojtík na nás navzteká, že ho nenecháme lézt po vlhkých kamenech.

Zpátky u auta dumáme, kam se na noc přesuneme, až vymyslíme, že zůstaneme přímo tu. Dá se tu zaplatit spot i s elektrikou. A jedno z parkovišť je takové úplně bokem, což je ideální a podloží je takové, že tu půjdou zapíchnout i naše ohrádky. Dokonce i s borůvkovou zahrádkou. Navíc je tu i super sprcha a záchody a počasí nám taky přeje. Pejsci neodchází z ohrádky, děti staví tee-pee, sedíme si tu úplně sami široko daleko, jen ti komáři by mohli kousat míň. Vyklube se z toho nakonec nečekaně pohodový večer, posedíme, popijeme, vymyslíme, co dál, vyvenčíme, pejsci si užívají volnosti v ohrádce, kostiček, Eterka ležení na mém klíně. Bienka si odejde z ohrádky se vyvenčit a neumí se vrátit zpátky. Kluci, kteří spali po cestě sem, opět řádí dlouho do noci.

---

DEN 25 – PONDĚLÍ 14. 8.

UKRUTNĚ DLOUHÝ DEN PLNÝ SOBŮ

• V autě: 6 hod
• Ujeto: 390 km
• Země: Švédsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 9°C, 20°C

Spíme jako šípkové Růženky až do půl 9 a tak vzdávám brzkoranní procházku k vodopádu za sluníčka. Máme toho na dnešek v plánu docela dost. V 10 bychom rádi byli už v Åre, abychom vyjeli nahoru lanovkou. Eterka se chová jak šílená a protože holky stále hubnou, opět je dokrmuji granulemi, což má očekávané následky. Ráno zkrátka moc nestíháme a ready k odjezdu jsme až po 10.

Po příjezdu do Åre zjišťujeme, že hned další lanovka, která pojede nahoru, je i ta pejsková. (Z minula už víme, že nahoru jezdí na střídačku 2 kabiny a do jedné z nich smí i pejsci). Beru opět jen Bienku a Eterku s Hygge dávám do jedné klece, ať se Ajtík cítí líp. Snad. Opravdu se teď chová zas hrozně panicky, babka naše se svýma bubákama v hlavě. Jiřinka vylosovala Mášu, jsme všichni nachystaní, vyrážíme.

Počasí přeje, sluníčko svítí, mraky dělají fotogenické pozadí. Nahoře je tentokrát až překvapivě teplo, 9°C a vůbec nefouká. Minule jsme vzdali asi 800 m dlouhé šplhání na vrcholek Åreskutan (1420 m. n. m.), tentokrát je to náš cíl.

Hned v úvodu nás zaskočí sob, který se tu flegmaticky pase hned vedle stezky a s naprostým klidem se nechává fotit a obdivovat turisty. Čumily i pejsky má úplně na salámu. Wow, tak soba si můžeme odškrtnout.

A pak už postupujeme skalnatým terénem k vrcholu, následujeme oranžové značky na kamenech. Během krátkého stoupání mají kluci několik krizí, ale postupujeme a nakonec Vojtík zvládne po svých a na jedničku cestu nahoru i dolů. Ráďa se veze Pavlovi na ramenou, ostatně jako drtivou většinu výletů tu.

Jedním z cílů jsou wafle v kavárně na vrcholu, na které nás už loni lákal náš pan bytný z kempu, kde jsme nocovali. Wafle mají a dokonce i Kladdkaku, tak posedíme, pokocháme se nádhernými výhledy a pak začíná podle předpovědi pršet. Vydáme se na sestup dolů, ale prakticky spadne jen pár kapek. Bien si vyzkouší pláštěnku, ale vypadá, že už toho má opět v pacičkách až až a často si sedá, tak ji poponáším.

Na zpáteční cestě dolů k lanovce potkáváme ještě jedno stádečko sobů a jednoho osamělého překvapím, když klopýtám za klukama zkratkou. Jsou úplně boží a jen se kocháme. Navíc už zase svítí sluníčko.

Do odjezdu psí kabinky zbývá 30 min, tak stihneme ještě oběd v místní restauraci. Kupujeme si cestovatelská piva a je čas odjezdu. Ještě jednou si užijeme nádherné výhledy do okolí. Dole vyvenčíme zbylé pejsky, dáme svačina a vyrazíme k jihu směr oblast Dalarna.

Do Dalarny to máme asi 5 hodin a shodneme se, že pro dnešní den máme úspěšně odvýletováno a pokusíme se z této vzdálenosti ujet co nejvíce. Ráďa usíná prakticky hned. A tak jedeme a jedeme. Nejprve podél jezera Storsjön, kde podle legendy žije jezerní příšera Storsjöodjuret, a pak už přímo na jih. Po cestě chce Jiřinka udělat pauzu, aby se ona i pejsci protáhli, ale nám stále spí Ráďa a chceme toho využít a ujet, co nejdál to jde. Mezitím usíná Vojta a budí se Radim, tak o kus dál zastavujeme i my u Klövsjö.

Pavel s Ráďou svačí, já beru na procházku pejsky. Zkouším to přes silnici a po stezce do lesa, ale už po pár metrech se brodíme bažinou, tak volíme opačnou stranu. Jen si tak jdeme, svítí sluníčko, příjemně hřeje. Pak na chvíli zastavíme u takové losí mýtinky a holky si sbírají borůvky. Úplně krásný moment, kdy jenom tak jsme.

Než se vrátíme, už je tu i Jiřinka. Posedíme společně ještě chvíli u místního volně přístupného srubu, ze kterého je výhled přímo na sluníčkem zalitou paseku. Ihned mě napadne, že to je přesně taková ideální losí paseka. V tom mě Pavel posílá podívat se dovnitř do srubu. Uvnitř je nástěnka s fotkami paseky, lovců, ulovených losů a taky medvědem. Brr. Jinak je to ale moc prima útulný srub s kamny, kde bych klidně strávila noc a dlouho do noci čučela okýnkem ven. Nicméně komáři a mravenci a čas nás proberou z rozjímání a zaženou zpátky do aut. Tam se akorát budí Vojtík, který zaspal nehodu. Posvačíme a kolem půl 7 pokračujeme dál. Nejraději bychom ujeli ještě hodinu a půl až k jezerům i Idre.

Cestou si ještě děláme zajížďku k „sobí silnici“ Högvålsvågen, kde se nadvakrát fotíme u značky „pozor sobi“. Kluci už naše nadšení nesdílejí, z dlouhé cesty autem už jsou oprávněně podráždění, a tak je to celé takové náročnější. Ale s Jiřinky pomocí se to povede. Sobů potulujících se kolem potkáme dost. Kocháme se. Jsou nádherní. Tohle se neomrzí asi nikdy. Po cestě dál s Vojtíkem vyhlížíme z okýnka ještě losy, kteří se nám letošní dovolenou stále vyhýbají, ale bohužel.

Až za tmy příjíždíme už se spícími kluky náš dnešní vybraný parkplac. Ten je plný a pro nás stejně zcela nevhodný. Tak už za silné únavy přejíždíme k dalšímu jen o kousek dál, ale to se ukáže ještě nevhodnější. Z posledních sil popojedeme ještě dalších 10 km k Särna, kde to není ani rozkošné, ale vypadá docela vhodně a hlavně, už nemáme vůbec žádné síly se trmácet kamkoliv dál. Tenhle den jsme docela přestřelili.

Ještě rychle na noc vyvenčím pejsky a ztrácím jejich obojky. Nakrmím, Pavlik mezitím přesune kluky a nachystá nám spaní. Tohle byl velmi dlouhý a náročný den. Spát jdeme až po půlnoci.

---

DEN 26 – ÚTERÝ 15. 8.

PÁTRÁNÍ PO DREZÍNÁCH

• V autě: 3 hod 15 min
• Ujeto: 210 km
• Země: Švédsko
• Počasí: déšť, zataženo, déšť
• Teplota: 20°C

Potvrzeno, poslední den a možná i dny předtím, jsme přetáhli. Únava se projevila u všech. Někde už včera. Navíc holky mi hubnou už úplně extrémně a z granulí jsem nešťastná. Zvýšená dávka krmení má za následek akorát mé dřívější budíčky, kdy už to holky nemůžou do rána vydržet. Dneska například v 5:30. Prší, oblékám sebe, beru pejsky a ukáže se, že jsme si našli úplně skvělé místo na nocleh. Aspoň, co se venčení pejsků týče. Hned za autem začíná stezička lesem vzhůru a holky mohou jít rovnou na volno. A venčí se a venčí se venčí. Je to tu fakt pohoda, tak se procouráme a zpátky nás zažene až stupňující se déšť. Ještě se zkusíme znovu zavrtat do peřin.

Znovu se budím až o půl 9, kdy nám Jiřinka klepe na dveře a prosí o šunku. Posnídáme, Biju dostane poslední atb a můžeme vyrazit dál na jih. Definitivně opouštíme lišejníkový kraj prořídlých borovic, kraj sobů, místo toho přibudou značky „pozor losi“. Po čtvrt hodině dojedeme nepojízdné obytné auto. Zastavujeme a ptáme se, zda nemůžeme pomoci a ukáže se, že ano. Je to Holandská rodinka, Rodiče, 2 dcery a prarodiče a mají defekt na kole. Jenže nemají síly na heveru obytňák nadzdvihnout. Pavel pomáhá, ale v autě nebyla zatažená ruční brzda a sjíždí a padá a hever už se pod něj nevejde. Na řadu musí nastoupit Jiřinky zázračný hever. Jiřinka má v autě totiž úplně všechno. Mezitím začíná pršet a tak pozveme babičku a holky do auta k nám. Místa tu není mnoho, ale vmáčkneme se. Než si popovídáme, je hotovo a můžeme vyrazit dál. Tedy, vzhledem k časové ztrátě děláme poradu. Už je poledne a celé odpoledne má pršet a z původně plánovaného odpoledního výletu na drezíny tak nemusí být vůbec nic. Drezíny odkládáme na zítra a naplánujeme si za hodinu obědovou mezizastávku u vodopádu u Stopsbodarna.

Sejdeme k vodopádu, prozkoumáme losí stopy, střídavě prší, ale je tu úplně božský klid a kadibudka. Uvaříme oběd a pak už znovu vyrážíme na cestu směr Mora, kde chceme vyzjistit co a jak s tajemnými drezínami a taky najít opět kemp. Informace o drezínách, které nacházíme, jsou totiž velmi kusé, neaktualizované a vlastně i těžko uvěřitelné, jestli nějaká taková atrakce tu k dispozici vůbec je. V podstatě ani nevíme, ve kterém místě bychom se měli zeptat. Web sice funguje, ale uvedený telefon nikdo nezvedá. Po cestě ještě tankujeme a kupujeme pejskům maso. A na většinu dospělých začne padat únavová krize. Já usínám.

O půl 6 jsme i se všemi dnešními zastávkami v Mora. Prší. Od místního pána se nám podaří zjistit, že odtud žádné drezíny nejezdí. To už jsme docela zoufalí. A pokračujeme za hustého deště do Vansbro, kde je teoretický pokus č. 2, zda by někdo něco o drezínách něco nevěděl. A kemp tu mají taky.

O půl 7 jsme v kempu. Vytrvale lije. Ostatně to hlásila i předpověď. Jiřinka s Pavlem se marně snaží doťukat a dozvonit na recepci a tak se rozhodneme si prostě najít flek na zakempení na vlastní pěst. Naše nervozita a další celý dlouhý den den v autě způsobí krizi i u kluků. Doteď zvládali jízdu těsně vedle sebe v pohodě, ale teď škube Radim Vojtu za vlasy a ten ho zas péruje za to, že nohama překračuje jeho polovinu prostoru. Nádech, výdech.

Zaparkujeme poblíž hlavní budovy, stavíme ohrádky pro pejsky a mezitím přijíždí pan majitel kempu. Bydlí naproti přes řeku a všiml si, že mu v kempu přibyla nová auta. Máme zaplaceno a rovnou se ptáme i na drezíny. Odpovídá, že půjčovna drezín je jeho vedlejší podnikání. Tak bezva :D Prý se máme zítra svézt na uvedených souřadnicích a pak se vrátit dojet zaplatit.

Ještě před večeří vytáhnu všechny kluky, že se jdeme společně i s pejskama projít k řece. Na ní jsou plovoucí chodníčky. Kluci se jich trochu bojí, pejsci z toho mají prču. Po visutém mostě přejdeme na druhou stranu řeky, kde Radim zahlásí, že ho bolí nožičky, a tak to otočíme zpátky. Pejsci vyvenčení a začíná zas pršet. Já využiji kempovou prádelnu a vyperu oběma posádkám, co je potřeba. K dispozici je i sušička a vše je v ceně kempu. Mezitím Vojtík s Míšou jedou na kolech pro pizzu, kterou společně sníme v suchu v klubovně. Poslední dny jsme si udělali zbytečně moc dlouhé a náročné.  

---

DEN 27 – STŘEDA 16. 8.

RELAX DOPOLEDNE A 40 KM V NOHÁCH ODPOLEDNE

• V autě: 2 hod 15 min
• Ujeto: 165 km
• Země: Švédsko
• Počasí: zataženo, polojasno, deštík a tak pořád dokola
• Teplota: 19°C

Jiřinka dospává a já už mám vyvenčené holky kolem řeky. Vojtík měl v noci nehodu, tak hned využívám toho, že jsme v kempu a peru a rychle suším. Ráno máme hodně pomalé a dost si po propršených dnech užíváme sluníčkové dopoledne. Nespěcháme. Poslední dny jsme si toho naložili zbytečně moc. Jiřinka vyčeše pejsky, Bijunce vytáhneme stehy. Ta je úplně megašťastná, že je bez boty. Běhá sem a tam v ohrádce, rozehrává všechny pejsky a následně samovolně prochází skrz a já ji pak ne zrovna úspěšně lovím po celém kempu, když nahání racky. Kluci si hrají na obchod a jsou rádi, že mají k dispozici zase celé auto. Moc si to nicnedělání na sluníčku všichni užijeme. Poobědváme, vylijeme a naplníme auta a můžeme vyrazit na drezíny, které už máme dokonce dopředu zaplacené, protože Pavel ráno potkal v kempu pana majitele s platebním terminálem v ruce.

Popojedeme asi 10 minut za město, kde parkujeme pod stromy a necháváme pejsky v autě. Navíc je už zase zataženo, takže to určitě bude bezpečné. Někde tady tudy to má být k drezínám. Přijde nám to celé děsná prča a jen doufáme, že si z nás pan majitel kempu neudělal legraci. Je to celé takové pokoutné. Nacházíme koleje a u přejezdu maličkou dřevěnou šipku dál po kolejích. A tak jdeme, skáčeme z pražce na pražec a asi po 150 m nacházíme konec/začátek tratě a všude kolem rozestavěné drezíny. Některé už na kolejích, jiné na trávě. Tak hned první dvě jen otočíme správným směrem, nasedneme a jedeme.

A je to boží a děsná psina. Drezíny jedou poměrně snadno, šlapat můžou až dva lidi a už po chvíli mě střídá Vojtík. A ačkoliv ze sedátka nedošáhne, i já to mám jen tak tak na špičky, tak víceméně celou trasu odšlape sám spolu s Pavlem. Po pár kilometrech vyjedeme z nízkého lesíka (kde určitě chodí losi!) k řece, která proti proudu vytéká z jezera, kam až chceme dojet. Potkáváme dvě drezíny v protisměru, které jsou ale lehčí, než ty naše a tak je z kolejí sundávají oni a dělají nám cestu. O dalších pár km dál začíná hustě pršet. S tím jsme tak nějak nepočítali. Bundy máme, ale stejně jsme za chvíli celí mokří. V tu chvíli s námi v drezíně zrovna jede i Jiřinka, která šetří stále bolavé koleno a zadek. Naše drezína má totiž větší sedátko i mimo kolo. Naštěstí pršet zase přestává a dokonce se počasí vylepší natolik, že svítí sluníčko a je krásně teploučko. Jen Ráďa z toho usíná, choulí se mi v náručí pod bundou a spinká. Naše drezína je ale dostatečně velká a tak se tam vedle sebe všichni vejdeme. Vojta maká, řeka vedle nás divoce zurčí a jezero je už jen kousek.

Jsme u jezera, ale je pěkně a šlape se nám tak dobře, že jedeme v pohodě dál. Míjíme spoustu domečků a letních sídel a u každého stojí vedle trati minimálně jedna drezína. Soukromá, v různých barvách a úpravách a vylepšeních. Kontrolujeme mapu a rozhodneme se, že dojedeme až na výhybky a tak dáme sváču. Těžko se nám odhadují síly, když to samé budeme muset ještě odjet zpět.

U rozdvojení není krom mračen komárů zajímavého nic a tak sundáváme drezíny a nasazujeme v opačném směru. Jiřinka s Míšou u toho dvakrát vykolejí. Popojedeme kousek zpátky k bývalé točně a tam posvačíme. Teda, svačinu máme jen my, protože až teď se od Jiřinky dozvídáme, že si myslela, že jedeme maximálně na hodinový výlet. A to už jsme právě 2 hodiny na cestě. Samozřejmě, že se podělíme.

Cesta zpátky ubíhá rychleji, dost úseků máme teď z kopce. Díky naší nepozornosti si otestujeme opravdu dlouho brzdnou dráhu a zažijeme i srážku. Ráďa to odnese boulí na čele. Uf, naštěstí nic vážného. Vrátíme vykolejené drezíny na koleje a spěcháme zpátky. Výlet nám zabere 4 hodiny a při sčítání v cíli zjišťujeme, že jsme ujeli (teda hlavně Vojta s Pavlem) 40 km! Je 17:30, když zaparkujeme drezíny a ja čas vyrazit dál. A taky se na pár dní opět rozdělit.

Červená posádka míří do Stockholmu a my si domlouváme sraz s kamarádkou Fredrikou, abychom se pozdravili s naší En, štěňátkem Hygganky a ségrou Miniho, kterého jsme potkali už ve Finsku. Fredrika je zrovna cestě na sever a bude přespávat v Sunne, kam to máme 2 hodiny naším dalším směrem. Dáme pozdní oběd u auta a vyrážíme. Kluci podle předpokladu ihned usínají. Cestou už zase prší.

O půl 9 jsme v Sunne. Stihneme milé rychlé setkání. Probereme nejdůležitější a dál nechceme zdržovat, Fredriku čeká zítra náročný den. Ale na její doporučení zůstaneme na noc také u jezera, u kterého je sama ubytovaná v hotelu. Jen popojedeme pár km zpátky na plácek u místního kravína. Je půl 10 a na obloze jsou poslední zbytky světla, voní to tu po kravičkách a my stojíme jen pár metrů od jezera, je to tu vážně super. Při venčení potkávám raka. A pak už začíná zase pršet. Kluky se nám povede přenést do postýlek a můžeme taky odpadnout. Zn. Ideál.

---

DEN 28 – ČTVRTEK 17. 8.

DEN U JEZERA

• V autě: 4 hod 15 min
• Ujeto: 300 km
• Země: Švédsko
• Počasí: jasno
• Teplota: 23°C

Venčím o půl 7 a pak se znovu zavrtávám pod peřinu. Vojtík kouká na Rychlou Rotu, Ráďa spí a my se s Pavlem taky ještě pokoušíme. V 8 vedle nás zastavuje auto s lodí, kterou spouští po rampě na jezero. Rybář. To Vojtu vyžene od tabletu a mě z postele.

Na nedaleké farmě začíná být živo, ale vše se odehrává dost daleko od nás. Starší holky jsou na volno, Bienka na stopovačce. Dokonalé místo na snídani. Navíc předpověď hlásí jasno. I když zatím fouká chladný vítr.

Po snídani nafoukneme paddleboard a rozhodneme se tu strávit celé dopoledne, kdy má Pavel pracovní cally. Na jezero nejdřív vezmu Eterku a Hygge, které to znají a ty se můžou nadšením zbláznit, jen ať už můžou skákat za kolečky vody. A nakonec je nechávám hezky z dálky doplavat ke břehu, ať si zamakají. Vezmou to ven nejkratší cestou a Hygge u toho ztratí kolečko mezi kameny a Eterka se zasekne pod větví. Obě i kolečko jsou zachráněné, beru si na palubu Bien. Ta je spokojená i bez namočení se a hezky si kapitánuje na přídi. Na zpáteční cestě ji také pošlu po vodě a ta se zas pro změnu pokusí utopit při škrábání se na molo, zatímco pozvolný výlez přes rampu je jen o pár metrů vedle.

Nechávám vyplavané pejsky na souši Pavlikovi a vyrážíme na jezero s klukama. Nakonec se přidává i Hygge a tak se plavíme na mém malém paddleboardu ve 4. Pořád pofukuje, ale je čím dál tepleji. Jako první zastávku najdeme úplně dokonalou plážičku s posezením a grilem. Pošleme odtud zprávy Pavlikovi, kluci si tu protáhnou nohy a pohrají si a vyrážíme dál. Kluci chtějí na ostrov v jezeře. Je docela daleko a čím víc se blížíme, tím větší a větší vlny na otevřené vodě obřího jezera jsou. Docela mě to zaskočilo. Původní plán najít někde kotviště a projít se po ostrově, necháváme jen plánem, když zblízka vidíme, jak hrozivě se vlny z naší strany rozbíjejí o jeho skalisky pokrytý břeh. Otáčíme se na cestu zpět. I když na chvíli mi zatrne, že jsme už moc blízko a vítr nás už na ostrově nažene, protože ač zabírám ze všech sil, vůbec se neposouváme. Přes obrovské vlny, které nám zalívají paddleboard a s protivětrem to vůbec není taková pohoda, jako cesta sem, ale kluci jsou stateční, nedělají blbiny, nikdo nepotřebuje čůrat a není nám zima a po hodině a půl se doplavíme zpátky k Pavlovi. Ruce mám jak orangutan.

Z původního plánu, že dáme oběd a vyrazíme směr Borås, se vyklube jen další zevlení u mola. Nejprve si paddleboard bere sám Vojtík, později Pavel. Mezitím holky stále aportují kolečka z vody. Je tu pohoda a nechce se nám do auta. Nikam vlastně nespěcháme a navíc je konečně tak krásně a teplo.

A protože se nám s klukama moc líbilo na naší první jezerní zastávce, domluvíme se s Pavlem, že bychom dali oběd tam, že já tam s Vojtíkem a Bien dopluju na paddlu a zbytek tam Pavel doveze autem. Mezitím vedle nás parkuje další obytňák na obědovou pauzu.

Jezerní posádka vyrazí. Dojedeme na místo, ale naše auto pořád nikde. Navíc tu sedí už nějací 3 rybáři, kteří si chystají půjčenou kanoi. Ptám se jich, jestli je možné sem přijet a dát si tady oběd a říkají, že ano. Že je to tu sice soukromé, ale když necháme auto výš, ať si sem klidně na oběd zajedeme. Také přes jezero vidím, že naše auto už zase parkuje zpátky na svém původním místě u mola. A protože jsme s Vojtíkem a Biju vyrazili jen na lehko, bez telefonu, nezbývá nám, než se vrátit.

Pavel nenašel odbočku a tak se vrátil a začal už chystat oběd. Ale domluvíme se, že přeci jen na oběd přejedeme tam a že teď už to trefí. A trefil. Je to tu ještě lepší. Akorát čas letí jak šílený a jsou rázem 3 odpoledne. Pejsci si tu spokojeně běhají, kluci si hrají na trávou porostlém dně jezera. Poobědváme další hotovku od Jiřinky, rajskou se špagetami. Všichni se do sytosti vysluníme a pak už se tu začínají objevovat lidi. Nejprve se vrací rybáři v kanoi, pak přichází starší dáma se vykoupat. S tou si dlouho povídáme o všem. O Švédsku, o jazycích, o dětech, o racích. Je to vážně milé setkání. A než se mi povede kluky vytáhnout z vody, oblíknout a usadit v autě, je půl 5. Do Boråsu to máme přes 4 hodiny, tak uvidíme, zda tam vůbec dneska dojedeme. Ale dnešní program nám všem bodnul. Děti vyhraní, pejsci vyplavaní, vyštěkaní. My vyslunění. A červená posádka posílá pozdravy ze Stockholmu.

Kluci v autě hned usínají, ale až do cíle spát pochopitelně nevydrží. A protože počasí je stále pěkné, rozhodneme se udělat si zastávku v našem asi nejnavštěvovanějším místě ve Švédsku, v Trollhättanu. Už jsme tu po čtvrté a chceme si aktualizovat fotky z vyhlídky a ukázat ji klukům (Vojtík tu s námi už jako 4 měsíční byl). Při příjezdu do města si kluci všimnou loga McDonaldu a je jasno. Na parkovišti kluci obdivují starý americký kabriolet, ke kterému akorát přichází jeho stylově oblečená řidička. A tak si kluci užijí i burácení jeho motoru. Všude ve Švédsku je starých amerických aut opravdu hodně.

Na vyhlídce zastihene poslední sluneční paprsky a můžeme dolů, kde Vojtík přípomíná Mekáč. A tak píšeme Anně, že u ní budeme až za tmy, až kluci utiší hlad. Máme to k ní na cvičák do Fristadu ještě hodinu cesty.

Cesta K Anně je docela náročná. Stmívá se, oči si můžeme vykoukat, abychom zahlédli nějakého losa. Ale potkáváme jen samé srnky, daňky v ohradách, krávy, srnky, a pak i nějaké bílé jeleny. Pod kola nám toho skáče dost, ale los žádný.

Chvilku po 22. hod se na třetí pokus setkáváme konečně s Annou na jejím cvičáku. Kluci spí. Vyslechneme si v rychlosti instrukce a rozloučíme se s tím, že jsme všichni unavení a dáme si vědět další den ráno, co společně vymyslíme.

---

4. TÝDEN

---

Daří se nám báječně střídat vnitrozemí s přímořskými oblastmi, lesy, moře, národní parky a města, výlety do přírody i zábavu pro děti.

Avšak v honbě za tím, stihnout toho do odjezdu co nejvíce, začínáme trochu přepalovat denní programy a délku přejezdů a začíná se dostavovat spousta kriziček.

Zjištění, že ve Švédsku je oproti Finsku zima a počasí nám tu ze začátku vůbec nepřálo. Oproti předchozím týdnům nosíme zprvu jen dlouhé kalhoty a vůbec se nekoupeme.

Až na první zastávku ve First Campu je Švédsko téměř liduprázdné. Což jak zjišťujeme později, na jihu není vůbec pravda.

Cestování po Švédsku je v této oblasti pro nás už takové opakování. Byli jsme tu už tolikrát při různých cestách, že se nevyhneme tomu, nevracet se na stará známá místa, ale tentokrát je to opět jiné, s doprovodem, pro který je to poprvé.

Statistika za 4. týden:

• celkem 1800 km
• v autě celkem 26 hod
• průměrně 257 km km za den ujeto
• průměrně 3 a 3/4 hod v autě prosezeny
• navštíveny tyto země: Švédsko
• 1 NP: Skuleskogen (SWE)
• spousta sobů, trajektík, majáky, drezíny a vodopády

---

DEN 29 – PÁTEK 18. 8.

SETKÁNÍ S ANNOU A VÄNGA MOSSE

• V autě: 15 min
• Ujeto: 10 km
• Země: Švédsko
• Počasí: zataženo, polojasno
• Teplota: 20 °C

Dopoledne je boží a já si strašně užívám, jak si to u Anny v oploceném cvičáku užívají pejsci i kluci. Obrovský oplocený areál, několik agility placů. Pejsci si tu pobíhají a já po takové době s nimi. Něco málo si potrénujeme. Ale nejvíc happy je tu splašená Bienka, která je konečně taky bez vodítka a lítá sem a tam po tom velkém prostoru. Moc si to tu s pejskama užijeme.

Pavel stíhá pracovní call a kolem 12. přijíždí Anna s pojistkami, které ve Švédsku neumíme správně koupit. Pohraje si s pejskama. Pak už se přesuneme k nedaleké rezervaci do kavárny na obložené chleby k obědu. Pokecáme, ale kluci jsou tu úplně šílení a je to s nimi dost náročné. Ještě pomazlím Anniného nejmladšího Deye, seznámíme je s Bienkou a rozloučíme se.

Jsou 3 a tak nějak vykysneme přímo u auta. Já usínám vpředu zachumlaná do teploučké mikiny a budí mě až to, že kluci paří na počítači Heroes. A akorát píše Jiřinka, že vyrážejí za námi a mají dojezd cca za 2 hodiny. Počasí se vylepšilo a tak se rozhodneme ještě projít se s klukama rezervací Vänga Mosse.

Nespěcháme, užíváme si vykukujícího sluníčka, často zastavuje na svačinkových místech a pejsci si pobíhají kolem. Po chodníčkách dojdeme k rozhledně, na které vyskysneme na hodně dlouhou dobu. Je příjemně, kluci se sami zabavili hračkami, které si Vojtík donesl nachystané v batůžku a pejsci si okamžitě lehají k nám. Jsme tu úplně sami a užíváme si další chvilku klidu. Zvedne nás až přijíždějící Jiřinka.

Nedaří se nám najít vhodný plac na přespání v okolí, který bychom zvládli zaplatit bez švédského ID, a tak poprosíme Annu, zda bychom u ní v agility centru nemohli přespat ještě jednu noc i s Jiřinkou.

Domluveno, kód na bráně známe, můžeme kempit. Povečeříme, určitě rychle uspíme kluky, kteří byli celý den na nohách, abychom mohli ještě chvíli posedět venku. Tak určitě. Klukům usnout trvá a z venku nás brzy vyženou komáři.

---

DEN 30 – SOBOTA 19. 8.

LÍNÝ DEN A POHODA VE SMÖGENU

• V autě: 3 hod 40 min
• Ujeto: 250 km
• Země: Švédsko
• Počasí: zataženo
• Teplota: 21°C

Hned na ranní poradě měníme plány, protože v Göteborgu, kam jsme chtěli dnes zajet do zábavního parku Liseberg, má být dnes šílených 27 °C. A to by bylo hrozně nepříjemné s pejskama v autě na parkovišti. Místo toho volíme cestu na pobřeží k městečku Smögen s tím, že bychom tam někde poblíž i přespali.

Je 11 hodin a pejsci i my jsme dostatečně nabažení Anny cvičáku. S pejskama jsme si tu s Jiřinkou pohrály, potrénovaly, zatímco kluci si tu stavěli vesmírnou raketu. Jen Eterka je nějaká dost blbě naladěná a sejme nejdřív Síčka a pak i Edu, tak putuje předčasně zpátky do klece.

Vyrážíme opětovně přes Trollhättan, je to cestou, chceme si tu protáhnout nohy a ukázat Jiřince a Míšovi. Znovu si vyběhneme nahoru, pokoukáme i s pejskama, zpátky v autě namažeme svačiny a frčíme dál na pobřeží, kam to máme necelou hodinu a půl. Červená posádka se cestou odpojuje na pozdní oběd v Ikea, my poobědváme na odpočívadle nad Smögenem.

Už jsme zase po hromadě a můžeme popojet dál do města na parkoviště a odtud po svých na procházku po skaliskách. Všude jsou nějací lidé a je 5 odpoledne. Vůbec nechápeme, kam se poděl dnešní den, a dál pokračujeme v líném tempu, které všichni tak moc potřebujeme. Projdeme se, pokocháme se mořem, kluci běhají sem a tam a protože nespěcháme, jdeme si ještě zblízka prohlédnout barevné domečky v přístavu.

K našemu velkému překvapení je přístav ve skutečnosti moc hezká pěší zóna s obchůdky, restauracemi a spoustou kotvících lodí, plachetnic, motorových člunů, ale hlavně plná místních lidí, vegetících si na svých lodích se skleničkami v ruce. Tak tohle je vážně boží a ta pohoda a klid se přenese i na nás. Tak sem ještě někdy znovu chci. A ideálně i za hezčího počasí. Modrá obloha by tady tomu slušela mnohem víc. Ale i když fučí, je tu příjemně teplo.

Kluci jsou taky fajn. Bez většího brblání s námi celou procházku absolvují a nakonec naberou síly na cestu zpět zmrzlinou. K autu se vracíme v 8. Venčím na pidi travnatém plácku mezi skalami, Jiřinka a Pavel vymýšlejí, kde dneska přespat. Zítra máme důležitý program v Göteborgu.

V autě se chvíli dohadují, kdo bude zasahovat do čí zóny sedačky a stolečku a pak usínají. A my dojedeme do kempu u zálivu pod městečkem Lyckorna, který je vlastně dost děsný. Není tu prakticky žádné místo a dostaneme přidělený plac, kam se musí do kopce nacouvat, stojíme úplně nakřivo (nemáme klíny) a není tu vůbec, kde venčit. Ačkoliv to podle map vypadalo na spoustu zeleně kolem, všechna je obehnána elektrickými ohradníky a za nimi koně. Tak tohle se moc nepovedlo. A k tomu mě dohání únava a smutná nálada. Tohle je poslední noc s Jiřinkou a Míšou, než zítra vyrazí na cestu dom.

---

DEN 31 – NEDĚLE 20. 8.

LISEBERG

• V autě: 2 hod 15 min
• Ujeto: 150 km
• Země: Švédsko
• Počasí: déšť, polojasno
• Teplota: 23°C

Krize pokračuje. Nějak se nemůžeme dozdrojovat. Jsme unavení a podráždění a kluci nám to neulehčují a už druhý den v kuse to do nás naplno perou. A taky je to náš poslední den s Jiřinkou a Míšou :( Tahle boží, nekonečně dlouhá cestovatelská party, dala na vědomí, že se pomalu, ale jistě chýlí ke konci.

Ráno prší. Noc byla náročná. Spaní nakřivo samo o sobě nic moc a Eterce nebylo dobře a několikrát za noc mě vytáhla ven. Beru pejsky a zkusím vyrazit někam dál za kemp, zda někde neobjevíme prostor bez ohradníků po obou stranách cesty. Bohužel, i po půl hodině chůze jsou tu všude, a tak to otáčíme a vracíme se zpět. Ale zvládneme tu v kempu zase všichni pořádnou sprchu, mytí hlav, vylít a doplnit auta a popojedeme ke Göteborgu do Guddehjälms naturreservat, ještě na hodinu projít pejsky, než je definitivně na celé odpoledne zavřeme.

A nacházíme docela prima okruh, jen je dost plný lidí. Na to nejsme z celé naší dovolené zvyklí. Pavel s Ráďou (mě bolí nožičky) jdou kratší procházku a já s pejskama a Vojtíkem na kole, dáme společně celý okruh, který jsme si opět našli v mapy.cz. Mezitím dorazí i Jiřinka (která byla už ani nevím kde) a můžeme pokračovat do Lisebergu, kam se už všichni moc těšíme.

Po příjezdu máme trochu trable s parkováním. Staví se tu nový areál a tak původní parkoviště není v provozu. Zkoušíme tedy najít nějaké jiné parkoviště, pak najít jakékoliv parkoviště, kam bychom se vešli na výšku, no, kam bychom se vůbec vešli. Kroužíme bezradně kolem dokonala, až Jiřinku napadne odstavit auta na krytém parkovišti pro autobusy, kde ani jeden autobus nestojí. Doba je omezená na 4 hodiny. A taky je tu parádní stín. Což se hodí, protože sluníčko už zase hřeje a obloha je modrá. Napíšeme cedulky za okno, že uvnitř máme pejsky a náš čas příjezdu a jdeme hledat vstup do zábavního parku. Je 14:30 a zábava může začít!

Liseberg je ještě víc boží, než v mých vzpomínkách z mých 16ti, kdy jsem tu byla na výletě s gymplem (naší poslední “za 5 minut 8“ rychlonávštěvu před 7 lety totiž moc nepočítám, tu mám tak nějak celou v mlze :D). Není to totiž pouť ve stylu Matějské, kde obsluhují bezzubí kolotočáři, z každé atrakce vříská na plný pecky jiná příšerná hudba a vše hýří křiklavými barvami a ještě nevkusnějšími malůvkami. Na první pohled je to totiž neuvěřitelně vkusný park. Vše je tu krásně sladěné navzájem, v pastelových barvách, v jednom stylu. Vše je decentní, krásné a seversky estetické. Je tu spousta tematických domečků, úžasných atrakcí pro velké i malé. Oba kluci mají vstup zdarma a Vojtík už splňuje limit 110 cm a tak spolu můžeme na spoustu atrakcí. S Míšou máme zase neomezený vstup kamkoliv. Ale hlavně je tady dřevěná horská dráha Balder, kterou si nakonec užijeme i s Jiřinkou. Společně s Míšou si tu zařádíme opět megamoc, někdy přímo z první řady. Srovnáváme se zábavním parkem v Tampere, kde jedna atrakce byla asi top, ale tady je to zas celkově super. O půl 7 nás Jiřinka s Míšou definitivně opouštějí a jedou přes Polsko zpátky do ČR. My ještě proběhneme pár atrakcí a před 20. hod, kdy zavírají, se taky vydáváme za holkama.

S parkováním nebyl problém, je to v našem autě úplně ukrutně smrdí. Kontroluji, zda neměl někdo z pejsků nehodu. Je to totiž strašlivý puch. Vypadá to, že všichni v pohodě. Popojedeme jen kousek, abychom vyvenčili někde pejsky, ale takový nápad má v Göteborgu takhle večer před setměním asi úplně každý, takže lidí a pejsků je tu spousta.

Další konkrétní program máme až na úterý, a tak dumáme, co podnikneme zítra (v pondělí). Cítíme se najednou takoví bezprizorní. Chtělo by to ale nějaký flákací den, ne moc daleko od Göteborgu, ale máme trochu potíž vymyslet kde. Pak Pavel najde místečko zpátky u Boråsu u jezera Pickesjön. Parkplac je docela křivý (a my stále nemáme klíny) a už tu jedno auto kempí s námi, ale vypadá to tu moc fajn. Přendáme spící kluky, rychlovenčím na noc holky a auto pořád podivně smrdí. Později zjistíme, že to neměly na svědomí holky, ale šedá voda.
 

---

DEN 32 – PONDĚLÍ 21. 8.

RELAX DEN U PŘEKRÁSNÉHO LESA

• V autě: 1,5 hod (+15 min trajekt)
• Ujeto: 95 km
• Země: Švédsko
• Počasí: zataženo, polojasno
• Teplota: 21°C

Vzbudí nás křoviňáky. A dolehlo na nás, že jsme zůstali sami a že nám zbývá poslední týden na cestách. Ale je to tu úplně parádní na venčení. Všude kolem je jen a jen les. Pavel má celé dopoledne práci. Tak s klukama zkoumáme okolí, ovečky a jezero. Když Pavel dotelefonuje, přidává se ke mně Vojtík na procházku s pejskama. A je skvělý, odšlape si s námi téměř 2 hodinový okruh nádherným lesem s pejskama na volno. Je to tu boží. Sluníčko svítí. Jen klíšťat je extrémně moc. Nejvíc jich má na sobě Bien. A celkově jich z holek sesbírám i přes obojky asi 40! Uprostřed lesa potkáme starý autobus, už barevně zamaskovaný okolní přírodou, a dumáme, jak se tam asi kdysi dostal, a jak dlouho už tam tak asi stojí, když k němu z obou stran vede jen uzoulilinká vyšlapaná stezka a všude stromy. Vracíme se kolem jezera, ve kterém úplně nádherně kvetou obrovitánské růžové lekníny. Jsem dobitá, pejsci vyběhaní a Vojtík taky vypadá spokojeně.

Dáme si pozdní oběd a Pavel má další pracovní call. Tak dál relaxujeme u auta. Kluci si venku jezdí s autíčky, kreslí v písku parkoviště a cestičky. A pak už začnou odpoledne po práci najíždět místní. Přeci jen jsme v těsné blízkosti města. Parkoviště je rázem plné. V jezeře se plave, jsou tu běžci, spousta lidí s pejsky, a je tu docela plno. Kluci se ještě projedou po jezeře na paddleboardu a já ještě jednou zajdu s pejskama přes losí přechod dálnice do toho úžasného lesa. Tohle prostě miluju.

Povečeříme a můžeme na spánek kluků vyrazit směr pobřeží. Zítra nás čeká výlet lodičkou na už po sezóně (na severu končí letní prázdniny v půlce srpna) opuštěný ostrov Vinga s majákem. A jedna společnost nás tam i po sezóně a ve všední den odveze. Jedeme přes Göteborg na pobřeží odtud zdarma kyvadlovým trajektem na ostrov Hönö. Ten vypadá celý jako skalisko bez kousku trávy a dumáme, jaký stellplatz (jinde se na ostrově oficielně kempovat nesmí) s ohledem na pejsky zvolit. Na satelitních snímcích nacházíme jeden přímo v přístavu, odkud nám jede zítra lodička a kolem, podél silnice, to vypadá na úzké pruhy trávy. Tak to by asi šlo.

Samotný příjezd do přístavu Hjuvik je trochu bojovka a navigace nad námi vyhraje minimálně 3:0. Ale nakonec to i přes všechny uzavírky, blikačky a práce na silnici dáme. A přijedeme akorát. Trajekt na ostrov Hönö odjíždí za 2 minuty, je 22 hod. Říkáme si, jak to tu asi muselo být boží, při západu slunce, protože je jasno.

K našemu dnešnímu parkplacu to máme ještě 10 min. Je po sezóně a Švédi budou určitě už pryč, a tak tam na pohodu bez předchozí rezervace najdeme místo. Ale nestačíme se divit. Parkoviště je úplně plné a podle RZ jsou to samí Švédi. S větším štěstí než s rozumem tu na nás čeká poslední neobsazený parkovací flíček. Uuuf. Spící kluky přehodíme do postele, pejsci už jsou také navečeření, tak se je pouze snažím přemluvit na večerní venčení. Zvládá to jen Hygganka. No nic. Proběhneme místní sprchou a jdeme spát.

---

DEN 33 – ÚTERÝ 22. 8.

NA OSTROVĚ VINGA A MAJÁK SUBBE

• V autě: 2,5 hod (+15 min trajekt)
• Ujeto: 145 km
• Země: Švédsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 21°C

Tak jasně, večer se nevenčí a ráno mě tahají v 6 z postele, aneb Bija se potřebuje venčit a přidává se i Hygge. Eterku se ani nepokouším tahat z pod peřiny. Naštěstí ještě zvládnu znovu usnout a nikoho dalšího neprobudit (což je v dodávce, kde se musí práskat šoupačkama, celkem zázrak). Znovu se budíme o půl 9 a máme proto docela naspěch. Pavel má od 10 hodin call a v 10:30 nám odjíždí lodička, je tedy ideální, abychom se už před 10 přesunuli asi ¾ km do přístavu, odkud se budeme plavit. Je tam i kavárna se zahrádkou a dětským hřištěm, kde by si Pavel mohl odbýt call. Kluci něco málo posnídají, balíme se a jdeme. Auto musíme nechat zaparkované na stellplatzu, protože všude jinde na ostrově se dá zaparkovat max na 3 hodiny. A protože předpověď hlásí polojasno až jasno a výlet má být téměř na 5 hodin, nechce se nám nechávat pejsky v autě. Naštěstí jsou na lodičce vítáni.

Stejně tak v kavárně, kam jsme se přesunuli na snídani (kluci už druhou) a Pavlovo práci. Už také chápeme to plné parkoviště. Celý přístav je přeplněný švédskými důchodci. Jsou úplně všude.

Těsně před půl přicházíme k lodičce a Pavel má už zmeškaný hovor, že se čeká jen na nás. Vítá nás pan kapitán. Mě s pejskama usazuje na záď a můžeme vyrazit. Ještě, že si kluci ráno vzpomněli na své kapitánské řidičáky z Lisebergu. Prokazují se jimi panu kapitánovi a ten je láká k sobě za kormidlo. Na to ale kluci neseberou odvahu. Fouká, ale lodička naštěstí nehoupe tolik jako ta minulá. Holky jsou zvědavé a načuhují ven. Ale pak už jim půlhodinová plavba přijde dlouhá. Míjíme spoustu ostrovů a ostrůvků a také jeden se slunícími se tuleni. Mně je maličkato zle, ale to už kotvíme u ostrova Vinga.

Máme tu rozchod na 3,5 hodiny, než pro nás lodička zase přijede nazpátek. Počasí se lepší a tak se brzy svlíkáme jen do triček. Ostrov není moc velký, a tak jsme za chvíli u majáku, kde na víc jak hodinu a půl vykysneme. Sluníme se, kocháme se výhledy na moře, lodě, majákem. Ten je bohužel po sezóně zavřený. Ale na druhou stranu, za ten liduprádzný ostrov (s námi na člunu pro 12 osob přijela jen hrstka dalších návštěvníků, které za celou dobu na ostrově vlastně ani nepotkáme) i ten zavřený maják stojí. Je tu úplně božský klid, sluníčko svítí, kluci si hrají na skaliskách, kamenech, v loužích a je to úplně nepopsatelný relax. Moc si to tu užívají i všechny 3 holky. Po chvíli zkoumání a žraní králičích bobků si všechny 3 lehají a na sluníčku více či méně klimbají. Eterka to zalomí v prohlubni mezi kameny úplně.

Poté se přesuneme zpátky k přístavu, kde ještě obdivujeme a objevujeme s klukama hráz, svačíme a 3,5 hodiny utečou v tom luxusním počasí jako nic. A to už nás kapitán zve zpátky na palubu. Tentokrát mě a pejsky posílá na příď. Moře je klidnější, nebude to tam tak houpat. Holky jsou už zkušené a lehají si vedle mě. Kluci jdou do patra. Kapitán nám vykládá spoustu zajímavostí o místních katastrofách a půlhodinová cesta je rychle za námi. Jen teda špatně je mi z přídě ještě o dost víc.

Zamíříme k našemu autu, které je stále zaparkované mezi ostatními karavany. Už chápeme, že je plno. Důchodci tu dlouhodobě kempí, mají vytažené stolečky a křesílka přímo před auty, někteří přímo na okraji mola v přístavu a rozhodně se nechystají někam dál. Uděláme pravidelnou údržbu auta a chceme si dojít na záchod, ale v 15:00 nám přestal fungovat kód a je už skoro půl 5. Nevadí. Další noc tu stejně neplánujeme. K našemu překvapení je v autě příjemně i když na něm nebyla plachta a celý den na něj svítilo sluníčko. I pejsci by tu zvládli být. Ale jsem víc, než ráda, že byly holky na výletě s námi. Myslím, že jsme si to opravdu všichni do jednoho dneska užili.

Popojedeme autem do přístavu v dáme si tu pořádnou obědovečeři v normální restauraci. Což je asi podruhé za celou dovolenou (poprvé nahoře na Åre a Mekáče nepočítám). Jsou tu děsně vstřícní a milí a mají tu i menu pro pejsky. Ti naši už ale odpočívají v autě. Restaurace má 3 patra a je celá úplně neskutečně vkusně a hezky zařízená. A posezení na sluníčkové terase s výhledem na přístav a okolní ostrovy je pecka největší. Užijeme si ještě malou chvíli tohohle přímořského krásna. Ale už je nejvyšší čas jet zase dál.

Kluci tentokrát nezaspí včerejší kyvadlový trajekt, pak na benzínce stavíme na povinnou čůrpauzu, protože den už se chýlí ke konci a v restauraci toho kluci vypili strašně moc. A protože jde přeci jít čůrat a něco vyčůrat, i když se nám zrovna nechce. Dávají si ještě párek v rohlíku jako večeři a jedeme definitivně na jih.

Po cestě na dnešní nocleh nás ještě zhruba za hodinu a půl čeká zastávka u majáku Subbe fyr u města Varberg. Ráďa usíná hned, Vojtík asi 10 minut před přijezdem do Varbergu. Je úplně jasno a sluníčko nízko nad obzorem. Tak kluky necháváme spát a projdeme se s holkama k majáku. Je tu velice živo. Spousta lidí a holky budí náležitou pozornost. Jedna holčička bere dokonce Bienku do náručí. Jen o kousek dál míjíme ohromný a překvapivě severský vkus postrádající hotel. Lidi jsou všude a podle zaparkovaných aut to vypadá všechno na Švédy, nebo turisty v autech z půjčoven. Maják je na dohled a když k němu dojdeme, není tu s námi k našemu překvapení téměř nikdo. A jakmile sluníčko klesne téměř k obzoru, jsme tu nepochopitelně úplně sami. Užijeme si naprosto pohádkový západ slunce a raději honem spěcháme zpátky za klukama. Ti naštěstí náš odchod i příchod zaspí.

K dnešnímu noclehu, louka pod větrnými elektrárnami u Falkenbergu, už je to jen půl hodina. Blížíme se a v kontrastu se včerejšími luxusními obytňáky a karavany staříků, tady parkují naopak jen samé obytné dodávky a auta s vestavbami s dobrodružnými páry. Parkuje se tu úplně všude podél hliněné příjezdovky a aut je tu už spousta. Není se co divit, přijíždíme už za tmy a dost pozdě. Potkáváme plácek, co by šel a ještě jeden další, který je už trochu risky, podmáčený a rozbahněný a moc se nám tam zajíždět nechce. Vybaví se nám vzpomínka na loňské vyprošťování uvízlé dodávky taky ve Švédsku. Dojedeme až na konec mořem obehnaného ostrohu, že to tu kdyžtak otočíme, a tam je pro nás nachystané jedno parádní místečko. Ještě přemýšlíme, že postavíme ohrádku, ale rozhodneme se to nechat až na ráno, ať tu v 10 nemlátíme kladivem. O chvíli později dojede vedle auto, co má potřebu nám všem pouštět na dobrou noc disko a několikrát to tam pořádně otúrovat.

Ráďu přeneseme, ale Vojtík se vzbudí a je celý čilý. Tak ho uspávám, až uspím i sebe. Noční venčení je tedy na Pavlovi. Monotónní hučení jedné z elektráren, která se tyčí přímo nad námi je docela uklidňující.

---

DEN 34 – STŘEDA 23. 8.

PSÍ PLÁŽ, CYKLO VÝLET K MAJÁKU A „SOUMRAK PADÁ“

• V autě: 3 hod
• Ujeto: 205 km
• Země: Švédsko
• Počasí: polojasno, zataženo
• Teplota: 19°C

Před 7 mě budí Bienka, co chce čůrat. Venku je nečekaně sluníčko, předpověď totiž hlásila celý den zataženo. Teď maximálně doceňuji, že parkujeme až na úplném konci ostrohu Jsme poslední zaparkované auto, dál už je jen vysoká tráva a dobře se tu venčí.

Užijeme si sluníčkového rána a kolem půl 11 přejíždíme jen čtvrt hodiny do Falkenbergu na psí pláž Olofsbo Strand. A tam se zabavíme na další skoro 4 hodiny. Koupou se pejsci, koupou se kluci, staví si hrady, lidí je tu minimum a pejsek ani jeden. Postupně se zatahuje a my se rozhodneme, že oběd si dáme u majáku v Morups tånge naturreservat, kam to máme dalších 15 minut autem. Když v tom Vojtu napadne, že by tam rád dojel na kole. Jsou to 3 km a není důvod, aby nejel. Jen doufám, že si nás cestou někdo nenatáčel a nehlásil nás na švédský Barnevernet. Ujíždějící dodávka a za ní jedoucí na kole chudák malý pětiletý kluk musela být asi zvláštní podívaná.

Prohlídneme si maják, poobědváme, pokocháme se kravičkami v jejichž ohradě parkujeme a je půl 5, když se vydáme se na 2,5 hod přesun do vnitrozemí k NP Åsnens.

Kluci během cesty usínají, a tak je to pohoda. Teda až na poslední cca půl hodinu, kdy se Radim probudí do ne zrovna sluníčkové nálady. Ale to už jsme v těsné blízkosti národního parku. Kolem jsou nádherně barevné meze, kvetoucí vřesy, svěží zelená a k tomu zrzavé kapradiny. Je to překrásně barevný mix v kontrastu s temně zataženou oblohou, který samozřejmě na fotkách vůbec tak nevynikne.

Uhýbáme na stále menší a menší cesty, až nás navigace tahá na travnatý průjezd v těsné blízkosti jednoho domu. Tam se nám moc nechce, a tak jedeme dál, že to prostě jen někde odstavíme, až se nám to bude líbit. Mezi stromy už zase probleskuje zapadající sluníčko, nikde ani živáčka, jen hluboký les a já stále vyhlížím nějakého losa. Tentokrát se nám všichni nějak vyhýbají. Najdeme super plácek hned u silnice, kde zakempíme. Je 8.

Vojtíka se nám podaří spícího přenést už do postele, s Ráďou povečeříme. Já se tu k smrti bojím mušek, kterých máme rázem plné auto a které jsou po rozmáznutí krvavé a Pavel jen tak bez mrknutí oka pronese, že doufá, že další nám do auta po setmění nenalezou (odkaz na epizodu Akt X – Soumrak padá, známější pro většinu veřejnosti jako „ta epizoda s broučky“). Není tu vůbec žadný signál a za chvíli bude tma a já se se staženým zadkem odvážím dojít vyvenčit ještě holky. Přežijeme, jsme zpátky v bezpečí auta. Krmení, sprcha (kluci se dnes koupali v moři), s Ráďou si zahrajeme pár partiček karet a kolem 10. jsme tuhý všichni.

---

DEN 35 – ČTRVTEK 24. 8.

NP ÅSNENS POSLEDNÍ NOC VE ŠVÉDSKU

• V autě: 2 hod
• Ujeto: 125 km
• Země: Švédsko
• Počasí: polojasno
• Teplota: 21°C

Noc byla strašidelná. Evidentně nám něco chodilo kolem auta. Poštěkávala Hygge i Biju, která už zase spala s námi, abych nemusela hned ráno vstávat. Nad ránem se budí Vojtík, který včera usnul vážně brzy, ale je tma a já dělám, že ještě spím a tak se jen přesune k Pavlovi a ještě usne. Vstáváme v 8. A to les už zalévá sluníčko. Což je pro nás milé překvapení, protože nemáme aktuální předpověď počasí, protože tu není signál. Poslední informace totiž máme, že včera byl poslední hezký den, dneska zataženo a od zítřka deště. I s ohledem na předpověď jsme plánovali náš přesun Švédskem a náš definitivní návrat domů.

Venčím a okolní les je tu meganádherný, plný obrovských kamenů, svěže zelený, a to sluníčko v něm. Je skoro jasno. Už se těším na dnešní výlet. Je luxus se probudit přímo v parku. Ráďa pokračuje ve své nespokojené náladě, a tak nějak všechno (vstávání, snídaně, oblíkání) má těžké. V 10 se přesouváme do asi jen 5 km vzdáleného vstupu na hlavní trasy NP Åsnens. Ten se rozkládá zejména na ostrovech a jezeře, ale dvě krátkotrasy vedou i po pevnině. Náš okruh měří asi 3 km a slibujeme si, že ho rychle proběhneme.

Ale Radim má jasno: „Jenom koukám do lesa, jak to tam vypadá krásně hezky. Ale projít se tam nechci, protože je tam moc kořenů, moc kopců a moc stromů!“. A Vojtík nás přemluví, ať může jet na kole. Ale terén je z většiny nesjízdný, a tak ho Pavel většinu cesty nese. Ale k tomu je s námi i náročný Ráďa, kterému krom celého pokaženého světa dneska nefungují ani nožičky. Jenže v rukou má Pavel už kolo, a tak nakonec celý výlet i Ráďa statečně odšlape po svých.

Z krátkookruhu se nakonec vyklube téměř 3hodinový výlet krásným lesem, plným kořenů, kamenů, klikatých stezek a borůvek, které ve velkém spásají holky. Zastavujeme na první, druhé i třetí pláži u jezera, kde si to všichni užíváme a nespěcháme. Někteří se i nedobrovolně koupou.

Zprvu liduprázdný park se postupem dne víc a víc plní a na vyhlídkovém molu jen kousek od parkoviště, je doslova přelidněno. Bienka si každou zastávku hned lehá na zem a tak se přesouváme k autu, kde posvačíme a ve 13:30 vyrážíme směr jih.

V půlce cesty naplánujeme zastávku v Tingsryd, abychom nakoupili a Pavel si tu odbyl více než 2hodinový pracovní hovor. Popojedeme na parkoviště k místnímu kempu a my s klukama zatím řádíme na místním hřišti, fandíme hráčům minigolfu a pak se kluci zabaví na místní písečné pláži u jezera, ve kterém se oba vykoupou. Z Rádi se během dovolené stala neuvěřitelná vydra. Pak už to máme jen hodinu k dalšímu majáku. Cesta je plná značek „pozor losi“, ale losi opět žádní. Po cestě usíná Radim.

V Karlskrona nejprve vyběhneme k majáku nad přístavem, potom popojedem do města na ostrov, kde se nejspíš nedá parkovat a tak raději parkujeme kus zpátky v přilehlé ulici. Projdeme si celý ostrov, který je věnovaný švédskému královskému námořnictvu a kde kromě vystavených děl, lodních šroubů, růžic a kotev zkoukneme skokanský můstek přímo do moře a další dva majáky. Už skoro za tmy popojedeme vylít auto na určené místo v přístavu a rovnou tu i povečeříme, kluky převlékneme do pyžam a doufáme, že než dojedeme na dnešní nocleh, usnou a jen je přendáme do postele.

Ale je to jen 20 min od Karlskrony a tak se to se nepovede. Tak si ještě prodlužujeme trasu o okružní jízdu a aspoň Vojtík konečně usíná, než jako druhé auto dojedeme na travnatý plácek u jezírka v Krokebro. Je tma. Přehodíme kluky do postele a s Pavlem ještě plánujeme, jak zakončit náš pobyt ve Švédsku a co případně ještě podniknout. Datum návratu totiž nemáme pevně určeno.

---

5. TÝDEN

---

Tento týden, a po odjezdu Červené posádky, nám hlavně přálo počasí. Snažili jsme se zase trochu uklidnit naše tempo a trávit dny více venku na pohodu a relaxem a méně v autě. Poznávali jsme opět nová, dosud nepoznaná místa. Až jsme se dostali definitivně na jih a k naší poslední noci ve Švédsku. Zbývá nám už jen pomalý přesun skrz Dánsko a Německo domů.

Statistika za 5. týden:

• celkem 980 km
• v autě celkem 15 hod a 10 min
• průměrně 140 km km za den ujeto
• průměrně 2,5 hod v autě prosezeny
• navštíveny tyto země: Švédsko
• 1 NP: Åsnens (SWE)
• spousta majáků, ostrovů, a lodí

---

DEN 36 – PÁTEK 25. 8.

PLÁŽÍ NENÍ NIKDY DOST A ZÁPAD SLUNCE V NÁKUPÁKU

• V autě: 4 hod 45 min
• Ujeto: 360 km
• Země: Švédsko, Dánsko
• Počasí: déšť, zataženo, teplo
• Teplota: 16°C, 24°C

Toto byla naše poslední noc ve Švédsku. Ráno nás budí hustý déšť a zvuk motoru odjíždějícího auta, které tam kempovalo s námi. Prozřetelně pravděpodobně odjíždí dřív, než bude úplně pozdě. Déšť je tak hustý, že Eterka odmítá vystrčit z auta i jen nos. A já oblékám holiny a beru deštník. Ten jsem snad za celou dovolenou ani nevytáhla. A i tak, než se Bien a Hygge vyčůrají, jsem naskrz. Jenže čas kvapí, Pavlovi za chvíli začíná call, musíme začít něco dělat. Navíc se dost obáváme absolutně nacucaného podloží našeho travnatého plácku a tak chce Pavel zkusit vyjet ven raději dřív, než ještě více naprší.

Ještě v pyžamech popojedeme jen o pár desítek metrů dál na štěrkový plácek u mola stejného jezera. Přestává pršet tak moc a tak beru tentokrát všechny holky, ať se můžou pořádně vyvenčit. Děti se oblíkají, čistí zuby a snídají a pak koukají na pohádku, zatímco si Pavel odbyde hovor. Zajedeme od Hornbachu pro zelené ohrádky na kompost (must have každého pejskaře). Je stále zataženo, ale citelně se otepluje až na 24 °C, což je nejvíc za celý náš letošní pobyt ve Švédsku. A kluci jsou zas celí vypruzující a děsně si vedle sebe v sedačkách, kde na sebe dosáhnou, škodí. Ale dá se je pochopit, už zase jedeme téměř 3 hodiny. A Pavel si mezitím odbývá další call.

Pokračujeme dál až k Ystadu, u kterého jsme jsi si našli další psí pláž. A podaří se nám zaparkovat hned u ní. Strávíme tu opět báječné 3 hodiny. Kluci i holky jsou takhle na závěr vyběhaní a vyhraní. Koupou se tentokrát jen pejsci. Ale to už je skoro zas 17 hodin a je nejvyšší čas pokračovat dál. Dnes nás čeká přejezd do Dánska. A ještě předtím mise, sehnat dárky!

Blížíme se k Malmö a začínáme takticky v Mekáči ve městě Svedala, abychom nasbírali nějaké plusové body do začátku u kluků. A návštěva se tentokrát zamlouvá i mně, protože rozhodně je na co koukat. Asi ještě nikdy jsem nezažila, aby byla obsluha i otevřená kuchyně složená jen ze samých chlapů. Pak bereme útokem jednu ICA, druhou ICA a třetí ICA a ani v jedné nemají požadovaný sortiment, který chci jako dárky dovézt domů. Mezitím se venku postupně vyčasuje a začíná zapadat sluníčko a západ je skutečně nádherný. My jsme ale stále v nákupním šílenství, a když v Carefouru konečně seženeme vše potřebné, kocháme se už jen tmavnoucími červánky na parkovišti před nákupákem. Přes ikonický most přes Öresund ze Švédska do Dánska tak jedeme asi tak přesně o ty 3 zbytečné návštěvy obchodů později, už za tmy. Ten nádherně zabarvený západ slunce tu musel být naprosto impozantní. Kluci se na most také moc těšili, vydrželi neusnout, ale bohužel už byla tma a most tentokrát ani nesvítil, tak i to úplně neklaplo. Tak třeba příště. Dárky ale radost udělaly a my zas máme historku.

Popojedeme ještě hodinu Dánskem na jih po ostrově Sjealalnd a nocujeme v těsné blízkosti majáku Stevns, který do tmy svítí, krouží a v padlé mlze je to úplně magická podívaná. Je půlnoc a začíná pršet. Místo, pro naši poslední noc v obytňáku je to naprosto přízračně parádní.

---

DEN 37 – SOBOTA 26. 8.

U MAJÁKU V DÁNSKU
a pak PŘES NĚMECKO ROVNOU DOMŮ

• V autě: 10 hod
• Ujeto: 820 km
• Země: Dánsko, Německo
• Počasí: polojasno, skoro jasno
• Teplota: 22°C

Vstáváme po 8. S venčením je to tu úplně na pohodu po rovné příjezdovce mezi poli. V noci toho dost napršelo, ale ráno se počasí krásně vybírá. Než posnídáme a nachystáme se na dnešní procházku, přijíždějí k areálu první návštěvníci.

V celé sestavě se jdeme podívat na maják zblízka. Ale kluky nejprve zaujme expozice týkající se dinosaurů. Pak zjistíme, že maják je otevřený a volně přístupný a je to tak můj úplně první navštívený maják! Nejprve si ho vyšlápneme s klukama. Nahoře má taková úplná pididvířka pro skřítky a potom si na něj vyběhne ještě Pavel. Pohled na širé moře je absolutně wow. Kluci se kochají dalekohledem a podaří se jim domluvit si i pokuk větším dalekohledem v u pána ve spodním domečku.

A pak si před závěrečným nonstop přejezdem ještě protáhneme nohy na 2× 1,5 km pobřežní trase nahoře po útesech směrem ke kostelu/opatství. Je skoro jasno, bylo by i teplo, jen ukrutně fouká. Cesta je náročnější, ale oba kluci hezky šlapou.

Kontrolujeme časy odjezdů trajektů z Gedseru (DK) do Rostocku (GER) a jeden odpolední pro jistotu bookujeme. Potkáváme tu rodinu z Čech, povídáme a kocháme se výhledy na bílé útesy. U opatství je ohromné parkoviště, spousta lidí, dvě svatby a další Češi. Je tu prostě ukrutně živo a na to nejsme za poslední měsíc a půl ani trochu zvyklí. Kluci si ještě po žebříkách slezou po útesech až úplně dolů k moři a musíme vyrazit zpátky, abychom stihli trajekt.

Zpáteční cesta je stejná jako sem a jde se mnohem pomaleji, protože je úzká a proti nám jdou kvanta lidí. Ale holky si tu užijí spoustu pozornosti a mazlení a Vojta se na závěr vyválí v blátivé louži.

U auta se Bien s Eterkou nechce dovnitř, a tak jim venku vyrobíme opalovací ležení zatímco chystáme oběd. Obědváme a kluci už zase pokračují v pruzení. Ale musíme jet, protože to do přístavu to máme hodinu a půl a máme tam být za hodinu a půl, hodinu před vyplutím.

Při průjezdu Dánskem musíme konstatovat, že je na něm fakt hodně vidět, že je mnohem více evropsky vypadající, než Švédsko. Je to velký kontrast. Jsou tu všude kostely, značení, benzínky. Achjo, uvědomím si, jak moc se mi nechce zpátky domů. Miluju sever. Eterka ale není spokojená a v kennelce štěká.

Do přístavu přijíždíme jen tak tak, ale na displeji je psané 10 min zpoždění, tak ještě beru ven holky. Nestihnu ani dojít na trávu a už na mě volají kluci, že naše lajna dostala zelenou, tak je to trochu sprint zpátky do auta a zavírání holek. Ale jen popojedeme k dalšímu semaforu, daleko od nějakého travnatého plácku a zase stojíme. A pak najíždíme s dalšími dodávkami a kamiony na nejspodnější palubu. Trajekt je úplně přecpaný lidmi. Jsou úplně všude, otevřená paluba je plná, všechna místečka k sezení taky. A přijde mi, že 2 hodinová plavba trvá nekonečně dlouho. A protože všude potkávám pejsky, trochu si nadávám, že jsem ty naše nechala v podpalubí, vedle kamionů. Nemám z toho moc dobrý pocit. Ale konečně je 17:45 a volají nás zpátky do aut.

Svačinu jsme stihli na trajektu, ale jednu větší zastávku v Německu ještě před setměním děláme. Projdu tu pejsky, povečeříme a pak stavíme už jen na tankování. Kluci většinu 6hodinového traverzu skrz Německo prospí.

---

DEN 38 – NEDĚLE 27. 8.

DOMA

• Země: Česko
• Počasí: zataženo, déšť
• Teplota: 14°C

Ve dvě ráno parkujeme u nás před domem. Vždycky mě překvapí, jak nekonečné, ty naše dovolené vypadají a jakým fofrem pak umí najednou skončit. Ale doma je doma a už teď víme, že příští léto, vyrazíme ve stejné sestavě zas!

A zatímco já se chystám vyprat 28 praček, kluci se hned po probuzení v těch krásných deštivých českých 14°C běželi vykoupat do bazénu.